úterý 13. října 2015

Markova archa - 6. kapitola 1/2


„Jeden z těch dvou,“ šeptala Marina. „Mark nebo ten druhý hrdlořez. To je nad slunce jasnější.“
„Jo, a tu jejich oddanou poddanou vylučuješ?“ zeptala se Alla taky šeptem.
„Jakou poddanou?“ zajímala se Žeňka.

Seděly v holčičím pokoji, kam je zahnal Kuzmič, hned potom, co už bylo jasné, že se Zoja Petrovna neplete, nelže a nešílí.
Okamžitě, jako jeden muž, se vrhli chodbou za Markem a Kuzmičem, a shlukli se ve dveřích jednoho pokoje vedle.
Igor Vinogradov, muž ze seznamu Forbes, který včera přiletěl vrtulníkem s pohoštěníčkem, který se vesele po řadě ucházel o Žeňku a o Marinu, ležel na posteli, nepohodlně a neesteticky rozvalený na boku. Ze žeber mu trčel nůž, velmi významně a zlověstně. Bylo úplně jasné, že nůž svou práci odvedl, zabil – lhostejně, krutě a navždycky.
Mark se naklonil a podíval se, i Kuzmič se podíval a Anton se díval z jednoho na druhého s nadějí, jakoby čekal, že teď řeknou, že je to všechno jen hloupý žert, tak vstavaj, dost blbin, jdem na kafe.
Potom Kuzmič zpozoroval tlupu ve dveřích, zařval a všechny vyhodil.
„Nejhorší je, že jiná možnost není,“ pokračovala Marina tiše. „Je to někdo z nich. Jsou to vrazi, chápete?! A my nemáme kam jít. No, kam asi?“
„Možná, že se zapích sám,“ navrhla Žeňka holčičím hláskem.
„Ženi, neblbni!“
„A hlavně, jak jim to pěkně vyšlo! Jak si to mohli tak vypočítat? To že jsme se tady objevili! Jak já tomu rozumím, cizáky tady nikdy nemají. Ale teď budou podezírat každého z nás. Každého!“
„A jaký důvod bychom asi měli, zabít ho?“ zamyšleně se zeptala Alla. „Vždyť jsme ho viděli poprvé v životě!“
„No a co?! Kdokoliv z nás je podezřelý. Dokonce i tudle… Žeňka! A jak dokážeme, že jsme ho nezabili?“
„To teď není důležité.“ Alla seděla na parapetu a zírala do metelice. „Důležité je, že vrah je tady v domě a může zabít znova. Koho chce a kdy chce. A my odtud odejít nemůžem.“
„Včera bylo všechno v pořádku,“ zafňukala Žeňka. „Proč je to vždycky tak? Jen je něco trochu dobře – a lup, všechno je špatně! To je schválně, žejo? A toho chlápka je mi líto. Je slavný, významný. Slíbil, že mě sveze ve vrtulníku.“
Alla seskočila z parapetu a začala přecházet po místnosti.
„Včera jsem slyšela, jak jeden z nich telefonuje. Stál na cestičce a volal. Přesně si to nepamatuju, ale… Mluvil o nás, že na kordonu jsou cizí lidé, že by je vykopal, no někam. Potom ještě povídal, že cizí oči a uši nepotřebuje…“
Žeňka vyjekla a Marina na ni zasyčela.
„Chystal se někoho umluvit, aby něco udělal, nebo ho vyřídit. Je to člověk a žít chce taky – takhle to řekl.“
„Komu?“ šeptem se zeptala Žeňka.
„To nevím.“
„Je jasné, že řeč šla o vraždě,“ usekávala Marina. „Přilákali sem toho ze seznamu Forbes a zapíchli ho. Nebýt nás, nejspíš by se o vraždě nikdo nedozvěděl. Člověk zmizel v tajze a tečka.“
„Alločko, ale kdo telefonoval na cestičce? Nepoznala jste ho?“
Alla zavrtěla hlavou: „Byla jsem daleko a už silně fučelo. Všichni jsou stejní! Bundy, čepice až na nos! Ale družicový telefon mají určitě i Mark i Kuzmič, sama jsem to viděla. Určitě ho měl i Igor.“
„To nemohl být Igor,“ vyrazila Marina. „Vždyť toho potom zabili! To Mark nebo Kuzmič mluvili o Igorovi, chápete? Chtěli ho přesvědčit, aby něco udělal. Přesvědčit, nebo vyřídit. Nesouhlasil, a tak ho zabili.“
Alla i Žeňka popřemýšlely. Vypadalo to velmi pravděpodobně.
„Počkej,“ vzpamatovala se Alla, „ne počkej! To je nějaká pitomost. Proč tolik svědků? Nás… je kolik… nás je osm! Proč ho zabili prakticky nám před očima? Ne dřív a ne později? Vždyť je tady častým hostem, nakolik to chápu.“
„Allo,“ Marina na ni pohlédla jako na hlupačku. „Jak – proč? My všichni jsme podezřelí. Teď je to jednoduché – vyberou z nás vhodného kandidáta a obviní ho z vraždy. A oni s tím nebudou mít nic společného.“
„To je všechno pravda, ale nebýt nás, nikdo by se o vraždě nic nedozvěděl.“
„Jak – nedozvěděl?“ zeptala se Žeňka. „Vždyť nepřišel pěšky, přiletěl vrtulníkem!“ při slově vrtulník nadšeně zakroutila očima. „Vrtulník sám od sebe nepoletí, musí dostat povolení. Tendle, jak jen se… dispečer to ví, á-há! A potřebuje palivo! Mnoho lidí ví, že Igor, chudáček, letěl sem. A tady ho – pích – zapíchli. Jak by to asi utajili?“
„No, to velmi snadno,“ řekla Alla přemýšlivě. „Metelice, průsmyky jsou neprůchodné, spojení není. A hele – spojení není, anebo přece jenom je? No a potom se ukáže, že zmizel člověk. Nevíme – šel do tajgy. Medvěd ho roztrhal. Nejsou žádné stopy.“
„Medvědi v zimě spí.“
Žeňko, neblbni,“ poručila Marina.
Zdola se nesly zvuky kroků a rozhovoru, tlumené silnými stěnami.
„Naše kluky taky vyhnali, co myslíte?“
„Myslím, že vyhodili všechny,“ odpověděla Alla, „cizí oči jsou jim na nic.“
„Ještě dobře, že nás nezavřeli.“
„A víte co? Budeme to vyšetřovat!“ najednou vykřikla Žeňka. „Jako v detektivce! Já mám hrozně ráda detektivky, hlavně anglický. Není to nic těžkýho, jenom se musíme všech zeptat, kde byli v okamžiku zločinu a seřadit důkazy. A najít zásadní důkazy.“
„Žeňko, to tě nesmí ani napadnout!“ pohrozila Alla. „Teď se ode mě nikam nehneš! Ani na krok!“
„Alločkooo, ale vždyť je to moc zajímavé!“
„Nic není zajímavé,“ přetrhla jí nit Marina, „je to velmi nebezpečné, pravdu má Alla Ivanovna. Všichni musíme držet pospolu a…“
„Ale já se bojím týhle Zoji Petrovny,“ požalovala si Žeňka tichoučce. „Podobá se jedné tetě. Příšerná baba. Povyšovala se na mě v internátě. Ani na to nechci vzpomínat.“
„V jakém internátě?“ zeptala se Marina roztržitě, ale Alla se na ni pozorně zadívala.
Žeňka kvapně mávla rukou.
„Ve Švýcarsku. Tam vám jsou takové pořádky, prostě děs.“
Proč lže? Až do teď nelhala, ale najednou, ani proč, ani zač – lže. A ještě tak nešikovně. A… dočista zbytečně. Proč?
Zaklepání na dveře jim znělo jako zadunění hromu z čistého nebe. Alla seskočila z parapetu, Žeňka vypískla a Marina se vzpřímila.
„Je otevřeno,“ chraplavě řekla Alla a odkašlala si. Pokročila dopředu a otevřela dveře.
Nic strašného se nestalo. Za dveřmi přešlapoval Sergej Vasilijevič, bůhví proč v teplém triku s dlouhými rukávy a vypadal popleteně.
„Holčičky drahé,“ řekl provinile, „poslali mě za vámi. Pojďte dolů.“
„Ale co tam, Sergeji Vasilijeviči? No? Proč máme jít dolů?“
„Copa já vím, co dělaj, Ženěčko? Vždyť vidíš, jaká kaše se tam navařila.“
„Co tělo?“ zeptala se Marina krutě.

„Odnesli jsme ho do lednice. Zabalili jsme ho do celty a odnesli.“ A bůhví proč dodal: „Pomáhal jsem. To jsou mi věci, to jsou věci.“

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat