čtvrtek 17. září 2015

Vlčí kopce - 8. kapitola


Sally vždy stačilo jen pár hodin spánku. V deset hodin byla vzhůru nasnídaná a připravená k práci na zahradě. Byla ráda, že semena koupila už včera. Měla v plánu zvelebit malý dvorek a vytvořit pro svou přítelkyni noční zahradu.

Připravila si návrh a podle něj zasadila semínka, země tady byla úrodná, takže byla velká šance, že se rostliny ujmou. Sally půdě i rostlinám rozuměla. Slyšela šumění větru mezi stromy a naslouchala jeho písni. S rostlinami jednala instinktivně, věděla, že je jiná než ostatní. Nikdy nepoznala nikoho jiného, kdo by dokázal říct semenům, ať rostou a ony ho poslechly.
Když byla hotová, Sally stála v přesném středu nově vysazené zahrady. Země byla úplně holá, jen malé hromádky hlíny napovídaly, kam zasadila semena. Sedla si do dřepu a položila ruce na zem. Vyslala své přání do půdy. Požádala každé malé semínko, které zasadila, aby vyrašilo. Pak promlouvala ke klíčkům, aby rostly, dokud nevyrašily ze země. Sazenice přesvědčovala, aby si vzaly, co potřebují, z půdy a od slunce a rychle vyrostly.
Když otevřela oči, holá zem byla pryč. Zakrývala ji svěží zeleň a pár odvážných poupat, která v noci rozkvetou. Vybrala jen rostliny, které kvetly v noci. Dalo jí to hodně práce, ale bude to hezký dárek pro její přátele. Věděla, že Carly bude mít určitě radost, a doufala, že se Dmitrimu bude také líbit.
Nepotřebovali vědět, že nekoupila vypěstované rostliny, ale semena. Byla to její malá lest, kterou používala už léta, když se kamarádky zeptaly, jak se jí podařilo vytvořit krásnou zahradu tak rychle. Vždycky jim řekla, že nakoupila kvalitní sazenice. O jejím zvláštním nadání nikdo nevěděl. Sama ho nechápala a netušila, po kom ho zdědila. Nikomu tím neubližovala a myslela si, že na tom, že si to nechává pro sebe, není nic špatného.
„Jak si to sakra udělala?“
Sakra. Nechtěla jsem, aby se to někdo dozvěděl. Sally se otočila a uviděla asi pět metrů od sebe stát Jasona, jak si prohlíží novou zahradu.
Rezignovaně vydechla. „Upřímně… nevím. Je to prostě něco, co dělám celý svůj život.“
Jason došel až k ní a zhluboka se nadechl nosem. „Ve tvém pachu je něco zvláštního, ale ještě se mi to nepovedlo zařadit. Nejsi cítit jako mág, ale po tom co jsem právě viděl…“ Očividně se ztratil v myšlenkách. „Jsi si jistá, že v rodině nemáš žádného uživatele magie?“
„Nemám tušení. Abych byla upřímná, o své rodině vůbec nic nevím. Do osmnácti mě vychovávali pěstouni. Neměla jsem k nim moc dobrý vztah a nemám ani žádné záznamy. Nikdy jsem o rodičích nic nezjistila.“
Jason ji překvapil tím, že ji k sobě přitáhl a pevně ji objal. Na chvíli se k němu přitiskla a vychutnávala si jeho objetí. Bylo to přátelské objetí. Překvapilo ji, že ho považuje za přítele i po tak krátké známosti. Cítila se s ním mnohem pohodlněji, než s lidmi, které znala už celé roky. S výjimkou staré party ze školy. S těma holkami si vážně rozuměla, už od samého počátku.
Čas, který stráví s Jasonem, se pomalu krátí. Doufala však, že i po tom co se vrátí domů, ho bude moct počítat mezi své přátele. Byli si blízcí. Ne stejně jako s dívkami, ale trochu jinak. Možná by si mohli posílat pohledy k Vánocům, nebo by si mohli chatovat.
Ne. To asi ne, až si najde družku, vadilo by jí to… a mě vlastně taky.
„Omlouvám se, miláčku,“ zašeptal jí ucha a něžně ji pohladil. Cítila se v jeho objetí tak dobře, jako by tam patřila. „Kéž bych pro tebe tenkrát mohl něco udělat. My sirotky neopouštíme. Každé dítě patří do smečky a všichni se o ně staráme. Ve smečce každé dítě ví, že je milováno.“
„To zní moc hezky.“ A bylo to úplně jiné, než blázinec, ve kterém vyrůstala.
„To je,“ souhlasil a uvolnil objetí. Když se rozhlédl po nové zahradě, jeho pohled změkl. „Ta zahrada je moc krásná. Noční zahrada pro tvou přítelkyni. Musíš ji moc milovat.“
Cenila si toho, že ji pochopil, aniž mu musela něco vysvětlovat. Byl to velice intuitivní člověk s citlivou povahou, ale také věděla, že je bojovník. Nestal by se Alfou vlkodlaků, kdyby neuměl bojovat.
„Doufám, že ano. Chtěla jsem ji překvapit.“
„Nic jim neřeknu.“ Pustil ji a obešel zahradu dokola, aby si ji pořádně prohlédl. Na kraji stála kamenná lavička, ze které byl rozhled do všech stran. „Líbí se mi, jak jsi to naplánovala. Mimochodem mám podezření, že většina zaměstnanců, pozorovala tvůj malý zázrak oknem. Když jsem přišel, dívali se na tebe, ale předstírali opak.“
Usmíval se tomu, ale ona byla šokovaná vlastní hloupostí. Vůbec si neuvědomila, že ji z okna může někdo vidět, ale byli to vlkodlaci, takže s tím měla počítat. Viděli lépe než kterýkoliv člověk. Sakra.
Rozhlédla se a uvědomila si, že plocha, kterou vybrala pro zahradu, je přímo před pracovním křídlem domu, není pochyb o tom, že ji všichni viděli. Nikdy předtím nebyla tak nedbalá. Ale také nikdy nepracovala na cizí zahradě. Zahradničila vždycky jen na vlastním dvorku, byť… pronajatém. Neměla s tím začínat, dokud si pořádně neprohlédla okolí.
„Tak jo, vidím, že je mé tajemství skutečně venku.“
„To tedy ano,“ souhlasil Jason. „Ale to ti jen přidá na zajímavosti. Příběhy, které o tobě obíhají, mluví o kříženci amazonky a sestry Bruce Lee. Všichni si myslí, že jsi částečně ninja, protože si Serenu tak snadno porazila. Colleen si zase myslí, že jsi ta nejstatečnější žena na světě, protože jsi ji zachránila před těmi lovci. V mé smečce jsi způsobila docela rozruch, Sally.“ Postavil se proti ní, přitáhl si je blíž, sklonil hlavu a podíval se jí přímo do očí.
„Nechtěla jsem ti způsobit problémy,“ řekla tiše, přemožená jeho fyzickou přítomností, stejně jako včera. Teď, když se znali i intimně, jeho vliv na ni ještě vzrostl. Působil na ni mnohem víc, protože teď už věděla, co s ní dokáže udělat.
„Neděláš potíže,“ řekl Jason a zlehka ji políbil. „Podle toho co jsem slyšel, si všichni myslí, že jsi super-hrdinka.“ Zdálo se, že ho to pobavilo.
„A co ty? Co si o mně myslíš, ty?“ Řekla bez dechu.
„Myslím, že jsi přesně taková, jak o tobě říkají a mnohem víc… Myslím, že jsi dokonalá, Sally. Myslím, že jsi moje.” Tvrdě ji políbil, pak ji k sobě pevně přitiskl, a drancoval jí ústa jazykem. Dával jí najevo, jak moc ji chce a potřebuje.
Nikdy před tím nikoho tak nechtěla. Jason byl jedinečný.
Předtím, než zjistila co se s ní děje, vjel jí jednou rukou pod tričko, druhou vklouzl přes pás kalhot do kalhotek, a pevně jí sevřel zadek a nadzvedl ji k sobě. Po pravdě řečeno, vůbec se nestarala, jestli se někdo dívá. Jediné co vnímala, byl on. Jeho dotek, jeho chuť a jeho vůně.
Voněl kůží a jehličím a něčím úžasně lákavým. Ta vůně byla všude kolem ní a pronikala jí do pórů. Už ho nechtěla nikdy pustit. Chtěla, aby ji nikdy nepustil.
Byl to Jason, který přerušil polibek. Oba lapali po dechu. Opřel se čelem o její a třel se jí tvrdým ptákem o rozkrok.
„Kde máš ložnici?“ Zavrčel chraplavě.
„Pojď za mnou.“ Na nic se ho neptala. Chtěla totéž, co on.
Nechal ji jít, ale ne moc daleko. Objal ji kolem pasu a šel těsně vedle ní, jak pospíchala k nejbližšímu vchodu do domu. Její ložnice byla na chodbě jen o pár metrů dál, ale připadalo jí, že je snad na měsíci.
Když se za nimi zabouchly dveře od domu, vjel jí rukou pod tričko, když se otočila k chodbě vedoucí k její ložnici, přetáhl jí ho přes hlavu. Upustil ho někde po cestě. Podprsenku jí sundal u dveří její ložnice a pustil ji na zem.
Za boky ji otočil čelem k sobě a donutil ji couvat směrem k posteli, zatím co jí svlékal džíny. Sama také nezahálela, už mu svlékla košili a právě se pustila do kalhot. Rychlý pohled, jí prozradil, že je naostro. Super. Olízla si rty.
Strčil do ní a ona spadla na postel. Rychle jí stáhl džíny a kalhotky z nohou spolu s ponožkami a položil se na ni. Díky Bohu, že si stačila zout tenisky.
Jason se zarazil jen na chvíli, aby stáhl džíny tak, že uvolnil svého tvrdého ptáka a pak vrazil mezi její stehna, vrazil do ní bez jakékoli předehry. Bylo jí to jedno. Byla už mokrá a připravená. Celou noc o něm snila, takže se vzbudila vzrušená. Tu touhu nevnímala jen proto, že se soustředila na zahradu, jakmile se k ní přiblížil, znovu propukla.
Byl uvnitř ní tak ztraceně příjemný. Jako by tam patřil. Jako by mu bylo souzeno v ní navždy zůstat.
Bylo nebezpečné takhle přemýšlet. Sally odsunula ty myšlenky stranou, soustředila se na to, jak se v ní pohybuje, na to jak se mu při každém přírazu zarazí dech, na to jak jí prostupuje jeho teplo, jako by se do ní chtěl nesmazatelně vtisknout. Nikdy nebyla s nikým lepším. Měla by se bát, že ji zničí pro jakéhokoli jiného muže, ale bylo jí to jedno. Jediné, co bylo pro tuhle chvíli důležité, bylo, že je v ní a žene je oba stále výš.
Když zrychlil, Sally vykřikla. Něco takového ještě nezažila.
Nechtěla, aby byl něžný. Nechtěla to pomalu. Teď ne. Možná později, ale rozhodně ne teď. Potřebovala to tvrdě a rychle, přesně tak, jak jí to dělal.
Zdálo se, že ví přesně, co potřebuje, vrážel do ní svého ptáka rychle a tvrdě a při každém přírazu jí narážel na klitoris. Vzal ji za ruce a za zápěstí jí je držel nad hlavou. Ovládal ji ve všech směrech a ona to milovala. Milovala to, jak ji šuká. Vášnivě, rychle, tvrdě a dlouze.
Už to nedokázala vydržet. Byl jako tornádo. Síla jeho vášně, ji poslala do vývrtky, která nabírala rychlost, jak se vymkla její kontrole. Vyvrcholila tak silně, že málem omdlela. Matně si uvědomila, že slyší křik a že přichází od ní.
Sakra. Nikdy předtím nekřičela. Nechte všechno na vlkodlakovi a pořádně zdivočíte.
Jason za pár okamžiků zavrčel a také se udělal. Zaťal svaly i zuby a vítězoslavně zavyl. Takové vytí ještě nikdy předtím neslyšela. Připadalo ji roztomilé a znovu v ní vzbudilo vzrušení.
Cítila teplo, jak do ní stříkal. Horké, vzrušující a intenzivní uspokojení jaké vůbec nečekala. Málokdy se milovala bez kondomu. Věděla, že není moc zkušená, ale Jason ji dohnal na úplně novou úroveň rozkoše.
Jason se na ni zhroutil a ona si libovala v tom, jak ji tiskne k posteli. Milovala způsob, jakým na ni reagoval. Nenechával si nic pro sebe. Cítila se jako femme fatale. Jako sexuální bohyně.
Sally se ještě nikdy v životě necítila jako sexuální bohyně. V nejlepším případě byla nadaný amatér. Jason to všechno změnil.
„Promiň.“ Jeho hlas byl stále drsný. Milovala to. Věděla, že mu to udělala ona. „Asi jsem tě úplně odrovnal.“
„To je v pořádku.“ Rychle ho uklidnila, prsty mu projížděla střapaté vlasy.
Po chvíli se z ní skulil a zezadu ji objal. Paráda. Zdálo se, že se vlci rádi mazlí. Sally si na to rychle zvykala.
„Promiň, zlato.“ Kousl ji do ucha. „Nechtěl jsem na tebe hned skočit.“ Řekl s humorem.
„Vážně? Celou noc se mi o tobě zdálo a byla bych zklamaná, kdybys to neudělal.“ Pohladila svalnaté předloktí, které ji objímalo kolem pasu. Cítila se líně a uspokojeně.
„Zdálo se ti o mně? O nás?“ Zeptal se šeptem vášnivě.
„Hmm,“ odpověděla kladně.
„To mám teda štěstí, co.“ Jeho hlas byl plný arogantního souhlasu.
„Co budu dělat se zahradou?“ Přemýšlela nahlas, doufala, že bude mít nějaké řešení. „Členové smečky to pravděpodobně Carly řeknou.“
„To je úplně jasné. Kromě toho jsem si myslel, že je jednou z tvých nejlepších kamarádek. Chceš říct, že ona o tom neví?“
„Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nikdo mě nikdy neviděl tohle dělat.“ Zaznělo váhavě.
„Nikdo se tě nikdy neptal, proč se tvým rostlinám tak dobře daří?“
„Ano i ne. Když jsem byla malá, bylo to přirozené. Povídala jsem si se stromy a květinami. Ne slovy, ale většinou jsem si s nimi rozuměla lépe než s lidmi. Jak jsem dospívala, začala jsem si uvědomovat, že ostatní lidé je neslyší. Pěstouni v místě, kde jsem žila od sedmi do deseti let byli průměrní. Naučila jsem se na sebe neupozorňovat. Trávila jsem hodně času na starém stromě mimo ostatní děti. Ten strom byl hodně starý. Mí pěstouni na něj nikomu nedovolovali lézt, ale já to stejně dělala. Věděla jsem, že mě ten strom ochrání před výsměchem a šikanou.“
Jason ji pevně objal. Cítila, jak ji něžně políbil na krk. „Jsem rád, že jsi někoho měla, i když to byl jen starý strom. Po tom cos mi právě řekla, mi je jasné, co se skrývá ve tvé krvi.“
Otočila se mu v náruči. „Opravdu?“
„Je to trochu přitažené za vlasy, ale myslím, že jeden z tvých předků patřil k lesním duchům. Už jich moc není. Jeden žije na pozemcích smečky. Ve skutečnosti žije nedaleko toho malého vodopádu, kde jsme včera byli. Je to legrační. Chtěl jsem tě tam vzít, hned jak jsem tě uviděl, i když jsem tam žádnou jinou ženu nevzal. Bylo to vždy mé útočiště. Místo, kam můžu jít, když chci o samotě přemýšlet. Smečka o tom místě nic netuší. Ale když jsem tě poprvé uviděl, chtěl jsem se s tebou o to zvláštní místo podělit. Zajímalo by mě, jestli s tím můžou mít něco společného tví předci?“
„To netuším.“ Byla z něj úplně naměkko. Z toho, že s ní sdílel své útočiště.
„Existuje jediný způsob, jak to zjistit. Půjdeme na návštěvu. Možná nám potvrdí, že tvé zvláštní schopnosti pocházejí od lesních duchů.“
„Co je to za bytost?“ Sally se skoro bála zeptat.
Jason se ušklíbl. „Víla.“
„Děláš si srandu.“ Sally to úplně šokovalo. „Ony jsou skutečné?“
„Stejně skutečné jako ty nebo já. Dřív jich bývalo mnohem víc. Ale stejně jako u všech nadpřirozených druhů, během vzestupu člověka se jejich počet zmenšil. K přežití potřebují lesy. Stačí si všimnout toho, jak se rozrůstají města a lesů postupně ubývá. Nedivím se, že tuhle sféru opustili.“
„Existují ještě jiné sféry?“ Netušila co to znamená, jestli tím myslí paralelní světy nebo jiné planety.
„Mnoho,“ potvrdil. „Ale všechny obývají také lidé. Existuje mnoho dalších, na kterých magické rasy dobře prospívají. Nebo jsem to tak alespoň slyšel. S Fey jsem se ještě nikdy nesetkal, ale vím, že existují. Nedávno jeden přišel na pomoc velekněžce. Slyšel jsem, že teď spolupracuje s jedním upírem z New Yorku.“
„Víla? V New Yorku?“
Jason se hlučně rozesmál. „On není víla. Ten chlap je bojovník Fey. On je spíš jako elf v knížkách od Tolkiena než víla od Disneyho, až na malá křidélka.“ Zvedl se z postele a postavil. „Slíbil jsem, že tě odvezu na policejní stanici, abys podala oficiální výpověď. Sice bych s tebou nejraději strávil v posteli celý den, ale asi bychom měli vyrazit.“
„Ano,“ souhlasila Sally a také vstala. Smečka i upíři mohou být ve vážném nebezpečí. Chtěla dnes získat nějaké odpovědi.
Rychle se oblékla a krátce se zastavila v koupelně, zatímco Jason ustlal. S úsměvem si pomyslela, že na muže je překvapivě pořádný. Dokázala by si na něj snadno zvyknout.
O pár minut později vyrazili. Dnes přijel ve zbrusu novém SUV. Měla raději motorky, ale na jízdě v prostorné kabině také něco bylo. Během cesty si mohli povídat.
Jason jí cestou ukazoval různé památky a udržoval rozhovor, ale jak se blížili k policejní stanici, cítila rostoucí napětí. Byl čas dát se do práce. Čas zjistit, jestli je nebezpečí skutečné, nebo domnělé. Doufala, v to druhé, ale bála se toho prvního. Napětím se jí sevřel žaludek. Už věděla, jak to dopadne, věděla to od chvíle, kdy zahlédla to tetování.
S nasazeným policejním výrazem, Sally vyskočila z SUV, jakmile jí Jason otevřel dveře. Zaparkoval přímo před policejní stanici, takže nebylo moc času srovnat si myšlenky, než si stáli tváří v tvář s důstojníky, kteří jim den předtím pomohli. Ten tmavovlasý byl policista Bell. Blonďák byl důstojník Horace.
Jason si s oběma muži potřásl rukou, bylo vidět, že se dobře znají. Šla s důstojníkem Horace, zatímco Jason s Bellem. Odvedli je dozadu, kde s nimi sepsali oficiální výpovědi.
Sally využila chvíle, kdy policisté šli kopírovat. Ujistila se, že Jason hlídá a podívala se do otevřeného šuplíku.
Sally rychle pročetla protokol a zjistila, že je to samé jako před lety, tetování si nevšiml nikdo jiný než ona. Ale proč? Proč to tetování nikdo jiný neviděl, vždyť z toho zápěstí přímo svítilo? Má snad halucinace? Pohrává si s ní mysl? Musí zjistit, co se to sakra děje.
Jason se varovně pohnul a ona vrátila složku zpátky na místo. Právě včas. Oba policisté se k nim vraceli. Podali Jasonovi a Sally kopie jejich výpovědí.
Sally cítila úlevu, když šli k autu, celou cestu mlčeli, dokud nebyli uvnitř.
Jakmile se rozjel, začal Jason mluvit. Nikdo venku netušil jak napjatá a vážná je jejich konverzace.
„Zjistilas ty informace?“ Ptal se Jason, aniž na ni pohlédl.
„Naši útočníci se jmenují William Sullivan a Bartoloměj Samuels. Žádné identifikační znaky na zápěstí.“ Řekla mu, co viděla v policejní zprávě. „Sakra. Skutečně jsem si myslela, že jsem to viděla. Jen na zlomek vteřiny, ale bylo tam.“
„Když říkáš, žes to viděla, tak ti věřím.“ Jeho víra v ni byla dojemná.
„I když jsem to viděla jedině já?“
Jason přikývl. „I tak.“
„Jak to?“ Nedokázala to pochopit, proč v ni tak silně věří. Ne, když sama o sobě pochybuje.
„Protože jsem tě dnes ráno viděl. Ať už tomu věříš nebo ne, máš v sobě magii, zlato. Neznám se s uživateli magie, ale vím, že existují věci, které mohou vidět jedině oni. Možná právě proto, jsou ta tetování viditelná jen pro někoho.“
„Máš pravdu.“ To ji vůbec nenapadlo. „Tak kam teď?“
„Myslím, že je čas, zajít na návštěvu k Leonoře. Možná bude schopná vrhnout trochu světla na podstatu tvého kouzla. Je jedinou z Fey, kterou na tomhle území znám. No… alespoň jednou z nejpřátelštějších.“
„To je ta víla, o které jsi mluvil?“ Sally si nebyla jistá, jestli je na setkání s vílou připravená. Bylo by úžasné zjistit, proč viděla to tetování, ale nebyla si jistá, jestli opravdu věří, že v jejích žilách proudí magie.
„Ano. Neboj se. Bude se ti moc líbit. Žije v lese a stará se o něj, je úžasná. Jsem moc rád, žes mi poskytla výmluvu, abych ji mohl navštívit. Párkrát měsíčně ji navštívím, i když většinou se ve vlčí podobě proplížím kolem, abych se ujistil, že je v pořádku a má všechno, co potřebuje. Vůbec nevychází z lesa. Tvrdí, že jí poskytuje všechno potřebné. Soudě podle toho co jsem v průběhu let viděl, mám podezření, že říká pravdu.“
Jason projel městem a zamířil k lesu stejnou cestou jako včera. Zaparkoval a vedl ji zase kolem vodopádu.  To místo bylo vážně úžasné a lesy kolem byly vážně svěží. Porost byl hustý, ale dalo se v něm volně pohybovat. Rostliny byly v plném květu, všechno kolem pilně rostlo a zelenalo.
Předtím byla tak zaujatá Jasonem a pumodlakem, který je navštívil, a potom zprávou o pytlácích, že nezaslechla melodii, kterou zpívaly stromy. Bylo to nádherné. Melodie zesilovala, když procházeli kolem místa, kde se setkali se Stevem Redstonem.
Okouzlená Sally předběhla Jasona. V nevědomý šla v čele. Věděla, že musí dojít ke zdroji té nádherné melodie.
„Jsme na Leonořině území,“ řekl jí Jason za zády.
Sally se zastavila a vůbec si nebyla vědoma toho, že ho o pár metrů předběhla. Něco před ní ji volalo. Zeptala se nejbližšího stromu a uslyšela odpověď, cítila radost, někdo jí odpověděl.
„Tady není,“ řekla Sally Jasonovi. „Ale vím, kde je.“
„Jak to?“ Jason ji dohnal a šibalsky se na ni usmál.
„Řekly mi to stromy.“ Zúžily se mu oči, jako by jí nevěřil. „Tys to neslyšel?“
„A co?“ Jason naklonil hlavu, jako by naslouchal, ale pak zavrtěl hlavou.
„A podle čeho hledáš?“
Jason si poklepal na nos. „Podle pachu.“
„Samozřejmě.“ Měla sis to uvědomit, Sally. Je konec konců vlk. „To je v pořádku. Já slyším šeptat stromy. Každý má vlastní melodii. Někdy když jsou stromy aktivní, jako tady, mohu jim klást otázky. Ne slovy, spíš myšlenkami, a někdy mi odpovídají. Bříza předala můj dotaz borovici, ta ho zašeptala dubu a tak dál. Jako telefon.“ Ještě nikdy se to nesnažila někomu vysvětlit a zjistila, že je těžké vyjádřit slovy, jak přesně to funguje. „Pak se stejnou cestou vrátila odpověď, řekli mi, kde najdeme tvou přítelkyni.“
„A mě řekli, kde tě hledat,“ listovým pronikl ženský hlas. Objevila se žena, měla zlaté vlasy a byla oděná v zelené a zlaté.
Jason postoupil vpřed. „Leonoro, je milé tě zase vidět.“
„Tebe také, Jasone.“ Její úsměv byl andělský, ale její tázavý pohled se rychle přesunul od Jasona k Sally. „Kdo je to? Stromy šeptají o její magii.“
„Sally Deckerová, policejní detektiv ze San Francisca,“ odpověděl formálně Jason. „Je blízkou přítelkyní nové Paní.“
„A dítětem lesa,“ dokončila Leonora, přistoupila blíž. „Alespoň zčásti.“
„Jsem přesvědčen, že má i trochu vlčí krve,“ přidal Jason, pak se otočili, a podívali se na Sally. Cítila se trochu jako moucha pod mikroskopem. „Dokáže ovládat rostliny a vidí magické znaky. Doufali jsme, že bys nám mohla pomoct najít podstatu jejího kouzla.“
Leonora se zahihňala. Byl to kouzelný zvuk. Jako okvětní lístky ve větru.
„To je snadné,“ řekla nymfa. „Jejím kouzlem je příroda. Stromy se v tom shodují. Její magie je podobná té mé, ale existuje způsob, jak to potvrdit s jistotou, jestli o to stojíte.”
„Bude to bolet?“ Zeptala se Sally. O magii nic nevěděla. Sice něco dokázala s rostlinami, ale teď měla trochu strach.
Leonora se opět zvonivě zasmála. „Ne, má drahá. Nebude to bolet. Ani to nevyžaduje žádné zvláštní přípravy. Jen mi podej ruku a já vyvolám tvůj rodokmen.”
Sally se tázavě podívala na Jasona. Jeho povzbudivé kývnutí ji přesvědčilo.
Napřáhla ruku a nymfa se jí dotkla. Leonořiny ruce byly teplé a suché, plné energie a světla. Když se jejich energie setkaly, Sally ucítila drobné zajiskření. Měla pocit, že je to obdiv. Ale nebyla si tím úplně jistá, o magii nic nevěděla.
„Je čas se podívat,“ řekla tiše Leonora a najednou mezi nimi vyrostl ze země malý třpytivý stromek.
Byl průsvitný a vůbec nenarušil půdu, ale jiskřil životem. Sally poznala, že každá větev končí jedním z členů její rodiny. Lidmi, které nikdy nepoznala. Lidmi, o kterých vždycky přemýšlela.
A tam, na vrcholu, bylo její vlastní jméno… A vedle něj bylo další…
„Já mám sestru?“


14 komentářů:

  1. Vďaka za preklad a korekciu. Už sa teším na pokračovanie.... :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, díky moc za další kapitolu a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!:-) :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a korekciu :-), a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. super uz se tesim na dalsi pokracovani moc dekuji :) za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Tohle byla krásná kapitola.... Moc děkuji za překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za krásnou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat