sobota 10. října 2015

Její padlý anděl - 4. kapitola 1/3


Máme tady hodně dlouhou kapitolu, proto je rozdělená na 3 části a vypadá to čím dál zajímavěji, tak snad si to pořádně užijete. Jak se vám pokračování téhle série líbí?



Annelie tomu pořád nemohla tak docela uvěřit.
Lukas byl anděl.
Vypadalo to tak nemožně, i když viděla jeho křídla. Dotkla se jich a byla měkká, lechtala jí prsty a zdála se tak neskutečná. Pořád k sobě táhl její pohled, i když věděla, že by se měla nejvíc dívat po okolí. Nikdy nebyla v Paříži a vždycky ji chtěla vidět, ale teď, když tu byla, nemohla odtrhnout oči od Lukase.
Byl nádherný, oblečený v bílé lněné košili a modrých džínech. Na prst dlouhé prameny jemných světlých vlasů zacuchané. Mysl se jí blýskla zpět, jak vypadal, když spal vedle ní, sytý po jejich milování a ztracený v hlubokých snech. Vlasy měl tehdy pocuchané a divoké a pokaždé, když se na něj podívala, vzpomínala si, jak neuvěřitelné bylo být s ním. Měl o ní pravdu. To odhalení, že byl andělem, k němu nezměnilo její city, ale něco se změnilo. Stála před ní, nepopiratelná, překážka, o které si myslela, že se přes ni nikdy nedostane. Nebyla si jistá, jestli ji někdy vůbec přijme.
Jak mohla milovat anděla? Vypadalo to nemožně.
Lukasovy zelené oči se přesunuly k ní, polapily ji a přinutily být její srdce rychleji. Pořád ho milovala a v očích měl tolik bolesti, přežil tolik utrpení, že si zasloužil, aby to zkusila.
A ona to zkusí.
„Víš vůbec, kam jdeme?“ usmála se a v očích měl novu úlevu. Rozkvetla tam, kdykoli se odvážila usmát nebo spustila hradby dolů a ukázala mu náznak náklonnosti. Zahřálo ji, kdykoli to viděla, a věděla, že to způsobila. Trochu mu ulehčila od bolesti.
Nemohla chápat, jak bolestivé pro něj muselo být, být obviněn z něčeho tak hrozného, jako je smrt stovky lidí, ale poznala to na něm. Nesl to dobře a dodržoval pravidla trestu. Mohl je tam přenést, ale nepřenesl. Její srdce říkalo, že byl nevinný, a ona mu věřila a taky věřila v něj. Nechápala, jakou pomocí může být, ale chtěla být s ním a dám mu plnou podporu, kterou potřeboval. Chtěla aspoň pomoct nějakým malým způsobem.
„Ne tak docela.“ Krátký úsměv mu zatahal za rty a zastavil se na ulici, vzal ji pod paží a vedl ji k budově, pryč od davu jdoucího po Champs Elysees. Zlatá kamenná budova je stínila, držela horké letní slunce na uzdě a poskytovala jim trochu úlevy od horka. Neměla si vybrat její obvyklé černé džíny a tričko. Přemýšlela o věcech, které si sbalila s sebou do malého batohu a povzdechla si. Všechno to byly džíny a trička nebo košile. Měla si sbalit aspoň jedny šaty. Byli v takovém spěchu, že nemyslela na počasí.
Po té, co zavolala Andymu a řekla mu, ať se postará dalších pár dní o hospodu, spěchala terminálem Eurostar s Lukasem. Podařilo se jim dostat lístky na hned další vlak. Lukas nějak změnil její starý pas a taky počítačový systém, přesně jak řekl, že udělá. Pořád si nebyla jistá, jak to udělal, ale rozhodla se, že to byl nějaký druh magie.
Přijeli brzy odpoledne a jezdili po Paříži od té doby. Annelie zahlédla Eiffelovku, Vítězný oblouk a řeku Seinu, ale většinu času strávila sledováním Lukase. Ani jednou se nepodíval na oblohu. Nad nimi bylo krásné modré plátno, bez mraků a nekonečné. Bolelo ho vidět to?
Annelie viděla jeho bolest v ložnici, když zmínil létání. Nelhala. Vždycky chtěla jet do Paříže skrz Eurotunel, ale částečně bylo její rozhodnutí takové kvůli bolesti, kterou v něm viděla. Nechtěla, aby si to protrpěl kvůli někomu jinému. Kdokoli to udělal, na prvním místě spáchal tento zločin a kvůli komu Lukas padl, bude platit a ona nedopustí, aby byl znovu zraněný.
„Dokážeš je najít?“ Annelie si prohlížela jeho pohlednou tvář, vstřebávala, jak dobře vypadal na denním světle. Nikdy ho neviděla nikde jinde kromě baru nebo jeho bytu a v přirozeném světle. I ve stínu vypadal jinak. Nebylo to jen změnou oblečení. V zelených očích měl světlo, teplo, které jí kradlo dech, kdykoli se na ni podíval, a nutil ji věřit, že mluví pravdu taky o jeho citech.
Přikývl a smetl si prameny z tváře, rozhlédl se po proudu lidí proudících rušnou nákupní ulicí, a pak zpět na ni.
Zamračila se, když zavřel oči a zhluboka se nadechl. Byl naprosto v klidu a ticho dlouhé minuty a její oči se po něm potulovaly. Vypadal tak lidsky. Bez křídel bylo lehké nechat se ošálit zapomněním, čím opravdu byl, a věřit, že byl jen další nádherný muž.
 I když nebyl, kdykoli si pomyslela, že učinila pokrok v pochopení a nalezením rovnováhy uprostřed jejích bouřlivých citech, vrátilo se to zpět a praštilo ji to přímo mezi oči.
Andělé existovali.
A Lukas byl jedním z nich.
S nebo bez křídel byl andělem vyhozeným rovnou z Nebe. Nemělo smysl to popírat.
Kdykoli si na to vzpomněla, kdykoli ji to znovu udeřilo a ona se na něj podívala jasnýma očima, zjistila, že slábne. Nevěděla, co k němu cítila v těchto chvílích, nebo jestli by vůbec měla něco cítit. Byl něčím jiným, něčím nadpřirozeným, a ona byla smrtelnicí. Nepatřili k sobě. Líně se dotkla místa nad svým srdcem. Bez ohledu na to, jak moc si myslela, že k sobě patří.
Konečně otevřel oči a podíval se jí přímo do očí.
„Tudy.“ Držel ji za ruku a ona zírala na tu jeho, jak šli po ulici a proplétali se skrz lidi.
Jeho sevření bylo pevné a silné a ona si vzpomínala, jak báječné byly jeho ruce na jejím těle. Ta vzpomínka zahnala její zmatení, vyčistila ji hlavu od zamotaných emocí a zahřála ji zevnitř. Hořela, aby měla znovu na sobě jeho ruce, jak na ní lpí a hladí ji, škádlí její tělo až do bodu mučení. Bylo to neuvěřitelné, vzrušující a nelitovala toho, co s ním prováděla.
Nic to nezmění a nic nezmění její přitažlivost k němu, ale vědomí, že Lukas byl andělem, mezi nimi pořád viselo, a ta trocha statečnosti, kterou měla, když byla s ním, kvůli tomu zmizela.
Přála si, aby byla dost silná a odhodila stranou svůj strach a objala Lukase a své city k němu bez ohledu na to, že byla andělem, ale nebyla. Byl to skok, který se pokusila překonat několikrát během cesty do Paříže, a vždycky zmrzla a našla si důvod, proč si tím neprocházet.
Čeho se bála? Že ji Nebe nějak potrestá? Nepotrestalo ji za spaní s Lukasem, než věděla, že byl andělem, pak proč by to dělalo, pokud by s ním znovu spala? Proč by ji trestalo, pokud by vytáhla kuráž až z paty a řekla mu, že k němu pořád něco cítí? Ani Lukase nepotrestalo a to mluvil o pravidlech způsobem, že na něj pořád ještě platí, i když byl padlým.
Bylo opravdu v pořádku milovat se?
Anneliin pohled přeletěl k nebi. Přála si, aby si mohla s někým shora promluvit. Možná kdyby mohla mluvit s někým jiným kromě Lukase, dala by si hlavu do pořádku.
Odpoví ten anděl, se kterým se má Lukas setkat, na její otázky a pomůže jí získat nějakou perspektivu? Doufala, že ano.
Lukas se na ni ohlédl přes rameno, měl tmavé oči a rozšířené zorničky. Otřásla se, když po ní přejel pohledem až dolů, hladově a plný touhy, což vyvolala její vlastní chtivé myšlenky na něj. Neměla by o takových věcech přemýšlet. Byl andělem. Bez ohledu na to, co říkal, si byla jistá, že to byl hřích. Bez ohledu na to, jak moc po něm toužila, musela odolat.
Jeho hluboké zelené oči jí slibovaly všechny hříchy, které chtěla, a všechnu vášeň, po které toužila.
Podívala se pryč a pak před sebe, když ji Lukas vedl za roh na konci Champs Elysees blízko Vítězného oblouku. Tyčil se před ní, krásný zlatý kamenný oblouk, který si zasloužil své jméno. Byl triumfální, silný a větší než očekávala.
„Tady.“ Lukas ukázal k vrcholu a zatáhl ji za ruku. Spěchali přes rušnou cestu, která se stáčela kolem oblouku, a vešli dovnitř, kde se škrábali vzhůru po schodech.
Ta osoba, kterou znal, tady žila?
Dosáhli vrcholu a Annelie se zastavila. Bylo to neuvěřitelné. Roztahovala se před ní celá Paříž a mohl v dálce vidět Eiffelovu věž. Třpytila se ve žhavém oparu, nádherná a jakoby ze snu. Šla kupředu, teď ona za sebou táhla Lukase, a našla prostor mezi dvěma lidmi u stěny. Zastavila se a zírala, pokoušela se to všechno vstřebat. Nikdy neviděla nic tak krásného a fascinujícího. Mohla vidět celou délku Champs Elysees až k náměstí a Egyptský sloup na druhém konci.
Lukas se postavil vedle ní, byl dost blízko na to, aby se jejich těla otřela, a položil svou ruku vedle její volné na krémovou kamennou zeď před ní. Annelie posunula ruku, srdce se jí v krku třepotalo, dokud se její malý prst nedotkl jeho palce. Hrudí se jí přitiskl na paži a bok a svět zmizel z dohledu, odplul pryč při pocitu něj blízko ní. Nebála se a nechystala se uhnout. Líbil se jí pocit jeho těla na jejím. Cítila se bezpečně, teple, milovaně a ochraňovaná. Umírala po celý den, aby se jí dotkl, toužila po něčem, co nemohla, a on udělal konečný skok. Nemohla mu upřít jeho odměnu.
Zamračila se, když od ní udělal krok pryč. Když se otočila, zavál proti ní vítr a způsobil, že její rudé vlasy kolem ní proudily a motaly se do jedné změti. Zvedla ruku, aby si zaštítila oči proti slunci a větru, a mhouřila oči. Prach na ni foukal a Lukas ji držel ještě pevněji za ruku.
Oči se jí rozšířily a polkla, když viděla, co způsobilo ten náhlý vítr.
Černo okřídlený anděl sestupoval směrem k nim. Rozhlédla se po turistech. Nezdálo se, že by si ho někdo z nich všiml. Srdce jí bušilo a udělala krok k Lukasovi, bála se nově příchozího.
Pokud byl Lukas tady, aby se setkal s tímto mužem, pak dokázala lehce uvěřit, že vezme Lukase do Pekla. Vypadal jako samotný Ďábel. Černé dlouhé vlasy nosil v culíku a černé zbroj rozprávěla o temnotě a smrti. Jeho obrovská tmavá křídla vála horký vzduch na ni.
Asi se ho po tom všem nezeptá na anděly a vztahy. Nevypadal jako ten typ muže, se kterým mohla o takových věcech mluvit. Lukas jí položil paži kolem ramen, přitáhl si ji blíž a ona mu za to byla vděčná. Ochránil by ji před tímto mužem? Měla, pocit, že by to potřebovala.
Anděl přistál, svinul křídla a změnil vzhled, když šel směrem k nim. Jeho černá křídla zmizela a ostře černý oblek nahradil jeho zbroj. Úsměv se mu rozšířil, když se zastavil blízko nich, modré oči mu zářily.
„Není obdarovaná a já byl pro oči smrtelníka neviditelný a viděla mě, což znamená, žes ji nechal vidět.“ Mužův hluboký hlas zněl pobaveně.
„Ví o nás. Myslel jsem, že bylo nejlepší, aby tě viděla takového, jaký jsi.“ Lukas ji pustil kolem ramen a znovu ji vzal za ruku. „Už to byla dlouhá doba, Apollyone.“
„Byla, Lukasi. Byl jsem překvapený, když jsem tě slyšel volat. Co tě přivádí do Paříže? Milostný poměr?“ Apollyonův modrý pohled sklouzl k ní a zazubil se. Annelie polkla a srdce se jí zrychlilo. Milostný poměr? Způsob, jakým to řekl, nebyl škádlivý. Nejspíš to myslel vážně a věci mezi smrtelníky a anděly byly možné. „A má jméno?“
„Annelie.“ Lukas to řekl dřív než ona a roztřeseně se usmála. „A jsem tady, abych tě požádal o laskavost.“
„Pak bychom měli jít někam, kde je víc soukromí.“ Apollyon se podíval k obloze. „Zaletíme si do mého bytu.“
„Ne.“ Trhla sebou Annelie dopředu a oči toho temného anděla klesly na ni. Zvedl jedno černé obočí. Hlas se jí třásl.
„Nemyslím si, že bychom měli letět. Je krásný den a nikdy jsem nebyla v Paříži. Nemůžeme jít?“
Lukas se na ni podíval, jako by byla andělem, když něco takového navrhla. Opravdu se chtěla projít, ale z většiny ho chtěla ochránit a zachránit od povinnosti vysvětlit tu hroznou situace, ve které byl, jeho příteli. Byla si jistá, že Apollyon věděl o Lukasově nepříjemné situaci, ale něco jí říkalo, že si nechal Lukas pro sebe svůj nedávný neúspěch. Váhal, aby to řekl vůbec jí, a jeho přítel by nezmínil létání, kdyby to věděl.
„Jak si dáma přeje.“ Apollyon přikývl a pak natáhl ruku, pokynul jí k cestě ze střechy oblouku.
Teď museli jít? Chtěla tu zůstat o trochu déle a užívat si okolí. Rozhlédla se po panoramatu střech a Eifellovce a pak svolila. Nebyli tu jako turisti. Lukas potřeboval pomoc a ona musela dát na první místo něj a jeho pocity. Požádal ji, aby šla s ním, takže by měla čas překonat svůj zmatek a on by měl čas zjistit, jak dokázat svou nevinu, a ne že by s ní mohl mít milostný románek v tak krásném městě.
Lukas jí stiskl ruku. Přikývla a následovala Apollyona k východu. Když došli ke schodům, Lukas jí pustil ruku a šel před ní. Anneliin pohled se usadil na jeho batohu a pak padl k jeho rukám. Všechno začalo vypadat normálně, dokud Apollyon nepřiletěl. I pak ji ale pohled na něj nešokoval tak, jak očekávala. Vidět ho letět k nim vypadalo naprosto přirozeně, jakoby věděla celý život, že andělé existovali, a ne jen pár dní.
Pokud znovu uvidí Lukasova křídla, bude se cítit jinak? Poprvé ji to vyděsilo a podruhé to bylo pořád divné. Pokud je znovu uvidí, budou jí připadat normální? Bylo opravdu tak lehké přijmout přítomnost andělů ve světě a zvyknout si na ně?

Ani jeden muž před ní ji neděsil. Ani skutečnost, že potvrdili existenci Boha a Ďábla, ji už nešokovala. Všechno to vypadlo normálně a měla pocit, jakoby posledních pár hodin strávila přesvědčováním sebe, že nebylo. Možná byl čas, aby vzdala boj a šla s proudem a viděla, kam ji zavede.

11 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem, dúfam že mu pomôže.diana

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a korekciu, a táto séria sa mi zatiaľ strašne páči :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad. Tento díl se mi začíná čím dál tím víc líbit :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat