sobota 17. října 2015

Její padlý anděl - 4. kapitola 2/3


Lukas se na ni ohlédl, jeho zelené oči se setkaly s jejími, zářila v nich otázka. Usmála se, ukazovala mu tak, že je v pořádku.
Opravdu byla v pořádku.

Bylo neuvěřitelné myslet si, že se přizpůsobila tak rychle, čím byl.
To odhalení způsobilo, že něco z jejího strachu a zmatení vybledlo, a zanechalo něco blízkého míru uvnitř ní, které jí otevřelo mysl všem otázkám, které číhaly v pozadí.
Apollyon si změnil vzhled a zmínil, že je za letu neviditelný. Měl Lukas taky tu moc? Změnil pasy. Mohl být neviditelný a taky měnit vzhled? Ne že by ji to teď šokovalo.
Byla to magie, která přinutila zmizet jeho křídla? Apollyonova zmizela jako blesk, ale Lukasova se scvrkávala do jeho zad. Používal Apollyon jinou metodu k jejich skrytí?
Chtěla se zeptat, ale nechtěla je rušit. Mluvili za pochodu, vykládali si dost potichu na to, že jim tak docela nerozuměla, o čem se baví, a připadala si odstrčená, uvízlá vzadu jako páté kolo u vozu.
Když dorazili na ulici, Lukas šel znovu vedle ní a Apollyon po jeho druhé straně. Dál si vykládali, ale Lukas se na ni díval často, jako by se ji pokoušel do rozhovoru zahrnout. Otázky jí hořely na špičce nosu a byla si jistá, že by jí je Lukas kvůli ní odpověděl a že bylo tohle důvodem, proč si ji přivedl s sebou, takže se o něm mohla dozvědět víc a přijmout ho pro to, jaký opravdu byl.
Annelie si odkašlala a dotkla se jeho ruky. Lukas se na ni podíval a zpomalil, vysloužil si tak zlé pohledy od lidí jdoucích po Champs Elysees, že se jim plete do cesty. Apollyon se na ni taky zamračil. Otázka jí unikla pod jeho podrobným zkoumáním.
„Jsi v pořádku?“ Lukas ji vzal za ruku lehkými prsty a přejížděl jí palcem po hřbetu prstů.
„Jakou máš sílu? Chci říct… jeho křídla prostě zmizela, ale tvá…“ Nervy jí selhaly a ona se odvrátila, takže nemohla vidět Apollyonovo zírání.
Lukas se pohnul, aby stál před ní, zablokoval jí pohled na druhého anděla a usmál se.
„Používá kouzlo, aby vypadal, že nosí oblek a nemá křídla. Pokud by zvedl to kouzlo, uviděla bys znovu křídla a to, co opravdu nosí.“
„Brnění.“ Podívala se přes Lukase na Apollyona. Dávala mu přednost v obleku. Černé hrudní brnění, paže a holeně, byly příliš temné a hrozivé a rozhodně příliš odhalující. Kromě těch třech věcí měl jen černou bederní roušku a boty. Vlastnil Lukas taky takové brnění? Představila si ho v něm a skoro se pro sebe usmála. Lukas by vypadal nádherně a taky víc k pokušení než teď. Setřásla tu představu a setkala se s jeho pohledem. „A kam zmizela tvá křídla?“
„Lukas je k tobě laskavý.“ Apollyon vykročil vedle něj, lehce vyšší a skoro tak pohledný. Měl kolem sebe ovzduší smrti a hříchu a jí se to nelíbilo. Dávala přednost Lukasově vzhledu. Milý a vroucný, ale určitě smyslný a vášnivý s pusou stvořenou k líbání. „Z nějakého důvodu ti Lukas nešálí zrak. Nechal svá křída zmizet. Je to obtížné, bolestivé a vyžaduje velkou koncentraci. Jeho vzhled je pro tebe skutečný.“
Neuvědomila si, že Lukase bolelo skrýt svá křídla. Proč nepoužil svou magii tak jako Apollyon? Podívala se mu do očí a uviděla v nich odpověď. Bylo to víc než laskavost pro ni. Řekl, že jí nenáviděl lhát.  Myslel si, že měnit svůj vzhled je lhaní? Předpokládala, že svým způsobem bylo. Skryl křídla a oblékl se do věcí smrtelníků pokaždé, kdy se s ní setkával v hospodě. Strpěl bolest, aby jí nelhal. Mohl to udělat lehčí cestou, ale udělal to, co věřil, že je správná věc, bez ohledu na to, že to bolelo.
Protože ji miloval.
Zahřálo ji to a ona se mu do očí usmála, tiše mu děkovala, že k ní byl upřímný a šel až do krajnosti.
„Nevadilo by mi, kdybys místo toho použil kouzlo.“
Setkal se s její nabídkou potřesením hlavou. „Radši to mám takto.“
„Máš štěstí, že máš na výběr,“ řekl Apollyon s úsměvem se sevřenými rty.
„Nemám na výběr, než je fyzicky skrýt, když je Serenity touží mít pryč. Nevýhoda milovat čarodějnici.“
Anneliiny oči se rozšířily. Čarodějnice? To ji šokovalo. Čarodějnice existovaly. Co dalšího tu bylo, co pro ni bylo dříve jen fantazií? Démoni? Upíři? Vlkodlaci?
„Jak se daří Serenity?“ Lukas vklouzl prsty mezi Anneliiny a odehnal myšlenky na monstra z hororů.
Apollyon si povzdechl a usmál se, a i když se jasně pokoušel znít normálně, v jeho modrých očí bylo tolik náklonnosti, že vypadaly světleji, skoro se shodovaly s oblohou rozkládající se nad nimi.
„Je natěšená setkat se s tebou od té doby, co jsem tě slyšel volat. Samozřejmě bude ještě nadšenější, když uvidí, že máš ženskou společnost.“ Apollyonův pohled na ni na chvíli zasvítil a pak se rozešel.
Annelie šla s nimi ztracená v myšlenkách, poslouchala Lukase a Apollyona, jak mluví o Serenity, bydlení v Paříži a věcech, které se udály od té doby, co se naposled viděli.
Apollyon byl zamilovaný do čarodějky. Pohled jí cestoval po Lukasově profilu. Pokud Apollyon a Serenity žili spolu, což předpokládala, pak jí Lukas říkal pravdu. Nebylo pro něj hříchem milovat smrtelnici nebo pro ni, že ho milovala. Mohla být s ním, pokud by chtěla.
Ale pořád si nebyla jistá.
I když si něčím jistá byla. Chystala se zeptat Serenity na její vztah s Apollyonem. Muselo to být část důvodu, proč ji Lukas přinutil jít s ním. Nebylo to jen o čase stráveném s ním a ptaní se ho na otázky. Přivedl ji sem, aby se setkala se Serenity a aby viděla, že bylo pro smrtelníky možné milovat anděly a být s nimi.
Apollyon ji rozehříval po celou dobu dlouhé procházky, začínal ji zapojovat do konverzace a zašel dokonce tak daleko, že ji škádlil o věcích s Lukasem. Lukas se nechytil na vějičku a rychle skončil konverzaci, kdykoli Apollyon zmínil jejich vztah. Po třetím zmínění řekl Lukas, že to bylo komplikované a vědoucí pohled zdobil Apollyonovu pohlednou tvář.
Anneliiny nohy byly unavené v době, kdy došli k obytné ploše a jeho bytu. Nepřekvapilo ji, když Apollyon řekl, že bylo až navrchu. Dávalo smysl, že anděl bude žít vysoko na obloze.
Krásný bílý městský dům stál na bohatě zelené ulici, na kterou byla trochu žárlivá. Její místo na předměstí Londýna vypadalo ošuntělé a temné ve srovnání s tímto. Pamatovala si Lukasův krásný byt. Byli všichni andělé bohatí?
Dostávali vůbec plat?
Zdálo se to trochu špatné, pokud jo, ale pokud žili na Zemi, potřebovali nějaké jmění, aby mohli platit za věci a místo, kde zůstat.
Annelie nafukovala tváře po cestě vzhůru po schodech do horního patra budovy v patách Lukase a Apollyona. Držela se krok za nimi, zatímco Apollyon otevřel černé dveře jeho bytu.
V momentě, kdy ho otevřel, drobná světlovlasá žena v těsných modrých džínech a bílém košilkovém nátělníku, byla v jeho náruči. Usmál se, obtočil paže kolem ní a vtiskl jí polibek do vlasů. Řekl něco francouzsky a Serenity mu vyšla z náruče a podívala se na Lukase rozšířenýma oříškovýma očima. Mluvila na něj francouzsky, dost rychle na to, že z toho Annelie nepochytila ani slovo, a Lukas odpověděl.
Plynule.
Do Annelie praštila hrůza.
Ve škole propadla z francouzštiny. Její schopnosti byly jen obligátní prosím, děkuju a dostat účtenku a objednat si kafe. Na chvíli si přála, aby nepřišla, ale Lukasovi zelené oči zachytily ty její a její strach se rozpustil.
„Tohle je Annelie.“ Držel k ní nataženou ruku a ona do ní roztřeseně vložila svou, neskrývala před ním své nervy. Přitáhl si ji blíž a ji zaplavil klid.
Annelie se mu chystala říct, že nemluví francouzsky, když se Serenity rozzářily oči a ona byla pevně objatá.
„Neřekl… že přivede společnost… ne… takovou…“ Serenity ji pustila a zamračila se. Annelie se cítila hrozně, když viděla, jak bojuje s angličtinou, když ona se ani nepokusila promluvit francouzsky. „Že měl Lukas přítelkyni.“
Serenitin úsměv byl oslňující. Apollyon se zazubil, hodil jí paži kolem ramen, a přitáhl si ji k sobě. Její úsměv se rozšířil, když vzhlédla k Apollyonovi.
„Mluvíš příšerně anglicky.“ Jeho úsměv se změnil v hravý.
„Rozehřívám se.“ Serenity se zamračila a plácla ho po hrudi.
„Je to lepší, jak moje francouzština.“ Annelie se scvrkla u Lukase, když se na ni všichni podívali.
„Pokud se naše konverzace nebude týkat striktně objednávání si kávy nebo zdvořilostí.“
Lukas se zasmál a ji při tom zahřálo. „Káva pro nás není dobrá věc.“
Apollyon se ušklíbl. Serenity zrudla. Annelie měla pocit, jako by jí něco unikalo.
Serenity ji vzala za paži, ukradla ji Lukasovi a vedla ji do světlého prostorného bytu.
„Je to jako… viagra,“ zašeptala Serenity, když byly dál od Lukase a Apollyona.
„Aha.“ Annelie při tom pomyšlení zrudla a sundala si batoh. To Lukas určitě nepotřeboval. Něco na Serenitině úsměvu říkalo, že Apollyon taky ne.
„Jak dlouho?“ Serenity jí pustila paži a vešla do velké bukové kuchyně. Ohlédla se na Annelii a pak se soustředěně zamračila. Chci říct… jste spolu jak dlouho?“
„My nejsme tak úplně spolu.“ Annelie položila svůj batoh na dlažbu, opřela se o pult a ohlédla se přes rameno, bála se, že Lukas a Apollyon je následovali.
O čem spolu v obýváku mluvili? Mohla je vidět skrz dveře a vypadali, že jsou hluboce zabraní do konverzace. Oba seděli na béžovém gauči, který tvořil L v jasně bílém pokoji, a oba se mračili. Říkal mu Lukas o jeho odvolání, a co se stalo? Měla pocit, jako by měla být s ním, podpořit ho a ne jen tak ledabyle kecat v kuchyni.
Lukas si sundal svůj batoh, podíval se na ni a usmál se. Pokynula k sobě a pak k němu a on zavrtěl hlavou a mávl na ni rukou. Vzala to tak, aby si promluvila se Serenity.
Nejspíš bylo nejlepší dát mu čas promluvit si o věcech s Apollyonem, a taky toho bylo hodně, co chtěla probrat se Serenity. Annelie měla pocit, že byla její nejlepší šancí dostat odpovědi. Určitě lepší než mluvit s Apollyonem.
„Zrovna jsem zjistila, že je anděl.“ Annelie od něj odtrhla oči. „Jaké to pro tebe bylo, když jsi to zjistila?“
„Oni jsou andělé?“ zalapala Serenity po dechu a pak se usmála, její angličtina se zlepšovala každou vteřinou a nutila cítit se Annelii hrozně, že nebyla schopná mluvit francouzsky.
„Celý život vím, že existují.“
Annelie si ukradla pohled na Lukase. Sledoval ji a ona se na něj ve stejnou chvíli usmála, kdy i on. Naklonil hlavu a pohled mu pomalu klesal po jejím těle. Určitě nepotřeboval kávu, aby byl připravený, a v této chvíli ani ona. Pořád si říkala, aby si držela odstup, dokud nezjistí, co bude dělat, ale srdce ji neposlouchalo a ani její tělo. Pořád ho chtěla.
„Chtěla bys něco k pití? Mám anglický čaj.“
„To by bylo skvělé.“ Annelie přesunula svou pozornost zpět k Serenity. Zachytila útržky Lukasovi konverzace, zatímco jí Serenity dělala šálek čaje. Říkal Apollyonovi, co se mu stalo.
Apollyon viděl anděly v nějakém bazénku v Pekle. Lukas byl potěšený, že to slyší, a ona se usmála, že vypadal šťastně. Znovu měl ve tváři naději a ona byla ráda, že ji vidí. Konverzace změnila směr a Apollyon zmínil její jméno. Chtěla dál poslouchat, co o ní Lukas řekl, ale Serenity jí ukradla pozornost.
„Chtěla by sis vzít čaj ven?“ Serenity položila konvici a hrnky na podnos s drobným pečivem, a stejně tak moc, jak ji Annelie chtěla požádat, aby počkala, takže si může vyslechnout zbytek konverzace o ní, usmála se a přikývla.
Ale stejně tak bylo neslušné odposlouchávat.

8 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za super pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat