sobota 10. října 2015

Markova archa - 5. kapitola 2/2


Ráno budila Žeňku, rozhodla se, že ji samotnou prostě nenechá, Žeňka kníkala a otáčela se na záda. Donutila ji umýt se, obléct a vedla ji na snídani. Marina šla první, velmi rozhodná a soustředěná.
V kuchyni hospodařila nemluvná Zoja Petrovna, ještě zaťatější, než obvykle.

„V noci byl nějaký hluk,“ řekla Alla, sotva pozdravila, „neslyšela jste nic?“
Zoja Petrovna míchala něco v železňáku.
„Tomu my nerozumíme,“ odvrkla, „kaši nebo vejce?“
„Budou vejce na špeku?“
Přivlekl se Petěčka, zeptal se na internet a ponořil se do aplikací. Potom se objevil Anton, veselý a ruměný a řekl, že zpod kopce do velkého domu šel půl hodiny a celou dobu se držel lana – tak tam fučí.
„Nocoval jsem v domě u Kuzmiče,“ objasnil, odsunul židli, sedl si a mrkl na Žeňku. „Vždycky tam spím.“
„Kde je?“ zvedla hlas Zoja Petrovna.
„Nevím,“ podivil se Anton. „Ještě nevstal.“
Alle se zdálo, že tohle sdělení otřáslo Zojou Petrovnou do hloubi duše. Až do takového stupně, že se odvrátila od svého železňáku a pohlédla na Antona.
Podle všeho by to u obyčejného člověka znamenalo: to není možné, co to říkáš, jak se něco takového mohlo stát, tady není něco v pořádku.
Potom se objevili Stěpan s Voloďou, společně, ale stejně každý sám.
Hloupí kluci, pomyslela si Alla.
Mark, velmi rozzlobený a nevyspalý, vešel dovnitř a zeptal se, kde je Kuzmič.
„Říkají, že ještě nevstal,“ odvětila Zoja Petrovna lhostejně.
Podle všeho by to u obyčejného člověka znělo asi takto: nemám ponětí, kam se mohl podít a to mě znepokojuje, možná, že onemocněl?
Sergej Vasilijevič oznámil z prahu, že počasíčko zrovna šílí.
„Ale co psík?“ zeptala se Marka Žeňka. „Kde spí?“
„Nemám ponětí.“
„Jak že?! Co to říkáte!?“
Mark se roztržitě usmál. Pil z velkého hrnku nějakou bryndu, kterou mu dala Zoja Petrovna.
„Nikdy jsme neviděli, kde spí. Možná na prahu nebo v přístěnku. Když vyjdeme, už stojí u nás. Paša si myslí, že si Vik staví iglú, jako Eskymák a spí v něm.“
Paša, kdo je to Paša? No ano, Kuzmič! Vždyť se jmenuje Pavel Nikolajevič.
Jakmile všichni usedli za stůl, bludička Zoja Petrovna někam odvála, zato se objevil Pavel Nikolajevič.
„Nějak jsem zaspal,“ zamrmlal a Mark se na něj pozorně podíval. Kuzmič na jeho pohled neodpověděl.
„Chrápal,“ radostně sdělil Anton. „Až se stěny třásly!“
Oba dva, Mark i Kuzmič se na něj zadívali, jako by řekl nějakou nepřístojnost.
„Doktorko,“ pokračoval Anton, obraceje se k Marině, „ale vždyť už medicína má nějaký lék proti chrápání, ne?“

„Chlapi,“ pronesl netečný hlas a za stolem všichni okamžitě ztichli. Mark přestal usrkávat z hrnku a Kuzmič si přestal otírat oholenou palici červenou rukou. „Průšvih.“

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat