pátek 25. září 2015

Zášť - 26. kapitola


Vrátila jsem se lesem na své původní stanoviště a našla tašku s výstrojí, kterou jsem tam nechala. Navlékla jsem si popruh na nože Owena Graysona a zbraně do nich upevnila. Pak jsem si s tašky vzala ještě několik drobností a nechala ji tam, kde byla.

Namířila jsem si to do leva, na opačnou stranu kamenného patia, dokud jsem se nedostala až za dům. U bazénu zůstal už jen jeden strážný, ostatní si zřejmě vzali na starost Finna. Ať už se mi to líbilo, nebo ne, Finnův plán fungoval.
Asi to vypadalo, že už je po střelbě, protože strážný měl v ruce zase cigaretu. Díval se jiným směrem, než jsem stála, k lesu, kde se předtím schovával Finn. Všimla jsem si, že má pistoli zastrčenou vzadu za opaskem. Po muži u dveří nebylo ani vidu ani slechu. Pravděpodobně byl vevnitř a pomáhal Elliotu Slaterovi s Finnem. Lepší šanci už mít nebudu.
Tak jsem jí využila.
Přískoky, od stromu ke stromu, jsem se začala posouvat po svahu dolů. Z téhle strany to nebylo tak dobře vyčištěné, jako na zbytku pozemku, takže jsem měla plno příležitostí ke krytí. Pohybovala jsem se teď rychleji, ale snažila jsem se vydávat co nejmíň hluku. Pořád jsem potřebovala každou špetku překvapení, kterou jsem mohla získat. Teď už na tom závisel nejen Roslynin, ale i Finnův život.
O dvě minuty později už jsem byla schovaná za zídkou patia, která vyčnívala asi čtyři stopy nad zem. Vytáhla jsem se na ni, ale jen tak, abych přes ni viděla. Kamení kolem mě šeptalo o vodě a větru. Stěžovaly si na ostrý zvuk výstřelů, ale vzpomínky na poplach už pomalu bledly. Chvilka násilí byla moc krátká na to, aby se dlouhé paměti kamenů zapsala natrvalo. Pokud se mi podaří zabít muže s cigaretou, vzpomínka přetrvá déle.
Strážný dokouřil, zašlápl nedopalek a hned sáhnul po nové cigaretě. Skvělá příležitost, kterou můžu využít.
Vytáhla jsem se ještě výš a překulila se přes zídku za nějaký těžký kovový zahradní nábytek. Muž právě z kapsy vytáhnul zapalovač, několikrát naprázdno cvaknul, aby z levného plastu vykřesal jiskřičku. Zvedla jsem se a po špičkách jsem se k němu zezadu přibližovala s noži v obou rukách.
Konečně mu naskočil plamínek a ozářil jeho profil. Otočil se ke mně, dlaň zvednutou vzhůru, aby plamínek ochránil.
„Konečně,“ zamumlal.
Poslední slova, která kdy řekl. Obr mě neviděl, jak se plížím zpoza nábytku a nevšimnul si mě, ani když už jsem byla přímo před ním. Zapálil si cigaretu, zvrátil hlavu a vyfoukl z nosních dírek kouř vzhůru, jako by byl drak. První ránu dostal do břicha a druhým nožem jsem mu proťala průdušnici. Nezmohl se na žádný zvuk. Ten ubožák nikdy nezjistil, co se stalo. Dusil se vlastní krví a jeho tělo sebou křečovitě škubalo šokem z utržených ran. Už napůl mrtvý klesl na kolena, ale pro jistotu jsem mu ještě prořízla krční tepnu.
Protože v patiu nebylo kam ho schovat, odtáhla jsem ho do bazénu. Klesl na dno a krev z jeho ran zabarvila vodu do ruda. Kámen pod mýma nohama ostře šeptal o prolité krvi. Mě to v tu chvíli znělo jako symfonie.
Gin 3, Obři 0.
Chvíli jsem zůstala tiše stát, ale vše nasvědčovalo tomu, že si našeho zápasu nikdo nevšimnul. Když jsem si byla jistá, že je všude kolem ticho a klid, připlížila jsem se ke dveřím do domu, stiskla kliku a vklouzla dovnitř.
Vevnitř to vypadalo podle očekávání, luxusně, elegantně, draze. Tlusté koberce, gobelíny a právě tolik dřeva a přírodního kamene, aby to vytvářelo ten správný dojem. Připadalo mi to, že si chatu nechal Slater postavit přesně na míru, protože kolem všech dveří bylo aspoň dvacet stop volného prostoru a byly vyšší než obvykle. Obři nemají rádi těsné prostory.
Chvíli jsem stála a přemýšlela o plánech, které mi Finn sehnal. V lese Slater obrům řekl, aby Finna spoutali a nechali v salónu. Já jsem stála za domem, takže mě od pokoje dělilo několik set stop. Věděla jsem, že Slater má s sebou přinejmenším jednoho muže  - toho, co odváděl Finna z lesa – ale nevěděla jsem, kolik dalších mužů mlže v domě být. Nejlepší by bylo postupně je najít a pozabíjet, aby mi později nepřekáželi.
Jedna moje malá část pořád doufala, že by Roslyn ještě mohla být naživu. Jo-Jo mohla napravit snad všechno kromě smrti. Slíbila jsem upírce, že ji ochráním, že se jí Slater znovu nedotkne. Slovo jsem nedodržela, ale pokud Roslyn ještě dýchá, tak odsud bez ní neodejdu.
Přede mnou se táhla dlouhá chodba z jihu na sever, Vydala jsem se po špičkách na sever, každých pár kroků se zastavila, pečlivě se rozhlížela a naslouchala okolním zvukům.
Ticho
Nezaslechla jsem žádný pohyb, žádné šustění oblečení, žádný zadržovaný dech, žádné vrzání bot na podlaze. Jen ticho.
Pokračovala jsem dál, až ke schodům do třetího patra. Znovu jsem si vybavila Finnovy plány. Pokud jsem si vše dobře pamatovala, vnitřek chaty tvořil velký otevřený obývací pokoj, který tvořil základ pro další patra. Z pavlačí v poschodí vedly dveře do jednotlivých místností po obvodu a byl z ní výhled do salónu s jednou prosklenou zdí. Protože jsem chtěla mít přehled o Slaterových zálohách, rozhodla jsem se pro průzkum shora. Kromě toho, ložnice pána domu byla situovaná ve třetím patře a tam bych čekala, že Slater Roslyn vezme.
Zase jsem neviděla nic kromě drahého nábytku – dokud jsem se nedostala ke dveřím do ložnice pána domu. K mému překvapení byly doširoka otevřené a na pavlač, kde jsem stála, doléhaly hlasy. Naklonila jsem hlavu na stranu. Slyšela jsem převážně mužský hlas, ale Slaterův nebyl, byl posazený příliš vysoko. Ne, že by na tom nějak záleželo. Finnův nebyl taky, takže ať je to kdo chce, živý odsud dnes v noci neodejde.
Došla jsem až ke dveřím, a z nezřetelných zvuků se stala slova.
„…víš, jak jsi krásná? Nemusí to tak být napořád,“ říkal muž.
Následovalo ticho, jako by čekal na nějakou odpověď.
„Mluvím s tebou, děvko, odpověz!“
Další ticho.
Zvuky dopadajících ran a po nich tiché sténání. Přivřela jsem oči, i když mi srdce poskočilo radostí. Ten nářek vydávala žena, a měla jsem pocit, že je to Roslyn.
Naklonila jsem se ke dveřím a přiložila oko ke škvíře. Dveře byly jen pootevřené, takže jsem z místnosti viděla jen malý kousek.
Místnosti dominovala obrovská postel – největší, jakou jsem kdy viděla. Musela mít aspoň pětadvacet čtverečních metrů a byla přikrytá prošívanou dekou. V rozích postele se zvedaly těžké dřevěné sloupky, ke kterým byly uvázané silné provazy. Ty se napínaly, jako by k nim byl někdo přivázaný. Nad postelí stál muž, ale Slater to nebyl. Jeho vlasy nebyly plavé, ale jasně červené.
Byl to také obr, nahý, se zadkem tak tlustým, poďobaným a chlupatým, že bych ho s chutí zabila jen proto, abych se zbavila takového výhledu.
„Už jsem ti to jednou říkal, Slater je teď zaneprázdněný. A kromě toho si neváží toho co má. Takhle ti rozmlátit obličej a nadělat modřiny na tomhle krásném těle je škoda. Kdybys byla moje, našel bych pro nás lepší zábavu. Předvedu ti jakou.“ Protáhl muž tichým hlasem, jako by ani nemluvil o znásilnění.
„Za… tohle… tě… zabije.“
Hlas byl chraplavý a sotva slyšitelný, ale poznala jsem osobu, které patřil – Roslyn Phillips. Ještě žila, a ať se propadnu, jestli to tak nezůstane.
Neviděla jsem muži do obličeje, ale měla jsem pocit, že se usmívá.
„Ne, nezabije. Protože nebudeš žít tak dlouho, abys mu o tom řekla,“ odpověděl.
Muž se přesunul ke kraji postele, v ruce držel nějaký hadr. Kousky provazů, které jsem viděla, sebou začaly cukat. Roslyn se pokoušela bezvýsledně osvobodit a uniknout z mužova dosahu. Naplnilo mě chladné odhodlání a sevřela jsem nože v rukou ještě pevněji.
Zatímco nahý obr zápasil s Roslyn a snažil se jí do úst nacpat hadr, otevřela jsem dveře a tiše vešla do místnosti. Muž byl natolik zaneprázdněný, že si mých tichých kroků na koberci ani nevšimnul. Šla jsem na něj z boku, abych viděla, v jakém stavu Roslyn je.
Z pohledu na postel se mi udělalo špatně.
Můj odhad byl správný. Elliot Slater chtěl Roslyn napřed ublížit. Upírka ležela na posteli připoutaná za ruce a za nohy ke sloupkům postele a každý kousek jejího těla byl pokrytý modřinami a krví.
Kdybych nevěděla, že to je Roslyn, nepoznala bych ji. Byla zmlácená a zhmožděná k nepoznání. Jako by jo přejelo auto. Kůže vypadala jako sedřená smirkovým papírem, obvykle krásnou tvář tvořila změť zkrvaveného masa a její krav zabarvila béžovou přikrývku do purpurova. Bylo tam tolik krve, že jsem si hned nevšimla, že Roslyn má na sobě i nějaké oblečení. Košile a kalhoty byly potrhané a z děr vykukovaly jako tmavé oči modro-černé modřiny.
Nestávalo se často, že bych cítila zlost, ale při pohledu na Roslyn, a při představě, co se právě teď děje Finnovi o patro níž, mě zaplavil ledový vztek. V tu chvíli jsem pocítila palčivou touhu zabít Slatera a všechny co tu byli co s ním a ublížili Finnovi nebo Roslyn.
Obr přitiskl Roslyn k posteli chlupatým kolenem. Upírka se chabě bránila, ale byl by pro ni příliš těžký, i kdyby byla nezraněná a nespoutaná. Silou vůle jsem se držela na místě a vyčkávala, než jsem promluvila, dokud se nad ni nenaklonil a nepokusil se jí do úst roubík.
„Užíváš si, úchyle?“ zavrčela jsem.
Obrova hlava se otočila mým směrem. Otevřel ústa a začal chrlit nějaké výmluvy, ale už bylo pozdě. Příliš, příliš pozdě
Vrhla jsem se na něj. Moje nože se zablýskly jako živé, tekuté stříbro a na deku dopadl další proud krve. Tentokrát ale nebyla Roslynina.
Za chvíli ležel obr na podlaze. Mrtvý. Otřela jsem si o postel zakrvavené nože a pak jsem je použila na přeříznutí provazů, kterými byla Roslyn spoutaná. Upírka otočila hlavu směrem ke mně. Netušila jsem, jestli přes nateklá víčka vůbec něco vidí. Natáhla jsem se a jemně jí stiskla ruku.
„To jsem já, Gin.“ Řekla jsem tiše.
„Gin?“ zašeptala Roslyn rozbitými rty. „Ty…jsi…pro…mě…přišla? I když… jsem… odešla? Proč… bys… to… dělala?“
Hleděla jsem na její zmlácené tělo, a přemýšlela o jejích viditelných i neviditelných zraněních. O těch, která se možná nikdy nezahojí. O tom, že na počátku stála moje žádost, aby mi pomohla dostat se na večírek Mab Monroe. Z pocitu viny se mi dělalo špatně a věděla jsem, že to nepřejde. Patřila jsem teď Roslyn a cokoliv, kdykoliv bude potřebovat, budu jí vždycky a za každých okolností k dispozici.
Teď jsem jí ale odpověděla, jak nejjemněji jsem vzhledem k pocitu viny dokázala.

„Protože jsem Pavouk. Protože být na odpočinku je zatracená nuda. Protože jsem ti dala slovo, a to zpátky nikdy neberu. Protože jsme svým způsobem přítelkyně. Ale hlavně proto, že si nikdo nezaslouží, aby se s ním zacházelo takhle – až na toho bastarda, co tu žije.“ Odmlčela jsem se a nechala do svých slov proniknout chladnou zášť, kterou jsem vůči Slaterovi cítila. „A věř tomu, že odsud neodejdu, dokud on a jeho lidi nebudou do jednoho mrtví.“

11 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za pokračování, překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  4. Drdečnáí vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za skvelý preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat