pátek 4. září 2015

Zášť - 23. kapitola


Roslyn je pryč? Sakra.
Bria si všimla, jak se mi stáhla tvář. V modrých očích jí zahořel zájem.
„Gin?“ zeptala se Jo-Jo, „Jsi tam ještě?“
„To mě mrzí, že to slyším,“ řekla jsem klidně. „Co se stalo?“

Celý den jsem měla zákaznice, ale v poledne jsem se na ni zašla podívat. Zdála se být celkem v pořádku. Byla tichá, ale klidná,“ řekla Jo-Jo. Když jsem teď přišla nahoru zeptat se, jestli něco nepotřebuje, třeba sehnat krev, nebo si jen tak popovídat, byla pryč. Musela vyklouznout někdy během odpoledne, když jsem jedné zákaznici dělala trvalou.“
„Máš nějakou představu, proč se jí ta trvalá nelíbila?“ zeptala jsem se.
Jo-Jo došlo, že nejsem sama a nemůžu mluvit otevřeně. „Nechala tu telefon se zprávou od Slatera. Měla za ním během půl hodiny přijít do uličky za Underwoods, jinak začne zabíjet všechny její přátele. První měl být Xavier a nakonec její sestra a neteř, sotva by se ukázaly zpátky v Ashlandu.“
Takže obr se rozhodl přitvrdit hru, a Roslyn, místo aby mi důvěřovala, šla přímo za ním. Klidně už mohla být mrtvá.
„Kdy odešla?“ zeptala jsem se. „Hned po té trvalé?“
„Skončila jsem kolem šesté a ještě třicet minut po páté jsem ji slyšela nahoře chodit. Nemůže být pryč déle než půl hodiny, maximálně čtyřicet minut.
Podívala jsem se na hodiny na zdi. Bylo šest patnáct, takže Roslyn byla pryč už skoro hodinu. K domu Jo-Jo to bylo taxíkem z restaurace asi dvacet minut, takže touhle dobou už Roslyn musí být se Slaterem.
„Mrzí mě to, Gin,“ řekla Jo-Jo sevřeným hlasem plným obav. „Myslela jsem, že to zvládá, že tě nechá, abys to vyřídila. Tohle jsem nečekala.“
Vzdychla jsem si. „Nemůžeš za o, že se jí ta trvalá nelíbila. Někteří lidé prostě nedokážou ocenit cizí práci. Promluvíme si později, mám tu zákazníka, ale nezamykej, nejspíš se později zastavím.“
„Jistě,“ odpověděla Jo-Jo. „Všechno je připravené, včetně mě. Cokoliv budeš potřebovat, Gin.“
Tím Jo-Jo myslela, že bude připravená k léčení Roslyn, až ji dostanu ze Slaterových spárů. Pokud se k ní dostanu dřív, než bude mrtvá.
„Dobře, uvidíme se pak.“
Zavěsila jsem a podívala se na Briu.
„Něco se stalo?“ zeptala se.
Usmála jsem se na ni. „Nic vážného. Jedna moje kamarádka má salón krásy a jedna její zákaznice dnes nebyla spokojená a udělala jí scénu.“
Nezdálo se, že by mi Bria uvěřila, ale nemohla s tím zrovna teď nic dělat. Dnes večer už mě nařkla ze lži a hrozila mi výslechem na policejní stanici. Nic to se mnou neudělalo a ona byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že se mnou nehne. Takže vytáhla z kapsy kabátu navštívenku a položila ji mezi nás na pult. Nechtěla jsem riskovat dotyk, abych znovu neucítila její magii Ledu. Zrovna teď jsem nepotřebovala žádné rozptýlení.
„Tady je další vizitka,“ řekla Bria. „Prosím zavolejte, pokud uslyšíte o slečně Phillips. Budu to považovat za osobní laskavost.“
„Jistě,“ zalhala jsem. „Příjemný večer, detektive.“
„Vám taky, slečno Blanco.“
Myslela jsem, že se Bria otočí a odejde, ale místo toho mě pozorovala ledově chladnýma modrýma očima.
„Ještě něco, detektive?“ zeptala jsem se.
„Je to zvláštní,“ zamumlala, „Ale když jsem sem poprvé před pár dny přišla, měla jsem takový zvláštní pocit, něco jako déja vu, jako bych vás odněkud znala.“
Díky rokům tréninku jsem udržela bezvýrazný obličej. Když Bria poprvé přišla do Pork Pit, naše prsty o sebe zavadily a já ucítila její magii, přemýšlela jsem o tom, jestli ze mě také něco vycítila. Jestli si všimla, jak moje magie Ledu souzní s tou její. Ať už to tak bylo nebo ne, něco jí mě připomnělo.
Jako děti jsme si byly s Briou velmi blízké, ale i tak jsem byla vyděšená z představy, že ve mně pozná svou starší sestru Genevieve Snow. S tmavými vlasy a šedýma očima jsem byla podobná našemu otci, Tristanovi. Zemřel, když byla Bria ještě miminko, nikdy ho nepoznala. Naopak Bria byla spíš po naší matce, Eiře. Já se navíc od svých třinácti hodně změnila. Zbavila jsem se dětského tuku, který zjemňoval moje rysy. Všechny kontury v mém obličeji teď byly mnohem tvrdší, ostřejší a výraznější než když jsem byla dítě. Stejně jako Bria.
Ale co bylo důležitější, moje krycí identita, Gin Blanco, byla pevnější než skála. Nebyl důvod, aby ve mně hledala svou dávno ztracenou sestru Genevieve. Zvlášť proto, že jsem se jako Genevieve nechovala. Nebyla jsem vůči Brie vstřícná, přestože bych ji nejradši sevřela v náručí, jen abych se ujistila, že je skutečná. Jenomže zatím mezi námi leželo příliš mnoho věcí, příliš mnoho tajemství.
Bria pokrčila rameny. „Asi to nic neznamenalo, stejně jako vaše dnešní pomoc, slečno Blanco.“
Moje sestra se na mě ještě chvíli dívala, pak se otočila a vyšla ven z Pork Pit.
První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem zamkla dveře a otočila ceduli na ZAVŘENO. Ještě chvíli jsem se dívala přes sklo ven, ale Bria už zmizela z mého dohledu. Tím líp, zrovna teď jsem se nemohla nechat rozptylovat. Měla jsem před sebou dlouhou, krvavou noc a potřebovala jsem se soustředit, zapomenout na všechno ostatní a znovu se přeměnit v Pavouka, abych mohla čelit všemu, co jsem dnes v noci měla před sebou. A abych se dostala k Roslyn dřív, než bude mrtvá.
Takže jsem odsunula myšlenky na Briu a otočila se k Sophii. Ta stála za pultem, s utěrkou přehozenou přes předloktí a upírala na mě temný, bezvýrazný pohled.
„To byla Jo-Jo,“ řekla jsem jí.
„Problém?“ zachraptěla Sophia.
„Roslyn utekla, aby se setkala se Slaterem. Hrozil jí, že zabije všechny její blízké. Takže ji teď má v moci, a my musíme přijít na to, kam ji vzal.“ Podívala jsem se na Sophii. „Potřebuju, abys dohlédla na Xaviera. Jestli se dozví, že Roslyn šla za Slaterem, bude šílet a začne ji hledat na vlastní pěst. A to nemůžeme potřebovat.“
Sophia přikývla. Bylo jí jasné, že by mi Xavier jen překážel a pravděpodobně by to skončilo jak jeho, tak Roslyninou smrtí.
Zatímco Sophia čistila fritézu a připravovala restauraci na noc, zavolala jsem Finnovi, abych mu řekla co je nového.
„Sakra,“ zareagoval.
„Souhlasím, sakra.“ Pak jsem Finnovi položila nejdůležitější otázku – na odpovědi závisel Roslynin život. „Kam by Slater Roslyn vzal, aby si s ní užil předtím, než ji zabije?“
„Ty myslíš, že ještě není mrtvá?“ zeptal se. „Musí to být už aspoň hodina, co se setkali.“
Přemýšlela jsem o zuřivosti, kterou jsem na lodi viděla ve Slaterových očích. Na ponížení, kterému ho Roslyn vytavila. Na to, jak za ní vyrazil, než ho Mab Monroe zastavila. O všech těch telefonech, kterými ji celou noc obtěžoval. Podle všech těch náznaků Roslyn čekala hodně dlouhá noc.
„Ne, odpověděla jsem. „Slater si s ní bude chtít pohrát, potrestat ji. Zabere mu to přinejmenším pár hodin. Stejně jako u těch ostatních žen. Takže mám trochu času – pokud ji dokážu najít. Takže kam si myslíš, že ji Slater mohl vzít? Sbíral jsi o něm informace, mohl jsi přijít na něco, co ve Fletcherových složkách nebylo.“
Prosba o radu, směr, kterým se mám vydat, to bylo něco, s čím jsem se obvykle obracela na Fletchera. Dokud byl naživu. Naštěstí naučil Finna všechno, co bylo potřeba, jak sbírat informace, jak s nimi nakládat, analyzovat je a předvídat další kroky protivníků. V jistém směru byl Finn dokonce ještě lepší než Fletcher, uměl předvídat reakce protivníků, dokázal odhadnout jejich touhy a vcítit se do jejich myšlenek. Tuhle schopnost si vypěstoval při každodenní práci v bance a samozřejmě taky po nocích, kdy doprovázel svoje zazobané klienty na společenských akcích.
Ze sluchátka se ozvalo dlouhé usrknutí. Finn popíjel další kávu, zatímco přemýšlel o mé otázce. Dokázala jsem si ho představit, jak se rozvaluje ve svém nekřesťansky drahém křesle, zelené oči zamyšlené, v ruce šálek kávy. Nechala jsem ho přemýšlet. Na tom, co vymyslí, závisel Roslynin život. Po pár minutách srkání utichlo a mě bylo jasné, že Finn dospěl k závěru.
„Elliot Slater má v horách na sever od města chatu,“ řekl Finn. „Nebudeš tomu věřit, ale říká tam tomu Valhalla. Je to tam dost velké a stojí to o samotě. Táta si vždycky myslel, že to je místo, kde se Slater zbavuje těl, která mají na Mabiin pokyn zmizet. A nejen na její. Určitě ji využíval i pro své potřeby. Přes pozemek teče řeka Aneirin. Úzké soutěsky, spousta děr, bezpočet míst, kde zmizí tělo beze stopy. Pokud si Slater bude chtít s Roslyn nějakou dobu pohrát, vsadím svůj život na to, že ji vzal tam.“
„Nevsázíš svůj život, ale Roslynin.“ Připomněla jsem mu.
„To přece vím, Gin.“ Jeho hlas byl ještě zachmuřenější než můj. „Věř mi, že to dobře vím.“
Na chvíli jsme se oba odmlčeli.
„Všechno o Valhalle máš ve složce. Mapy, přístupové cesty, plány budovy a technického zázemí.“ Řekl. „Máš ji u sebe?“
Podívala jsem se na hromádku papírů rozprostřených po pultu. „Zrovna teď se tím probírám.“
„Kde se setkáme? Protože jdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne,“ řekl beze stopy váhání v hlase. Slyšela jsem jen odhodlání za každou cenu zachránit Roslyn.
Podívala jsem se na hodiny na zdi. Už bylo skoro šest třicet. Roslyn odešla asi před hodinou. Než se dostaneme k Valhalle, uplyne další hodina. Pokud bych na Finna čekala tady, trvalo by to tak devadesát minut. Nevěděla jsem, jak dlouho bude Slater chtít Roslyn udržet naživu, ale každá minuta navíc jen prodlouží její agónii.
„Dobře, ale jsme v časové tísni. Jedu rovnou tam,“ Podívala jsem se na mapu pozemku. „Na úpatí kopce je něco, co vypadá jako nádrž na naftu a generátor.  Zapakuj si vybavení, setkáme se tam, jak nejdřív to půjde.“
„Jasně,“ řekl Finn a zavěsil.
Posbírala jsem všechny papíry a nacpala je zpátky do obálky. Zatímco jsem mluvila s Finnem, Sophia se přesunula do zadní části restaurace. Vyšla odtamtud s velkou černou taškou v ruce. Beze slova mi ji podala.
„Díky, Sophie.“
Vzala jsem si od ní tašku za uklidňujícího rachocení jejího obsahu. Bylo v ní všechno, co jsem potřebovala ke své špinavé práci – nože, peníze, tmavé oblečení, falešné doklady, kreditní karty, tubičku s Jo-Jojinou léčivou mastí. Už mi chyběla jen jedna věc. Rozepnula jsem tašku, zasunula do ní složku s informacemi o Slaterovi, pak si ji přehodila přes rameno a vyrazila ke dveřím do temné uličky za restaurací.
Sophia ustoupila stranou, abych mohla projít. Natáhla bledou ruku a dotkla se mé paže. Na chvíli jsem si myslela, že mě bude chtít zastavit před tím, co vypadalo jako sebevražedná mise. Pokud by to někdo dokázal, byla by to ona. Nebyla jsem tak hloupá, abych si myslela, že bych v přímém zápase dokázala Sophii porazit. Znala všechna moje slabá místa i moje triky a byla by houževnatý soupeř. A navíc jsem teď věděla, že by mě svou magií dokázala doslova vymazat.
Chvíli se na mě dívala. Její černé oči byly jako obvykle bezvýrazné, ale na jejich dně jsem tentokrát něco zahlédla. Možná to byl souhlas, nebo dokonce pýcha, ale než jsem to dokázala zachytit přesněji, bylo to pryč.
„Hodně šštěstí,“ zachraptěla. Stáhla ruku a ukázala na dveře. Nechystala se mě zadržet.
Přikývla jsem. „Díky, Sophie. Dnes v noci ho budu potřebovat.“


14 komentářů:

  1. Ty bláho! Jsem napnutá jak kšandy jak to dopadne! :D
    Děkuji za překlad a korekci ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat