pondělí 12. října 2015

Milost ze záhrobí - 7. kapitola


„Opatrně!“ křikla Sestra Serafína. „Nenech to, aby se to začalo vařit, jinak vznikne pryskyřice, a nebude k užitku.“

„Ano, Sestro.“ Upřela jsem oči na malou lahvičku, jíž jsem držela nad plamenem. Po stranách skla vznikaly malé bublinky, ale ještě nenabyly bodu varu. Ještě ne.
„Excelentní.“ Řekla zpoza mého ramene. „Teď to polož sem, ať se to zchladí.“
Pomocí železných kleští jsem zvedla lahvičku a položila ji na chladné kameny. Vaření zvolna ustávalo, až se změnilo v šepot. Ve svém současném stavu by výpary z látky zabily každého, kdo by se jich nadechl – způsobovaly ztvrdnutí plic, takové, že se staly tuhými a křehkými jako sklo.
Kdokoliv, kromě Sestry Serafíny a mě. My jsme imunní.
„Jakmile se to zchladí,“ promluvila, „přidáme to do svícnového vosku a pak -“ přerušilo ji zaklepání na dveře. „Nechoďte dovnitř!“ zvolala varovně.
„Nebudu.“ Byla to Annith, která si moc dobře uvědomovala rizika vstupu do chatrče. „Ctihodná Matka chce, abych vyřídila, že se Ismae má ihned dostavit do její kanceláře.“
Nadšením se mi zachvělo srdce. Podruhé, kdy jsem byla zavolána do její kanceláře od příchodu, jsem obdržela úkol. Bez čekání, až mě jeptiška propustí, jsem spěchala ke kamennému umyvadlu, smývala si poslední stopy jedu z rukou.
Sestra Serafína si znechuceně povzdechla. „Jak může abatyše očekávat, že ji budu zásobovat jedy bez pomoci, to je zřejmě jedna z velkých Mortainových záhad.“
Pohlédla jsem na ni koutkem oka. „Myslela jsem si, že místo mě vyšle Annith.“
Sestra Serafína si zlostně odfrkla. „Ctihodná matka má své důvody. A teď jdi. Nenech ji čekat.“
Odcházela jsem, doufala, že dostatečně rychle, abych si ji neznepřátelila. Myslela si, že mi nic neřekla, ale opak byl pravdou. Věděla jsem, že existuje důvod, proč Annith zatím nebyla vyslána. A pokud o něm věděla Sestra Serafína, já i Annith na něj určitě přijdeme.
Na cestě do kanceláře Ctihodné matky jsem si urovnala hábit a setřela trochu prachu z klína. Zastavila jsem se u dveří, zhluboka se nadechla a pak zaklepala.
„Vstupte.“
Když jsem vstoupila, pohled na muže sedícího v místnosti byl stejně šokující jako kdyby v tichém pokoji náhle udeřil hrom. Měl bílé vlasy a úhledně zastřižené vousy. Pod kožešinovým límcem se zatřpytil těžký, zlatý řetěz na brokátové košili.
„Pojď dál, Ismae.“ Pozvala mě abatyše. „Ráda bych ti představila Kancléře Crunarda. Je to patron našeho kláštera a působí jako prostředník mezi námi a okolním světem.“
Byl také hlavou jedné ze čtyř nejstarších a nejušlechtilejších rodin v Brittanii, hrdina posledních čtyř válek. Dlouho a tvrdě bojoval za naši nezávislost. Opravdu – všichni jeho synové zemřeli v bitvách proti Francouzům. Uctivě jsem se uklonila. „Dobrý den, můj pane.“
Krátce kývl na pozdrav, jeho oči byly nečitelné.
„Máme pro tebe další úkol.“ Řekla Ctihodná matka a mě se zmocnil pocit vítězství kvůli této nejnovější příležitosti vyzkoušet si své schopnosti.
Abatyše se opřela o opěrky židle. „Co ti Sestra Eonette řekla o naší politické situaci?“ Zeptala se zcela nevinně, ale otázky Ctihodné matky téměř vždy skrývaly nějaký test. Bylo jí jedno, kolik přednášek Sestry Eonette jsem vynechala kvůli tomu, že jsem pomáhala Sestře Serafíně, nebo proto, že jsem tvrdla ve skriptoriu a zápasila s písmeny.
Složila jsem ruce. „Náš milovaný Vévoda Francis před dvěma měsíci málem zemřel otráven francouzským regentem. On a další šlechtici bojovali, aby zastavili stále narůstající vliv Francie, ale byli poraženi. Kvůli tomu byl nucen přijmout Vergerské smlouvy, jejichž podmínky byly pro Francouze příznivé, ale zabraňovaly našemu státu v boji za nezávislost.“
Abatyše vypadala potěšená a vrhla pohled na kancléře, jako by říkala: Vidíte? Přikývl, pak zvedl obočí v němé otázce. S jejím souhlasem promluvil, hluboký hlas se v klášterních stěnách rozléhal, jelikož jsem zde slýchávala pouze ženy. „A co mladá vévodkyně? Co víš o ní?“
Mírně jsem se pohnula, cítila se nepříjemně pod jeho dotazy. „Vím, že její ruka byla přislíbena polovině knížat v Evropě, a že přísahala, že náš stát udrží svou nezávislost.“ Nemohla jsem si pomoci, ale cítila jsem k ní jisté sympatie. „Podstoupila nejvyšší oběť, je šlechetná a urozená.“
Kancléřovy oči se rozšířily překvapením, tázavě pohlédl na abatyši. „Tohle je tady učíte?“
„Ne doslovně, Lorde Kancléři, ale musíte pochopit, že ty, jež slouží Mortainovi, nemají moc v lásce manželský svazek a už vůbec ne vynucený. Abych řekla pravdu, některé z nich se připojily k našemu klášteru právě kvůli těmto záležitostem.“ Abatyšiny chladné modré oči se střetly s Kancléřovým hnědým, unaveným pohledem a proběhlo mezi nimi cosi nevysloveného. Kancléř Crunard se odvrátil první a abatyše opět pohlédla na mne.
„Máme důvod domnívat se, že Francouzi k Baronu Lombartovi posílají špiona, aby se pokusili koupit jeho loajalitu. Lombart spravuje přístavy a pokud mezi našimi státy opět propukne válka, bude tato pozice klíčová. Chceme, abys dopadla tohoto špiona dřív, než se vůbec s Lombartem stihne setkat. Nemůžeme si dovolit, aby další z našich šlechticů přestoupil na stranu Francouzů.“
Mé srdce se zatřepotalo nad vidinou nového úkolu. Byl mnohem složitější než vražda v hospodě, opravdový test všech mých znalostí a já toužila ho absolvovat.
„Dnes večer budeš doprovázet Kancléře Crunarda jako jeho milenka na Lombartův lovecký zámek v Pont-Croix.“ Prohlásila abatyše. Úkosem jsem se podívala na Kancléře. Byl příliš starý, byla jsem si jistá, že všichni toto krytí prohlédnou. Kdyby náhodou, budou si myslet, že jsem jeho dcera. „Nyní,“ pokračovala abatyše, „toho máme hodně na práci – ach! Tady jsou.“ Řekla, když se ozvalo zaklepání. Bez čekání na pozvání do místnosti vstoupila Sestra Beatriz se Sestrou Arnette.
„Jdi se Sestrami a ony ti poskytnou vše, co s sebou budeš potřebovat. Až skončíte, vezmou tě za Sestrou Veredou. Měla vidění, Ismae, a poví ti vše, co musíš znát. Pak se opět setkáš na nádvoří s Kancléřem Crunardem.“
„Ano, Ctihodná matko.“ Uklonila jsem se. Následovala jsem jeptišky z pokoje, a bojovala se svým vzrušením.
„Nejprve půjdeme do zbrojnice.“ Oznámila Sestra Arnette, když jsme kráčely chodbou.
Sestra Beatriz zaprotestovala. „Myslím, že bychom ji nejprve měly obléknout. Jak můžeš vědět, co si s sebou může vzít, když nejprve neuvidíš její šaty?“
„To je pravda,“ pravila Sestra Arnette, a tiše si povzdechla, což mi napovědělo, že nemá o moc větší pochopení pro Beatrizino ženské umění než já.
Jakmile jsme vstoupily do pokoje Sestry Beatriz, zůstala jsem stát v naprostém úžasu. Byla jsem tam poprvé, šaty všeho druhu visely na stojanech nebo ležely úhledně složené na hromádkách, hedvábí na sametu, samet na brokátu, ve všech barvách, jaké si dokážete představit. Oči Sestry Beatriz mezitím přejížděly po oděvech v místnosti. „Á. Tyhle by mohly být dobré.“ Vytáhla červenohnědé sametové šaty. Měly zeleně a zlatě vyšívaný živůtek, nikdy v životě jsem neviděla nic tak vznešeného. Přidržela je přede mnou a pak zavrtěl hlavou. „Ne, dělají tvou pleť podivně nažloutlou.“ Nebyla jsem si jistá, co přesně to znamená, ale byly to krásné šaty, a mé oči je toužebně sledovaly, zatímco je položila stranou.
Zvedla šaty z rumělkového brokátu. Byly tak výrazné a nápadné, že jsem tiše zamumlala: „Proč mi rovnou nenamalovat značku na čele?“
„Myslíš, že celá oděná v černém, jako vrána mezi pávy, bys byla nenápadná?“ zeptala se.
„Ne, Sestro.“
Spokojeně si odfrkla, že jsem pochopila, kam tím míří a pak začala z ramínek sundávat desítky šatů. Ale některé jí přišly příliš krátké, jiné volné, u dalších se jí nelíbila barva. Nakonec vzala do ruky sametové šaty. Vyměnila si se Sestrou Arnette pohled. „Skvěle jí padnou, ne?“
„Až na to, že jim chybí živůtek.“ Podotkla jsem.
Sestra Beatriz zakroutila hlavou. „Živůtek je jen střižený níž, v benátském stylu, aby lépe zdůraznil ženský šarm.“
Sestra Arnette pečlivě studovala šaty, zadumaně se držela za bradu. „S tím mohu pracovat.“ Řekla nakonec a mé srdce zakolísalo. Já nevím, jestli jsem schopná s těmito šaty pracovat. Nebo tedy v nich, abych byla přesná.
Ale diskuze skončila a Sestra Beatriz mi šaty podala. „Vyzkoušej si je, ať vidíme, zda ti sedí.“ Ukázala na závěs v rohu místnosti. Držela jsem róbu něžně jako novorozené dítě, bála se, že mé prsty poruší jemnou látku.
Za závěsem jsem rychle vyklouzla z hábitu.
„Tady.“ Sestra Beatriz přes závěs přehodila kus delikátního oblečení. „Budeš pod ně potřebovat lepší prádélko.“
Bolestně si vědomá přítomnosti starších žen za závěsem, jsem vyklouzla ze staré košile, necítila jsem se dobře ve své nahotě. Ulevilo se mi, až když jsem na sobě měla spodničku, pak jsem rychle vstoupila do bohaté sametové sukně a utáhla stužky v pase. Nasoukala jsem paže do těsných rukávů, užaslá nad tím, jak skvěle mi padnou, jako by byly ušity přímo pro mě.
Když jsem si přes ramena přetahovala živůtek, věděla jsem, že Sestra Beatriz měla pravdu. Zakrýval má ňadra, ale jen to nejnutnější. Vždycky jsem věděla, že se někdy budu muset chovat jako šlechtična, ale nerada jsem se oblékala jako nevěstka. „Nemyslím, že to takhle bude fungovat.“ Zvolala jsem, příliš se styděla, než abych vyšla zpoza zástěny.
Přistoupila ke mne Sestra Beatriz, odstrčila mé nemotorné prsty a zašněrovala mě. „Je to perfektní. Přitáhnou pozornost každého muže, takže se nikdo nebude obtěžovat s tím, co dělají tvé ruce. A teď pojď, Sestra Arnette na nás čeká ve zbrojnici. Tady máš střevíčky a plášť. Upravím ti vlasy, až u ní budeš hotová.“
I když zbrojnice bledla v porovnání s šatnou Sestry Beatriz, cítila jsem se v ní mnohem lépe. Vlastně to byla jedna z mých nejoblíbenějších místností v klášteře. Byly zde nože, dýky a vrhací zbraně všech tvarů a velikostí. Kuše mnoha rozměrů visely z trámů, ostrá oka byla jemně položená na hácích. Ve vzduchu byla pachuť kovu a vůně sádla používaného k leštění nožů.
Sestra Arnette mě chytla za ruku a táhla podél stěny s noži. Rychle pohlédla na mé těsné rukávy. „Pod ty nikdy žádné čepele nedostaneme. Tady.“ Hodila po mě pouzdro, které se připevňovalo na kotník.
Když jsem se sklonila, abych si ho připevnila, mé ženské půvaby málem vypadly ze živůtku. Merde.
Jakmile bylo pouzdro pevně připevněno, podala mi tenkou dýku s rukojetí vykládanou drahokamy. Málem jsem ji překvapeně upustila. „Ta je hodně noblesní.“
„V Benátkách je v módě. Ale tohle bude tvá hlavní zbraň pro dnešní noc.“ Vytáhla jemně kovaný náramek, který vypadal jako namočený ve zlatě. Uchopila jeho konce, zatáhla, a z náramku se začalo odvíjet tenké, smrtící lanko.
„Jediné, co musíš udělat, je dáte ruce blízko ke krku, jako bys ho objímala. Pokud se budeš pohybovat dostatečně rychle, nebude vědět, co se děje, dokud nebude příliš pozdě. V případě potřeby to můžeš udělat klidně i v ztemnělém rohu přeplněné místnosti.“
Zandala strunu zpět do náramku a podala mi ho. Nasadila jsem si ho na zápěstí.
Sestra Beatriz mě zamyšleně studovala. „Možná bych jí měla za pomoci červeného okru trochu narůžovět bradavky.“
„Sestro!“ vyjekla jsem šokovaně. Annith mě varovala, že Sestra Beatriz nemá zábrany, ale já propásla až příliš jejích hodin, a proto jsem byla nyní tak překvapená.
„Nebuď prudérní.“ Odmítla mé rozhořčení mávnutím ruky a otočila se k Sestře Arnette.
„Pokud takhle zvedne ruce -“ stará jeptiška je zvedla do vzduchu, jako by se chystala zaškrtit neviditelný krk, „ – sleze jí živůtek. Proto si benátské ženy pudrují bradavky, měly bychom totéž udělat i s ní, nemyslíš? Aby bylo přestrojení kompletní?“
Sestra Arnette mi věnovala soucitný úšklebek. „Myslím, že pokud uvidí její bradavky, bude mu jedno, jestli jsou růžové, nebo ne. Stejně bude během několika sekund mrtvý.“
Byla to Sestra Arnette, která mě vedla klášterem k vnitřní svatyni, kde sídlila Sestra Vereda, a já byla moc ráda, jelikož jsem stále byla otřesená ze Sestry Beatriz. U dveří věštkyně mi Sestra Arnette jemně pohladila ruku. „Hodně štěstí,“ zašeptala a já nevěděla, jestli tím myslí můj úkol nebo návštěvu prastaré jeptišky. Odešla a já se obrátila zpět ke dveřím. Předtím, než jsem stihla zaklepat, se zevnitř ozval hlas. „Pojď dál.“
Vstoupila jsem do komnat věštkyně, které byly stejně tmavé a teplé jako ženské lůno. Z ohřívadla se z dřevěného uhlí linula slabá načervenalá záře. Sestra Vereda nepotřebovala k životu světlo, ale její staré kosti měly rády teplo. Mžourala jsem do temnoty, snažila se přizpůsobit tak, abych lépe viděla. Její stříbrná hlava byla nakloněná na stranu, studovala mě slepýma očima. Bylo to znepokojující. „Pojď blíž.“ Promluvila.
Nejistě jsem přecházela po tmavé místnosti, těžké, neznámé suknice mi bránily stejně jako nedostatek světla. „Ctihodná matka řekla, že jsi měla Vidění týkající se mého úkolu a můžeš mi dát pokyny, abych jej lépe splnila.“
„Lépe splnila? To je tedy to, po čem tvé srdce touží?“
„Samozřejmě! Mortain a Jeho klášter mi pomohli ze sklepa, poskytli mi úžasný život, o němž se mi ani nemohlo snít. Chci svůj dluh splatit jakkoliv budu moct.“
Tiše na mě pohlížela, její mléčně bílé bulvy mě znervózňovaly. „Pamatuj, pravá víra nikdy nepřichází bez těžkostí.“
Než jsem stihla odpovědět, sáhla do malého váčku u pasu a vytáhla hrst čehosi - vypadalo to jako malé kosti spolu se změtí peří – a hodila to do ohně. Plameny ožily, pokoj zaplnil štiplavý zápach. Sestra Vereda se do ohně dívala, jako by z rudozlatých plamínků dokázala číst, světlo z nich se odráželo v jejích nevidoucích očích.
„Dvacet kroků, pak nahoru po schodišti. Na muže malý, šlachovitý, podobný lišce se zdá. Prach Amboise mu lpí na botách, a z ucha září červený rubín, jejž dostal od francouzského regenta. Martel se jmenuje. To je ten, jehož Mortain označil.“ Plameny zaprskaly a Sestra Vereda od nich odvrátila zrak.
Nevěda, co ještě udělat, jsem se uklonila. „Ano, Sestro. Mortainova vůle bude vykonána.“
Zvedla malou krabičku. Možná byla slepá, ale její prsty byly mrštné a rychlé – otevřela těžké kožené pouzdro a vytáhla z něj láhev. Byla z nejhlubší černi, její povrch v některých krystalkách odrážel světlo z ohně, takže to vypadalo, jako by v rukou držela kousek noční oblohy pokrytý hvězdami.
„Přestože nejsi plně vycvičená Ctihodná matka tvrdí, že jsi způsobilá k tomu, abys mohla nést Mortainovy Slzy. Poklekni.“ Poručila a odzátkovala láhev.
Neustále jsem na ni hleděla a poklekla.
„S milostí Mortainovou ti uděluji Zrak, abys mohla znát Jeho vůli a jednat podle ní. Slibuješ, že budeš poslouchat svatého a jednat pouze tehdy, pokud tě o to požádá?“
„Slibuji.“
Ponořila do láhve jakousi tenkou hůlku s ostrým hrotem a pak se naklonila nad můj obličej. „Otevři své oči, dítě.“
I přesto, že jsem se obávala ostrého hrotu hůlky, jsem učinila tak, jak žádala. Neomylně se pohnula směrem k mým očím, z hrotu visela jedna jediná těžká kapka a já se modlila, aby její ruka zůstala stabilní.
Nejprve jsem ucítila teplo, pak se můj zrak rozmazal, všechny barvy pokoje se slily do jedné. Mé oči byly teplejší a teplejší, až jsem se obávala, že budou v plamenech. Na okamžik jsem se zděsila, že mě oslepila, ale pak mnou projel úžasný pocit a rozmazané vidění přestalo, opět jsem viděla. Vše se mi zdálo mnohem jasnější, všechny hrany ostřejší, jako by z mých očí byla stržena jakási utlumující clona.
Ale nejen mé vidění bylo jiné. Změnila se i má kůže, vnímala jsem vzduch téměř jako pevnou věc, která tlačí na mé ruce a obličej. Vnímala jsem Sestru Veredu tak, jak jsem to předtím nedokázala; cítila jsem jiskru jejího života, která v ní jasně plápolala.
„Slzy Mortaina jsou darem pro ty z nás, jež Mu slouží.“ Vysvětlila a uložila láhev zpět do koženého pouzdra a do krabičky. „Dovolují nám zažít život a smrt tak, jak je vnímá On. A teď jdi,“ promluvila. „A ať tě Mortain drží ve Svém temném objetí a vede tvou ruku Svou vlastní.“


5 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc uz se tesim na dalsi.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za zajímavý překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! .-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat