pondělí 12. října 2015

Falešná identita - 4. kapitola 2/2


Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, zatímco se mi dveře rozmazaly před očima. Klepe opravdová Kate nebo bych měla vtrhnout dovnitř? Nikdy jsem nevěnovala pozornost tomu, jak se v Alekově přítomnosti chová, protože mi bylo zle, když jsem je viděla spolu.

Nebylo to fér. Ani ho neměla ráda takového, jaký byl. Neměla ráda stejné filmy, neměla ráda jeho styl oblékání, nerozuměla tomu, jaké to je, vyrůstat bez milujících rodičů, tak jako já a Alek.
Dveře se otevřely a v nich se objevil udivený Alek. O krok jsem ustoupila, načež jsem málem upadla díky svým příliš dlouhým nohám. „Myslel jsem si, že jsem někoho zaslechl.“ Zírala jsem na ně neschopná pohybu, i kdy na mě každý sval v těle řval, abych utekla. „Nemáš náhodou zrovna teď plavat?“
„Plavat?“
Alek svraštil obočí. „Jsi v pořádku?“
Přikývla jsem. „Ano, promiň. Jsem dnes trochu mimo.“
Jeho oči mě znervózňovaly. Prokouknul mě?
Ale ustoupil, takže jsem mohla vejít za ním.
Nohy se mi třásly, když jsem kolem něj prošla do jeho pokoje. Předtím jsem tady nikdy nebyla. Vzhledem k tomu, že byl starší a v agentuře byl déle, neměl žádného spolubydlícího. Nebyl tady nikdo, kdo by nás mohl vyrušit. Uviděla jsem postel a mé tělo zaplavil žár.
„Kate?“ Alek mi položil ruku na rameno a já sebou trhla. Otočil mě čelem k sobě, mé oči okamžitě zabloudily k jeho rtům a rozcuchaným vlasům, jako by si je zrovna prohrábnul rukou.
„Já… Já…“ můj hlas se vytratil, protože jsem nevěděla, co říct. Musela jsem se dostat pryč. Tohle nebylo dobré. Kdybych zemřela, aniž by mě políbil, bylo by to v pohodě.
„Pořád se na mě zlobíš?“
Zlobit se? Copak se pohádali?
Váhala jsem o trochu déle, než bych měla. Jeho výraz byl zmatený.
Málem jsem se prozradila. Kdybych se chovala takhle divně i jako Madison, zpackala bych misi. Pokud nejsem schopná předstírat, že jsem Kate – kterou znám – jak bych se asi mohla vydávat za dívku, kterou jsem nikdy nepotkala?
„Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Vypadáš trochu legračně.“
Udělala jsem krok dozadu, nutkání utéct bylo silnější než dřív, a znova přišel pocit chvění. Byla jsem vystrašená, snažila jsem se jej potlačit, ale chvění jen sílilo.
Alek ztuhl, oči se mu rozšířily. „Tess?“ Jeho šok se přetavil ve vztek. „Co tady k čertu děláš?“
Ruka mi vystřelila k vlasům, popadla jsem jeden pramen a zkontrolovala jej. Kaštanový. Byla jsem tak v háji. Major mě zaškrtí, pokud to dřív neudělá Alek. Odtáhl se ode mě, jako by jej moje blízkost popálila. Nikdy jsem jej neviděla tak rozzuřeného.
„Tesso, odpověz mi!“
„Já… Můžu to vysvětlit.“
Vážně jsem mohla?
Založil si ruce. „Nemůžu se dočkat, až to uslyším.“
Pod sílou jeho pohledu jsem sice otevřela pusu v naději, že mě správná slova vysvobodí. Ale potřebovala jsem vysvětlení – dobré vysvětlení.
Řekni mu pravdu.
„To,“ rozhlédla jsem se po pokoji, zaznamenala jsem bílé stěny s plakáty z filmu Vetřelec – ty, co jsme společně objednali na eBay, když jsme si udělali maraton – stůl s figurkou Freddyho Kruegera, kterou jsem mu dala loni na Vánoce, protože jsme zbožňovali Noční můru v Elm Street. Řekni mu, že ho miluješ. Cítila jsem, jak se mi ta slova derou z úst, ale pak moje oči spatřily zarámovanou fotku na nočním stolku, kde byla Kate. „Bylo to cvičení,“ vyhrkla jsem.
„Cvičení?“ Major by na mě řval, ale Alekův hlas byl velice tichý. Kdybych se mu nepodívala do očí, mohla bych si klidně myslet, že je klidný. Byly ale plné emocí, kterým jsem díky strachu nebyla schopná porozumět.
Chytila jsem se okraje stolu. Byl pevný, neochvějný – já jsem taková nebyla. „Ano. Myslela jsem si, že by bylo dobré předstírat, že jsem někdo jiný, abych se více vžila do Madison.“
Ve tváři se mu zračily pochyby. Jeho postoj se uvolnil. „To je vše?“
Přikývla jsem a podívala se na plakát Vetřelce na zdi.
„Ale proč Kate?“
„Já… Nevím.“ Oči mě pálily. Nemohla jsem vydržet zklamání v jeho tváři. „Ji trochu znám, tak mi to připadalo jako dobrý začátek.“
Jeho zuřivost na chvíli ustoupila, ale stejně se vrátila a on se ke mně otočil zády. „Proč to pořád tolik ztěžuješ?“ zamumlal. Nebyla jsem si jistá, zda jsou ta slova určená mě, vzhledem k tomu, že jsem je sotva slyšela.
„Cože?“
„Nic,“ zavrtěl hlavou. Na několik sekund se mezi námi rozhostilo ticho, až jsem to nevydržela.
„Aleku, je mi to líto.“ Udělala jsem krok k němu a vztáhla ruku. Nevěděla jsem, proč jsem měla potřebu zkrátit mezi námi volný prostor, nebo proč jsem se ho potřebovala dotknout. Ale když byl Alek znepokojený, prostě jsem chtěla – chtěla jsem věci zlepšit, chtěla jsem se o něj postarat, chtěla jsem mu být nablízku.
Přešel na druhou stranu pokoje, takže jsem ruku zase spustila k tělu. „Použít svého Varianta, abys mi lhala, i když to má být cvičení, je neomluvitelné. Porušuje to naše vnímání důvěry mezi Varianty. Slib mi, že už to nikdy neuděláš.“
„Slibuji,“ řekla jsem tenkým hláskem. „Takže to neřekneš majorovi?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, neřeknu mu to. Ale myslím si, že bys teď měla odejít. Potřebuji přemýšlet.“

Beze slova jsem odešla. Cítila jsem se, jako bych byla propuštěna. Zradila jsem Alekovu důvěru. Všechno jsem zkazila kvůli pitomému polibku.

5 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat