neděle 25. října 2015

Návrat mrtvého muže - 26. kapitola


Sukerow bydlel ve zchátralém, kdysi luxusním bytovém domě na Deváté. Ze vznášedla jsme vystoupili před domem a parkování na střeše přenechali automatu. Povytáhla jsem meč z pochvy a zkontrolovala ostří, poctivou leštěnou ocel, a pak dlouze vydechla. Otočila jsem hlavou ze strany na stranu, abych si protáhla ztuhlé svaly na krku.

Jace mě sledoval a prsty přitom poklepával po jílci meče. Hůl nechal ve vznášedle a ruku měl položenou na pažbě plasmové pistole. „Vypadáš, jako bys čela míň než vlažné uvítání.“
Do prdele, ne. Stejně jako ty. Co všechno se dnes ještě může pokazit? V duchu jsem se otřásla. Vyzývala jsem Osud už jen tím, že jsem takhle přemýšlela. „Mám kvůli tomu nepříjemný pocit.“ Podívala jsem se na budovu. „Podle toho, co jsem zjistila, bydlí ve třetím patře.“ Větu jsem ani nedořekla. Vydrž. Co to k čertu je?
Rohový byt ve třetím patře měl slušné zabezpečení splývající s fasádou budovy. Sukerow byl Skinlin, a jeho balkon byl i teď v pozdním podzimu zelený. Pravděpodobně měl někde pronajatý pozemek, ale některé běžné byliny si pěstoval i doma.  Když jsem si zeleň prohlížela, pár listů upadlo a studený vítr je pomalu unášel směrem k zemi mezi poházené odpadky. Štíty zapulsovaly a vytryskl z nich proud energie, sáhla jsem po meči a zaujala obranný postoj „Sakra!“ vykřikla jsem. „Zavolej Gabe! Zůstaň, kde jsi!“ Pak jsem se rozběhla do budovy.
Sice jsem mohla vyskočit na balkón, ale to by znamenalo velký výdej Síly, protože bych musela proniknout jeho štíty, které se chvěly a vysílaly kolem vlny strachu. Místo toho jsem rozrazila ochrannou clonu dveří, vrazila dovnitř a rozběhla se po schodech nahoru.
Druhé poschodí. Špičky mých nohou se sotva dotýkaly každého čtvrtého schodu, Díky démonské rychlosti jsem se jen míhala. Meč se mi houpal v ruce se špičkou směřující dolů, vibroval mým pocitem neklidu. Dostala jsem se do třetího patra, rozkopla požární dveře   a vrazila do chodby.
Dveře číslo 305 do Sukerowova bytu byly lehce pootevřené. Škvírou pronikalo žluté umělé světlo. Proběhla jsem chodbou a vtrhla do předsíně.
Dalších pár momentů bylo jako trhaně cvakání spouště. Při prvním záběru se chodbou rozlila vlna Síly, která zabarvila vzduch do modra. Čtvercové linoleum přede dveřmi, zmačkanou rohož zkroucenou a svázanou červenými provázky, Každý z nich znamenal ochranné kouzlo. Když jsem je přetrhla, celý kobereček vzplanul.
Další cvaknutí. Běžela jsem chodbou dovnitř bytu, s vytaseným mečem, ostří modře planulo. To co mi před tím, než mě Japhrimel proměnil, trvalo měsíce - nabíjení silou, broušení ostří, spaní s ním, vdechování života, to všechno jsem teď s novým mečem zvládla za pár okamžiků. Jiskry sršely, čepel se mnou mluvila, byla moje, podvolovala se mé vůli, Na konci chodby jsem uviděla na tvrdé laminátové podlaze křídový kruh, Modré světlo zintensivnělo, jako malá modrá jasná hvězda.
Hollin Suukerow klečel před hubeným, vysokým stínem, který jsem vídala posledních dvacet let ve svých nočních můrách. Vysoká postava s rukama v bok, jasně se rýsující proti světlu vycházejícímu z jejích rukou něco vysávala z rozevřených úst zmláceného Skinlinova těla.
Další políčko filmu. Gejzír krve. Kroky za mými zády. S připraveným mečem, kia tak ostré a smrtící, jak v Jadově  doju nikdy nebylo, roztříštěné sklo z okna a dovnitř pronikající světlo jako tančící plameny. Moje boty klouzající po laminátové podlaze, pokus zastavit přenesením váhy.
Cvak. Jace probíhá kolem mě, jeho bojový pokřik rozrážející vzduch, šíří se z něj Šamanské světlo. Hýbe se instinktivně, lehkomyslně rychle, pokouší sed mě ochránit, vrhá se mezi mě a tu stínovou věc, která se svíjí jako papír v horkých plamenech. Moje levá ruka klesá k jílci, pak vystřeluje vpřed, aby Jace zadržela.
Cvak. Stín se otáčí, vychází z něj světlo jako z blesku novinářských fotoaparátů. Ve vzduchu se mísí zápach krve, prachu, vnitřností, vody po holení, křídy a kůže. Pach, který znám, pach který provází celý tenhle případ. Slyšela jsem vysoké pištivé chichotání, při kterém mi vysychalo v ústech, a jizvy na mých zádech se znovu otvíraly. Ostrá palčivá agonie, stejně jako když moje kůže poprvé praskla po úderu bičem. Prsty se mi naprázdno sevřely. Jace se vrhnul se zářícím dotanuki proti svítící postavě.
Cvak. Dávivý křik. Poslední zoufalý, zdušený výkřik Hollina Sukerowa. Další gejzír krve. Jaceúv ochraptělý pokřik, řinčení namáhané, přetížené oceli. Zpětný náraz Síly plní vzduch, odráží se ode zdí. Moje boty vyrývají do podlahy hlubokou rýhu, když  mě něco odhazuje dozadu, můj levý loket při nárazu rozbíjí hranu zdi.
Cvak. Vidím ďolíky a jizvy po akné, tmavé bezduché oči, zaprášené rozcuchané tmavě plavé vlasy a záblesk stříbra na krku. Náznak podbradku pod čelistí, nemilosrdný podpis času. Na to, že jsem ho nepoznala, vypadá podivně povědomě.
Cvak. Poslední záblesk modrých plamenů, Hubený stín mizí. Další závan pachu, kterým byla prosycená ředitelna a zvuk kroků mířících k oknu. Pronikavé vysoké chichotání mě sráží na kolena, vědomí mi obestírá šok. Značka na mém levém rameni vysílá do těla bolestivé šoky, které nutí moje srdce bít.
Kašlu. Čas se smrskává a vrací se do normálu. Slyším sirény.
Všechno to trvalo jen chvíli, plazila jsem se vpřed, můj meč narážel do podlahy, když jsem sevřela Jace v náruči. „Ach, bohové“ můj hlas zněl po hřmění Síly slabě.
Jaceovy modré oči měly skelný výraz, trnité šamanské tetování znehybnělo. Jeho tělo bylo lehké. V mých silných démonských pažích příliš lehké. Příliš lehké, protože, protože měl krk a trup rozervaný jedinou bezbolestnou ranou.
Slepě jsem povolala svou Sílu, z prstenů se snášely spršky jisker, ale už bylo pozdě. Uvnitř už nikdo nebyl. Stává se, že ani Nekromant nedokáže přivést zpátky někoho, jehož vnitřní orgány byly rozházené kolem dokola. Dokážeme zahojit smrtelná zranění, můžeme s někým projít zpátky branou smrti, pohybujeme se v jejím stínu, ale tahle rána se vyléčit nedala.
Kolem se vznášel zápach bitevního pole. Tělo Hollina Sukerowa leželo v nepořádném, nedokončeném křídovém kruhu, Požíračské symboly se mihotaly v záplavě rychle se rozkládající ektoplasmy, která vše slizce pokrývala, odpařovala se a rychle mizela. Znaky byly pokroucené a nedotažené. Musela se mu třást ruka.
Když jsem vedle něj stála, jeho rysy mi náhle byly o něco povědomější. Kdybych znovu listovala ročenkou, věděla bych, kde mám mladší verzi tváře hledat.
Vedle jména Kellermana Lourdese.
A věděla jsem, co jsem viděla, i když jsem měla oči zalité slzami. Viděla jsem vysokou hubenou postavu ředitele Mirowitche, ruce v bok, jasný obrys v modrém světle. Cítila jsem ho.
Ruce jsem měla pokryté krví a dalšími tekutinami. „Jace,“ šeptala jsem. Hlavu měl nepřirozeně zakloněnou, krk roztržený až k páteři; vlhké červené svaly až příliš hladce oddělené. Tkáň se rozevírala jako voda; viděla jsem fialový jícen a zářící bílý úlomek krční páteře.
Čepel jeho meče byla zkroucená do vývrtky, ležela na zemi tak, jak mu vypadla z ruky. „Jace,“ Moje tetování žhnulo, jak jsem do sebe natahovala všechnu dostupnou Sílu. Místnost se otřásala a sténala. Knihy padaly z polic, skleněné nádoby se tříštily pod náporem mé kia a zpětným nárazem Síly, kterou vyvolal ředitel rozcupováním Kellera na malé kousky. Použila jsem každou kapku mé démonské síly, abych udělala to, co Nekromanti dělají, když chtějí přivést duši zpět a vyhojit zdánlivě beznadějně poraněné tělo.
Z jeho těla začalo vycházet světlo, ještě jsem ho mohla vidět, záři duše opouštějící tělo, vytrácející se život z nervových zakončení. Kolem mě se rozlilo modré světlo símě Smrti, můj smaragd se rozzářil a najednou jsem stála na mostě nad propastí. Jasone! Volala jsem zoufale jeho jméno, modré krystaly nad mou hlavou nespokojeně hučely a pak přišel Bůh Smrti.
Anubis ve své plné podobě kráčel po hraně propasti, obsidianově černý, se svaly rýsujícími se pod kůží, a vlhkostí lesklýma rukama a nohama. Obřadní roucho zvonilo a blýskalo se zlatými ozdobami a drahými kameny; límec na něm měl široký, ozdobený dalšími šperky. Útlá Boží psí hlava se sklonila a upřela na mě svůj nelítostný, nemilosrdný pohled černého oka, od kterého se odráželo modré světlo. Stál na konci Mostu vedoucího do síní Smrti, mostu, který jsem tolikrát přešla, abych přivedla duši zpátky.
Paže měl zkřížené, v jedné obřadní cep, v druhé držel berli. Jeho vůle mi nedovolila vstoupit na most, ne moje já v bílém rouchu božího vyvolence, s bosýma zlatýma nohama na kameni. Prosím! Byl to bolestivý výkřik, naplněný vší silou mé vůle, vší magií, kterou jsem uměla použít, kterou jsem byla zvyklá používat celý svůj život; vůli, která pulsovala Silou, nařizovala, vůlí, kterou se každý, kdo zacházel s magií, musel naučit používat. V krku mě z toho výkřiku pálilo, fyzická bolest na tak duchovním místě. Prosím, ne! Dám ti cokoliv, půjdu místo něho, Prosím, můj bože, vrať mi ho zpátky!
Bůh Smrti na mě shlédnul, na svou dceru, jeho poslušnou služebnici a zavrtěl hlavou.
Bosá, odhalená, jsem zápasila s tímto druhem nesmiřitelnosti. Nabídla jsem mu všechno: vlastní život, svou poslušnost, každou kapku Síly, lásky a odhodlání, kterou jsem v sobě měla. Nikdy jsem Jaceovi nedala to, co ode mě potřeboval, ale nechat ho projít přes most do krajiny Smrti. Ne. Zatvrdila jsem se, a poprvé co jsem pamatovala, můj bůh zaváhal.
Natáhl ruku, jedním nehmotným prstem se dotkl vršku mé hlavy. Rovnováha na vahách Smrti měla svou cenu. Byla jsem připravená ji zaplatit? Co po mě bude žádat?
Cokoliv. Šeptala jsem. Dám ti cokoliv, cokoliv o co si řekneš.
Smrt znovu zaváhala. V jeho bezvěkých očích jsem viděla odmítnutí a bylo zbytečné s ním bojovat. Tvář mě pálila, smaragd se rozpínal v prudkém světle a na okamžik věčnosti zazářil modrým světlem. A pak se nitky mého vědomí přetrhaly.
Byla jsem vystrčena zpátky, vyvržená z prostoru mezi světy, vzlykající a dusící se zpátky do svého těla. Tiskla jsem si Jaceovu prázdnou schránku k hrudi, zaklonila jsem hlavu a znovu vykřikla, silně, ale bezhlesně, vyšlo ze mě světlo jako při nukleární reakci. Pořád jsem ještě křičela, když přijela policie, když se Gabe prodrala stěnou mé psychické agonie, z které jí tekla krev z nosu. Padla na kolena a vzala mě do náruče. Zabalila mě do svého lidského tepla, zatímco jsem vzlykala, na krátkou dobu milosrdně zbavená veškeré démonské moci. Vycházely ze mě další a další výkřiky ochraptělým lidským hlasem, zatímco jsem k sobě tiskla dýchající živé tělo.

Dýchající, ano. Živé, ano. Ale nikdo mi nemusel říkat, že duše je pryč. Má démonská Síla dokázala spravit rozbité tělo Jasona Monroea v nápodobě sedayeenského zázračného uzdravení, ale byl pořád stejně mrtvý.

11 komentářů:

  1. Hrozně moc dekuju, je to můj nejoblíbenější překlad tady! Těším se na každou neděli, moc vám děkuju prekladatelce i korektorce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, je dobré vědět, že se nenamáháme zbytečně :-)

      Vymazat
  2. No ty krásko! Děkuji za překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Chudak Jace :-( diky za preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat