sobota 17. října 2015

Markova archa - 6. kapitola 2/2


Nemluvná postava v pimách a vyšívaném svetru strnule stála u okna. Kuzmič se se zkříženýma nohama navalil na sporák – Alla si už dávno všimla, že je to jeho oblíbené místo, buď si hřál ruce, nebo přikládal do samovaru, či jen tak postával. Mark seděl na opěradle židle se svěšenýma dlouhýma rukama. Měl je stejné jako Kuzmič, také červené a s mrazovými trhlinkami. Anton chodil mezi okny, sem-tam, sem-tam.

Ostatních si Alla nevšimla.
Jak jen se všechno změnilo… Ještě ráno, když se chystali na snídani, byla neobyčejná kuchyně tím nejlepším místem v domě! Včera tady pili šampaňské, smáli se a dolézali za děvčaty. Krásně tu vonělo jídlo a bylo tu tak… útěšně. Nic se nemohlo stát za těmi tlustými stěnami, kde mezi okny visely obrazy a stály kované svícny s napůl vyhořelými svíčkami.
Teď se zdálo, že v kuchyni je chladno, smrdí vychladlé uhlí, že stůl je pustý a příliš veliký, příborníky temné a těžkopádné a vůbec nemá smysl čekat něco dobrého. Nic nebude dobré, protože to špatné se už stalo.
To nejhorší a nejstrašnější ze všeho možného – vražda.
„To ne, takhle to dál nejde!“ najednou řekl Anton nahlas. „Přece musíme něco udělat, chlapi! Marku, co tak sedíš?!“
„Měli bychom si promluvit,“ navrhl Mark. „Ze všeho nejdřív si musíme promluvit. Allo, posaďte se, prosím.“
Alla pokrčila rameny, vytáhla židli a posadila se. Žeňku posadila hned vedle sebe.
Tak teď řekne, že spojení nemají. To nelze nijak zkontrolovat a tak se budeme tvářit, že tomu věříme. Potom prohlásí, že je mezi námi vrah a že oni nikoho nikam nepustí, dokud se neobjeví… kdo že se to má objevit? Policie? Vojáci? Vyšetřovací komise a prokurátor? A my se budeme tvářit, že to tak musí být. Nemáme jinou možnost.
Jiná možnost není.
Mark ale řekl něco úplně jiného. Zeptal se: „Marino, vy jste lékař, viďte?“
Kývnula.
„Můžete podle stavu těla určit čas vraždy?“
Alla Ivanovna div nespadla ze židle. Žeňka se vedle vyděšeně zavrtěla.
„To nevím,“ roztržitě řekla Marina. „Když už, tak pouze přibližně.“
„Tak alespoň přibližně.“
Pokrčila rameny.
„Pokusím se.“
„Dobře, tak tedy… si promluvíme a já vás doprovodím. Nebo musíme spěchat?“
„No, jestli se nechystáte mluvit s námi do večera…“
„Nechystám.“
„Teda nechápu, jaký na nás máte otázky?“ začal Stěpan a čas od času koukal zdola na Marka. „Co je nám do toho? To je vaše věc, ne naše. My jsme se tu objevili náhodou a toho zavražděného jsme dřív nikdy neviděli.“
„V televizi jsme ho viděli,“ zahlásila Žeňka a koulela očima. „Kupříkladu já, já ho hned poznala!“
„Žeňo, sklapni! Neblbni... Žeňo, kolikrát se ti má říkat, abys dala pokoj!“ vzplanuli Stěpan i Marina.
Mark přečkal bouřlivý výjev a pokračoval, jako by se nic nestalo: „Igor byl zavražděn dnes v noci, když jsme byli všichni tady. Vypadá to, že ho zabil někdo z nás.“
„Z vás!“ poopravil ho Voloďa. „My s tím nemáme nic společného.“
„Prostě debilní kydy!“ rozčílil se Stěpan.
„Někomu hráblo,“ podržel ho Petěčka.
„Vůbec nic jsem neslyšel, spal jsem,“ přiznal se provinile Diman. „Mně se tady príma spí!“
Alla se cítila bůhví proč nepohodlně, kroutila se na široké židli, oškubávala svetr, vrtěla nohama, ale vůbec nevěděla proč.
„Jeden druhému jsme byli na očích,“ pokračoval Voloďa. „Pořád. A všichni jsme slyšeli, jak jste se včera… hádali. Nebo řeknete, že ne?“
„Skoro jsme se porvali,“ odpověděl Mark. „Jakýpak pohádali! Mám otázky na vás všechny a na každého zvlášť. Kdopak jste?“
Všichni ztuhli, jako při hře na sochy. Alla se přestal kroutit, Žeňka koulet očima a Marina přezíravě usmívat. Stěpan a Petěčka se na sebe podívali. Diman zachrochtal, ale Sergej Vasilijevič zatahal za rukávy teplého trika a vzdychl: „No vy to vedete, chlapi.“
„Jestli možno, krátce. Kdo jste, odkud jste a jak jste se dostali do jedné skupiny?“
„A jestli má tohle být výslech, tak mně objasněte z jakého důvodu,“ tvrdě řekl Voloďa a vstal. „Nechápu, jaký vztah mohou mít moji lidé k vašemu zavražděnému. Kdyby nás nenašel váš pes, tak jsme pořád tam!“ a píchl rukou směrem k oknu, za kterým dula metelice. „Co si myslíte? Chcete to nás hodit?“
„Budu mluvit za sebe,“ začal nahlas Sergej Vasilijevič a všichni se na něho podívali. „Jsem vojenský veterán, na túry chodím už od učiliště. Nyní jsem bez práce a nudím se, nedělám nic. Dřepím v Moskvě, v osmém patře, jako ta stará hajtra. Ale jeden známý mě našeptal – hele, na internetu sou různý chaty. Tak se zkamaraď a někam si vyjeď! No, tak jsem coural po chatu s túrama a našel si jednu, co se mi líbila. Po Novém roce, na Severní Ural, všecinko hezky, jako u dospělých. I manželka mě pustila. Jakpak na túru na jaře, na jaře se jezdí na chatičku, zahrádečku okopávat. Zahrádce neutečeš!“
Mark poslouchal velmi pozorně, skoro přestal dýchat.
Co to znamená? Jaká tajemství tady odhaluje Sergej Vasilijevič? Co je to za odhalení, která je nutno poslouchat tak pozorně a bát se přeslechnout jediné slůvko?
„Já šel jen tak,“ chytil se Diman. „Kvůli rozepři. No fakt, no. Vytvrdli jsme v báru a tam byl v telce sportovní program. Extrémní sporty a tak. No a Kristinka se nadchla – vidíš, to jsou opravdoví lidi, pořádný chlapi, a tak. Ale jsem, podle ní, srab. Kdepák, chodím do fitka, jasně, jako všichni, a na lyže se taky postavím. Tak jí říkám, že na tom nic zvláštního není, taky bych šel, a tak. Ale ona na mě – leda prd, ty umíš tak pít pivo a kecat akorát. No, a tak jsem šel. Vzal jsem si dovču a šel. Řikám si, uvidíš!“
„Ale kde děláš?“
„Já?!“ skoro se udivil Diman. „Jsem programátor ve firmě. Dělají logistiku a já jim píšu programy.“
Mark pohlédl na Petěčku.
„Nó, tak to teda ne,“ řekl Petěčka, tak nějak škodolibě, „to se nedočkáte. Nejsem povinen vám něco říkat. Co je tohle za výslech?! Nic jsem neudělal.“
„Já jsem inženýr,“ chmurně informoval Stěpan, a patrně jen proto, aby v tom Petěčkovi vymáchal čenich. „V Rosgidro (pozn. překl.: jako Vodní stavby u nás). Na lyžích mám druhou třídu. Na túry chodím každý rok, když se zadaří, tak i dvakrát. Na Severním Uralu jsem nikdy nebyl, ale hodně jsem slyšel. Tentokrát hodně vzpomínali na Djatlovův průsmyk, každý den to bylo v televizi. Pořád ty samý kecy! A tak jsem se rozhodl – půjdu a na vlastní oči uvidím, co je zač Severní Ural.“
„Skupinu sis našel na internetu?“ upřesnil Mark.
„Jako všichni. Všichni jsme tady z internetu.“
„Můj taťka odletěl!“ vychrlila Žeňka. „Ten by mě vůbec nepustil! Ale letěl pryč. Pořád na mě dohlíží, nikam nemůžu ani na krok! A dal mně prďácký lyže. A tak jsem se rozhodla, táta není, já půjdu. Vždyť je to taková zábava! Ve škole jsem jezdila dobře na lyžích. Až se vrátí, uvidí, na jakou túru jsem šla, a bude se divit!“
Alla pohnula krkem, ohlédla se a nakonec pochopila, proč se cítí tak nepohodlně. Kuzmič jí bez přestání zíral na zátylek. Nehýbal se, neřekl ani slovo a jen na ní zíral.
„Skupinu na expedici jsem na internetu vybíral já,“ řekl nepřátelsky Voloďa. „Jsem náčelníkem oddělení v bance. Minulý rok jsem chtěl jet na Altaj, ale to se nezdařilo. Letos jsem se rozhodl pro Ural.“
„Šel jsi alespoň jednou na zimní expedici a byl jsi někdy vedoucím skupiny?“
Voloďa na něj vyzývavě pohlédl: „Nešel, a co? Je třeba nějak začít! Leadership qualities se neobjeví samy od sebe. Je třeba je formovat!“
„A to ti řek kdo?“
„Jaký je v tom rozdíl, kdo to řekl?“
„Voloďo, nekřič,“ vskočila mu do řeči Marina. „U nás v institutu tvrdí, že je třeba se zabývat sportem velmi vážně. Nejlépe nějakým těžkým nebo neobvyklým. Šla jsem na túru, neboť je to ohromné plus do posudku na povýšení. Mě by už měli povýšit, a potřebuji vynikající posudek. Tečka.“
Alla se ještě jednou ohlédla na Kuzmiče, který na ni pořád zíral. Proč na ni tak čučí? Podezírá ji? Něco tuší? Ále, co asi tak může tušit!
„Už jsem vám o sobě vyprávěla, Marku,“ usmála se. „Chtěla jsem jít s druhou expedicí, ale nevyšlo to. Jenže už jsem se natvrdo rozhodla. A tak jsem šla s nimi.“
„Do startu jste se, jak to vypadá, jeden s druhým neznali?“
„Seznámili jsme se tři dny před startem!“ bodře odpověděl Sergej Vasilijevič. „Když byla první schůzka, hned mě jmenovali zásobovačem. Na každé túře jsem byl zásobovač. Rozděloval jsem jídlo, dělal oheň, sestavoval denní dávky. Jsem na to zvyklý.“
„No, tak my jsme se vám vyzpovídali, jako knězi,“ popíchl Voloďa s ironií, ve které znělo něco jako – sežrali to. „Teď je řada na vás! Anebo si jen tak hrajeme?“
„My, hošánku, si nikdy nehrajeme,“ poprvé se ozval Kuzmič.
„To tedy znamená, že nám vůbec nehodláte sdělit, co jste zač?!“
Najednou Žeňka plácla: „Ale já vás znám!“ a usmála se na Marka. „Já vím, kdo jste! Hned jsem vás poznala, jak jsem vás uviděla!“
Mark na ni mlčky zíral.
Alla se polekala, ale Anton frknul a zavrtěl hlavou.
„A tohodle jsi taky poznala?“ rozveselil se Petěčka. „Zase někdo ze seznamu milionářů? Naše Žeňka zná všechny milionáře osobně!“
„Vy jste Mark Ledogorov,“ vypálila Žeňka. „Jste vynikající biatlonista. Vítěz všech olympiád.“
„Ne všech,“ opravil ji Mark. „Jenom některých.“
„Šesti,“ jako ve snách pronesl Stěpan. „Mark Ledogorov – šestinásobný olympijský šampion v biatlonu.“
Kde je šestinásobný olympijský šampion v biatlonu? Tady ten kluk s červenýma rukama a vlasy padajícími do očí?
Lyžařská trasa protažená ratrakem, dvouhlavňovka na rameni, Mark šel na trasu, odkud se bere uprostřed tajgy trasa, „já tady pracuju, oj, jak já tady pracuju“…
„No tohle, není možná,“ Voloďa upřel pohled Markovi do tváře. Zdálo se, že se sotva drží, aby do něho neštípl. „Vy jste Ledogorov?“
„Ale… vždyť… vy nemusíte být v Soči?“ zeptala se Marina. „Olympiáda bude tam a ne na Urale.“
„Tady žijeme a trénujeme,“ odpověděl Mark a zvedl se. Těžká, jako olověná židle bouchla. „Skoro pořád. Do Soči poletíme až blíž ke startu. No, a teď nevíme, jestli poletíme, nebo ne.“
„Viděl jsem reportáž,“ Diman obhlédl celou společnost, jako by se domníval, že nevěří vlastním očím. „Na sportovním kanálu. Jednou tam povídali, že Ledogorov stále žije ve vysokohorských podmínkách a trénuje po svém. Má speciální tréninkový program. Tedy ho máte, že jo. Ještě s ním žije trenér a pak už nikdo. Říkali, že tak trénuje už jenom Bjorndahlen, Nor. Taky žije v horách, tam někde, v Norsku. A proto se tihle dva dělí o olympijské zlato. Ti dva soutěží spolu. Ostatní se nechytají. Žeňko, tys to věděla a neřekla!?“
„No, právě,“ podpořil ho Voloďa. „Proč jsi to neřekla, ty krávo?!“
Žeňka pokrčila rameny. Vypadala provinile.
Mark se uchechtl.
„Zojo Petrovno, dejte nám čaj, nebo něco.“
Nemluvná postava vystoupila ze stínu: „Tvůj?“
„Jakýkoliv.“
Zapraskaly třísky, zavoněl sladký dým – bylo to příjemné.
„Nikdy jsem se ti do tváře nedíval,“ řekl Sergej Vasilijevič a pokukoval na Marka. „I když jsem tvůj šílený fanda. V Turecku jsi běžel štafetu a já si strhl hlas. Myslel jsem – nedotáhne je, nedotáhne! Vždyť ti ji přivezli skoro o minutu později! Jo, o minutu a půl!“ Zavřel oči a vzpomínal. „Jak ty jsi tehdá běžel, jak jsi jen běžel!“
„Já jsem taky fanoušek,“ přiznal se Stěpan. „Jak to, že jsem vás nepoznal? A v Turíně a ve Vancouveru. To byl finiš, ve Vancouveru, komentátoři jen sípali, ani řvát nemohli. Joj, to byl finiš, to by jeden umřel!“
„Ledogorova znají všichni,“ nepřesvědčeně pronesl Voloďa. „On je světová hvězda.“
Alla se opět otočila a podívala se na Kuzmiče. Byla tak rozčilená, že se jí třásly ruce. Složila si je na kolenou, aby si toho nikdo nevšiml.
„Vy jste trenér, ano?“ zeptala se.
Kuzmič kývl.
„A vy tady žijete pořád?“
Zase kývl.
„Odjíždíme odsud jen na povinné závody,“ sdělil Mark. „Ale my máme svůj program. S federací a svazem biatlonistů jsme se domluvili, nedělají nám problémy. Vozíme medaile a všichni jsou spokojeni.“
„Sportovci vaší úrovně trénují v Alpách,“ prohlásila bůhví proč nepřátelsky Marina. „Povídáte pohádky.“
„Vinogradov je přece předseda svazu biatlonistů,“ vzpomněl si najednou Stěpan. „Přesně! Vždyť on v televizi pořád mluvil o biatlonu!“
„Jaks je tenkrát v Turíně prohnal, kámo! To jsem si nikdy nemyslel, že zrovna tebe uvidím osobně, teda! To mi nikdo neuvěří! Hele, dej mi autogram, nebo co, třeba fotku na památku!“
„Sergeji Vasilijeviči, zklidněte se!“
„Ale vždyť mně to nikdo nebude věřit!“
„Ale proč Vinogradov přiletěl zrovna teď?“ tichounce se zeptala Alla. „Bez ohledu na bouřkovou výstrahu! Věděl, že tady může ztvrdnout hezky dlouho, ale přesto přiletěl. Proč?“
„Chtěl mi něco hodně důležitého,“ odpověděl Mark.
„A vy jste se kvůli tomu… pohádali?“
„Ano.“
„A v noci ho zabili.“
„My ho nezabili,“ řekl Mark. „Jestli tomu věříte nebo ne, nemá to žádný význam. Neměli jsme důvod ho zabít.“
„On vás podporuje?“ hádala Marina. „To je všechno za jeho peníze, že? Všechen váš komfort a pohodlí uprostřed tajgy platil Vinogradov?“
Allu napadlo, že pomyšlení na to, že olympijský šampion a superman Ledogorov je na podpoře, dělá Marině radost.
„Ale teď ho zavraždili a už nikdo peníze nedá?“
„Mohu se podporovat sám, mám své peníze,“ zdrženlivě objasnil Mark. „Ale Igor vždycky pomáhá, to je pravda. Různě nám pomáhá, nejen penězi. Ve sportu je to velmi vlivný člověk.“
„Byl,“ napověděla Marina.
„Čaj,“ sdělila Zoja Petrovna. „Ještě někomu nalít?“
„Mně!“ vyskočil Sergej Vasilijevič. „Zojo Petrovno, já si tam dole, do kyblíku, namočil svetýrek. Tak to, nevšímejte si toho, doperu si ho sám. Už strašně smrděl.“
Nesmí se zapomenout na vraždu. Vůbec se nesmí! Ale tady Sergej Vasilijevič si mluví o praní, jako by se nic nestalo! Už… si zvykl, že se v domě stala vražda. Ať si je Mark Ledogorov co chce, ať je jakkoliv významný, v jeho domě byl zavražděn člověk, a udělat to mohl buď on sám, nebo jeho trenér. Nikdo jiný pro to nemá důvod. Tomu, že by vraždil někdo ze skupiny, Alla nevěřila za zlámanou grešli.
Pohádali se a jeden z nich vraždil – v noci, nožem, chladnokrevně a nemilosrdně. Skoro zrovna tak, chladnokrevně, nemilosrdně a vypočítavě, jako Mark Ledogorov obchází protivníky a vítězí – vždycky.
Teď se na něj budou dívat zbožňujícími pohledy, prosit o autogram a škemrat o fotografii – tady Sergej Vasilijevič už poprosil! Teď budou všichni vzpomínat na jeho vítězství a triumfy, ale nikdo si nevzpomene, že tento člověk může být nebezpečný, zvlášť proto, že je trénovaný, schopný a chytrý. Je tu na svém teritoriu, tady není jenom olympijský šampion a hvězda světového sportu. Tady je pánem on. Vlk.
Existují takoví vlci, kteří zabíjejí prostě ze sportu…
„Na trase máš vždycky tuhle čepici a brýle!“
„Ale proč dáváte tak málo interview?“
„Moc se na biatlon nekoukám, ale párkrát jsem ho viděl, finiš ve Vancouveru byl prostě úžasný.“
„Ále ne, sprint jsi viděl!? No, když Furkad běžel dvě trestná kola! Do poslední chvilky nebylo jasné, kdo z koho!“
Kuzmič velmi pečlivě postavil svůj hrnek a vyšel ven. Mark chvilku počkal a pak vyšel za ním. Alla je provázela očima.
V síni si Kuzmič oblékal péřovku.
„Co je?“
Zlostně máchl rukou: „Všichni lžou, do jednoho.“
„Proč?“
„Nevím. Ale lžou všichni. Půjdu, lyže obhlídnu. Podle lyží bude dost věcí pochopitelnějších. Ještě jsem je pozorně neokouk.“
Narazil si čepici a stáhl ji skoro na oči.
„A ta maličká…“
„Maličká – no dobrá,“ řekl Mark tiše a rychle. „Jenže proč jsi zaspal?“
„A Zoja Petrovna zaspala proč?“ zeptal se Kuzmič a vzal za kliku. „Todleto a támdleto.“

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat