sobota 3. října 2015

Její padlý anděl - 3. kapitola 2/2

Jeho křídla?
Bolela, aby se osvobodila.
Ale nemyslel si, že to byl dobrý nápad.

Už se postupně zklidnila od té doby, co dal křídla pryč. Pokud by je rozvinul, mohla znovu zpanikařit a zvrátit jakýkoli pokrok, který s ní udělal. Ten měkký pohled v jejích očích ho prosil a on povolil. Udělal by cokoli, o co by ho požádala. Pokud věří tomu, že jí křídla pomohou smířit se s tím, co byl, pak je pustí ven.
Přikývl a ona ucouvla, jako by se bála, že ji znovu srazí za letu. To se nestane. Tentokrát byl připravený a pod kontrolou. Nezranil by ji.
Lukas se od ní pohnul pryč, našel si prostor u blízké vestavěné skříně a dveří koupelny. Nebylo tu nic, co by mohl srazit a Annelie byla v bezpečné vzdálenosti.
Lopatky ho svědily a kůže se posouvala, když se křídla tlačila na svobodu. Sevřel pěsti a pouštěl křídla ven tak pomalu, jak to jen bylo možné, takže nevystrašily Annelii. Pohled se jí zafixoval na nich, když se objevila. Rostla, dokud nebyla plně venku a znovu se mu složila za zády. Dlouhá pera mu lechtala holé nohy. Stál před ní, nahý, nestydlivý za to i za jeho křídla.
Tohle byl on, a pokud ho nemohla přijmout, pak to nejspíš bylo to nejlepší, i když by mu to zlomilo srdce.
„Přál bych si, abych k tobě mohl být upřímný,“ zašeptal a její hnědé oči se pohnuly od jeho křídel k jeho očím.
„Všechno, šlo strašně špatně a já se cítil zle. Hlava mě zabíjí.“
„Je ti dovoleno nadávat?“ zvedlo se jí obočí.
Přikývl. „Můžu dělat většinu věcí, co lidé, bez následků.“
Překvapila ho, když vykročila a přitiskla dlaň na jeho čelo. Její ruka byla chladná, osvěžující, oči se mu zavřely. Bylo tak skvělé, když se ho dotýkala, jako by dělali první krok k tomu, aby se pohnuli přes skutečnost, že byl andělem.
„Brzo se budeš cítit líp. Minulou noc jsi tak dobře nevypadal.“ Její hlas byl med a sladkost, nízké mluvení, které ho naplňovalo uklidňujícím teplem. Ruce se jí vznášely u jeho obočí. „Neměla jsem ti dovolit tak moc pít.“
„Nikdy předtím jsem alkohol neochutnal.“
„Fakt? Pak jsem tě neměla nechat vůbec pít. Dostaneš se pak do problémů?“
Pokrčil rameny, otevřel oči a podíval se do jejích. „Nepovažoval bych to za drzost, když jsem vyhoštěn. Není to tak hezké, jak to z toho smrtelníci dělají.“
„To jsem ti mohla říct.“
Ta intenzita jejího úsměvu mu ukradla dech spolu se skutečností, že její ruce měl pořád na čele. Byl to pokrok? Nepokoušela se utéct. Posunul se od dveří, dal jí volnou cestu a ona pořád zůstávala s ním. Vybrala si dotýkat se ho a být blízko něj. Bylo možné, že by ho mohla přijmout a pořád ho milovat?
Byla tak nádherná. Mohl by se na ni dívat až do konce věků a nikdy by ho to neomrzelo. Díval se na její stárnutí během tří let a jenom zkrásněla. Její jemné rysy, dlouhé tmavé řasy a růžově smyslné rty ji dělaly víc ohromující než kteroukoli ženu, kterou kdy viděl.
Annelie kolem něj prošla a on zavřel oči, když mu přejela rukou dolů po levém křídle. Držel sténání uvnitř, nechtěl ji vyděsit. Její prsty hladící peří bylo nebe.
„Jsou opravdu skutečná,“ zašeptala a zastavila se za ním. Přejela mu rukama po obou křídlech, škádlila pera a jeho smysly.
Představy z minulé noci mu tancovaly v mysli. Bylo to všechno, jak si myslel, a o moc víc. Chtěl cítit na sobě její ruce, líbat ji a dotýkat se jí, bez toho aby si to do teď uvědomil. Nepřemýšlel o tom jako o něčem víc, než chtíči a hladu kvůli dlouholetému celibátu, ale bylo to víc než to. Byla to láska. Alkohol udělal jednu dobrou věc. Smetl jeho zábrany a dal mu odvahu, aby s ní udělal pokrok. Mohl snést bolest v hlavě jako platbu za slavnou noc s ní.
Otřásl se, když ho pohladila po spodní části zad dlouhými tahy prstů. Její dotek byl lehký, lechtavý a znovu v něm mohl vycítit obavy. Na co se dívala s takovým strachem?
„Co se stalo?“ její prsty následovaly další čáru na jeho zádech a pak ho pohladila po ramenech.
Ty jizvy.
Neuvědomil si, že tam pořád ještě byly. Toho se dnes ráno taky dotýkala? Pomyšlení na to, že i tak se ho pořád dotýká, že k němu i tak cítí starost, přidalo další tenkou nitku k jeho naději.
„Byl jsem potrestán.“ Nemohl se donutit říct víc. Připoutali ho, aby mu připomenuli jeho povinnost a hřích, který spáchal. Hřích. Smál by se tomu, kdyby to tolik nebolelo.
„Ale řekl jsi, že jsi to neudělal.“ Stoupla si před něj s tmavě hnědýma očima rozšířenýma zmatením.
„Neudělal jsem to, ale nemůžu to dokázat. Neexistuje důkaz o opaku. Hledal jsem ho, vracel jsem se na místo činu každý den po tři roky a pokoušel se najít stopu, která by mě osvobodila od mého hříchu.“
Srdce se mu propadlo, když vzpomínal, jak jeho naděje vybledla s každou návštěvou ruin budovy, která zůstala na uzavřeném pozemku. Zavřel oči, když mu myslí problikly představy z té noci, a skoro cítil teplo výbuchu, škrtnutí sirkou, když obcházel pozemek, a vůni ohně. „Neudělal jsem to.“
„Lukasi?“ Anneliina ruka byla na jeho tváři jemná a on se bez přemýšlení do ní naklonil, hledal to pohodlí, které nabízela, a vzal si ho. Vzpomínky znovu vybledly, ale brzo se vrátí. Každou noc ho strašily, plnily jeho sny hořícími těly a Nebeským Soudem a pohledem studu na tvářích jeho kolegů válečníků, když nad ním soudce vynesl rozsudek.
„Co se stalo?“
Opravdu to chtěla vědět? Potřeboval to vidět. Pohlédl jí hluboce do očí a použil její ruku na jeho tváři, aby zesílil spojení k ní, které tam vždycky bylo. Obvykle necítil lidské emoce tak lehce. Annelii vždycky léta přečetl, drželo se to sotva pod povrchem. Byla k němu tak otevřená.
„Stalo se to v továrně. Můj tým obdržel zprávu, abychom tam šli. Byl jsem tam první. Když jsem dorazil, budova explodovala a všechno spálila. Vyšlo najevo, že nikdo nevěděl, že tam má jít. Nemohl to nikdo předvídat.“
„Co to znamená?“ ruka jí zůstala na jeho tváři, dělala ho silnějším a schopným říct jí všechno. Musela to vědět. S nikým o tom nemluvil, ale musel to s ní sdílet.
„Že jen nadpřirozené bytosti mohou něco takového způsobit, že to Hlídači Vyššího Řádu neuvidí. A to udělal anděl. Naplánovali bomby a zničení budovy se všemi lidmi uvnitř.“
Oči se jí rozšířily. „Proč?“
„To nevím.“ Couvl, sevřel pěsti a čelist a tvrdě zíral na dřevěnou podlahu jeho ložnice.
„Všechno, co vím, je, že jsem tam byl, a nikdo mi nevěří, když říkám, že jsem byl do té oblasti přidělen. Zbytek mého týmu neobdržel příkaz a žádný záznam k tomu neexistuje. Záznamy říkají, že jsem byl přidělen někde jinde.“
„Určitě musí být něco, co můžeš udělat.“
Lukas se hořce zasmál. „Bylo. Mohl jsem se odvolat tři roky poté, co jsem byl odsouzen. Udělal jsem to a selhal… obvinil jsem velitele z falšování záznamů, aby ochránil pachatele. Nebyla to moje nejlepší hodinka. Výsledkem je, že jsem zbaven křídel a většiny mých sil.“
„Nemůžeš se znovu odvolat?“ Annelie si sedla na konec postele. Vypadala, že je jí teď s jeho křídly pohodlně, byla rozptýlena jeho nepříjemnou situací, ale věděl, že to není konec. Pořád nebyla jeho. Bude vůbec někdy? Nebyl si jistý, jestli ho bude schopná přijmout jako anděla. Mohla ho přijmout jako smrtelníka? Byl statečný dost na to, aby riskoval všechno kvůli ní a její lásce?
Teď si byl nejistý. Nebe se k němu otočilo zády, ale on nebyl dost statečný, aby udělal to stejné. Pořád toužil očistit své jméno a vrátit se do služby.
„Ne.“ Soustředil se, takže mu křídla zmizela. Pořád mohl použít kouzlo, ale nechtěl raději Annelii klamat svým falešným vzhledem. Když byla pryč, posbíral si oblečení a natáhl boxerky a černé džíny.
„No… můžu, když počkám tři sta let.“
Zalapala po dechu. „Co budeš dělat?“
„Čekat.“
„To nemůžeš udělat.“ Zamračila se na něj. „Musí být nějaký způsob jak dokázat, že jsi nevinný.“
Síla za těmi slovy ho přesvědčila, že věří, že je nevinný, a že nikam neodejde. Chtěla mu pomoct. Bylo to napsáno po celé její krásné tváři a v tónu jejího hlasu.
„Někdo musel něco vidět.“
„Viděli, ale nebeské záznamy neukazují zapojení anděla. Nikdo mě neviděl nebo skutečného pachatele. Můj druh není v záznamech Nebeské historie Země. Viděli jen explozi a pak jsem se vrátil a oznámil to, usvědčil jsem se.“ Lukas se odmlčel a zamračil. Proč na to nepomyslel dřív?
„Nebeské záznamy možná nezaznamenávají anděly, ale Pekelné možná jo.“
„Peklo?“ Annelie teď vypadala ještě nejistěji. „Co budeš dělat, přijdeš tam a zeptáš se Ďábla, jestli se na to kvůli tobě nepodívá? Chodila jsem do nedělní školy a vím, že nejspíš nebude chtít pomoct andělovi, i když padlému kolegovi.“
Skousla si ret, když jeho pohled vystřelil k ní a padl jí na bradu, tváře se jí hluboce zbarvily. Možná padl, ale nebyl to Lucifer.
Vykukovala na něj zpoza nepořádných pramenů rudých vlasů, které unikly z culíku, s omluvou v očích, a Lukas si povzdechl. Věděl, že to tak nemyslela, ale být srovnáván s Luciferem udeřilo hluboko na strunu uvnitř něj, tu, kvůli které jeho naděje rychle bledla. Nikdy by nepřežil tři století na Zemi čekat na odvolání. Nebyl dost silný, aby snášel tu nekonečnou bolest, ne aniž by podlehl pokušení Ďábla. Musel s tím něco udělat, přesně jak Annelie řekla.
„Nemusím se ptát Ďábla.“ Lukas si sedl vedle ní na postel.
„Existuje anděl, který by mi nejspíš mohl pomoct. Annelie?“
Otočila se k němu čelem, setkala se s jeho očima, výraz jemný a příjemný.
Zaváhal. Byl dost silný, aby řekl to, co měl na špičce jazyka? Souhlasila by nebo ho opustila? Hýbal se příliš rychle, ale nemohl jít bez ní. Musel zariskovat a věřit, že mu bude chtít dát šanci a že řekne ano.
„Pojedeš se mnou do Paříže?“ ta slova byla jedna z nejtěžších, která kdy řekl. Čekal se zadrženým dechem, byl zoufalý po odpovědi. Nic neřekla, jen na něj zírala.
„Prosím? Dej mi čas dokázat ti, že nezáleží na tom, že jsem anděl… že jsem pořád mužem, kterého jsi poznala za ty tři roky.“
Pořád váhala.
Lukas polkl a vzal ji za ruku, držel ji oběma dvěma rukama, hladil hřbet palci. Musela souhlasit. Musela jet s ním a dát mu druhou šanci. Nemohl to udělat bez ní a on bez ní nemohl odjet. Pokud by to udělal, byl si jistý, že by ji znovu nevidět.
„Annelie?“
Konečně přikývla.
Lukas se usmál. „Měli bychom ti vzít pár věcí z domu a pak poletíme přímo tam.“
„Myslela jsem, že nemůžeš létat?“
Tvář se mu propadla. Na ten trest si nezvykne. Jen zmínka o skutečnosti, že nebyl schopný létat, ho uvnitř bolela.
„Pak teda letadlem,“ zašeptal a přemýšlel o tom, jak těžké bude cestovat lidskými metodami.
„Máš starý pas?“
Zírala na něj se vzdáleným výrazem, jako by s ním tak docela nedržela krok a všechno ji trhalo půdu pod nohama. Čekal na ni, až jí to docvakne. Spěchat na ni by jen změnilo její názor.
Podívala se přes rameno a pak nakonec znovu přikývla. „K čemu by to bylo?“
„Můžu ho změnit, ale musíme si koupit letenky na letišti, takže budu moct být blízko terminálu, abych se taky změnil. Pořád mám tu sílu.“ Lukas si zíral na nohy. Bude si muset začít zvykat na vidění podlah a chodníků. Nemyslel si, že by se mohl dívat na oblohu, dokud nebude konec a on dokáže svou nevinu. Nějak to udělá. Ukončí svůj trest a osvobodí se a přinutí je vidět, že obvinili špatného anděla. Vždycky kladl lidi před sebe. Nikdy by jim neublížil.
Zavřel oči.
Létání bude mučení. I kdyby se nepodíval, věděl by, že byl vysoko na nebi, kde toužil být. Ačkoli to vydrží.
Annelie mu položila ruku na rameno. „Proč nepojedeme vlakem? Nikdy předtím jsem nejela tunelem. Bude to o hodně větší zábava než létání a dá nám to čas na mluvení.“
Lukas se usmál a položil ruku přes její. Bylo od ní milé, že předstírala, že si nevšimla jeho bolesti. Bylo od ní milé, že viděla utrpení z jeho ztráty létání, a pochopila to.
Možná pro něj byla naděje. Pro ně.
Udělá všechno v jeho moci, aby dal věci do pořádku.
Dokáže svou nevinu.

Dokáže jí svou lásku.

7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat