úterý 6. října 2015

Markova archa - 5. kapitola 1/2


Mark se objevil teprve v podvečer, kam mizel, nikdo nevěděl.
Vánice sílila s každou minutou, les pod kopcem hučel, strašlivě, hluboce. Vítr se otíral o modřínové stěny, tlačil se na ně a vrhal na ně sníh. Když už soumrak silně zhoustl, někde daleko zadusal diesel – du-du-du – zaplálo světlo a Žeňka, pořádně opilá šampaňským, vesele zatleskala.

Alla umyla po všech nádobí a odešla do pokoje s knihami číst Švejka. Petěčka stál u okna a pořád se pokoušel doptat, co je s internetem, je-li tady nebo ne. Aby se to dozvěděl, všelijak otáčel telefonem, připojoval se, odpojoval, zkoušel režimy, vypínal je a tiše brumlal nadávky. Zeptat se nebylo koho. Kuzmič se neobjevoval a Mark se taky někam ztratil, ale Zoja Petrovna Petěčkův dotaz ignorovala.
„Slyšíte mě vůbec?“ zeptal se velmi hlasitě jejích zad.
„Nejsem hluchá,“ ozvala se Zoja Petrovna a taky někam odešla.
Diman spal v klučičím pokoji, hlavu zakrytou přikrývkou, Stěpan oblékl péřovku a unty a vyšel ven, ale již za dvě minuty se vrátil. „Nedá se,“ řekl a otřel si mokrou tvář. „Sype a sype. To by mě zajímalo, kde je jejich pes?“
Igor v kuchyni vykládal Žeňce a Marině o svých cestách, neobvyklých, úžasných, ale Žeňka se pořád ptala, jestli náhodou není lovec.
„Každý muž je od přírody lovec,“ odpověděl Igor. „Mám pravdu, Antošo?“
„Samozřejmě, Igore Iljiči.“
„Muž je bojovník, je prostě povinen bojovat a získávat trofeje! Tady Marinočka určitě zná Darwinovu teorii o přirozeném výběru, jistě se ji ve škole učila.“
„Přirozený výběr s tím nemá co dělat, Igore.“
„A jaký je v tom rozdíl? Určitě je teorie, která objasňuje mužskou povahu.“
„Takových teorií je, kolik chcete, ale…“
„Ale zabíjet zvířata je hnusné!“ přetrhla řeč Žeňka a Igor se hned ptal, jestli nechce ještě šampaňské.
Teď se nalízne a v noci s ní budou trable, pomyslela si Alla beze zloby. Holčina se jí bůhví proč líbila, i když vyvolávala dojem idiotky. Alle se zdálo, že vůbec není pitomá, ale prostě je mladá a nepříliš zkušená, a zdá se jí, jako všem mladým, že svět se točí kolem ní.
Kolotoči, kolotoči, z tebe se mi hlava točí…
Bylo by možno zapálit si tady svíčky… Prostě jen tak, aby tu bylo útulno? Nebo je zapalují, jen když není elektřina?
Potom se dovnitř naklonil a zahlížel Mark.
„Dobrý večer.“
Alla vyskočila, odhodila kožešinový pléd. Knížka se Švejkem spadla na podlahu.
„Nelekejte se! Odpočívejte! Jen jsem se podíval.“
„Ne, ne, už jsem si odpočinula,“ pospíšila si Alla. „Naopak, je mi velmi nepříjemné, když celý den nemohu nic dělat. Pokoušela jsem se pomoci Zoje Petrovně, ale…“
„Pomáhat Zoje Petrovně je těžká věc,“ souhlasil Mark.
Byl v džínách, měl tlustou košili na knoflíky a černé tričko – žádný flís a celtové kalhoty – a zdá se, že má starosti.
„Nějakou dobu tu budete muset zůstat,“ řekl. „Vezměte si knihy, jaké chcete. Máme jich hodně,“ máchnul rukou Mark někam do strany. „Televize během vánice nejdou, to je jasné. My jsme už zvyklí, ale lidé z města bez televizoru, jsou jak bez rukou. Není to pro ně.“
„A co je to tady?“ zeptala se Alla, skoro si jistá odpovědí. „Jak se to tady jmenuje?“
„Kordon půlstovka-tři,“ informoval ji Mark. „Dobré počasí jen tak nebude. Ale i potom budete muset čekat, až uvolní průsmyky.“
„A co váš přítel?“
„Jaký přítel?“
„Igor Vinogradov. Jak odtud odletí?“
„Nijak neodletí, dokud neskončí vánice. V takovém větru se vrtulník zřítí.“
„Ale vždyť má určitě… práci.“
„Určitě, má,“ souhlasil Mark, přešlápl z nohy na nohu, a dodal: „Řekněte své skupině, Allo, že musí čekat. Tupě sedět a čekat. Zdají se mi nějací nervní. Nechtěl bych je sbírat po lese. V takové vánici je to nebezpečné.“
Alle se udělalo tak špatně, až se jí zpotily dlaně. Nepozorovaně si je otřela o kalhoty.
„Postarám se o to, Marku. Postarám se o to a vysvětlím jim to.“
Kývl a usmál se. Úsměv měl velmi divný.
„Brzy bude večeře. Když jsou u nás hosté, Zoja Petrovna se stará ze všech sil. Tak to prosím, oceňte.“
„Samozřejmě, oceníme.“
„Ji to taky nebaví, pořád sedět tady s námi. Ráda by někoho pohostila.“
„Ona je váš… spolupracovník?“
Mark se odmlčel a prohlížel si ji.
„Opravdu jste tu lyži slepila sama? Vlastníma rukama a v mrazu?“
„Se Sergejem Vasilijevičem, ano. A proč?“
„Ale kde jste se to naučila?“
„Od vysoké školy chodím na lyžařské výpravy, Marku. Náš instruktor byl Vitalij Pavlovič Turčaninov, to on mě to naučil. Napořád.“
„Jakpak vás to zaválo do takové partičky, když jste zkušená lyžařka?“
Alla se na něj podívala.
Říct pravdu nechtěla a nemohla. Lhát mu – ještě jednou se podívala – je třeba opatrně. A tak plácla první hloupost, podobnou pravdě: „Na poslední chvíli se stalo, že moje skupina nešla. Náš vedoucí dostal horečku. Ale já už jsem se připravila, rozhodla. A řekla jsem si, že stejně půjdu. Naposledy. Je mi čtyřicet dva, stačí, nachodila jsem se dost. Tak jsem si našla tahle děcka po internetu. Stěpan už párkrát šel, Sergej Vasilijevič také. Žeňka má taky nějakou zkušenost na běžkách z dětství, určitě někdy závodila.“
„Ale jděte.“
„Pravda pravdoucí. Myslím, že byla na běžkách tolikrát, že to svět neviděl, pes to nežral. Dalo se to zvládnout. Ale nevyšlo to, samozřejmě.“
„Samozřejmě,“ souhlasil Mark. „Běžky a zkušenost z mládí, byť velká, je jedna věc a Severní Ural druhá.“
„Vy tady pracujete?“ udělala Alla ještě jeden pokus.
Najednou se rozveselil, všechno napětí zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku: „Pracuju, Allo! Jak já tady pracuju! Přímo se do toho pokládám!“
Z kuchyně k nim dolétl výbuch smíchu a cinkot skla.
„Šampaňské,“ řekla Alla provinile. „Promiňte nám to, prosím. Zítra už budou mít zase rozum v hrsti, ale dnes…“
„Proč se omlouváte? Všechno je v pořádku. Není vám zima? Mám ještě přiložit?“
Přidřepl si před holandskou pecí a šikovně jí vsunul do tlamy několik polínek.
„Ve zdejším klimatu vás nezahřeje žádný krb. Jenom pec. K nám přijeli pecaři až od Bílého moře. Jen tam v těch končinách zůstali ještě lidé, kteří umí postavit pec tak, jak je potřeba, bez hloupostí.“
Bez hloupostí, pomyslela si Alla. V daném případě jsme hlupáci my. Co když má Sergej Vasilijevič pravdu? A my, hlupáci, aniž bychom to věděli, jsme vlezli do cizích tajemství, odkryli souřadnice tajného místa a živé nás odtud nepustí?
„Marku,“ začala, ale nikdo už vedle holandské pece, podobné bílému slonu, nebyl. Podivný muž zmizel.
Večeřeli bez majitelů a hosta ze seznamu Forbes, zato pilot Anton měl volno, šéf nebyl přítomen a tak pořád lezl za Žeňkou. Byla velmi veselá a červená ze šampaňského, ale z námluv stejně nic nebylo – začala usínat přímo na židli a Alla ji odvedla do holčičího pokoje.
„Vy se na mě zlobíte, Alločko,“ brumlala, zatímco jí Alla stahovala kalhoty. „Ale já jsem strašně unavená… šampaňské jsem nikdy v životě nepila… ještě takovéhle… je nějak silné… šampaňské na sněhu…“
Alla ji přikryla patchworkovou přikrývkou a zhasla světlo.
Co to má znamenat – nepila šampaňské? Vždyť jí není třináct let, vypadá dočista… dospěle. Nebo si prostě v ten okamžik připadala jako malá nezkušená holčička, která si ještě ani jednou necucla šampusu?
Alla přemýšlela, jestli si nemá jít taky lehnout, ale pak se rozhodla, že má smysl jít dolů, i kdyby měla jen uklidit nádobí.
V kuchyni zůstali pouze „svoji“, pilot Anton se někam ztratil, to se dalo pochopit. Jaký smysl má zůstat sedět, když ten nejzajímavější objekt zavřeli spát a do rána ho určitě nevypustí?
„Jak dlouho tady máme ještě trčet?“ zeptal se Petěčka a ohlédl se na přicházející Allu. „Helejte, poprosíme toho s vrtulníkem, ať nás nějak odvozí.“
„V takové metelici vrtulník letět nemůže,“ sdělila mu Alla.
„Má pilota nejvyšší třídy,“ protivně řekl Stěpan. „Dneska to opakoval aspoň dvěstěkrát!“
„Žádný pilot v takovém počasí…“
„Nechte si toho, Allo Ivanovno! Věčně rejete! Musím do práce!“
Alla zavřela dvoukřídlé dveře do chodby, popošla a zůstala stát v čele stolu.
„Poslouchejte, Mark mě poprosil, abych vám vyřídila, že je potřeba mít trpělivost a prostě čekat, dokud vánice neskončí. Potom ještě musíme počkat, až uvolní průsmyky. Nemáme kam jít.“
„Vy jim teďka děláte poslíčka, nebo co?“
„Jen vyřizuji to, co řekl Mark.“
„Kdopak je to, tenhle Mark, aby…“
„Mark,“ usekávala Alla, „a Pavel Nikolajevič jsou lidé, kteří nás zachránili. Naléhavě vás všechny prosím, abyste na to nezapomínali, chovali se zdvořile a nepůsobili jim zbytečné těžkosti. Je to jasné!?“
Přejela ztichlou skupinu pohledem. Petěčka upustil telefon, který bouchl do modřínových prken.
„Ptám se,“ opakovala Alla. „Všichni rozumí tomu, co říkám?“
Uch, jak nevhod vypadla z role obstarožní tetky, která vesele poskakuje na lyžích, rychle staví stan a vždycky jde poslední za budižkničemu Žeňkou. Jak nevhod!
„Nevíme, kdo to je,“ Alla změnila tón na obyčejný, obvyklý a pokračovala: „Nevíme, co je to za místo. Musíme být opatrní a nebýt jim na obtíž.“
„Allo Ivanno,“ zamumlal Voloďa. „Rozhodnutí tady přijímám já. Jsem vedoucí.“
„Tak prima,“ odsekla Alla. „Jako vedoucí vymysli, čím zaměstnáš skupinu na několik nejbližších dní.“
„Mě není třeba ničím zaměstnávat,“ prohlásil Stěpan a zdola na ni šilhal. „Sám si něco najdu.“
„Mě taky ne,“ chytil se Diman. „Budu spát! V životě se mi nechtělo spát tak jako tady.“
„Kampak se poděli, ten Mark a jeho suita?“ Pětěčka sebral telefon a začal se probírat aplikacemi, které měl v telefonu, ale ty nedělaly nic, co by on, Petěčka, potřeboval. „Ví to někdo? Šli do tajgy?“
„Jsou v domě,“ informoval Sergej Vasilijevič. „Ven nikdo nešel.“
Úplně jako odpověď na jeho slova v chodbě něco prásklo, jakoby dveře vylétly i s futrem, někdo zadupal a zařval přímo za stěnou: „Co sis to vzal do hlavy!? Odkudapak!? A proč zrovna teď?!“
Skupina ztuhla.
Do kuchyně vrazil Kuzmič, ještě červenější, než obvykle. Nikoho kolem stolu si nevšímal, popadl džbánek, nabral vodu z bečky a dlouho a žíznivě pil. Všichni na něj mlčky zírali.
Dopil, třísknul džbánkem, vyšel ven a v chodbě zařval: „Nedovolím, aby se se mnou takhle jednalo! Nejsem žádnej tvůj hošánek!“
„Prosimtě, neřvi!“ odpověděli odněkud. „Je tady plno cizích!“
Zase něco prásklo a všechno ztichlo.
Stěpan přejel všechny očima.
„Co to bylo?“
„Se zdá, že se rafli,“ řekl nahlas Sergej Vasilijevič to, co bylo nad slunce jasnější, a podíval se na dveře. „Co jim donýst čaj? Jen aby se neservali!“
„Teda, to byla přímo zuřivost,“ dodala Marina. „Musíme se na noc zamknout. Slyšíš, Voloďo? Ještě toho trochu. Vždyť opravdu vůbec nevíme, co se tady děje.“
Sergej Vasilijevič zádumčivě rozléval čaj do velkých hrnků. Zbláznil se, rozhodl se jim posloužit, nebo co?
Z kuchyně vycházela Alla poslední.
V hloubi domu duněly hlasy, du-du-du, nebylo rozumět ani slovo. Zastavila se a poslouchala. Dokonce ani není poznat, odkud se zvuky nesou. Zjevně ale stejně mluvili zvýšeným tónem.
Něco se u nich stalo. Ne nadarmo se jí zdálo, že je Kuzmič s něčím nespokojený, Mark nastražený a brýlatý Igor mluví tak, jako by na ně celou dobu tlačil a tento nátlak je všem nepříjemný, včetně jeho vlastního pilota.
Alla vešla do holčičího pokoje a velice opatrně, tak, aby dveře nebouchly, je zavřela.
„Zamkněte,“ šeptem velela Marina ve tmě, „myslím to vážně!“
Alla otočila klíčem, zámek zacvakl.
Velmi dlouho ležely mlčky, poslouchaly, ale odsud nic neslyšely, když v tom se ozvala taková rána, že obě vyskočily.
„Rozstřílim tě na hadry!“ řval někdo blízko. „Tahni vodcuď!“
„To je kdo?“ rychlým šepotem se zeptala Marina.
„Podle mě Mark,“ stejně rychle odpověděla Alla. „Ticho!“
Znovu rachot, jako by se po schodech prohnalo stádo koní, dole mluvili velmi nahlas, práskly dveře.
„Někdo odešel? Ven?“
Alla odhodila pokrývku, přiběhla k oknu a začala vykukovat. Ve sněhových vírech metelice se objevila rozmazaná skvrna světla. Otáčela se a pohybovala.
„Někdo,“ řekla Alla, „vyšel z domu. Odchází.“
„Kam?! Vždyť je vánice!“
Světelná skvrna se ještě trochu zakolébala a potom zmizela.
„Možná bychom se tam měly podívat?“
„Ne, Marino. To nejde.“
Ještě dlouho seděly ve tmě a tichu, nastražené a vyděšené. Z hloubi domu už nic neslyšely, jen metelice se zvenku otírala o modřínové stěny.

Něco se přihodilo, dumala Alla. Něco vážného a nepochopitelného a proto je to tak strašné.

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat