neděle 18. října 2015

Ohnivý král - 7. kapitola 2/3

Zdravíme :D
Osobně se omlouvám za to dlouhé čekání. O mých pracovních lhůtách by mohla Kikulka vyprávět hodně dlouho… Mějte se mnou slitování.
Ale teď k tomu, na co asi čekáte. Co všechno se dělo v Katiyanině království, když tam nebyla? Co má Lian v plánu a jaká budoucnost se rýsuje? A proč se tu objevuje Veverka?
Příjemné počteníčko,
WASPS & Kikulka


Konečně otevřel velké, ozdobně vyřezávané dveře a uvedl ji dovnitř. Pokud je překvapilo, že král vyšel ze dveří se ženou, která do dveří minulou noc nevstoupila, skrývali to docela dobře. Teda až na ty rozšířené zorničky.
Lian se zastavil před těma dvěma. „Nechť si vchází a odchází z mých komnat, jak se jí zlíbí. Žádná místnost v tomto paláci jí není zapovězena. A to vše bez zvědavých otázek.
Strážní přikývli a jeden z nich si odkašlal. „Její jméno, můj pane?“
„Jmenuje se-“ Lian se obrátil na Katiyanu. „Jak ti mají říkat?“¨
Návyky, které si za ta léta schovávání vybudovala, nebylo snadné překonat. „Kat,“ vypadlo z ní nakonec. Byla nesvá z toho, jak podobné to bylo jejímu skutečnému jménu. Každý, kdo by ji poznal, mohl říct královně, že přežila, dokonce že stále žije. Vzduch byl najednou chladnější a její čelo zvlhlo potem. Pokud si toho ti dva všimli, neřekli nic a ona mohla následovat krále dolů po velkém schodišti.
„Nechci, aby věděli, kdo jsem,“ dodala tiše.
Dívka, kterou viděla mu posluhovat, se s nimi srazila v dolní části schodiště. Její tmavé blond vlasy jí dokonale rámovaly zvědavé, hnědé oči. „Dobré ráno, můj pane. To není oblečení, které jsem vám nachystala, abyste si ho oblékl.“
Král se ušklíbl. „Kdy jsem naposledy měl na sobě něco, cos pro mě vybrala?“
„Dívka může snít,“ řekla polohlasně. Hlasitěji dodala: „Připojí se váš doprovod ke snídani?“
„Ano. Prostři nám v soukromé jídelně.“
Jestli ji to náhodou překvapilo, nedala na sobě nic znát, jen přikývla hlavou a odešla do kuchyně.
Katiyana se za ní dívala. „Kdo to je?“
„Jmenuje se Alma, je to má osobní služebná.“
Překvapená princezna mu položila ruku na rameno, aby ho zastavila. „Ale je to žena.“
„Toho jsem si nevšiml,“ odvětil suše a podržel jí dveře vedoucí do malé, útulné jídelny. Byl tam jen jeden stůl a do této místnosti vedly pouze tyto dveře.
„Tady můžeme mluvit trošku… otevřeněji,“ řekl, přičemž si neodpustil pohled na její tvář.
Víc než cokoliv jiného, Katiyana nesnášela, když měla pocit, že je v pasti. Léta skrývání v obrovském lese, jen prohloubila přirozenou nechuť k uzavřeným prostorám.
Teplá ruka jí pošimrala na paži a ona instinktivně ucukla. Lian zvedl ruce, jako by se vzdával a ustoupil.
„Omlouvám se. Mluvil jsem na tebe, ale zdálo se, že jsi myšlenkami byla někde jinde.“
Ušklíbla se. „Řekla bych, že jsem byla mimo.“
Když zaujali svá místa, Alma vstoupila s obrovským podnosem. „Nebyla jsem si jistá, co máte ráda,“ řekla Katiyaně, „tak jsem si dovolila vybrat několik různých pokrmů.“
Nadzdvihla poklop, aby odhalila půlku drobného muffinu a jakési oranžové ovoce nakrájené na plátky. Nezdálo se, že by to nasytilo ani tu tlustou veverku, která pobíhala u ní doma. Zklamání na její tváři muselo být do očí bijící. Alma se usmála a znovu jídlo zakryla. „To je králova obvyklá snídaně.“
Se záviděníhodnou elegancí, položila před každého z nich zakryté talíře, postavila doprostřed horký hrnec a nějaké šťávy. Katiyana sledovala její štíhlé ruce pokládající každý kus nádobí s rychlostí a přesností mistra – během chvilky přeměnila prostý stůl v úplnou hostinu. Pohlédla dolů na své ruce a začervenala se. Když je zaťala v pěst, viděla jizvy a mozoly ze všech těch činností, které se musela naučit, aby zůstala naživu. Nehty na tom byly ještě hůř – oloupané, nerovně ostříhané a byla pod nimi špína. Nenapadlo ji, že bude snídat s králem. Kdyby ano, nejdřív by se umyla.
Ale ani její rozpaky ji nerozptýlily na tak dlouho, aby nepostřehla tu hromadu jídla, kterou postavili před ní. Horká vejce se smetanovou omáčkou, vláčné sušenky, hustá marmeláda. „Nechte si chutnat,“ zamumlala Alma.
Katiyana se do toho pustila, aniž by čekala na krále. Měly vždy dost jídla, které chutnalo velmi dobře, ale nic, co by se mohlo rovnat těm pochoutkám, jež jí teď předložili.
„Z toho, co vidím, mohu vydedukovat, že ať ses schovávala kdekoliv, nebylo to u nějakého kuchaře.“
Katiyana vzhlédla a viděla, že shledal její způsob konzumace zábavným. Ušklíbla se a otřela si vajíčka z brady připraveným ubrouskem, který byl jemnější než cokoliv z toho, co měla v posledních letech na sobě.
„Přála by si, abys toho nechal.“
„Nechal čeho?“
„Toho ptaní se mě nebo hádaní, kde jsem celou tu dobu byla. Nemůžu ti to říct.“
Jeho oči potemněly.
Odložila vidličku, připravená na oživení jejich hádky z téhož rána. „Nic ti nedlužím. Ani nevím, co ode mě chceš.“
Temnota byla v jeho pohledu pořád, ale on se jen pohodlně uvelebil v křesle. „Co chci? Víc než cokoli jiného chci spravedlnost pro svoji rodinu.“ Pozorně ji sledoval, jak mluvil a všiml si, že byla zmatená. „Víš, jak došlo k tomu, že na Sluneční trůn usedl tak mladý král?“
Pověsti, co slýchávala na trhu, jí někdy nastínily pravdu, ale obvykle se vyskytly další, které události popisovaly jinak. Přesto všechno jí bylo jasné, že byl mladý na krále i přesto, že byl snad o deset let starší než ona. Přemýšlela tak urputně, že úplně zapomněla na vyslovenou otázku, která měla být zodpovězena.
„Ne, nemám tušení.“
Oči mu zjemněly, ale bylo v nich patrné zoufalství, i když byl jeho hlas bez jakýchkoliv známek emocí. Hněv se vařil uvnitř a Katiyana to mohla cítit, jako otřesy země před výbuchem sopky. „Zavraždila mou matku. Moje máma byla zrovna těhotná a čekala druhé dítě. Sula se rozhodla, že se chce dostat do našeho království a nejlepší způsob, jak to udělat bylo uvolnit místo v králově posteli, přesněji řečeno posteli mého otce. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak to udělala, jak se k ní vůbec dostala a podala jí jed, ale víme, že poslední královna Slunečního království zemřela stejným způsobem jako tvůj otec.“
Všechno dobré jídlo se jí začalo nepříjemně převalovat v žaludku. „To je mi líto.“
„Ještě jsem neskončil,“ řekl ostře. Katiyana zmlkla a ostražitě krále pozorovala.
„Když od smrti mé matky uběhl přesně rok, Sula navrhla mému otci spojenectví. Chtěla sjednotit království a vést válku proti ostatním zemím, zabavit jejich přírodní bohatství - drahokamy, uhlí a podobně - a zotročit tamní obyvatele. Dlouho jsme jí podezřívali, že byla zlá, ale… ale pak jsme to věděli. Zavrhli jsme to, přesto se jí však podařila vražda. Otec byl přepaden přímo na okraji lesa. Byli tam schovaní lukostřelci s otrávenými šípy. Nikdo z družiny mého otce nepřežil.“ Jeho oči se zúžily do štěrbin a nad nimi se jako černá mračna, stáhlo jeho obočí. „Poté, co můj otec zemřel, učinila stejnou nabídku mně, novému králi. Musela vědět, že k něčemu takovému nedojde. Mám ale podezření, že to udělala jen proto, aby mě rozzuřila.“
„To se nezdá být příliš obtížné,“ řekla Katiyana tiše. „Nejsi na ni stejně naštvaný? Vzala ti rodinu a ještě mnohem víc.“ Její další slova byla tvrdá, ale i tak se přinutila je vyslovit. „Moje matka zemřela, když jsem byla ještě dítě. A můj otec onemocněl.“
Lian se naklonil blíž, že je jeho košile málem ušpinila od jeho snídaně. „Ano, krvácivou nemocí. Je to tak? Krev tekla odevšad až do jeho smrti.“
Špatný pocit v žaludku se ještě zhoršil. Polkla a modlila se, aby jídlo zůstalo tam, kde bylo. „Myslím, že jo. Byla jsem malá a oni mi nedovolili se zdržovat v jeho blízkosti od chvíle, co onemocněl. Příliš se báli, že bych to od něj mohla chytit.“ Její vzpomínky jí odnesli zpět do minulosti, ale vajíčka a šunka z ní i přes její duševní nepřítomnost chtěly vyskočit, proto jí nějakou chvíli trvalo, než řekla něco dalšího. „Ale ano, byla tam spousta krve. Opravdu hodně. Zaslechla jsem je o tom mluvit, špehovala jsem je, zrovna když odnášeli špinavé prádlo.“ Slzy hrozily, že jí začnou téct po tvářích, ale zatlačila je zpět. „Ale byla to nemoc.“
Lian se uvelebil v křesle. „To samé jsme si mysleli, když se to stalo mé matce. Nikdy jsme o něčem takovém neslyšeli a neměli jsme žádný důvod domnívat se, že by jí chtěl někdo ublížit nebo dokonce zaujmout její místo. Až do chvíle než jsme se dozvěděli o pověstech, že se to děje i v jiných královských rodinách, včetně té tvé. Teprve tehdy nám přišel na mysl, že by to mohl být jed. A poté, co nabídla mému otci manželství, jsme to věděli jistě. Byla to ona.“ Vzhlédl a sledoval, jak Katiyana bojovala se svými pocity. „Můžu tě ujistit, že tvůj otec byl zavražděn.“
Chtěla všechny tvrzení popřít, zamlčet, jako by ani nebyla vyslovena. Nechtěla si připustit, že nejenom zemřel, ale ukradli ho od ní. Ale to nemohla. „Sula nenáviděla mého otce,“ přiznala tiše. „Myslím, že mě stejně tak.“
Ruce se jí třásly, jak se je snažila sevřít v pěst, aby dokázala zvládnout ty bolestivé křeče v břiše. Při pohledu na jídlo na talíři jí udělalo ještě hůř a i se slzami v očích se donutila podívat zpět na krále.
Lian si mnul strniště na bradě. „Musela. Přece jen tě plánovala sprovodit ze světa. Vím, že mi nemůžeš říct, kde ses ty celé roky schovávala, ale pověz mi, pokud můžeš, jak jsi utekla?“
Pohár vody v nádherné číši jí dal možnost se zamyslet a osvěžit se. Konečně pohlédla zpět na krále. Usoudila, že byl docela pohledný, ale bylo těžké vidět za jeho hněv. Zračil se tam i smutek, který byl nejvíce patrný v jeho očích. Myslela si o něm, že je to upřímný člověk, proto volila svá slova pečlivě.
„Chtěla, aby mě odvedli do lesa a tam zabili. Jedna žena, Maribel, je zaslechla a vzala mě do lesa cestou, abychom se jim vyhnuly. Ale byla tma a já jsem byla vyděšená.“ Z hlasu se stal chraplavý šepot. „Právě jsem se dozvěděla, že můj otec zemřel. Ztratila jsem se a Harmen mě našel. Královna ho poslala, aby mě zabil.“
„Taky tě nenáviděl?“ zeptal se Lian opatrně.
„Harmen? Ale vůbec ne. Byl loajální k mému otci a vždycky byl na mě hodný. Koneckonců to byla příšerná zrada, ale nebyl schopen spáchat takový zločin.“ Málem se při pomyšlení na starého přítele usmála.
„Jak se choval?“ zeptal se Lian a přerušil její myšlenky.
Katiyana se ošívala na svém místě, nejistá, v jaké rovině se výslech odehrává. Matně si vzpomínala, že Cidra po ní kdysi chtěla odpověď na stejnou nebo možná podobnou otázku.
„Byl jako v mdlobách a byl opravdu rozrušený.  Se vším se mi přiznal a plakal tak moc, až se mu z toho udělalo špatně.“
Král kývl a poškrábal se na nose. „Taky byl otráven.“
„To ne. Hodil šavli, ale nezemřel.“
„To není to, co by měl ten jed způsobit. Nějak to udělá otráveného závislého na traviči. Je poměrně silný, ale výsledek se dostaví ve velmi krátké době. Musel na tobě velmi lpět a být opravdu loajální k tvému otci, že odolával tak dlouho, aniž by mu to zničilo jeho tělo.“
Byla z toho smutná, ale ta vzpomínka jí vykouzlila na rtech malý úsměv. „ To byl.“
„A co se stalo pak?“ pobídl ji Lian.
„Dal mi nějaké věci, které mi pomohly přežít v lese. Po té jsme utekla. Za nějakou dobu jsem narazila na lidi, kteří mi pomohli,“ řekla, aniž by zcela odhalila pravdu.
Mohl rozpoznat to, jak váhala. „A to ses skrývala po celou dobu v lese? Měla jsi štěstí, že tě nikdo nepoznal.“
„Nebyla jsem zrovna společenská osoba,“ řekla opatrně.
„To vidím. No,… hlavně, že jsi přežila a že jsi tady. Cítím, jak nám tu vzniká nové spojenectví.“ Věnoval jí opravdový úsměv, tak široký, že mu byly vidět i zuby. Taková radost z něj udělala méně děsivého člověka.
„Spojenectví? Mezi námi?“ opakovala pomalu.
Lian odstrčil talíř z cesty a naklonil se přes stůl směrem k ní. Nebyl to velký stůl a ona se musela opravdu přinutit, aby se s židlí neodsunula na opačný konec místnosti. „Co by lidé mohli udělat lepšího než vytvořit alianci, aby jí mohli lépe čelit? Vzala nám naši rodinu, navíc já jsem král, zatímco ty jsi právoplatná dědička Lesního trůnu.
„Nejsem dědička,“ odporovala mu Katiyana. „Sula získala trůn po smrti mého otce, a pokud porodí dítě, to bude jejím dědicem.“
Lian zaskřípal zlostí zubama. „Zavraždila tvého otce a přitom ztratila to právo být jeho následnici. Trůn je tvůj.“
Katiyana vstala, odstoupila od stolu a přitom se jí podařilo srazit židli. „Já to ale nechci! Nemohla jsem být královnou, takže si chci prostě žít svůj normální život.“
Stůl zaskřípal, jak se o něj Lian opřel, aby mohl vstát. „Stejně tak to chtějí i všichni ostatní. Ale s takovou královnou se jim to nikdy nepodaří. Pojď, ukážu ti něco, co bys měla vidět. A měla bys poznat mé služebnictvo. Rádi se s tebou podělí o tom, jak Sula hospodaří s tvým královstvím a tvými poddanými ve tvé nepřítomnosti.“
Zavrtěla hlavou. Byla jenom malá holka, prakticky lesní mužíček. Princezna Katiyana v ní zemřela dávno. To, co z ní zbylo, nevědělo nic o královstvích nebo o tom, jak vládnout jednomu z nich.
Lian se pomalu zhluboka nadechl, z čehož mohla určit, že se snažil ovládnout svůj vztek. „Nech mě ti to ukázat a až pak se rozhodneš. Výhrady ke královně nemám jenom já. Ublížila mnoha, mnoha lidem. Ty, více než kdokoliv jiný, by sis měla být vědoma, jak zlá je. Měly by ji pověsit na jednu z těch jabloní, které tví lidé s takovou láskou pěstují.“
„Ty jabloně nejsou ani dost vysoké, ani dostatečně silné na to, aby nesly takovou váhu,“ zamumlala s myšlenkami ztracený v neznámu.
Královo chechtání jí přinutilo vyskočit, načež se Lian chechtal dvakrát tolik. „Obávám se, že Vám nerozumím, princezno,“ řekl a otřel si slzy z očí. „Jste královská dcera, chytrá, nebojácná a lstivá. A přesto všechno občas nadskočíš jako malé vyděšené kotě.“
„Je tu mnoho světla a vy jste velmi hlasitý,“ obvinila ho. „Přežívala jsem v temných, tichých lesích. Tohle místo, toto všechno, je pro mě jako jiný svět, do kterého příliš nezapadám.“


16 komentářů:

  1. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. Veľká vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc z a překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc dekuji uz se tesim na dalsi.

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad .))

    OdpovědětVymazat
  8. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Moc Děkuju za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat