neděle 25. října 2015

Ohnivý král - 7. kapitola 3/3


Král se znovu uchechtl, otevřel dveře dokořán a vybídl ji, aby vyšla ven. I přesto, jak byl palác plný světla a hluku, musela uznat, že byl opravdu nádherný. Zlaté pískovcové kameny vypadaly téměř exoticky a to množství světla jí přece jenom nepatrně zvedlo náladu. Všechno byla tak obrovské, otevřené, i stropy byly vysoko nad jejich hlavami. Lian zpomalil tempo, dovolujíc jí tak obdivovat všechno, kolem čeho procházeli.

Když míjeli vstup do neskutečně obrovské obřadní síně, Katiyana se přestala zaobírat stropem a její oči přistáli na jiskřivých zorničkách, ke kterým patřila děsivá tlama s ostrými špičáky.
Katiyana zaječela a vyskočila. Po nejbližším břečťanu (ano v paláci mají jako dekoraci volně rostoucí břečťan), jež na jaře dosahoval až skoro ke stropu, vyšplhala do výklenku, daleko od vycpaného zvířete, které jí málem přivodilo infarkt.
Lian zaburácel smíchy a natáhl ruku, aby poplácal hebkou kožešinu monstrózního „plyšáka“.
„Pojď dolů,“ řekl král, během toho, jak se za břicho popadal.
Pronikavé chichotání se prostoupilo celou místnost. „Co to tu vyvádíte, můj pane?“
Katiyana se rozhlížela po místnosti a hledala, odkud přicházel ten neskutečně otravný hlas vyšperkovaný složitými zdvořilostními frázemi a perfektní artikulací. Uviděla štíhlou ženu, které na ramena spadaly hedvábné vlasy v barvě kukuřice, jak právě vcházela do místnosti.
„Ale Vilemíno, odhaluji tu svému hostu tajemství našeho zámku,“ odpověděl Lian.
„Pročpak? Kdopak je ten Váš vzácný host?“ hihňala se a zavěsila se na krále.
Král elegantně odstrčil její ruku a ustoupil tak, aby lépe viděl na Katiyanu. „Tohle stvoření není živé, je jen vycpané. Prosím, pojď dolů.“
Ta neznámá dáma zaklonila hlavu, aby taktéž dobře viděla. I z takové výšky mohla Katiyana vidět, jak se obrovské oči té dámy, plné nechuti, zúžily. Tohle jediné ji mohlo učinit na moment neatraktivní, jinak byla ztělesněním dokonalosti.
V rozpacích, necítíc se jako slušně vychovaná dcera svého otce, si trochu povzdechla, než seskočila dolů z výklenku.
Lian i ta žena zalapali po dechu, když přistála u jejich nohou.
„Myslel jsem, že slezeš dolů, stejně jako jsi tam vylezla.“
„Proč? Takhle je to snazší a přistání na nohy mi nedělá problém.“
Vilemína nakrčila nos, ale to už k ní byla Katiyana otočená zády. „Co je to za zvíře?“
Lian se na bestii hrdě zadíval. „Říká se tomu lev. Můj pradědeček byl nadšený lovec. Před mnoha lety ho zabil a přinesl domů, jako symbol našeho rodu.“
Podívala se na krále a to zvíře. „Vidím to podobu.“
Králova hrdostí napjatá hruď trochu povolila.
„Já také,“ vložila se do toho Vilemína. „Taková síla a majestát.“
Katiyana obrátila oči v sloup. „Chtěla jsem říct, že mají stejnou barvu vlasů/hřívy a oba se zdají být stejně naštvaní.“
Lian na ni zíral, ale neřekl nic. „Myslím, že odedneška ti budu říkat Pralesnička.“
Vilemína si je oba prohlížela. „Byla jsem pryč chvilinku, ale jsem velmi překvapena, že i za tak krátkou dobu se paláci objeví někdo, koho neznám.“
Alma se objevila po králově boku. „Máte zpoždění, můj králi. Všichni už se shromáždili.“
Lian jí věnoval vděčný úsměv. „Děkuji ti, Almo.“
Katiyana ho nechala, aby ji odvedl pryč. Musela se několikrát kousnout do jazyka, aby se nezeptala, kdo byla ta žena. Život v lese ji donutil zapomenout, jak krásná a vznešené mohla být, koneckonců ona neměla čas starat se o nic jiného než o to, jak by mohla přežít.
Dveře se rozlétly a král společně s ní vstoupil do místnosti, ve které ho viděla poprvé.
Voják, jenž ji minule chytil a uvěznil, se postavil, ruku měl u pasu na rukojeti svého meče. „Vidím, že jste našel svou záhadnou dívku,“ řekl, jeho hlas tichý, plný obav.
Lianu mu pokynul, aby se opět posadil. „Uklidni se Bennete, není hrozbou,“ řekl a přitáhl si židli pro sebe. Katiyana vedle něj stála, rozpačitě se ošívala, dokud se nepodívala na židli vedle něj.
„Jak to, že není hrozba? Přišla z lesa, byla zadržena a poté utekla.“ Ani se neuklidnil, natož, aby si sedl.
„Bennete, může tě ujistit, že je náš spojenec. Teď si sedni. Valnore, máte zprávy, které jsme obdrželi loni na jaře?“
Huňaté obočí staršího muže vyletělo až ke kořínkům vlasů. „Mám. Ale nebyly k ničemu, takže nevidím-“
Lian zavrčel a praštil dlaní do stolu. Druhou dlaň nastavil tak, aby mu do ní mohl předložit zprávu. „Ten spis. Hned.“
„Samozřejmě,“ zabrblal si muž pod vousy a začal prohrabovat hromadu složek. Nakonec se mu podařilo najít jednu, kterou vložil králi do natažené dlaně. Beze slova ho podal Katiyaně.
„Kdo je ta dívka?“ zeptal se Bennet.
„Spojenec. To je vše, co k tomu řeknu.“
Bennet otevřel ústa, ale pak pohlédl do králových rozzlobených očí. Přátelé nebo ne, přece jen byl Lian král. Velitel stráží sklonil hlavu, ale nepřestal studovat tu zvědavou holku. Při pohledu na něj se v jejích tmavých čokoládových kukadlech se zablesklo, poté ale naklonila hlavu tak, aby jí havraní vlasy zakryly téměř celou tvář. Otevřela složku velmi pečlivě, jako by to byl největší poklad na zemi, a začala pročítat listiny uvnitř.
Znal každý jeden papír v té složce, pamatoval si tento spis slovo od slova. Desky byly plný náčrtů a zpráv od vyzvědačů, které získali během své cesty k hradu. Bylo to dodnes nejblíž, kam se jejich informátoři odvážili. Kresby hubených a hladových lidí žijících v chatrčích udělaných z bláta a naproti tomu obtloustlá šlechta, která zabrala pěkné domy, jež dřív patřily prostému lidu. Jeden z dokumentů obsahoval hlášení, jak pověsili člověka za stěžování si na královnu, když mu a jeho těhotné ženě vzala střechu nad hlavou. Podle toho, jak s sebou škubla, Bennet věděl, že se dostala právě do této části.
Nebyl, ale jediný, kdo tiše pozoroval dívku, jak roztřesenýma rukama obracela list. Lian se naklonil a díval se na její reakci, která byla pro průměrného pozorovatele neviditelná. Ale král viděl slabé vrásky mezi jejím obočím, ztuhlou bradu a způsob, jakým se její ruce pomalu stahovaly do pěstí.
Bylo to nebezpečné dát jí k nahlédnutí takové citlivé spisy, které jí odtajní, že poslal vyzvědače do sousedního království. Ale král nebyl hloupý a věděl, že i kdyby nezůstala, královně by tuto drobnost jistě nevyslepičila. Málem zapředl blahem při představě, že bude mít na své straně někoho jako je ona. Už proti ní zbrojil tak dlouho, ale neneslo to žádné ovoce. Zatím nevěděl, jak by měl proti královně použít její nevlastní dceru, ale byl si jist, že by mohla být trumf, který by bylo pěkné mít v rukávu.
Konečně Katiyana dočetla poslední papír, zavřela složku a postrčila ji zpět ke králi. „Královnini lidé velmi trpí,“ řekla tiše. „Neprosili o jídlo nebo střechu nad hlavou, předtím než můj o… předtím než král zemřel.“
Bennetovi neunikl způsob, jakým se přeřekla.  Zvedl obočí v tiché otázce směrem k Lianovi, který nepatrně přikývl a přiložil prst na rty na znamení mlčení. Alma je pozorovala s velkým zájmem, a když se král podíval i na ni, přikývla úplně stejně.
„Takže jistě chápete důležitost toho, abychom ji svrhli z trůnu,“ odvětil Lian.
„Ano. Ale není mi jasné, jak s tím můžu pomoci,“ řekla smutně.
„Nech mě o tom popřemýšlet a jsem si jist, že s něčím přijdu,“ pronesl a úsměv plný zadostiučinění mu hrál na tváři.
„Bude tato mladá dáma s námi pobývat delší dobu?“ zeptala se Alma.
„Tak dlouho, jak se jí zlíbí.“
„Pomůžu vám, ale pokud můžu, potřebuju si něco zařídit a za pár dní budu zpět,“ prohlásila Katiyana.
„Cože? Ne,“ hádal se Lian.
Katiyana se k němu otočila a zamračila se na něj. „Ano. Musím jít, ale vrátím se.“
„V žádném případě,“ zahřměl. „Musíš zůstat tady, kde tě můžu ochránit.“
„Za posledních pár let jsem chránila samu sebe docela dobře. Takže díky, ale není třeba. A půjdu. Teda pokud mě neplánuješ zamknout v tom svém směšném vězení,“ řekla sarkasticky.
„To opravdu není tón, kterým by si měla mluvit s králem,“ řekl Valnor tiše, pohled upřený na velmi rozzlobeného Liana.
„Není to můj král,“ odpověděla ostře. „Půjdu, a pokud mi to Jeho Veličenstvo dovolí, tak se vrátím.“
Lian zaťal pěsti. „Dobře, ale má družina půjde s tebou.“
„Ne, půjdu sama.“
„Tak by mi alespoň mohla říct, kam jdeš,“ řekla král s napjatým hlasem. Jeho poddaní ho ostražitě sledovali a doufali, že protentokrát se mu podaří udržet svůj vztek na uzdě.
Katiyana jen zavrtěla hlavou. „Vrátím se za dva, možná tři dny,“ řekla a vyšla z místnosti dřív, než mohl pokračovat v tomto hloupém dohadování. Slyšela, jak se pěst srazila se stolem, a to jí podnítilo, aby přidala do kroku.
Ruka na jejím rameni jí přinutila povyskočit, ale pak zjistila, že je to jen Alma. „Ten má ale náladu,“ poznamenala Katiyana.
„To má,“ souhlasila Alma. „Ale zdá se, že si užíváte možnost ho popichovat.“
„To ne,“ protestovala Katiyana. „Ale nebude mi nic přikazovat. Jak jsem řekla, vrátím se a já své slovo dodržím.“
„Potřebuješ nějaké jídlo a nějaké koně?“
Katiyana se zasmála. „Potraviny, ano. Kůň? Ne. Nevěřím nějakému tupému zvířeti natolik, abych na něm jela.“
Alma si povzdychla. „Dobrá, pak tedy počkejte tady.“
Za chvíli se vrátila s velkým pytlem až po okraj naplněným sušeným ovocem, různými druhy sýry a masa. „Kdo to všechno bude jíst?“ zeptala se Katiyana, dívajíc se do vaku.
„Možná ten někdo, koho jdete navštívit, by si na tom mohl pochutnat,“ řekla Alma, s prázdným výrazem ve tváři.
Katiyana se kousla do rtu. „Nebojte se, nebudu sdílet mé pozorování s králem. Vaše tajemství patří jen Vám.“

„Děkuji ti,“ řekla Katiyana významně.

17 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :) Jen mě lehce pobavila první věta - aby vyšla ven do paláce? :D Jinak holky odvádíte skvělou práci :)

    OdpovědětVymazat
  2. Super! Děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :))

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat