neděle 27. září 2015

Vzdor - 26. kapitola



Rachel
Bolelo mě v hrdle po tom všem křičení a nemohla jsem se přestat třást. Nevěděla jsem, co se mi stalo a nechtěla jsem o tom mluvit. Ještě ne. Logan vypadal, že už nebude mluvit nebo si prostě jenom uvědomil, že mu neodpovím. Šli jsme bok po boku přes Dolní venkov, chladný vánek si hrál si novými lístky a prameny mých vlasů, stín Zdi se pomalu natahoval k východu.


Když jsme došli k jeho domku, nechala jsem ho stát v obývacím pokoji a zamkla jsem se v koupelně, rozdělala oheň pod vodním čerpadlem a svlékla se.
Nezapálila jsem si lucernu, ačkoli v v koupelně nebyla žádná okna. Záře z polen mi stačila, abych se v místnosti vyznala. Nechtěla jsem vidět.
Čerpadlo tiše zapískalo a tím mi povědělo, že voda je už teplá, takže jsem zatáhla za páčku, která uvolnila obsah čerpadla do vyřezávané kamenné kádě uprostřed místnosti. Vklouzla jsem do vany a potopila se pod hladinu. Tady bylo ticho, venkovní hluk byl vodou zkreslen a ztlumen. Předstírala jsem, že jsem v ulitě, spím se světem měnícím se kolem mě, a když se probudím, všechno, co se stalo, bude jen sen.
Voda byla už chladná, když jsem se rozhodla umýt si vlasy šampónem a kůži mýdlem. Drhla jsem ji, až mě bolela, ale stále jsem cítila, že tu karmínovou špínu uvnitř mě nesmyje žádné mýdlo.
Vzpomínka na Olivera, jak drží mou ruku ledovými prsty, zatímco mu život uniká z hrudi, je víc, než dokážu snést.
Pročísla jsem si mokré vlasy a nechala je plazit se po mých zádech. Natáhla jsem si žlutou tuniku a k tomu se hodící legíny a otevřela jsem dveře ve chvíli, kdy Logan zmačkal papír a hodil ho na podlahu. Pak praštil pěstí do kuchyňského stolu a drsně zaklel.
Zkřížila jsem si ruce na hrudi a šla jsem se skrčit do klubíčka na konec gauče. Jeho pohled se setkal s mým a byl plný utrpení a vzteku.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se a já jsem věděla, že se ptá na něco víc, než jen jídlo a vodu.
Zavrtěla jsem hlavou, ale on přesto vstal a donesl mi hrnek vody a talíř s kouskem kozího sýra, vysušenými jablečnými plátky a krajícem ovesného chleba, jako bych neodpověděla. Kousla jsem si do jablka, abych ho potěšila, ale nemohla jsem pokračovat.
Sedl si na pohovku kousek ode mě. Pohyboval se pomalu, jakoby se bál, že mě vyděsí.
Chtěla jsem mu říct o Oliverovi. Chtěla jsem otevřít pusu, nechat to ze sebe všechno vylétnou a najít útěchu v pláči. Ale slova, kterými bych roztrhla Loganův svět, nepřicházela. Místo toho jsem si trochu kousla do sýru a soustředila se na žvýkání.
„Potřebuji s tebou mluvit. Je v pořádku, když neodpovíš, ale potřebuji vědět, že mě posloucháš,“ řekl tiše a čekal.
Polkla jsem sýr, trochu se napila vody a všechno položila na zem k mým nohám. Tohle jsem mu dlužila.
A taky jsem to dlužila Oliverovi.
Ta myšlenka mě zranila a mé oči se pomalu naplnily slzami. Byla jsem unavená. Velmi unavená. Zraněná uvnitř i zvenku a nic se už nezdálo jednoduché. Nic se nezdálo správné.
„Velitel tě dostal na zítřejší Nárokovací ceremoniál,“ řekl Logan a mávnul rukou směrem ke zmačkanému papíru. Jeho hlas byl drsný. „Nemusíš se bát, Rachel. Já si tě budu Nárokovat. Neopustím tě. Nikdy nedostane další příležitost k tomu, aby se tě dotknul.“
Jeho výraz byl znepokojený a věděla jsem, že se za dnešek viní. Netušila jsem, jak ho uklidnit, když už ve mně nebylo nic jemného a smířlivého.
Zachytila jsem pablesk a tak jsem se otočila, abych uviděla hedvábné tmavě modré šaty, pošité zářícími diamanty, pověšené vedle krbu. Logan následoval můj pohled.
„Spolu s dopisem o rozkazu tvé přítomnosti na ceremoniálu poslal i šaty. Oboje byly v tom balíčku, který mi dala paní Angeles.“ Jeho prsty se zkroutily v pěst.
Pod mým zármutkem bublal vztek a dral se na povrch.
Ano, dnes jsem Olivera zklamala, ale znovu ho už nezklamu. Dlužila jsem mu život a chtěla jsem ten dluh splatit.
Rozhlédla jsem se po domku a našla můj nůž, čistý a vyleštěný, ležící na kuchyňském stole, pár palců od místa, kde ležel oficiální dokument, který prohlašoval, že budu účastna na ceremoniálu Nárokování. Chtěla jsem tu zbraň držet, cítit možnost, že splním své sliby, ale nevěděla jsem, jestli by mi ho Logan s sebou dal.
„Nemůžeš zaútočit na každého, kdo vytáhne zbraň,“ řekl, když viděl, jak se dívám na svůj nůž.
Mýlil se. Pokud člověk nezaútočí jako první, všechno ztratí.
Všechno.
„Dnes jsi mě vyděsila,“ řekl jemně a já jsem odvrátila pohled od nože. „Chtěli jen naše peníze. Ty meče nás měly jenom přesvědčit, abychom jim je dali. To byla situace, kdy ses mohla dostat ven. Místo toho ses je pokusila zabít.“
Nemohla jsem se odvrátit od strachu v jeho očích, i když jsem mu chtěla říct, že jsem se dneska něco naučila. Byla to lekce, kterou se mi pokoušel dát, když mi sliboval, že porazí Velitele, pokud mě někdy bude ohrožovat. Teď se to dotýkalo nejhlubšího mého nitra a já jsem neplánovala chovat se tak, jakoby se to nedělo.
„Jak ti mohu věřit ohledně zbraní, když nevíš, kdo si zaslouží smrt a kdo ne?“ zeptal se, posunul se blíž ke mně, objal mě pažemi a přitiskl si měn a hruď. „Rachel. Měl jsem s tebou dneska být. Omlouvám se.“
Nebyla to jeho chyba.
Já jsem měla zabít Velitele.
Měla jsem vejít do vozu a zaútočit bez zaváhání.
Měla jsem splnit své sliby vůči Loganovi. Kdybych to udělala, Oliver by pořád žil.

Uniklo mi malé zaúpění a slzy mi vytryskly na tváře. Snažila jsem se mu to říct. Přinutit ta slova vyjít ven, ale vzlyky mě zastavily. Mé prsty byly ledové a třepaly se. Zírala jsem oknem ven, sledovala, jak černá obloha a malé hvězdy narušují jednolité nebe, dokud jsem pláčem neusnula.

6 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-) ;-) Je to výborné :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yanico, ty jsi úplné zlatíčko! =)

      Vymazat
  2. Ďakujem za preklad.)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za překlad, je to super knížka!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.Zdenka

    OdpovědětVymazat