neděle 13. září 2015

Vzdor - 25. kapitola


Jedeme dál, mí milí čtenáři. Snad mi to tak půjde i nadále :).
Vaše Katuš


LOGAN
Nebyla zraněná. Místo toho byla schoulená na zemi, tlačíc se na zadní stěnu místnosti se zásobami v obchodě Madam Illiard.
Nemohl jsem tuhle Rachel poznat. Nikdy jsem ji takto neviděl.
Sylph seděla blízko ní, pozorovala ji a plakala. Ignoroval jsem paní Angeles a madam Illiard a kráčel jsem přímo k děvčatům. Sylph vzhlédla a postavila se, takže jsem mohl zaujmout její místo. Dřepl jsem si na podlahu vedle Rachel. Podívala se mi do očí a já v nich neviděl nic kromě čistého šoku. Mé srdce se propadlo. „Rachel? Co se stalo?“
Začala se kolébat, jakoby potřebovala ten jednoduchý rytmus, aby se ukotvila.
„Řekneš mi to?“ zeptal jsem se, moje mysl hledala odpovědi. Možná se něco stalo Jaredovi a mé kontakty o tom neslyšely. Možná si uvědomila závažnost rozhodnutí navždy odejít z Baalbodenu, ačkoli jsem pochyboval, že by zrovna tohle způsobilo její stav. Možná jí ublížil nějaký muž. Nevěděl jsem, jak by to bylo možné, když byla s Angelesovými po celou dobu, ale musel jsem tu možnost uvážit.
Jestli to tak bylo, tak toho pachatele vypátrám a zabiju ho. Tím nejkrutějším způsobem, jaký budu schopen vymyslet. A pak vynaleznu nějaký předmět, kterým ho oživím a zabiju ho znovu.
Její rty se třásly a ona si pevně přitiskla obě ruce na pusu.
„Rachel?“ zeptal jsem se, ale neposlouchala mě.
Paní Angeles se ke mně přiblížila. „Přišel sem Velitel, když byly Sylph a Rachel ve zkoušecích kabinkách. Vzal s sebou Rachel.“
V mé hlavě vybuchla panika, která zahnala všechny racionální myšlenky. „Kam ji vzal?“ zeptal jsem se, snažíc se udržet svůj hlas kvůli Rachel klidný, i když jsem slyšel, jak se mi samou námahou třepe.
„Nevíme.“
„Jak dlouho byla pryč?“
„Přes hodinu. Když se vrátila, vypadala přesně takto.“
Vztek mnou proudil. Nemohl jsem mluvit nebo ten vztek propustit. Místo toho jsem se opět otočil k Rachel. Tohle jsem nemohl napravit. Nevěděl jsem, jak to zlepšit, protože jsem neměl dostatek informací. A ona mi to nedokáže říct. Možná by to řekla Oliverovi, ale ten už by měl být v Pustině.
„Bude to v pořádku,“ zašeptal jsem tak, aby mě nikdo neslyšel. „Můžeš si o tom promluvit s Oliverem, až se setkáme. On ti pomůže.“
Začala se kývat rychleji, bouchajíc se hlavou o stěnu za ní. Natáhl jsem se k ní a omotal kolem ní paže a přitáhl si ji k sobě. Do ucha jsem jí šeptal sliby, o kterých jsem netušil, jak je splním. Zklidnila se do nepřirozené ztuhlosti, která mě bolela víc, než to její houpání.
„Tady toto jí nechal, když ji sem vrátil,“ řekla paní Angeles a podala mi balíček ovázaný modrou stužkou.
Vzal jsem ten balíček a pomohl jsem Rachel na nohy.
„Nemluvila od chvíle, kdy se vrátila,“ řekla Sylph.
Setkal jsem se s jejíma uslzenýma očima a znova slíbil něco, o čem jsem nevěděl, jak to dodržím. „Udělám všechno, aby mi to řekla. Teď prostě potřebuje jít domů.“
Pevně jsem Rachel objal a vedl ji ven z obchodu do slabého odpoledního slunce přes mlhu, díky které jsem viděl před sebe jen nějaký dvacet yardů.
Skoro jsem doufal, že nás někdo přepadne. Vztek mnou proudící si přímo říkal o nějaký cíl útoku.
V tom, že mým skutečným cílem byl nejlépe chráněný muž ve městě, jsem neviděl žádný rozdíl. Odteď je můj. Nevěděl jsem, jak to udělám, ale než můj život skončí, ukončím ten jeho.
„Beru tě domů,“ řekl jsem Rachel, ačkoliv jsem neočekával odpověď. „Bude pro tebe příliš obtížné chodit?“
Ani teď nepromluvila, takže jsem si ji opatrně prohlédl. Pokud byla znásilněna, měla by mít potíže s chozením.
Pokud byla znásilněná… nemohl jsem snést myšlenku na to.
Kráčela dřevěnými kroky, svůj zrak držela sklopený. Navzdory zjištění, že je fyzicky by měla cestu zvládnout, nedokázal jsem ji tomu vystavit. Takže jsem se rozhodl použít minci na zaplacení vozu, který nás odveze domů.
Zavedl jsem ji k zastávce na Centrálním náměstí. Stála klidně s očima sklopenýma k nohám a já jsem zapískal na řidiče. Při zvuku rozjetí vozu se ode mě odtrhla a třásla se.
Bolelo mě srdce, když jsem si ji opět přitáhl a řekl, „Je to v pořádku, Rachel.“
Opřela se ode mě, zavřela oči a zdlouha se nadechla. Přitiskl jsem rty na temeno její hlavy a sledoval řidiče, jak před nás přistavil vůz.
Řekl jsem mu naši adresu a snažil ji táhnout ke konci vozu, abychom nasedli.
Zaryla se patami do země a tlačila se pryč ode mě.
„Nemusíme jít domů pěšky. Pojedeme tam. Bude to pro tebe jednodušší,“ řekl jsem a něco uvnitř ní se rozbilo.
Vytrhla se z mých paží a utíkala pryč.
Rozběhl jsem se za ní, když se probila Centrálním náměstím a letěla k Jižnímu okraji. Byl jsem hloupý. Samozřejmě že ji vzal do vozu. Neublížil by jí na ulici, kde by je všichni mohli vidět a začít se ptát, proč Velitel porušuje vlastní zákony.
Zabočila za roh a vklouzla do ulice. Vyrazil jsem za ní právě v čas, abych uviděl, jak zakopla a padala na dlažební kostky. Skočil jsem vpřed, chytil ji a otočil se tělem tak, abych na zem dopadl jako první.
Její dech se drsně otřel o mé ucho a ona se mi v náručí třásla od hlavy až patě. Pevně jsem si ji k sobě přitisknul a řekl, „Je mi to líto. Je mi to líto.“ Můj hlas se zlomil a musel jsem těžce polknout, aby ze sebe dostal další slova. „Nevěděl jsem, že tě vzal do vozu. Chtěl jsem tě ušetřit té dlouhé cesty domů. Je mi to líto.“
Byla tak křehká v mých pažích. Nevěděl jsem, jak ji mám dostat domů, aniž bych jí ještě víc ublížil, ale mé možnosti jsou limitovány.
Tři muži se zvednutými meči zablokovali vstup do ulice. Prostřední z nich se usmál tak, že byl vidět prázdný prostor v místě, kde měly být zuby, a řekl, „Dejte nám peníze a nikomu se nic nestane.“
Na jednu krátkou zuřivou sekundu jsem si představil, jak proměním svůj vztek, proudící skrz mě, v něco, co mi pomůže vymazat lítost za lidské bytosti, kteří se nás pokusili ohrozit. Nebylo by to těžké. Byli to alkoholici. Už se třásli při myšlence, že získají dost peněz na jejich další rundu.
Ač bylo to pokušení silné, konfrontace s nimi za to nestála. Mohl bych hodit jednu minci daleko od nás, takže až by se za ní vrhli, tak bych nás odvedl pryč.
Což bych pravděpodobně udělal, kdybych neměl strach, jak dostat Rachel domů.
Vzhlédla, uviděla ty tři chlapy a ztuhla. Chtěl jsem jí zrovna říct o mém únikovém plánu, když se chraplavě nadechla a její výraz se během sekundy změnil z prázdného na divoký. Odstrčila se od mé hrudi a vyskočila na nohy. Také jsem se postavil a varovně jsem se k ní natáhl rukou.
„Jenom chtějí peníze. Postarám se o to.“
Neposlouchala. Sundala ze sebe mou ruku a zkroutila rty do nelítostného zavrčení. Než jsem ji mohl zastavit, vytáhla svůj nůž z pouzdra, zvedla ho nad hlavu a letěla k mužům.
„Rachel, ne!“ Popadl jsem svůj vlastní meč, když se muži připravili na její útok. Běžel jsem za ní, ale bylo příliš pozdě.
Soustřeďujíc se na muže uprostřed, sklonila se pod jeho natažený meč a skočila na něj. Oba dva spadli na zem, ale neměl jsem čas, abych viděl, jestli je v pořádku. Druzí dva na mě zaútočili.
Blokoval jsem, odrážel, strkal a sekal, ale skoro jsem se nemohl soustředit. Rachel křičela, nelítostný poryv zvuku, prolétávajíc vzduchem. Praštil jsem hruškou meče do muže, který mi byl nejblíž a otočil se, abych zablokoval druhého. Rachel se zvedla od nehybného těla prvního muže, její oči byly zoufalé a divoké, a skočila na záda muže, kterého jsem právě praštil. Vedla nůž k měkkému místu pod jeho hrdlem a on zvedl paži a pustil meč v odevzdání.
Muž, se kterým jsem bojoval, se na ně podíval a já jsem využil jeho nepozornosti, vrazil do něj ramenem, až narazil do cihlové zdi vedle nás. Otočil jsem ve chvíli, kdy ten druhý muž odtáhl Rachelin nůž od jeho hrdla. Z ranky na kůži, která se tam objevila, vystřikovala krev do vzduchu. Rachel to jenom sledovala.
Muž ji hodil na zem, ale ona mu podrazila nohy a škrábala se přes něj, ten hrozný jekot si stále nacházel cestu ven z jejího hrdla, když do něj bouchala, kopala a snažila se ho probodnout nožem.
Křičel jsem její jméno, dokud jsem neměl ochraptělý hlas, ale ona mě neslyšela a protože byli do sebe pěkně zamotaní, nemohl jsem zasáhnout, aniž bych riskoval, že ublížím Rachel. Připravil jsem se na první možnou příležitost a v hrůze jsem je sledoval. Přijímala jeho rány, jakoby to nic nebylo. Zarývala své nehty do jeho kůže, jakoby byl zdí, na kterou je třeba vylézt. Drápala si svou cestu od něj. Praštila ho rukojetí nože do čela, přivádějíc ho téměř k bezvědomí a pak vedla svou zbraň k jeho hrdlu.
Odsunul jsem ji z něj dřív, než mohl nůž najít svůj cíl, a ona se rozplácla na dlažebních kostkách, nůž jí vylétl z ruky.
Zvedla se na rukách a lezla si pro něj.
Já jsem však byl u něj první. Když jsem ho pevně držel u sebe, otočil jsem se a přiblížil se k ní. Její oči vypadaly jako oči zvířete zahnaného do kouta a bojující o holý život. Už nekřičela. Natáhla se pro svůj nůž, ale já jsem jí ho nedal.
„Rachel,“ vydechl jsem její jméno hlasem plným bolesti.
Podívala se na mě, oči měla stále skelné ze šoku a znova sáhla pro svůj nůž.
„Oni jenom chtěli peníze,“ řekl jsem jemně. „Jenom peníze. Nepotřebuješ nůž.“
Zavrtěla hlavou a zaskučela. Pomalu jsem k ní natáhl volnou ruku.
„Je mi to líto.“ Byla to slabá slova útěchy po tom, co zažila, ale nedokázal jsem ze sebe vyloudit nic lepšího. Hlavně jsem ji teď potřeboval dostat domů, kde jsem pak mohl vytvořit plán.
Neodpověděla.
„Nevím, co ti udělal, ale zabití člověka by ti tvůj zážitek neulehčilo. Pomohu ti vstát. To je vše, co udělám. Mohu se tě dotknout?“
Podívala se dolů na sebe a začala se znovu třepat. Vytáhl jsem ji na nohy, ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli dokáže sama stát. Nekontrolovatelně se třásla a já jsem zatoužil roztrhat Velitele a malé kousíčky a každý z nich hodit do ohně. Zastrčil jsem si nůž do opasku a sebral ten balíček, který mi dala paní Angeles.
„Teď tě vezmu domů,“ řekl jsem, přestože jsem už po odpovědi netoužil. „Přijdu na to, co budeme dělat, jakmile se tam dostaneme.“

A to také udělám. Musím.

8 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :D Najhoršie, že si vôbec nepamätám, čo sa stalo Rachel :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D, to nevadí... připomenu: Velitel jí vzal do jakéhosi vozu z obchodu, kde si s tou kámoškou zkoušely šaty (kámoška je o rok starší, takže měla být automaticky Nárokována) a tam před jejíma očima zabil Olivera a ... vím, že jí tam přinutil něco slíbit vůči Loganovi, ale už si taky nepamatuju co :D. Díky moc za komentář :)

      Vymazat
    2. Tušila som, že to malo niečo s Oliverom, ale nebola som istá, či ho zabil. Teraz sa mi tiež už niečo marí s Loganom, ale tiež neviem. Nevermind. Ešte raz díky za preklad a korekciu :))

      Vymazat
    3. Díky pekne za preklad. Pre mňa je plus zábava čítať vaše komentáre. Kniha sa prekladá rekordne od r. 2013 a zdá sa, že si nikto nepamätá dej ;))), čo je úžasné. Ale vďaka vám aj tebe Katuš, že hoci pomaly, predsa sa dočkáme pokračovania prekladu knihy :)

      Vymazat
    4. Díky pekne za preklad. Pre mňa je plus zábava čítať vaše komentáre. Kniha sa prekladá rekordne od r. 2013 a zdá sa, že si nikto nepamätá dej ;))), čo je úžasné. Ale vďaka vám aj tebe Katuš, že hoci pomaly, predsa sa dočkáme pokračovania prekladu knihy :)

      Vymazat
  2. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad ďalšej kapitoly... :-);-) a teším sa na ďalšiu

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za novou kapitolu. Zdenka

    OdpovědětVymazat