sobota 24. října 2015

Její padlý anděl - 4. kapitola 3/3


Annelie následovala Serenity na široký střešní balkón s výhledem na širokou klidnou auty lemovanou cestu a park s listnatými stromy pod nimi.
„Máš nádherný domov.“ Zírala na ten výhled, ještě víc se cítila, jako by žila v chatrči.

Serenity se usmála a položila podnos na elegantní zelený litinový stůl. „Vždycky to tak nebylo. Jednou jsem měla docela drobný. Apollyon má velký vkus.“
Annelie přikývla. Když viděla Lukasův byt, lehce věřila tomu, že stejné rozhodnutí bylo i u Apollyona. Sedla si naproti Serenity a přemýšlela nad vším, když si Serenity svázala dlouhé blonďaté vlasy do culíku a pak rozlévala čaj.
„Taky jsem ten výraz jednou měla.“ Serenity jí nabídla šálek čaje. Annelie si ho vzala.
„Jaký pohled?“
„Ten, který říká, že nevěříš, že mohou andělé milovat.“ Serenity dala pečivo na malý talířek a položila ho před Annelii. Vědoucně se usmála. „Přinutí tě vidět opak.“
„Změnil Apollyon tvůj názor?“
„Můj temný anděl?“ Serenitin úsměv se rozšířil. „On je… jak vy říkáte… velmi přesvědčivý. Byla jsem nejistá, jako ty… ale hodně andělů miluje smrtelníky. Je to jejich volba.“
Annelie tomu začínala věřit. Pokud chtěla, mohla být s Lukasem. Chtěla to, ale pořád byla vyděšená z toho, že by se měla natáhnout a vzít si to. Usrkla čaje a pak si povzdechla.
„Je k tobě sladký, non?“ Serenity si zamíchala čaj a podívala se vedle Annelie na otevřené skleněné dveře za ní. „Je milý. Má dobrou auru.“
„Apollyon řekl, že jsi čarodějka.“ Annelie si znovu usrkla čaje. „Můžeš něco v Lukasovi vycítit?“
„Neublíží ti… pokud je to to, čeho se bojíš.“ Serenity se opřela v křesle a usmála se, krásný zelený park jako pozadí.
„Taky jsem tak smýšlela, že budu mít zlomené srdce, ale rok je pryč a já po něm pořád šílím a myslím, že i on po mně.“
Annelie tomu věřila. Tne způsob, jakým držel Apollyon Serenity, jak ji pečlivě líbal a ta láska, která byla v jeho očích, všechno to mluvilo k Annelii a byl to další krok k přesvědčení, aby dala věcem s Lukasem šanci.
„Miluješ Lukase?“
Annelie se zamračila na její čaj a studovala své pocity. Byly mlhavé, smíchané dohromady, dokud si už nebyla jistá. Pochybnosti k Lukasovi se pořád vznášely kolem spolu s myšlenkami na to, že je anděl a podkluzování víry, že nemohl milovat ji, smrtelnici. Povzdechla si a zaměřila se na své pocity, skládala dohromady pozitivní a odhazovala obavy, dokud neměla znovu jasnou hlavu.
„Nevím. Myslím, že ano.“ Annelie se odmlčela. Co to říkala? Byla si jistá svými pocity, dokud jí Lukas neodhalil, že je andělem, a i pak věděla, že se její city k němu nezměnily. Pořád ho milovala. „Miluju.“
„Pak je to všechno, co potřebuješ. Lásku. Podívej se skrz křídla na toho muže a do jeho srdce. Lukas tě musí milovat. Bojí se. Cítím to. Bojí se, že odejdeš, a přivedl tě sem, abys to neudělala. Nejsou tak silní, jak se zdají… zamilovaní muži.“
Annelie cítila v těch slovech pravdu. Lukas ji miloval a část jí byla také vyděšená, bála se, že by ji opustil, nebo že to nebude fungovat. Serenity byla taky vyděšená, ale skočila a vypadala šťastně. Annelie to chtěla taky. Taky chtěla milovat Lukase a vidět skrz křídla na muže po nimi. Chtěla být s ním. Chtěla to, co měla Serenity a Apollyon.
„Co tady vy dvě kujete za pikle?“ kvůli tomu hlubokému hlasu Annelie poskočila a vylila si čaj na džíny.
Serenity řekl něco rychlou francouzštinou, která vysloužila Annelii omluvný pohled od Apollyona. Pokrčil rameny a vytáhl utěrku odnikud a nabídl jí ji. Annelie si ji chtěla vzít, ale Lukas ji předběhl. Přikrčil se před ní a otíral jí nohy.
„Bolí to?“ ten pohled v jeho zelených očích byl nádherný, přesně to, co potřebovala, aby se ujistila, že dělala správné rozhodnutí.
Bylo v nich tolik tepla a lásky, obavy, které se dotkly jejího srdce. Zavrtěla hlavou a položila svou ruku na jeho. Pohled mu na ni padl a on zíral na jejich spojené ruce na chvíli a pak jí do očí. Usmála se.
Usmál se taky.
„Řekni mi, že nevypadáme taky tak přihlouple.“ Apollyon vzal Serenity kolem pasu a ona vyjekla, když si ji smetl do náruče a zatočil se s ní.
„Vůbec ne. Zejména takto vypadáš mužně.“ Lukas si stoupl a hadřík z jeho ruky zmizel.
Apollyon se zamračil a položil Serenity dolů.
„O čem jste se vy dva bavili?“ otočila Annelie Apollyonovu otázku proti němu a Lukasovi.
„Sakra.“ Lukasovi potemněl pohled. „Zítra jdeme. Apollyon věří, že možná zjistíme to, co hledám, v zaznamenané historii.“
Serenitina tvář zbledla a pohled se jí vrhl k Apollyonovi. Annelie si náhle přála, aby rozuměla francouzštině, protože ji ten pohled vynervoval a nerozuměla ani jedinému slovu, které Serenity řekla.  Apollyon jí odpovídal a jejich konverzace se rozehřála. Serenity zavrtěla hlavou a odstrčila Apollyonovu ruku na stranu, když se ji pokusil dotknout. Ukázala na Lukase a Annelie se na něj podívala, přemýšlela, co je za problém. Apollyon držel natažené ruce, hlas se mu změnil v uklidňující a usmíval se. Serenity se pořád mračila.
Apollyon chytil Serenitinu ruku a tentokrát ji nepustil, když ho po ní plácla. Přitáhl si ji k sobě, obtočil kolem ní paže a zašeptal jí něco do světlých vlasů. Vypadalo to, že to uklidnilo Serenity, ale ne Anneliiny nervy. Co se dělo? Podívala se na Lukase pro vysvětlení.
„Je nebezpečné vkročit do Pekla.“ To byl celý důvod, který jí potřeboval dát. Chlad jí přejel po páteři a ona náhle chápala Serenitino neštěstí.
Nechtěla, aby si Lukas ublížil. Potřeboval to udělat, aby dokázal svou nevinu, ale nechtěla ho ztratit. Neuvědomila si, že to bylo tak riskantní.
„Je to pro tebe nebezpečné.“ Serenity se osvobodila z Apollyonova sevření a přikročila k Lukasovi.
„Nejsi dost silný. Slyšela jsem od Apollyona příběhy. Teď jsi slabý. Ďáblův hlas je silný… bude k vám mluvit. Pokoušet vás.“
„Nezaváhám.“
Annelie si přála, aby těm slovům a odhodlání mohla věřit, které Lukas řekl. Ani Apollyon nevypadal, že plně věří tomu, že mohl Lukas odolat pokušení, které mu Ďábel vhodí do cesty. Chtěla mu říct, ať nejde, aby místo toho zůstal s ní, ale tohle bylo pro něj důležité. Přišla sem, aby ho podpořila, a přesně to udělá.
Měla by mu dát důvod vrátit se zpět k ní a sílu čelit Peklu a Ďáblovi.
„Připravím pokoj. Můžete se osvěžit a třeba můžeme jít dnes večer ven a zapomenout na tento bezútěšný úkol.“ Apollyon se na ni podíval. „Máme jen jeden volný pokoj. Bude to problém?“
Annelie cítila Lukasův pohled taky na sobě a setkala se s jeho očima. Pokud byl dost statečný na to, aby šel do Pekla a riskoval, aby dosáhl toho, po čem v srdci toužil, pak byla dost statečná, aby skočila a získala ty svoje. Usmála se na Lukase.

„Vůbec ne.“

7 komentářů: