čtvrtek 24. září 2015

Vlčí kopce - 9. kapitola


„A pár dalších příbuzných, které bychom měli poznat. Někteří z nich mají poměrně zajímavé schopnosti. Většinou nevyužité.“ Zamračila se Leonora. „To nesmí pokračovat. Les je potřebuje.“ Pokračovala v prohlížení celého stromu až k jeho kořenům. „Ach… Je to tak, jak jsem předpokládala. Vítej, vnučko. Chtěla jsem tě poznat, nebo někoho jako tebe, už velmi dlouhou dobu.“

„Ty jsi má příbuzná.“ Sally se zarazila. Ve skutečnosti si nebyla jistá tím, co se vlastně děje. Nikdy neměla rodinu. Skutečnou pokrevní rodinu. Chtěla ten strom podrobně prostudovat a poznat všechna jeho tajemství.
„Ano.“ Leonora sledovala větve stromu. „Nejjednodušší bude, když mě budeš pokládat za svou babičku.“ Leonora se opět podívala na Sally, oči jí zářily, když jí stiskla ruku. „Tak dlouho jsem na tebe čekala, Sally.“
„Já taky,“ zašeptala Sally, téměř překonaná pomyšlením, že má konečně někoho pokrevně příbuzného. Konečně… Možná jí Leonora konečně vysvětlí, odkud pochází.
Leonora pustila její ruku a strom začal mizet.
Sally na zlomek vteřiny zpanikařila. Neměla dost času, aby si ho pořádně prohlédla.
„Uvidím ho znovu?“ Zeptala se zoufale Sally.
„Samozřejmě, drahá. Teď, když znáš cestu, můžeš ho zavolat, kdykoli po tom zatoužíš. Je to koneckonců tvůj rodokmen. Postupně bude sílit a vzrůstat, jestli se nemýlím.“ Leonora se zkoumavě podívala na Jasona a Sally zrudla.
Její babička nymfa, nějak zjistila, že jsou s Jasonem spolu. A Sally svou reakcí její podezření potvrdila.
Když se ujistila, že stromek dokáže znovu vyvolat, nechala ho zmizet. Nebyla si jistá tím, jestli bude vzrůstat. To by znamenalo mít děti, a o tom ještě nikdy nepřemýšlela, vzhledem ke své práci.
„Jak je to možné?“ Zeptal se Jason nymfy, která je vedla k malé mýtině.
„Postaru, samozřejmě. Před mnoha a mnoha lety jsem se zamilovala do člověka. A ještě ke všemu to byl dřevorubec. Poté, co mě potkal, si našel novou práci, samozřejmě, vzali jsme se a měli dceru jménem Marisol, která si vzala vlkodlaka. Z jejich spojení pocházíš i ty, Sally.“ Babička se na ni šťastně usmála. „Její vlkodlak si ji vzal a byli spolu šťastní pro mnoho lidských životů. Vrátila se domů jen jednou, když jsme pohřbívali jejího tatínka. Díky mé magii jsem ho udržela na živu mnohem déle, než je běžný lidský život, ale všichni smrtelníci nakonec musí přejít z tohoto světa do dalšího…“
Z Leonory vyzařoval tak velký smutek, že ji Sally povzbudivě vzala za ruku.
Leonora ji pevně sevřela a ruku v ruce došli na mýtinu. Byl to travnatý palouček hýřící rozkvetlými květy, všechny houpaly hlavičkami, jako by zdravily blížící se nymfu. Na straně paloučku stál zvláštní dům, tvořily ho kořeny a větve jediného stromu, jakoby strom vytvořil domov pro bytost, kterou se rozhodl chránit.
Bylo to ohromující. Krásné. Úchvatné.
„To je úžasné,“ zašeptala Sally, když vcházeli dovnitř. Když vstoupili do domu, větve se za nimi uzavřely. Sally ze stromů cítila klid. Cítila, že pro Leonoru udržují v domě teplo a zvířata venku. Sally jim poděkoval za ochranu a zdálo se, že ji pochopili, zatřásli souhlasně listy.
„Taky se jim líbíš,“ řekla Leonora s úsměvem, když je vedla k pohodlné pohovce podél jedné stěny.
Dům byl mnohem větší, než to vypadalo zvenčí. A k Sallyinu překvapení se uvnitř nacházelo i pár moderních vymožeností. Gauč tvořili živé větve, které vyrůstaly ze stěn, pokrývaly ho sametové polštáře v odstínech zelené a hnědé.
Někde v zadní části domu bublal pramen a Sally zahlédla malé jezírko, které zakrývaly větve. Vycházela z něj pára, takže to byl asi termální pramen. Sally usoudila, že je zdrojem tepla a slouží i ke koupání. Další pramínek vody stékal kanálkem z větví, do malé pánve, která pravděpodobně sloužila jako umyvadlo. Bylo to geniální.
Leonora jim pokynula, aby se posadili na gauč a sama obsadila sedátko, po straně gauče, které také tvořila živá větev. Stěny domu měli nepravidelný tvar s mnoha výklenky. Sally její příbytek bral dech.
„Jsem tak ráda, že konečně poznávám jednu ze svých vnoučat,“ začala Leonora, dívala se na Sally se skutečnou láskou. „Vyprávěj mi o sobě.“
Za normálních okolností byla před cizími lidmi zdrženlivá, ale Sally se s Leonorou cítila příjemně. Nikdy neměla chuť mluvit o své rodině, ale teď, prostřednictvím kouzelného stromu, zjistila, že má rodinu. Teď má způsob, jak je najít. I když zatím netuší, kdo jsou a jak je hledat.
„Jsem detektiv. Bydlím v San Franciscu. Ještě před pár dny jsem o magii nic nevěděla, nebo o skutečnosti, že si mé přítelkyně vzaly upíry a vlkodlaci pro mě byli také překvapením.“ Podívala se s úsměvem na Jasona.
„To se vsadím.“ Leonora vypadala šťastná, sepjala ruce před srdcem, a dychtivě naslouchala. „Vždycky jsi dokázala mluvit se stromy?“
„Vzhledem k tomu, že jsem žila ve městě, stromy jsem moc neslyšela. Je tam moc velký hluk. Vyrůstala jsem v pěstounské péči. Když mi bylo sedm nebo osm začala jsem si uvědomovat, že jsem jiná. Abych se vyhnula posměškům, naučila jsem se to skrývat a pravděpodobně to bylo dobře. Až do dnešního rána, mě nikdo neviděl, jak přemlouvám rostliny k růstu.“
„Tys ji nachytal?“ Leonora poslala Jasonovi vědoucí úsměv.
„Ano,“ potvrdil. „Myslel jsem, že má zelený palec,“ zažertoval a objal Sally kolem ramen.
„Cos pěstovala? Cítila jsem magii probíhající zemí, věděla jsem, že jsi blízko, ale nedokázala jsem tě vysledovat.“
„Včera jsem si koupila nějaká semínka,“ odpověděla Sally, styděla se, že své schopnosti využila tak sobecky. „Vypěstovala jsem noční zahradu, pro svou přítelkyni Carly, jako dar. Nedávno se stala upírem a já poznala, že jí chybí květiny. Dřív ráda navštěvovala mou zahradu.“
Leonořin úsměv ji uklidnil. „To je krásný dar. Jsem si jistá, že bude mít radost.“
„To ano. Nikdy jsem neviděla tak hustý les.“ Sally ukázala na stromky kolem nich a divoký les okolo. „Stromy tu jsou opravdu úžasné. Včera mi pomohly najít ty lovce,“ přiznala, při pohledu na Jasona.
„Lovce?“ Zajímala se Leonora.
„Lovili mladého vlka v lidské podobě. Než jsme se k ní dostali, tak ji postřelili, ale bude v pořádku. Sally jim zkřížila cestu a podařilo se nám je chytit. Ti dva co Colleen postřelili, zatkla policie.“ Rukou hladil Sally po zádech v uklidňujícím rytmu.
„Kde?“ Zeptala se Leonora popuzeně.
„Nahoře na hřebeni Yellowtail Ridge.“
Sally cítila, jak Leonora vyslala otázku do okolního lesa. Odpověď se vrátila rychlostí blesku. Sally poznala, že Leonora je mnohem silnější a ovládá svou moc mnohem lépe než ona.
„Aha,“ řekla Leonora, očima zírala do prázdna. Sally měla pocit, že jí stromy podrobně přehrávají včerejší události. „Ti čtyři už jsou zase spolu, ale prozatím odpočívají.“
„Takže ty dva, co včera zatkli, jsou propuštění na kauci?“ Zeptala se pro jistotu Sally.
„Vypadá to tak.“ Jason jí stiskl rameno. „Měl jsem někoho poslat k policejní stanici, aby na ně dohlédl. Myslel jsem, že tu nezůstanou.“
„Nebylo by to bezpečné…“ začala Sally, ale Jason pokračoval.
„Myslím, dospělé vlky, jsou vycvičení tak, že si to ani nedokážeš představit. Jako speciální komando. Jsou to ninjové vlkodlačího světa. Kdyby oni nezvládli ty čtyři, tak to nedokáže nikdo.“
Sally netušila, že ve smečce je i někdo takový. Ještě se toho musí hodně naučit.
„Řekneš nám něco bližšího o vlcích mezi Sallyinými předky?“ Vyzvídal Jason na Leonoře.
Sally si nebyla jistá tím, proč ho to tak zajímá, ale byla také zvědavá.
„Zajisté. Má dcera Marisol se spářila s Ranulfem, synem Rothgara Velikého a Neveril Mocné.“ Leonora se ušklíbla. „Neveril byla vlídná, ale její druh byl arogantní hulvát. Než se mnou ráčil promluvit, musela jsem ho naučit respektovat mou moc. Všechno se změnilo, když jsme se spojili v boji proti Elspeth. Až tenkrát získal svou přezdívku. Spojil smečky a vedl je do bitvy. A dařilo se mu to skvěle. V mládí byl trochu horká hlava a ženy nerespektoval, dokud se nesetkal s Neveril. Vždycky jsem věřila tomu, že až ona ho dokázala změnit k lepšímu.“
Jason se na Sally podíval s rozšířenýma očima. „Jsi potomkem dvou největších vlků všech dob, Sally. Naše štěňata učíme příběhy o Rothgarovi a Neveril. Páni.“
„No jo.“ Zdálo se, že to na Leonoru nezapůsobilo. „Jejich syn Ranulf byl blbec, jestli mohu být upřímná. Spářil se s mou Marisol, ale bojoval proti tomu. Nechtěl se spojit s někým jiným než s vlkem. Chtěl někoho ze smečky. Zejména nechtěl, napůl člověka a napůl nymfu. Ale osud je osud. A Marisol byla jeho, stejně jako on byl její. Což je škoda. Jejich děti se nedokázaly proměnit a Ranulf ji za to nenáviděl. Marisol zakázal stýkat se mnou a nechránil jejich děti před posměchem celé smečky. Asi si myslel, že když je budou dost mlátit, dokážou se proměnit. Neboť v sobě měly silnou magii, ale on to odmítal vidět. Chtěl vlčí mláďata a nenáviděl mě za to, že to nešlo.“ Vyprávěla zahořkle Leonora. „Marisol se svým druhem zemřela v boji s Elspeth, až do téhle chvíle jsem si myslela, že všichni její potomci v té bitvě také zahynuli.“
„Jeden z mých předků?“ Ptala se nadějně Sally.
„Ano, drahá. Jejich syn Rolf. Nevím, co se stalo s ostatními, protože nejsou na tvém stromě, ale teď mám naději, že i další z Marisoliných dětí mohly přežít.“ Leonořina tvář zářila štěstím. „Přímo přede mnou stojí živý důkaz. Jsi jí podobná, máš stejné oči.“
„To je úžasné.“ Sally, byla dojatá pohledem plným lásky, který viděla v očích starší ženy.
„Říkala jsi, že žiješ v San Franciscu? Jsi tady jen na návštěvě?“
„Jen na dva týdny. Přijela jsem na návštěvu za Carly, ale potom jsem se dozvěděla o tom, že je upír a přes den spí. Jason se nabídl, že se mi během dne bude věnovat. Je těžké uvěřit tomu, že jsem tady teprve dva dny a zbývá mi ještě téměř celá dovolená.“
„Doufám, že budeš chtít strávit nějaký čas i se mnou,“ nabídla jí Leonora. „Už je to příliš dlouho, co jsem měla kontakt s rodinou. Mohu tě také naučit, jak lépe používat magii. Vím, žes ji ve městě dobře využívala, ale jsou věci, které se můžeš naučit jedině v lese. Ráda tě všechno naučím. Ve skutečnosti je to má povinnost naučit tě všechno o lese. Jsme správci a společníci. Jednáme jeho jménem a plníme jeho přání. Děláme pro něj to, co on sám nedokáže.“
Sally to ještě úplně nechápala, ale toužila po poznání. Věděla, že je kolem ní úplně nový svět a chtěla se stát jeho součástí
„Nejdřív potřebuji mít jistotu, že ti lovci, kteří napadli Colleen, byli potrestáni a všechno je v pořádku, pak se budu ráda učit, Děkuji ti za nabídku.“
„Jason, je také vítán, samozřejmě.“ Leonora na něj zamrkala.
Sally si nebyla úplně jistý proč, ale měla pocit, že mezi nimi proběhla nějaká nevyslovená komunikace.
Jason v potvrzení sklonil hlavu.
„Sally, měla bys vědět, že naše moc nepřechází automaticky z rodičů na děti. Tvá matka ji vůbec mít nemusela, ale ty ses narodila se schopností slyšet stromy. Naše magie si vybírá svého nositele. Toho, ve kterém pozná, že bude jednat ve prospěch lesa. Ty ses narodila v lidském světě, ale soudě podle tvých schopností, jsi zdědila dar magie. Je důležité, aby se naučila, jak svou sílu používat, zejména ve světě, kterému dominuje betonová džungle. Jsme strážci lesa. Lidstvo se musí probudit a uvědomit si, že divočina musí být zachována. Svět zoufale potřebuje naši magii, aby obnovila alespoň část toho, co lidstvo zničilo.“
To byla opojná myšlenka. Sally ve své čtvrti dokázala jen maličkosti. Založila malé zahrady. Nikdy nic většího. Jestli jí Leonora řekla pravdu, mohla by toho udělat mnohem víc.
„Chtěla bych se učit,“ potvrdila Sally. „Mám ještě spoustu času a určitě tě navštívím. A v práci mám ještě hodně dovolené, takže určitě zase přijedu. Ještě nikdy jsem nejela navštívit rodinu.”
„A teď rodinu máš. Máš tady mě a také Jasona. Něco mi říká, že k tomu, jak trávíš volný čas, bude mít co říct.“ Leonora na ni znovu zamrkala s vědoucím úsměvem na tváři.
„Můžu ji sem vzít, vždycky po obědě. Můžete si povídat se stromy, nebo co to vlastně děláte, během mé hlídky. Před večeří se vrátím a vyzvednu ji. Pokaždé jsi více než vítaná na večeři v Domě smečky, víš to, že Leonoro?“
„Ano, vím,“ odpověděla vlídně. „A děkuji ti za připomenutí. Možná tě vezmu za slovo. Dám ti vědět. Odpoledne by mi vyhovovala, jestli budeš souhlasit, Sally.“
„Zní to skvěle,“ souhlasila Sally. „Doma musím být jen večer, abych se mohla věnovat Carly.”
„Tak jsme domluveni,“ ujistila ji Leonora. „Ale teď, myslím, že musíte jít.“
Leonora se rychle postavila, což na okamžik Sally zmátlo, dokud to taky neslyšela. Stromy mluvily o nebezpečí. Strachu.
„Co se děje?“ Jason už stál na nohou.
„Dítě. Štěně,“ řekla Sally, nedokázala správně interpretovat píseň větru. „Uteklo od rodičů a blíží se k němu čtyři lovci.“
„Zeptám se stromů, jestli můžou nějak zasáhnout,“ nabídla jim Leonora.
„Kde jsou?“ Ptal se Jason a už vytáčel číslo na mobilu.
„Vidím to místo. Dovedu tě tam,“ řekla Sally a stále poslouchala šepot větru.
„U Yellowtail Ridge mezi vyschlým potokem a stromem zasaženým bleskem. Asi sto metrů severně od medvědí jeskyně.“ Označila místo Leonora.
Jason do telefonu stručně štěkal instrukce. Zavěsil a obrátil se k Sally. „Poznáš, jak se pohybují?“
„Tak dlouho dokud uslyším stromy,“ odpověděla přesvědčivě.
„Paráda. Když budeme muset, stáhneme okýnka u auta. Jdeme. Omlouvám se, Leonoro.“
„To nic, Jasone. Běžte a zachraňte toho malého chlapce. On vás potřebuje.“
Společně běželi lesem zpátky k SUV.
Sally jen stěží držela tempo s Jasonovými delšími kroky.
„Hoď mi klíčky. Vím, kam jet,“ zavolala na něj.
Vzduchem zasvištěly klíčky. Milovala skutečnost, že nezpochybňuje její prohlášení. Vzal její slova vážně, i když tu byla nová.
Viděla, že drží v ruce telefon, když nastupovali do auta. Sotva nastoupili, zařadila. Během let ve službě se naučila jezdit rychle. Snadno se tu orientovala.
Jason si s někým po telefonu vyměnil pár strohých slov, zatímco Sally jela tam, kam ji vedl hlas stromů. Jasně viděla místo, kde se odehrál únos.
Jela nepovolenou rychlostí a bylo jí to jedno. Jason mluvil se svými lidmi po telefonu. Zul si boty a stáhl ponožky. Také setřásl bundu. Věděla, že se připravuje pro případ, že by se musel rychle proměnit. Nechal si jen tričko a džíny. A telefon, samozřejmě. Najednou začal nadávat a ona se obávala, že nemá dobré zprávy.
Smykem zastavila SUV na kraji silnice až země a šišky létali. Oba byli vmžiku venku z auta a Sally si jen strčila klíčky do kapsy, než se rozběhli. Na člověka byla rychlá, ale věděla, že Jason se kvůli ní musí držet zpátky. Ještě přidala na rychlosti, ani nevěděla, že to dokáže a vyběhla s ním na kopec.
Sally zahlédla prvního vlka asi sto metrů od nich v lese. Zastavila se a Jason zagestikuloval rukama. Vlk přikývl a spěchal dopředu. Sally si uvědomila, že šlo o dohodnutý signál.
„Poběží před námi,“ řekl Jason. Vůbec nebyl zadýchaný. Sally byla v pohodě, ale už trochu zadýchaná byla. Překvapilo ji, když si všimla, že vedle nich běží obrovský vlk. Samozřejmě, věděla, že se dokážou proměnit, ale vědět to a vidět, byl podstatný rozdíl.
„Je mi líto, že jsem tak pomalá,“ vydechla mezi nádechy.
„Jsi rychlejší, než jsem čekal. Rychlejší než kterýkoliv člověk. Nic se neděje.“
Kapal z ní pot a supěla, ale ten proklatý Alfa, po jejím boku, vypadal jako by se vydal jen na příjemnou procházku, neměl pot ani nad horním rtem. Dýchal pomalu a pravidelně.
„Sakra.“ Zavrčel Jason a zavětřil.
„Co je?“
„Cítím krev. Hodně krve.“ Stočil se doprava, i když věděla, že únos se odehrál jinde. Přestala naslouchat stromům a následovala ho. Slyšela stromy zpívat o chlapci a pak zaslechla další zpěv… o smrti.
„Medvěd, ti lovci ho zabili,“ uvědomila si náhle. Byla tak posedlá chlapcem, že jí to hned nedošlo. Mentálně se nakopla, i když běžela za Jasonem. Udržoval rychlost, aby ho mohla následovat.
Když se zastavil, téměř mu skončila na zádech. Uklidnila se, ale stále v mysli cítila nářek stromu. Byl svědkem smrti svého souseda. Ukazoval Sally, co se přesně událo.
„Medvěd, žil nahoře v jeskyni. Lovci ho zastřelili a použili jeho pach, aby zamaskovali svůj vlastní. Tenhle strom to viděl.“ Vyprávěla Jasonovi a vůbec si nevšimla, že se kolem nich utvořil malý kroužek vlků.
Ulevilo se jí, že to byl jen medvěd, ne jeden z medvědích měničů, které jí Jason ukázal v restauraci. Bylo nesmyslné zabít takové zvíře, ale alespoň nebude rodina měničů truchlit nad ztrátou člena rodiny.
„Použili jeho pach k maskování. Mazané,“ řekl Jason s pečlivě ovládaným hněvem. „Je mi jasné, že Jimmy z něj neměl strach, nikdo z naší smečky by se ho nebál.“
„Ten chlapec se jmenuje Jimmy?“ Bylo nesmyslné zaměřit se na takový detail, ale byla v rozpacích, když si všimla ostatních vlků.
Jason přikývl. „Vůbec ho necítím. Medvědí pach zakryl jeho stopy. Už se rozkládá, takže překrývá pachové stopy po celém lese.“
Nerozuměla tomu. „Pojďte za mnou. Vím, kde ho unesli, ale…“ Zaváhala.
„Cože?“ Jason se k ní obrátil, s vážným výrazem.
„Strčili ho do dodávky a odjeli. Ztratila jsem stopu na kraji lesa, kde začíná zemědělská půda. Nejsou tam žádné stromy.“ Cítila bezmoc, jak naslouchala stromům. Stromy věděly jen to, co viděly. Tam, kde nerostly stromy, nedosáhly.
Jason pevně sevřel rty. „Ukaž mi to.“
Sally se otočila a rozběhla se. Alespoň měla chvilku, aby se vydýchala. Jason vedle ní běžel bos. Byla ráda, že sama je obutá. Její křehké lidské nohy by během pár metrů byly úplně rozřezané.
Sally je vedla k malé pasece o pár set metrů výš na hřebeni. Chvílemi musela zpomalit a šplhat, všude kolem sebe viděla vlky. Byla jimi obklopená ze všech stran. Sally cítila jejich přítomnost, ale žádné nebezpečí. Alespoň ne pro ni.
Když dorazila na paseku, zarazila se. Nechtěla narušit důkazy nebo stopy, než se pořádně porozhlédnou.
„Támhle ho chytili,“ ukázala na rozrytou lesní půdu Sally. „Spoutali ho.“
„Nadopovali ho,“ potvrdil Jason, když zavětřil. „Silným sedativem. Ale pořádně se s nimi pral.“ Vykročil vpřed, ale dával pozor, kam šlape. Sally šla za ním, když zjistila, že ví, co dělá. Sklonil se a zvedl list, potřísněný nějakou tekutinou. „Během zápasu jim vytekla část drogy z šipky nebo stříkačky, možná, že se tím zkrátí její účinek.“
„Byla to stříkačka,“ potvrdila Sally, zahlédla u nohou jehlu. „Pozor kam šlapeš, Jasone. Byli nedbalí.“ Sklonila se a prohlédla si jehlu, aniž by porušila možné otisky prstů.
„Tady odtud ho odtáhli,“ poznamenal Jason. „Pachy jsou zmatené. Myslím, že kromě medvědího pachu, použili také nějaký neutralizátor zápachu. Ze svých předchozích chyb se poučili.“ Zagestikuloval na vlky, takže jich pár zůstalo a ostatní šli za nimi.
„Byli čtyři. Jeden nesl chlapce na zádech a ostatní šli za ním.“ Sally vyprávěla, co jí ukazovaly stromy. „Na silnici na ně čekalo bílé auto. Spoutali ho kovovými řetězy. Stromy toho moc neviděly. Předpokládám, že ten řetěz upoutaly k něčemu ve vozu.“ Dorazili k silnici a na ní byla zřetelná stopa po kolech, jak někdo ve spěchu vyrazil.
„Podrž to,“ řekl stručně Jason a podal jí svůj mobilní telefon.
Zmateně se dívala, jak si svléká tričko a džíny.
O chvíli později, před ní stál obrovský, chundelatý vlk.
Jason přeběhl silnici a zavětřil. Jeho vlčí smysly musely být mnohem silnější než v lidské podobě. Zvedl hlavu a větřil, ale nakonec to vzdal a proměnil se zpátky do lidské podoby. Pokrčil rameny, oblékl se a znechuceně vrtěl hlavou. „Blokátory zápachu… Jsou všude. Tušili, že je budeme lovit. Vědí, co jsme. Což znamená, že vědí, co loví. Paní nám pomáhej.“


14 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za krásný překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad a korekci, nemůže se dočkat pokračování!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. začína to byť poriadne napínavé, ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Son strašne zvedavá na pokračovanie ☺a vďaka za preklad a korekciu☺

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat