pátek 11. září 2015

Zášť - 24. kapitola


O dvacet minut později můj Mercedes Benz zastavil před domem Owena Graysona. Vystoupila jsem z auta, došla ke dveřím a nechala vší silou několikrát dopadnout klepadlo ve tvaru kladiva. Netrvalo ani třicet vteřin a uslyšela jsem zevnitř kroky. Dveře otevřela Eva. Když mě uviděla, otevřela je dokořán.

„Gin?“ zeptala se. „Co tady děláš? Máte s Owenem další rande, nebo tak něco?
Neodpověděla jsem jí, místo toho jsem kolem ní prošla dovnitř.
„Gin? Gin, co to děláš?“ volala za mnou Eva.
Nevšímala jsem si jí a pokračovala dál do domu s hezkým nábytkem a kovovými skulpturami rozmístěnými v různých zákoutích. Moje boty hlasitě dusaly za doprovodu plácání Eviných pantoflů, když se mě pokoušela dohonit.
„Gin, co se děje?“ ptala se.
Neodpovídala jsem. Proběhla jsem obývacím pokojem, kde se Eva s Violet včera večer dívaly na film. Bylo to včera večer? Připadalo mi to jako věčnost.
K mému překvapení v obýváku Violet seděla s mísou popcornu na klíně znovu. Musely mít s Evou další holčičí večer. Violet se za brýlemi doširoka rozevřely oči, zvedla se a přidala se k Evě, která za mnou běžela.
Po chvilce rychlé chůze jsem se dostala ke dveřím do Owenovy pracovny. Zacloumala jsem klikou. Zamčeno. Otočila jsem se k Evě.
„Máš klíč?“ vyštěkla jsem.
Eva sebou při mém ostrém tónu trhla „Jo, někde u mě v pokoji asi bude…“
Na to jsem neměla čas. Natáhla jsem se po své magii Ledu a z jizvy na mé dlani vytrysklo známé stříbrné světlo. Eva při demonstraci mé živelné magie překvapeně vydechla. Violet jen klidně stála vedle ní a dívala se na mě.
Během chvilky jsem měla dva ledové šperháky a dveře do kanceláře byly otevřené. Vpadla jsem dovnitř, rozsvítila a zamířila přímo ke zbraním visícím na zdi. Eva s Violet vešly dovnitř za mnou.
„Owen tady není,“ řekla Eva zoufale. „Nevím, co chceš, nebo o co ti jde, Gin, ale budeš na něj muset počkat, bude zpátky každou chvíli.“
„Je mi líto,“ odpověděla jsem a při tom hledala zbraň, která by se mi hodila. „Mám málo času.“
Tady. Tyhle budou vyhovovat. Sundala jsem sadu dlouhých nožů, které mě zaujaly včera večer. Potěžkala jsem každý v ruce, abych si zvykla na jejich váhu a zjistila, jak jsou vyvážené. Perfektní. Absolutně perfektní. Owen Grayson byl mistr svého řemesla. A dnes večer pro jeho zbraně najdu skvělé využití.
Na háčku vedle viselo černé kožené pouzdro, to jsem sundala taky. Otočila jsem se a namířila si to ke dveřím, když si Eva stoupla přede mě.
„Ach ne.“ Řekla. „Owen je, co se týče jeho zbraní, naprosto nepříčetný. Nikomu, dokonce ani mě nedovolí, aby je odnesl ven z jeho pracovny.“
Zkusila jsem ji obejít, ale Eva mi znovu zastoupila cestu. Byla přinejmenším vytrvalá. Stejně jako její bratr.
„Nemám čas se s tebou dohadovat, Evo,“ vyštěkla jsem. „Jdi mi z cesty. Teď hned.“
Při mém ostrém tónu přivřela oči. „Nebo co? Bodneš mě jedním z těch nožů? To si nemyslím.“
„Ne,“ řekla jsem. „Ale odstrčím tě. Co ty na to?“
Eva zbledla, ale zůstala stát na místě. Statečné, ale hloupé. Připomínala mi Briu. Nechtěla jsem Evě ublížit, ale pokud by to mělo znamenat, že se dostanu k Roslyn včas, neváhala bych.
Violet si stoupla e své přítelkyni a změřila si mě tmavýma očima.
„Ty po někom jdeš,“ řekla tiše.
Naštvaně jsem vydechla. „Ano.“
Přikývla. „Dobře, nic víc nepotřebujeme vědět.“ Violet chytila Evu za paži a odtáhla ji. „Nech ji jít, Evo. Prostě ji nech jít.“
„Ale Owen – ty zbraně –“ drmolila Eva.
„Myslím, že mu nebude vadit, že si je Gin půjčila. A i kdyby se zlobil, rychle ho to přejde, že ano, Gin?“ Violet se na mě křivě usmála.
Přistihla jsem se, že se taky usmívám. „Je to tak, Violet, díky.“
Eva se dívala střídavě na svou nejlepší přítelkyni a na mě. Violet ji odtáhla stranou. Eva měla v obličeji zmatený výraz, ale věděla jsem, že Violet ji řekne všechno, co potřebuje vědět. Kývla jsem na ni a prošla kolem nich ven z kanceláře a do chodby směrem ke vchodovým dveřím. Dívky mě mlčky následovala a Eva se už se mě nepokoušela zastavit.
Došla jsem k ještě otevřeným dveřím, venku čekalo moje auto, stříbrný maják připomínající povinnosti. Najednou jsem ale zjistila, že váhám, otáčím se a hledím na Evu. „Kdybych se nevrátila, řekni Owenovi…“
S obtížemi jsem hledala správná slova, nikdy jsem nebyla mistr sentimentálních výlevů. Kromě toho jsem si ani nebyla jistá, jestli k Owenovi cítím něco jiného, než touhu po jeho nahém těle přitištěném k mému.
„Co mu mám říct?“ zeptala se Eva.
Ponuře jsem se usmála. „Řekni Owenovi, že zatraceně dobře líbá.“
S těmi slovy jsem vyšla ven a přibouchla za sebou dveře.
O třicet minut později jsem vypnula motor svého Mercedesu a rozsvítila malou svítilnu, kterou jsem měla v přihrádce na rukavice. Podle Finnových instrukcí jsem dojela do nejnepřístupnější části Apalačských hor, které se vpínaly na severní straně Ashlandu a poskytovaly místním obyvatelům úchvatný výhled. Technicky jsem byla pořád ve městě, ale v těchhle místech bylo víc kamení než lidí.
Zaparkovala jsem u malé benzínové pumpy pod skalním výběžkem. Můj Benz byl schovaný mezi zrezivělým náklaďákem, který kdysi mohl mít zelenou barvu a bílým Dodgem na zpuchřelých pneumatikách. Bylo teprve sedm třicet večer, ale pumpa už byla zavřená na noc, asi hlavně kvůli studenému větru a poletujícímu sněhu. Šindelová střecha budovy mi připomněla Country Daze, obchod Warrena T. Foxe, který odsud nebyl nijak daleko.
Posvítila jsem si na Finnovu mapu. Finn byl možná manekýn ve značkovém obleku, závislý na kávě, který se honil za každou sukní, ale vždy dokázal získat podstatné informace, takže ve složce o Elliotu Slaterovi nebyly jen lesklé reklamní fotografie hor, ale i přesná topografická mapa oblasti, technické výkresy a plány chaty jménem Valhalla.
Seděla jsem v autě nad mapou, vymýšlela, jak se nejlíp dostat dovnitř  a cítila, jak ke mě proniká venkovní chlad. Prvně se budu muset dostat pěšky nahoru. Na jediné cestě, která se klikatila po úbočí hor, bude mít Slater určitě hlídky a každé blížící se auto by bylo z dálky vidět – a to jsem nemohla potřebovat. Jako u většiny zakázek, na kterých jsem během let pracovala, bude hrát největší roli překvapení. Dnes možná ještě větší roli než jindy, protože Slater měl Roslyn jako rukojmí.
Podle toho, v jakém stavu Roslyn bude, se možná budu muset vrátit pro auto, abych ji mohla odvézt, ale pak už si nebudu muset dělat starosti se světly. V chatě nikdo živý nezůstane.
Zrovna jsem se rozhodla, že půjdu podél potoka, který protékal za chatou, když se před pumpou objevila světla dalšího auta. Vůz s Finnem za volantem Astonu Martina zpomalil a zastavil. Blikla jsem světly, aby viděl, že už jsem na místě. Finn zaparkoval z druhé strany zrezivělého náklaďáku a za chvilku už otevřel dveře mého Benzu a s velkou černou taškou vklouznul na vedlejší sedadlo.
„Skvělé načasování,“ řekla jsem. „Jsem tady sotva pár minut.“
Finn se zazubil „To mám přece vždycky.“
Upřel zelené oči na mapu a svítilnu, kterou jsem držela v ruce. „Už jsi našla cestu?“
„Zatím mám cestu horami nahoru, jak se dostat dovnitř, budeme řešit až na místě.“
Ukázala jsem Finnovi potok, podél kterého jsem chtěla jít. Vzal si ode mě mapu a studoval terén. Za chvíli ji ale odložil a obrátil pohled k horám před námi. Prsty rytmicky klepal po stehně.
„O čem přemýšlíš?“ zeptala jsem se.
Finn si vzdychl a ruku uvolnil. „Mám vztek, že k tomu došlo. Je to moje chyba. Nečekal jsem, že se všechno takhle zkomplikuje. S Roslyn a Elliotem Slaterem. Kdybych věděl, jak moc je jí posedlý, jak se to všechno zamíchá, nikdy bych Xavierovi neslíbil, že jim pomůžeme. Nikdy bych takhle neriskoval, že se ti něco přihodí, Gin.“
„Já vím, „ řekla jsem tiše.
Chvíli jsme oba mlčeli.
„Nemusíme to dělat,“ řekl nakonec Finn. „Ty to nemusíš dělat. Roslyn odešla od Jo-Jo z vlastní vůle, přestože jsi jí řekla, ať to nedělá, že se o všechno postaráš. Že bude Roslyn jen zbitá, je nejlepší scénář, oba víme, že už je nejspíš mrtvá, a riskujeme úplně zbytečně.“
Všechno, co Finn řekl, byla pravda, a jen nahlas vyslovil to, co mi vrtalo hlavou, když jsem sem jela. Jenomže tu byla ještě jedna věc, na kterou jsme mysleli předtím, než jsme se rozhodli.
„Co by udělal Fletcher, kdyby tady byl?“ zeptala jsem se. „Co by nám řekl?“
Finn ještě chvíli pozoroval hory, než se ke mně otočil. „Řekl by, že jsme Roslyn dali slib, a že slovo se zpátky nebere.“ Finn se usmál. „A pak by zavrčel, že je nejvyšší čas, aby Slater dostal to, co si zaslouží.“
„Přesně,“ odpověděla jsem. „Dala jsem Xaverovi slovo. A co je důležitější, Roslyn taky. I když už možná neocení, že ho chci dodržet.“
„Já vím.“ Finn se natáhnul a stiskl mi ruku. „Ale půjdu taky a budu s tebou na každém kroku. Mám tě rád, Gin.“
„Já tebe taky.“ Oplatila jsem mu stisk. „Tak pojďme toho bastarda zabít.“
Nasoukala jsem na zadní sedadlo auta a svlékla si oblečení, které jsem na sobě měla v Pork Pit, a navlékla jsem si čisté, které jsem měla v tašce od Sophie. Černé, silné kalhoty, rolák s dlouhým rukávem, černou vestu na zapínání s mnoha kapsami, ponožky, důkladné boty. Vlasy jsem si sepnula do culíku a přes hlavu si přetáhla kapuci hluboko do čela, ale zase ne tak moc, abych přišla o výhled. Finn na předním sedadle dělal to samé.
Když jsme byli náležitě vybavení na naše noční aktivity, vytáhla jsem z tašky kelímek s černým krémem a pomazala si obličej. Černé oblečení by mi nebylo moc platné, kdyby mi ve tmě svítil obličej. Když jsem byla hotová, podala jsem krém Finnovi. Sice nakrčil nos, ale statečně ponořil prsty do kelímku a načernil si obličej.
Vystoupila jsem z auta, přes rameno přehozenou tašku s nezbytnými pomůckami včetně Finnových map, svítilny a Owenových nožů. Na hlavu jsem si nasadila brýle pro noční vidění a Finn mě za chvíli následoval s vlastní taškou a vlastními brýlemi. Naše boty drtily kamení na parkovišti. Štěrk mi šeptal o projíždějících autech, jejich pneumatikách, hučení benzínové pumpy, u zvuku zvonku nad dveřmi do budovy. Normální zvuky. Nic, čeho bych se měla bát.
Vyrazili jsme s Finnem od benzinky směrem k lesu. Netrvalo dlouho a narazili jsme na potok, podél kterého jsme se pustili nahoru do hor. Museli jsme si dávat pozor na uvolněné kameny a spadané větve, které se nám snažili zabránit pohybovat se tiše a rychle zároveň. Mlčeli jsme, šetřili jsme si dech na chůzi obtížným terénem.
Šplhali jsme vzhůru asi dvacet minut, když Finn došlápl na něco, co hlasitě zapraskalo. Oba jsme ztuhli. Zvuk se nesl daleko, a vítr ho roznášel po horských úbočích. Oba jsme s Finnem padli na zem, a čekali, co se bude dít, ale nikdo se nepřišel podívat, co má ten hluk znamenat.
Když jsem si byla jistá, že jsme nepřilákali nechtěnou pozornost, posvítila jsem Finnovi pod boty. K mému překvapení Finn šlápl na něco, co vypadalo jako dlouhá stehenní kost. Zlomila se v půli. Určitě to byla lidská kost, pravděpodobně obří, aspoň pokud se dalo soudit podle její délky. Vypadalo to, že Fletcher měl správný odhad, když si myslel, že okolní hory slouží jako odkladiště pro mrtvá těla nepřátel Mab Monroe.
Finn nadzvedl obočí. Poznal kost, když na ni narazil. Nemohli jsme s tím nic dělat, takže jsme se pohnuli dál.
Čím výš jsme šplhali, tím byl vzduch chladnější, ostřejší- Plíce jsem měla v jednom ohni. Snažila jsem se udržet ústa zavřená a dýchat jen nosem, abych minimalizovala škody. Pak vzduch ztěžknul vůní sněhu, na obloze se objevily těžké mraky, které zakryly svítící měsíc a hvězdy. Pro jednou to vypadalo, že se ke mně vrtkavá štěstěna přiklonila. Věděla jsem ale, že se na ni nemůžu spolehnout.
Nad námi se jen sem tam ozvaly hlasy ptáků, usazených v hustých větvích borovic, jilmů a jasanů nad našimi hlavami, postupovali jsme dost tiše na to, abychom vnímali, že okolní ticho kromě našich kroků nic neruší.
Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsme se prodírali hustým podrostem, před tím než potok uhnul na západ, dál od chaty. Vylezla jsem z koryta a vklouzla do stínu vzrostlého ořechu. Finn mě následoval.
Podle Finnovy mapy ležela Valhalla asi o míli dál vzhůru do hor. Pořád jsme byli dost daleko, takže jsme si mohli dovolit posvítit si do mapy, abychom se ujistili, že jdeme správně. Finn se mi díval přes rameno, přikývnul, zhasnul svítilnu a schoval ji i s mapou zpátky do tašky. Pokračovali jsme dál do hor.
Šla jsem vepředu, pokud možno ještě opatrněji než před tím. Elliot Slater se tady v horách cítil natolik v bezpečí, že nepovažoval za nutné okolí chaty hlídat, nikde žádní psi, ani laserové pasti. To od něj bylo velmi, velmi neprozřetelné. Nestěžovala jsem si, bylo to pro mě aspoň o něco jednodušší. Kromě toho, nerada jsem zabíjela psy, i když byl jejich majitel krvežíznivý bastard.
Nedostatek bezpečnostních opatření ale neznamenal, že pro nás nemá Slater připravené nějaké jiné, ošklivé překvapení. Já bych ho připravené měla. Takže jsem se dál dívala po pastech, nástrahách, záblescích světla, které by znamenali, že jsme aktivovali nějaké ochranné znamení. Nijak jsem netoužila po ráně do zátylku jen proto, že jsem přehlédla nějakou nastraženou past. Finn kráčel přesně v mých stopách, aby minimalizoval nebezpečí.
Nic zvláštního se ale nepřihodilo a po nějaké chvíli jsme překročili potok a dostali se na dohled od chaty.
Jak už jméno napovídalo, Valhalla byla šestipatrová budova, zabírající značnou část této části hor. Byla to stavba z masivního dřeva, zasazená do šedé žuly a říční ho kamení. Po stranách z ní vyčnívaly balkony a terasy nabízející výhled na majestátní hory. Bylo to úžasné místo, z kterého se dalo sledovat, jak okolní stromy v průběhu roku mění barvu. Teď v zimě bylo ale listí opadané a byly vidět jen obnažené kostry listnáčů mezi tuhými štětinkami borovic.
Kolem bylo dost světla na to, abych si mohla sundat brýle pro noční vidění a prohlédnout si chatu vlastníma očima. Finn vedle mě udělal to samé. Z oken v prvním, druhém a třetím patře se linulo světlo a zahlédla jsem i několik nezřetelných stínů pohybujících se po místnostech za okny. Dnes večer byl zjevně někdo doma.
Přesně jak jsem čekala, před chatou hlídali dva obři. Uvažovala jsem správně, když jsem předpokládala, že by mohli zpozorovat světlo blížícího se auta. Z jejich pozice museli mít celou délku příjezdové cesty jako na dlani. Z našeho místa mezi stromy by mi to zabralo k domu minimálně patnáct vteřin, tedy spoustu času na to, aby si mě obři všimli a spustili poplach. Bylo jasné, že tudy to nepůjde, tak jsem svou pozornost obrátila druhému patru.
To bylo víceméně na úrovni bazénu vzadu za domem. Padesátimetrový bazén, nejspíš vyhřívaný, se táhl až k lesu a zatím nebyl zazimovaný. Krčili jsme se s Finnem mezi borovicemi na svahu za domem. V nose mě šimrala ostrá vůně smůly, ale snažila jsem se to ignorovat, soustředila jsem se na obraz před sebou a vtisknout si do paměti všechny detaily.
Na kamenné terase vedle bazénu stáli dva obři, kouřili a tlumeně se bavili. Neviděla jsem žádné zbraně, ale to neznamenalo, že u sebe nějaké nemají. Problematické, ale zvládnutelné.
Finn mi poklepal na rameno a ukázal prstem na dům. Zaměřila jsem tím směrem svou pozornost a všimla si dalšího muže, který seděl u zadních dveří. Právě si slinil palec a obracel stránku v časopisu, nebo knize, kterou právě četl.
Zamračila jsem se. To byla komplikace. Kolem prvních dvou mužů bychom mohli projít poměrně snadno, ale ten u dveří by si nás všimnul a spustil by poplach dřív, než bych ho stihla umlčet. Radši bych vpadla do zad rovnou Elliotu Slaterovi než jeho hlídce – i v případě, že by už Roslyn byla mrtvá.
Finn mo znovu poklepal na rameno a naznačil mi, abych ho následovala. Stáhli jsme se hlouběji do lesa, z doslechu obou obrů.
„Proč tam vždycky musí být nějaký třetí muž jako záloha?“ zamumlala jsem nespokojeně.
„Protože Slater není žádný blázen.“ Odpověděl tiše Finn. „Potřebuješ je nějak rozptýlit, Gin. Nějak upoutat pozornost aspoň jednoho z těch dvou u bazénu a vylákat tak toho třetího ode dveří. Nevíme, kolik dalších mužů je uvnitř takže se jich musíme zbavit co možná nejvíc.“
Finn se na mě díval, ústa sevřená do odhodlané linky.
„Zapomeň na to, Finne,“ odsekla jsem ostrým šeptem. „Nepoužiju tě jako návnadu, abych se zbavila stráží a dostala se do domu. Víš, co by s tebou Slater udělal.“
„A já zase vím, co de děje Roslyn právě teď.“ Oponoval mi Finn. „Každou vteřinu, co se tady hádáme, jí může ubližovat víc a víc. Smiř se s tím. Je to nejsnadnější cesta jak se dostat dovnitř a pomoct Roslyn – pokud je ještě naživu.“
Měl pravdu. A já jsem nesnášela pocit, že ji má.
Finn zkřivil ústa do úsměvu. „Kromě toho často tvrdíš, že bych potřeboval nakopat zadek. Elliot Slater se toho určitě rád ujme.“
Hleděla jsem na něj. „Nemusíš to dělat, Finne. Najdeme dovnitř jinou cestu.“
„Já vím, „ odpověděl. „Ale kolik to zabere času? Záleží na každé vteřině. Navíc se za tohle cítím zodpovědný, takže mě nech, abych to pomohl ukončit. Já je rozptýlím a ty pak budeš mít větší šanci. Víš, že je to tak.“
Nedokázala jsem mu odporovat. Ne, když měl pravdu a když byl tak odhodlaný pomoct Roslyn. Vydechla jsem a kývla hlavou. „Dobře. Ale jen co najdu Roslyn a dostanu ji ven, vrátím se pro tebe. A ty si dej sakra záležet na tom, abys ještě dýchal. Jasné?“
Ve tmě se zablýskly jeho zuby. „Jasné. Ty prostě beze mě nedokážeš žít, Gin, není žádná hanba si to přiznat.“
Kdybych o něj neměla strach, pořádně bych ho za ty kecy praštila. Takhle jsem jen obrátila oči v sloup.
„Jistě.“ Řekla jsem. „Ale jestli ses rozhodl spáchat sebevraždu, je nejvyšší čas s tím začít.“
Finn mi zasalutoval. „Rozkaz, kapitáne.“
Pak už jsme nemluvili. Já jsem se vrátila zpátky na místo, odkud jsem měla výhled na terasu, a Finn zmizel ve stínech po mé pravici. Skrčila jsem se mezi stromy a doufala, že děláme tu správnou věc, když Finn riskuje život, a že Roslyn ještě není mrtvá, aby to mělo nějaký smysl.
Praskání spadlých větví asi padesát stop ode mě, se tichem rozlehlo jako výstřely. Ztuhla jsem, neopovažovala jsem se ani dýchat, přestože jsem věděla, že to byl Finn, který se dostal tam, kam chtěl.
Pode mnou jeden ze strážných zadusil cigaretu. Mohlo by se zdát, že nešlo o nic zvláštního, jenomže s´jsem ho viděla zapalovat si ji sotva před pár vteřinami. To praskání taky slyšel, ale zůstal na místě. Přivřela jsem oči. To tam bude jen tak stát? Nepůjde se podívat, co to bylo za zvuk?
A pak…
Ticho.
Skrčila jsem se ještě víc, vmáčkla jsem se do stínů a pomalu otočila hlavu doprava a snažila se zahlédnout Finna. Jenomže Fletcher naučil svého syna řemeslo příliš dobře, mezi stromy po něm nebylo ani stopy.
Čekala jsem a naslouchala, po pár minutách jsem něco zaslechla. Šustění spadaného listí. Finn předstíral, že se snaží chovat tiše, ale doopravdy se snažil upoutat pozornost. Strážný na terase se pořád nehýbal, nenechal se nalákat na návnadu, kterou mu Finn předhodil.
Zůstávala jsem pořád tam, kde jsem byla, schovaná ve stínech. Na čekání ještě nikdy nikdo neumřel. To mi vždycky říkal Fletcher, když mě učil trpělivosti. Jeho rady mi v průběhu let mnohokrát zachránily život, takže jsem neměla důvod o jeho slovech pochybovat.
Pro jistotu jsem v rukou svírala nože. Vždycky se vyplatí být ozbrojení, když čekáte na nepřítele.
Po další minutě jsem mezi stromy zahlédla záblesk světla. Jen malý, ale stačilo na to na odhalení Finnovy pozice. Teď jsem ho už viděla. Temný stín proplétající se mezi stromy, v ruce se mu leskla zbraň. Finn dál předstíral opatrný pohyb, zvysoka našlapoval a při tom vydával víc hluku, než bylo nutné.
Podívala jsem se zpátky k patiu. Oba strážní stáli na svých místech a hluku si nevšímali. To mě zarazilo. Něco se mi na jejich bezstarostném postoji nelíbilo, ale protože jsem nemohla přijít na to, co to znamená, obrátila jsem svou pozornost zpátky k Finnovi. Ten zase zvysoka došlápnul na suchou větev…
Překvapilo mě hvízdnutí kulky.

A pak to začalo.


11 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé, díky moc za další pokračování a korekci

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování, překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za skvělý překlad!!!:-) :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Fuu. A teraz vydrzat do dalsieho tyzdna. Dakujem za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat