neděle 11. října 2015

Návrat mrtvého muže - 24. kapitola 2/2


Užila sis to. Ale abych byla fér, tak já taky. „Pro boha, Sebastiane, můžeš být další. Přestaň uhýbat a řekni mi, co potřebuju vědět, nebo odejdu a nechám to, aby si tě to našlo a půjdu na to z opačného konce.“

Polyamour zvedla pikový přívěšek. Zablýskl se. „Tak jako tak jsem mrtvá. Nedokázali jsme Mirovitche zabít. Byli jsme jen děti. To všechno byl Kellerův nápad.“ Neklidně pohybovala rukou. Přívěšek se houpal a odrážel další světlo. „Nevím úplně všechno, Valentine. Můj úkol byl dostat je do Mirovitchových soukromých pokojů. Keller to nemohl dokázat sám. A nikdo se s ním nechtěl utkat v požíračském souboji. Nikdo ze sebe nechtěl udělat Požírače, nechat se uvěznit a podstoupit terapii. Takže Keller přišel s nápadem. Každý bude mít svůj úkol.“
Zamrkala jsem. Tak kvůli tomuhle zůstaly výsledky vyšetřování tajné. Nikdo nechtěl, aby se dostalo na veřejnost, že se skupina psionických dětí dokázala zbavit obojků a zabít ředitele školy, zvlášť tak zkušeného jako byl Mirovitch.
To by bylo ještě horší než skandál, který vypukl po oznámení, co byl ředitel školy zač. Pro veřejnost bylo přijatelnější, že ředitel šikanoval studenty. Psionici byli už tak normální populací nenávidění, obávaní a těžko akceptovatelní. Hegemonie nás potřebovala, byli jsme pod ochranou, ale veřejné mínění byla jiná věc.
V ústech se mi objevila kyselá pachuť. To byla realita života v moderním světě, ale i tak se mi dělalo nevolno. Bylo přijatelnější, aby nás šikanoval a týral, než to, že jsme se bránili. Protože koneckonců, když  psionici dokážou zabíjet už jako děti, co teprve jako dospělí? Možná je příliš nebezpečné, nechat je naživu. Nebyl to logický závěr?
Jace se neklidně zavrtěl. Jako bychom měli telepatické spojení, věděla jsem, na co myslí.
„Keller?“
„Kellerman.“ Polyamour vzdychla.
To jméno mi nic neříkalo. Asi jsem se s ním nesetkala.
Její hlas zněl najednou sarkasticky. „Pochybuju, že by sis ho pamatovala, i kdybyste se setkali. Byl naprosto nevýrazný.“
„Kellerman?“
Polyamour se zachvěla, vlasy jí zavlály, nenamáhala jsem se mluvit tiše, ozvěna mého hlasu se odrážela od zdí, okenní tabulky se třásly, nábytek skřípal, záclony vlály. Uvažovala jsem o tom, jestli ji zradí tělo, jestli bojuje s nutkáním vrhnout se mi k nohám a vzdát se mi napospas.
Potlačila jsem zachvění. Díky bohům, že jsem se nenarodila jako sexčarodějka,  nebo že jsem neskončila na některé z chovných stanic. Nebo v koloniích. Nebo že se nestaly tisíce jiných věcí, které se stát mohly.
Ale i tak bylo snadné ji vyděsit, jen trochu a cítit tu lahodnou odezvu.
„To byla přezdívka. Kellerman Lourdes. Jeho rodiče byli Noví křesťané. Zemřeli po nehodě v koloniích.“ Polyamour si vzdychla. „Co dalšího chceš vědět?“
„Proč Požíračské symboly? A kdo k vám ještě patřil?“ Vzorec se začínal pomalu vynořovat z hlubin, ale pořád mi ještě chybělo hodně důležitých kousků, aby byl čitelný.
„To věděl jen Keller. Scházeli jsme se v chatě u jezera. Pamatuješ si na ni? Mimochodem, nikdo z nás neznal kromě Kellera víc, než jednoho dalšího. Bral konspiraci velmi vážně. Já jsem měla za úkol, dostat Kellera a ostatní přes zabezpečení.“
„Ostatní?“ Myslela bych, že hned ochotně vyklopí všechno, co si třeba jen myslela o Kellerovi a Mirovitchovi, pomyslela jsem si hořce. Jenomže byla bledá a třásla se a jen Síla, kterou jsem k ní vysílala, ji chránila před kolapsem. Pokud jen vzpomínka dokázala znovu otevřít jizvy na mých zádech a upadla jsem díky ní do šoku, ozvěna v Eddieho hlavě byla tak silná, že se díky ní i po letech třásl a přinutila proslulou Polyamour ztratit sebeovládání, pak si zasloužila pár vteřin a z mé strany co nejjemnější zacházení.
Zvlášť proto, že jsem cítila nutkání udělat něco neodpustitelného, jen abych našla chvilku zapomnění. Nikdy předtím jsem nechápala placený sex. Nikdy.
Až doteď.
„Myslím, že jedna z nich byla Yasrule. Možná. Nevím.“ V hlase se jí ozývaly slzy, chvěly se v jejích tmavých očích.
„Ty jsi tam nebyla? Jak jsi potom dokázala dostat je...“
„Měl rád orgie.“ Že tím myslela Mirovitche byli víc než jasné, sotva šeptala a zněla tak vyděšeně, že strach naplnil celou místnost. „Takže jsem mu přivedla čerstvé maso a přivedla jsem Kellera. Musela jsem ho dostat k němu a...“
Sekhmet sa´es,“ zašeptala jsem. „Tvůj obětní beránek a Keller.“
Přikývla. „Když jsme byli vevnitř, Keller si sundal obojek a získal pro mě čas, abych mohla vypnout zabezpečení. Pak jsem to ´maso´odvedla. Patřila k mágům. Dolores Ancien-Ruitz, nic nevěděla. Nenávidím se kvůli tomu. Měl s ní napilno, zatímco jsme se s Kellerem pracovali na síti.“ Polyamour zvedla ruku a pozorovala svoje chvějící se prsty, jakoby patřily někomu jinému. „Nenávidím se za to.“
Musela jsem to vědět. „Proč?“
Svěsila ramena, pak se znovu narovnala. „Dolores o dva roky později spáchala sebevraždu. Bylo jí jedenáct, když se oběsila.“
Sakra. Potřebovala bych s ní taky mluvit. Myšlenku na jedenáctiletou dívku, která se oběsila, jsem odsunula stranou.
„Odváděla jsem ji z ředitelova domu. Křičela. Prošli kolem nás, všichni měli lyžařské kukly, ale myslím, že jsem poznala Yasrule. A Arana. A Hollina.“
„Hollina? Hollina Sukerowa?“ Jeho jsem znala, aspoň podle reputace. Podívala jsem se po Jaceovi, byl bledý, na čele měl krůpěje potu. Nebyl to hezký příběh. Byl zranitelný vůči feromonům, které vycházely z Polyamour. Zajímalo by mě, co cítil, když vzduch naplnil její strach.
„Ano, ten.“ Polyamour zvedla bradu jako chabou výzvu. „Už jsi skončila? Mám schůzku, kterou bych raději neměla zmeškat.“
Jako by mohlo být něco důležitějšího. Možná jen chtěla, abychom odešli, aby mohla zapomenout na strach, vůči kterému byla bezmocná. Vstala jsem, vzala svůj meč a obešla nízký stolek na její stranu. Nevím, co viděla v mém výrazu, ale sklopila oči a odtáhla se, byť jen o pár milimetrů. Bylo k neuvěření, jak dokázala takovým nepatrným pohybem dát najevo naprostou podřízenost.
Zastavila jsem míň než stopu od ní. Vzala jsem jí z ruky řetízek a škrábla jí při tom nehty. Měly jsme k sobě tak blízko, že moje aura obklopila její. Vzdychla si a předklonila se, jako by mi chtěla položit hlavu na rameno.
Zastrčila jsem si řetízek do kapsy a volnou ruku jí položila na zátylek. Naše čela se dotkla.
Její kůže žhnula horečkou, ale pořád nebyla tak horká jako moje. Vydechla. Ucítila jsem lidský dech, kávo a pižmo. Kdybych jí políbila, nebránila by se a Jace by odešel sám. Pro mě už to bylo velmi, velmi dlouho, a ona...
Ale chtěla jsem ji vyděsit. A nemyslela jsem si, že bych se dokázala ovládnout. Ta myšlenka mě vystrašila, protože, protože byla tak zatraceně svůdná a bylo by to tak snadné.
Co by se pak ze mě stalo?
Její aura zezlátla, když jsem do ní nechala proudit Silu, víc a víc, dokud chraplavě nevykřikla a její boky se vysunuly dopředu. Moje prsty se najednou staly její oporou.“Víc nesneseš,“ zašeptala jsem. „Teď se pár dní nebudeš potřebovat nasytit, odpočiň si. A přestaň se trápit kvůli Dolores.“ Dech se mi zadrhl, snažila jsem se ovládnout. Tohle já nedělám, takhle lidi nevyužívám. NE.
Určitě? Pro jednou jedovatý hlas mého podvědomí nezněl jako Japhrimel. A co Jace?
Trhaně jsem se nadechla. „Pravděpodobně to nebylo kvůli tobě, Bastiene. Hodně dětí se zabilo, protože se s tím místem nedokázalo vyrovnat. Nevíš, co všechno zažila, než ti pomohla s Mirovitchem.“  Hlas mi klesl k nejhlubším rejstříkům, do kontraaltového šepotu, nabitý Silou, kterou jsem jí naplnila. Na pár dní bude Polyamour volná, nebude se muset zasytit. Ochrání ji, když bude muset čelit nějakému kouzlu a pokud ji někdo napadne, dokáže se bránit. Byla to jen ubohá platba, ale bylo to všechno, co jsem jí mohla dát.
Jedna věc byla jistá. Polyamour nebyla náš vrah. Sexčarodějka se v Požírače změnit nemohla, jejich kapacita, co se týče Síly, byla omezená, nedokázaly jí získat jinak, než prostřednictvím sexu. Nejen, že náš vrah nebyla Polyamour, ona v tom nebyla ani zapletená. Byla čistá.
Vzpamatovala se, získala zpátky svou rovnováhu a já jsem odtáhla ruku od jejího krku. „Až příště budeš potřebovat na pár dní volno, Poly, zavolej mi.“ Donutila jsem se poodstoupit, otočila jsem se k Jaceovi. „Vyprovodíme se sami.“
Jace se také otočil a u dveří mě předběhl. Rukou se dotknul kliky.
„Valentine!“ Její hlas se nezachvěl. Bez ohlédnutí zpátky jsem se zastavila, Pokud bych se ohlédla, udělala bych možná něco, co bych neměla. V levé ruce mi skoro praskalo, jak jsem svírala meč.
„Ty čubko.“ Hlas se jí zlomil jako čtrnáctiletému chlapci. „Děkuju.“
Kdybys jenom věděla, jak blízko jsem byla k tomu, abych tě k smrti vyděsila a využila tě, asi bys mi neděkovala. „Nemáš zač.“ Dotkla jsem se Jaceova ramene, on otevřel dveře a vyvedl mě do chodby.
„Zase budeme muset do výtahu,“ řekl. Ostře jsem vydechla a zavřela oči. Zaťala jsem mu ruku do ramene. Neodtáhl se. Pokud jsem mu ubližovala, nedal to najevo. „Klid Danny. Jsem u tebe.“
Bylo to povzbudivější, než jsem čekala. „Bože,“ můj hlas byl pořád tichý, ale i tak jeho ozvěna proběhla domem. To bylo těsné. To bylo zatraceně těsné. A řekla jsem jí, ať mi zavolá. Potřebovala to, stejně jako každá jiná sexčarodějka. Naplnila mě nechuť, vyrazila mi husí kůže. Ne, jen jsem ji nabídla pomoc. To je všechno. Oplátka za všechno, co jsem ji málem udělala, k čemu jsem cítila nutkání. Nejsem démon. Jsem člověk. Člověk.
Ale ten skvělý pocit, ta požehnaná úleva od bolesti, ta rozkoš, když jsem cítila její strach, sladší než cokoliv, co jsem ochutnala před tím, než jsem se ocitla v démonově náruči.
Ne. Ne. Zatraceně, jsem člověk. A člověkem taky zůstanu, ať už se stane cokoliv. Genetické úpravy nedělají z lidí něco jiného, něco méně lidského, takže ani ze mě. Změnilo se jen mé tělo, zbytek zůstal stejný.
Nebo ne?
Ach, Anubisi, modlila jsem se. Nedopusť, abych se mýlila.
„Danny?“
Trhavě jsem vydechla. „Ano?“ Neptej se mě, Jace. Neptej se, jestli ti můžu dát víc, než už ti dávám. Nejlepší, co můžu udělat, je dokončit tenhle případ, ať už skončí jakkoliv a najít nějaký způsob, jak tě osvobodit, abys mohl žít svůj vlastní život. Takhle už to dál nejde.
Zase jednou mě překvapil. „Co bude dál? Nech mě hádat. Najdeme Hollina Sukerowa.“
Znovu jsem otevřela oči. Značka na levém rameni pulzovala, cítila jsem, jak mi po zádech přebíhají horké prsty. Mrtvé prsty. Japhrimelovy prsty. Taky mu můj strach tak voněl? Miloval vůni mého strachu, napínalo to jeho sebeovládání, Silou téměř fyzickou jsem ty myšlenky zatlačila do pozadí. „Uhádls. Ale napřed se sejdeme s Gabe.“
A jen co to půjde, zjistím, jestli jsou v Saint City jatka, kde by se dala sehnat káď krve.
To by dobrý nápad a najednou jsem měla lehko u srdce. Pak mě napadlo něco dalšího a zase se mi přitížilo. Ale co když se pletu a v kádi krve jen zničím Japhimelův popel? Co když si jen něco domýšlím na základě Luciferových lží? Co když se mi jen vysmívá?
Pokud se mi jen vysmívá a chce mě trápit, odvádí zatraceně dobrou práci. Musím dokončit tenhle případ a pak prohledám každou knihu, která se mi dostane do rukou, abych zjistila něco o oživování démonů. Už žádná další práce.

Už jsem truchlila dost dlouho, zatraceně.

8 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za pokračování:)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat