neděle 18. října 2015

Návrat mrtvého muže - 25. kapitola


Policejní stanice překypovala aktivitou, ale do podzemních garáží parapsychického oddělení jsme se dostali bez problémů. Policisté asi moje vznášedlo poznali, protože kontrolní stanice se nás okamžitě ujala a navedla nás na přistání. Jace skoro nemluvil a tvářil se zamyšleně. Konečně se mi podařilo rozevřít levou pěst a přesvědčit sama sebe, že jsem se nepokoušela Poly přimět, aby mi znovu zavolala. Nabídla jsem jí jen výměnu, fér platbu za to, že byla ochotná mluvit o Riggar Hall.

Tak co, že jsem cítila tenký pramínek potu stékající po zátylku a z podpaždí když jsem na ni myslela? Nezapotila jsem se už nijak snadno a vyžadovalo fenomenální úsilí, vyždímat z mé kůže aspoň kapku vody. Ale stalo se.
Gabe s náručí plnou papírů vrazila do své kanceláře, kde jsme na ni čekali. V očích se jí blýskalo něco nebezpečně podobného vzteku. Vlasy měla rozcuchané. Když nás uviděla, hodila papíry na stůl. „Zjistili jste něco užitečného?“ zavrčela.
Jo, zjistila jsem, že se dokážu opít strachem sexčarodějky. A co ty Gabe? „Pár možná užitečných zajímavostí.“ Řekla jsem jí. „Co se děje Spooky?“
„Udělala jsem seznam děcek z té ročenky, která mají u jména značku. Jednoho z nich nemůžu najít. Pár z nich ještě žije v Saint City. Ostatní jsou mrtví.“
„Kolik?“ Jace se se založenýma rukama opřel o zeď. Zkoušela jsem sama sobě říct, že nechci vědět, co cítil v Pollyině strachu.
Lhát sám sobě je pro Nekromanta špatný zvyk.
„Všech devět mimo Saint City je po smrti.“ Gabe svěsila koutky úst. „Jako by je rozfoukal vítr: tři na Putchinském území, dva ve Svobodných městech a zbytek v Hegemonii, ale hodně daleko od Saint City.“
„Nech mě hádat.“ Klesla jsem na židli, pohodlně se opřela a zavřela oči. Díky bohu, že můžu přemýšlet o něčem jiném. „Nemůžete najít Kellermana Lourdese.“
„Vypadá to, že za sebou máte pár produktivních hodin.“ Řekla kysele. „Věci se mají tak, všech devět je mrtvých, Začalo tu v Putchkinu, pokračovalo ve Svobodných městech a pak se to postupně blížilo k Saint City. Poslední údery proběhly tady. Nikdo nebyl nikdy usvědčený. Hádej, kdy se stala první vražda.“
Pokrčila jsem rameny a promnula si zátylek, jakoby mě bolela hlava. Může mít skoro-démon bolení hlavy, nebo mohla psychosomatická bolest vysvětlit můj pocit, že mám hlavu na prasknutí? „Pověz mi to.“ Nemám náladu na hry, Gabe. Je mi líto.
„Přesně deset let po Mirovitchově smrti. Obětí byl Anders Cullam.“
„Pamatuju si na něj.“ Zachvěla jsem se. „Jeden z Mirovitchových přisluhovačů.“ Místa, kde jsem mívala jizvy, se bolestivě ozývala, tři ohnivé stružky; v místě cejchu pod levou půlkou mě bolestivě píchalo, po chvíli bolest polevila. Z levého ramene se mi rozlila teplá vlna, zahřála mě na hrudi, sametový žár proudící mými žilami mě hýčkal stejně jako já předtím Polyamour.
Vlastně jsem byla šťastnější, když byla démonská značka chladná a mrtvá, než když si dělala, co chtěla. Zvlášť když mi připadalo, že reaguje na můj strach. Ale to nebylo možné. Nebyla jsem sexčarodějka.
Gabe klesla na židli. „Měl jeden z těch náhrdelníků a byl rozcupovaný na kusy. Putchinská policie to odložila, když se neobjevila žádná stopa a ani další podobný zločin. Nerozumím jen jednomu, Danny. Jak do toho zapadá ten normál – Bryce Smith?“
To byl kousek skládačky, který nikam nepasoval. To ani já. A to mi na tom nejvíc vadí. „Ještě nevím. Můžeš si vyžádat jeho záznam? Prověřit všechno, čemu slepě nedůvěřujeme?“
Gabe pokrčila rameny, prohrábla se hromadou papírů na svém stole a vytáhla složku. „Už to mám. Můžeme se na to podívat. Dokonce mám i ten náhrdelník.“
„Byl to zlatník. Jeho slickboard je registrovaný na jméno Keller,“ připomněl Jace. „Možná to je zkratka pro jméno Kellerman Lourdes, které používal ve škole, aspoň to tak mohlo být, když vezmu v potaz, co říkala Polyamour.“
„Ani náhodou.“ Gabe zavrtěla hlavou a otevřela složku. „Bryce Smith. Podle Putchinského víza technický poradce. Měl někoho s sebou, ale nepíše se tu koho. Zatracená diplomatická imunita.“ Zvedla ke mně oči. „Zatraceně, Danny, je prima zase s tebou pracovat.“
To mě přimělo usmát se. Natáhla jsem se a vzala si od ní složku. „Žiju, abych sloužila. Máš seznam těch, co zůstali v Saint City?“
„Mám. Z těch, co se tu usadili, jich je ještě sedm pravděpodobně naživu.
„Vyškrtni Polyamour a Kellermana Lourdese. Pak jich zbývá pět. Je na seznamu Hollin Sukerow?“
„Jo. Je Kellerman náš podezřelý?“
Zhluboka jsem se nadechla. Můj mozek se přepnul do pracovního modu a to byla úleva. „Zatím nevím.“ Jde o slepý instinkt, Gabe. Pořád čekáš zázraky
A nebyl vlastně instinkt zázrak? Nebo magie?
„Proč jsou ti, co žijí v Saint City pořád naživu?“ Gabe svraštila obočí.
„Protože tady byla Riggar Hall. Tady to začalo, a tady to taky skončí.“ Teplý proud ze značky na levém rameni sklouzl na záda a zklidnil fantómovou bolest po jizvách. Pískla jsem mezi zuby, abych zdůraznila svoje slova. „Tak tedy dobrá. Necháme to uležet. Co dál?“ Byla jsem překvapená, že se mi netřese hlas. Až na chrapot, který mi zbyl po tom, co mě škrtil Lucifer, zněl můj hlas normálně. Čas z mých vzpomínek nic nevymazal. Magicky trénovaná paměť může být obojí, jak prokletí, tak požehnání; bylo hodně věcí, na které jsem si přála zapomenout. A jejich seznam byl čím dál tím delší.
Věříš v osud, Danny Valentine? Hluboký, vyděšený hlas Polyamour. Vlastně jsem jí neodpověděla, protože odpověď byla příliš děsivá.
Na moment jsem měla chuť Gabe říct, že některé věci je lepší nechat osudu, aby se vyřešily a uzavřely samy. Zajímalo by mě, co by řekla, kdybych jí naznačila, že začínám vidět vzorec, i když příšerný, děsivý a šílený.
Pak se mi v hlavě vylíhla další myšlenka. Kdokoliv zůstal v té tmavé místnosti potom, co Polyamour odtáhla vyděšenou, ječící devítiletou dívenku, nejspíš trpěli daleko víc, než by jakékoliv dítě mělo. Museli Mirovitche vysát, roztrhat na psychické a možná i fyzické kusy, protože při fyzickém zmrzačení je pak jednodušší i to psychické. A teď, o desítky let později nekontaktovali policii, i když cítili, že se k nim blíží nebezpečí. Místo toho se stáhli do svých svatyní a kreslili ochranné kruhy svěcenou křídou. Byly to stejné kruhy a symboly, které použil Keller, aby vysál život z příšery skryté pod ředitelským pláštěm?
Najednou jsem si byla naprosto jistá, že z těch kruhů něco povstalo a rozmetalo je na kusy. Napadlo Christabel, že se tehdy před lety stalo něco, co je označilo a uvrhlo do nebezpečí? Nekromanti vědí, že mrtví zůstávají mrtví, ale mohla mít podezření, že z tohohle hrobu by něco povstat mohlo.
Zatlačila jsem tu myšlenku do pozadí. Tou dobou ještě nebyla Nekromant v plné síle, ale možná už začala přemýšlet. A možná byla jako já obdařená špetkou předvídavosti, která ji našeptávala, že by se měli všichni nějak označit, možná na protest celému světu, který je před Mirovitchem neochránil a donutil je, aby se zachránili sami.
Nezapomeň na Rigger Hall.
Sáhla jsem rukou do kapsy a nahmatala řetízek. Možná bych to měla nechat, aby se to vyřešilo samo.
Nedokázala jsem uvěřit, že mě to vůbec napadlo. Musel ze mě mluvit strach.
Už jsem nepoznávala sama sebe. Stará Dante Valentine by takhle nikdy nepřemýšlela, nepřipustila by myšlenku, že by možná bylo lepší, kdyby se tenhle kruh uzavřel sám. Že nechat ten vražedný cyklus doběhnout do konce by bylo nejlepší.
Ne, stará Danny Valentine by věděla, že kdokoliv zabil Mirowitche si zaslouží přinejmenším vděk, když už nic jiného.
Stará Danny Valentine by se nesnížila k tomu, aby děsila sexčarodějku jen z momentálního rozmaru.
No tak Danny, přemýšlej o tom. Ten kruh se uzavírá. Máš to přímo před sebou, něco co pokračuje vlastní silou a může tě to převálcovat. A kromě toho, vždyť to ani není tvůj boj, nebo ne? Je to pomsta,  pomsta, s kterou nemáš nic společného.
To byla potupná a nepříjemná myšlenka. Myšlenka nehodná někoho, s kým Gabe počítala, nehodná ženy, které dal Jado další meč, nehodná Nekromantky, kterou se Japhrimel snažil ze všech sil ochránit a ženy, kterou Jace chránil, jak nejlíp dokázal.
Ale i tak ta myšlenka přetrvávala. Jako Ďáblův sladký, úlisný hlas, zaznívající z koutku mé mysli, snažící se upoutat pozornost.
Ďáblův, anebo Mirovitchův hlas.
A kromě toho, byla za tím i má pomsta. Za Roannu, která se tak zoufale snažila své pěstounce říct, co se tam děje. A za sebe taky, za dítě, kterým jsem byla.
V hlavě mi zněl Eddieho hlas. Nemůžu jít domů, nemůžu spát, a lidé umírají. Musí to skončit.
Podívala jsem se do obavami stažené Gabeininy tváře. Neměla jsem na vyhranou. V momentě, kdy jsem zvedla telefon, už bylo pozdě. Za hloupost se platí. „Já půjdu navštívit Hollina Sukerowa a ty zkus zjistit něco víc o Bryce Smithovi. Hodně štěstí, jestli byl skutečně technický poradce, neprorazíš zeď mlčení; v Putchinsko- Hegemonických vztazích je to tradice.
„Myslíš, že on byl Keller? Zeptala se.
To byla možnost. Sice by to hezky zapadalo, až na to, že to nedávalo smysl. Keller musel být psionik. Jinak by nechodil na Riggar Hall. „Nevím, dokonce si ani nejsem jistá, kdo byl Bruce Smith, jenom že jeho tělo vypadalo jako tělo normála a podle genetických testů to tak skutečně bylo, Dokud nebudeme vědět víc, nemá cenu něco předpokládat. Víš, co se říká o dohadech.“
Vysloužila jsem si uštěpačný úšklebek. Najednou vypadala líp. Naznačte Gabe směr, a ona se okamžitě pustí po stopě. Z nejistoty a slepých uliček šílela. „Dobře, přemýšlela jsi někdy o tom, že bys pracovala pro policii?“
Zaklonila jsem hlavu a protáhla si krk. „Nejsem dobrá v hraní politických her a přijímání rozkazů. Jsem ráda na volné noze.“
Gabe se zasmála. Byl to tichý zastřený zvuk, ale lepší než nic. „Vlastně zrovna teď jsem v kurzu. Nichtvrenové tlačí na starostu, aby mi poskytl veškerou podporu. Cokoliv jsi při návštěvě u Prvního udělala, muselo ho to ohromit.“
„Zabila jsem pár měničů.“ Vyhoupla jsem se na nohy. A co nejdřív Prvního, jeho choť a jejich knihovnu znovu navštívím. „Jdu navštívit Sukerowa. Můžeš mi dát kopii toho seznamu?
Usmála se. „Už jsem ti ji poslala. Hej, Danny?“
Zarazila jsem se při pohledu na Jace, opírajícího se o zeď. Pod očima měl tmavé kruhy, vypadal, jakoby potřeboval aspoň čtyřiadvacet hodin prospat. Musela jsem myslet na hranice jeho možností. „Ano?“
„Díky, Díky, že sis promluvila s Eddiem. Přišel včera domů.“
Mávla jsem rukou. „To nestojí za řeč, Gabe. Od toho jsou přátelé.“
Při těch slovech jsem vyšla z kanceláře s Jaceem v závěsu. „Jdeme k Sukerowovi?
Stísněně jsem se podívala do chodby. „Ne, domů. Potřebuju si něco vyzvednout a ty se potřebuješ vyspat. Zajdu za Sukerowem a sejdeme se kolem dvanácté. Pak“
„Zatraceně, Danny, to zvládnu.“ Zněl podrážděně. Scházeli jsme po schodech zpátky do garáže.
Zvuk našich bot se odrážel od betonových stěn. Dýchalo se mi už líp, ale pořád jsem byla napjatá, cítila jsem blížící se problémy.
„Vím, že bys to zvládl, Jace.“ Napadlo mě, že ta nekonečná trpělivost v mém hlase ho vytočí o to víc. Asi určitě. „Ale není to potřeba. Budu tě pak potřebovat v dobré kondici.“
„Proč?“ zeptal se lehce vyzývavě. Ve zvuku jeho kroků jak dupal po schodech, jsem slyšela napětí, holí bušil do země. Sakra Jace, přestaň se na mě mračit, měla jsem těžký den.
„Protože až skončím se Sukerowem a ostatními na seznamu, půjdu do Riggar Hall. A budu tě tam potřebovat.“ Můj hlas byl stejně nejistý jako jeho. A až bude po všem, budu muset udělat ještě něco, co tě znepokojí. Něco, co nebudeš chápat. Něco, co zahrnuje káď krve, démonův popel a mou úpěnlivou motlitbu. Lucifer mě už znovu na vodítku držet nebude. Nemůžeš zahodit svůj život s někým, kdo ti nemůže dát to, co chceš, Jace. Jen co tohle skončí, budu ti to muset říct, přimět tě, abys to pochopil.
„Nech mě s tebou jít aspoň k Sukerowovi. Je to kousek odsud.“
Zastavila jsem se na schodech a podívala se na něj. V ruce držel svou hůl, meč měl v závěsu na zádech a už příliš dlouho o nás mlčel. Čekala jsem, že to už nebude trvat dlouho. Některé věci nelze přehlížet donekonečna. Nikdo není tak trpělivý, dokonce ani Jace Monroe.
Schoval svůj příruční počítač do batohu a jeho modré oči ke mně vzhlédly. Následoval mě a snášel moje hrubé a nevyzpytatelné chování, nikdy neztrácel nervy, v ničem na mě netlačil, ani kvůli sexu. Prostě tu jen byl, konejšil mě a podporoval.
Proč? Zvlášť když ta Danny Valentine, kterou znal, by mu nikdy neodpustila, ať by se sebevíc kál. Už jsem nebyla ta vyděšená, napůl zlomená Nekromantka, která se do něj zamilovala. Už jsem stejně jako on byla někdo jiný.
A koho miloval on – tu, kterou jsem bývala, nebo tu, kterou jsem se stala? A koho jsem se snažila ochránit, tím, že jsem si ho držela u sebe? Jasona Monroea, nebo vlastní pošetilé já?
Na schodech se rozléhalo ticho. Položila jsem pravou ruku na modře natřené zábradlí a levou sevřela jílec meče. Rychle se mi stalo druhou přirozeností cítit v ruce jeho váhu, skoro jsem při tom zapomínala, jak jiná teď jsem. Skoro jsem mohla zapomenout na uplynulé roky; na žár Nuevo Ria a třeskutý mráz ledového ostrova, na který jsme sledovali Santina.
Dokázala bych zapomenout téměř na všechno při pohledu na vrásky v koutcích jeho očí, na to, jak to, jak při chůzi napadá na nohu s poraněným kolenem, na povědomou linii jeho širokých ramen, na zvednutý koutek úst, když mluvil vážně. Občas jsem si představovala, jak bude vypadat, až zestárne, tehdy v těch dnech našeho prvního bolestivě intenzivního vztahu. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že s tímhle mužem si pořídím dítě a hypotéku. V Jace Monroeovi bylo stále něco, co uvolňovalo moje ztuhlá ramena a nutilo moje ústa se usmívat. Mohl mě škádlit způsobem, jaký by žádnému jinému smrtelníku neprošel. Vzpomněla jsem si na jeho ruku, sevřenou kolem mé paže ve výtahu u Polyamour, na jeho nehty zaťaté do mojí kůže a bolest, která mě držela při smyslech.
Mohla bych zapomenout na všechno, až na stín vysokého, ne tak úplně muže, stojícího mezi námi v dlouhém kabátě, s rukama sepjatýma za zády, který mě sleduje tmavě zelenýma očima. Na tuhle jedinou věc, s kterou Jace nikdy nemohl bojovat, ani ji nikdy nemohl zcela pochopit, jsem zapomenout nedokázala.
Japhrimel. Tierce Japhrimel.
Ale i tak mě kvůli Jaceovi bolelo u srdce.
Chránil mě jediným způsobem, který znal. Vystoupala jsem o schod výš. Moje pravá ruka se sevřela kolem jeho ramene. Opatrně, něžně. „Jace,“ řekla jsem tiše. „pokud je na celém světě někdo, s kým bych chtěla být, byl bys to ty. Jediný důvod, proč... nevím, co by to s tebou udělalo. Když jsem naposled měla sex, bylo to s Japhhrimelem.“ Můj hlas se jako zázrakem nezlomil, když jsem vyslovila jeho jméno.  Aspoň pro jednou. Nedokázala jsem se přimět, abych mu dala víc, Byla to zbabělost, jednoduchá a prostá; zbabělost zahalená do hávu něžnosti, která měla ušetřit jeho city. „Jsem teď jiná. Nevím, co by to s tebou udělalo, a nechci ti ublížit. Nemyslím si, že bys nebyl dost schopný, Jace, prostě už jen necítím únavu, tak jako kdysi. Nebo bolest. Nepotřebuju odpočívat. To je všechno. Neznamená to, že bych ti nedůvěřovala.“
Komu jinému můžu věřit? Tobě, Gabe a Eddiemu. Tolik jich za celý můj život nebylo. Milovala jsem tě, Jace; a pořád miluju. Ta myšlenka chutnala hořce. Proč jsi se mnou nezůstal, místo abys beze slova zmizel? Proč jsi nevěřil, že se o sebe dokážu postarat, místo aby ses kvůli mé záchraně vrátil do Ria? Proč?
Postavila bych se Santinovi, postavila se Luciferovi, kvůli Jaceovi; spokojila bych se s málem. Ale teď, se stínem démona mezi námi, jsem Jaceovi nemohla dát to, co potřeboval. Ať už se mi podaří Japhrimela vzkřísit, nebo ne, nemohla jsem být taková, jakou mě Jace chtěl mít. Jaká jsem bývala. Žena, do které se zamiloval.
Možná přišel čas nechat ho jít,
Shlédl na mě, modré oči ztmavlé, ústa sevřená do tenké linkky. Nikdy jsem tě neviděl takovou, jaká jsi byla s Polyamour.“ Dostal ze sebe nakonec. „A Chango, Danny, bylo to zatraceně divné.“
Klidně to můžeš říct znovu.  A Poly jsem žádnou laskavost neprokázala, i když ti to tak možná připadalo. „Já vím.“ Nasucho jsem polkla. Slova, která jsem nikdy neřekla, to ticho, které použil proti mně, viselo mezi námi; ještě vyšší zeď, než jakou dokázal vytvořit démon, který padl a proměnil mě. „Fajn. Pojď se mnou k Sukerowovi. Ale pak chci, aby sis trochu odpočinul. Než se vrátím do té zpropadené Rigger Hall. Potřebuju, abys byl ve formě. OK?
Přikývnul. Vypadalo to, že se mu trochu ulevilo, vzdychl si a prsty si prohrábnul světlé vlasy.
Trvalo to jen chvíli, hlavu mu obklopil černý stín. Zamrkala jsem. Tvář se mu zbarvila do popelavě šeda, celé tělo mi polila zima, bradavky ztuhly, dech se zadrhnul. Schody vypadaly příliš temné, smaragd na mé tváře krátce zajiskřil. Za chvíli to pominulo, otevřela jsem oči. Jace vypadal pořád stejně. Jeho rty se pohybovaly.
„Sukerow, pak si na chvilku zdřímnu, To zní dobře.“
Zůstala jsem, kde jsem byla, bála jsem se pohnout, jen jsem na něj hleděla. Podíval se dolů na mě něžnýma očima a zvedl volnou ruku. Prsty mě pohladil po tváři. „Nemusíš mi nic vysvětlovat, Danny. Když se můžu jen tak poflakovat kolem, jsem spokojený, dobře?“ Nebyl v tom žádný sarkasmus ani vztek, který jsme obvykle vůči sobě při řeči používali. Jen starostlivost a něha, tón, který jsem slýchala u Eddieho, když mluvil s Gabe. Srdce mi uvízlo až v krku.
Na schodech až na nás nikdo nebyl. Nikde ani náznak hrozby nebo jiné magie, než té, která pulzovala v mých skoro démonských žilách a Jaceovy šamanské aury. Polkla jsem svoje srdce a uslyšela suché cvaknutí ve vlastním krku. „Jace, já“

„Radši bychom měli jít k Sukerowovi a zjistit, co nám může říct.“ Přerušil mě. „Budu řídit.“ Přikývla jsem, otočila se na zdřevěnělých nohou a nechala se Jaceem odvést po schodech dolů.

7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat