neděle 13. září 2015

Ohnivý král - 6. kapitola

Milí čtenáři,
opět tu máme další kapitolu. A jak v ní zjistíte nebo možná jste již zjistili v minulé kapitole, Katiyana je velmi pokroková princezna. Možná si říkáte, že to bude tím překladem, ale věřte, že i v originále má páru.

Pěkné počtení,
Kikulka &WASPS

P.S. Moc děkujeme za všechny komentáře a pozitivní ohlasy. Motivují nás k dalšímu překládání.

„Zbytečně kvůli tomu plýtvám svým časem,“ hřímal Lian.
Bennet jen zavrtěl hlavou a oči zavřel kvůli hrozící migréně. „Statkáři potřebují stálý přívod vody, aby mohli vypěstovat naši úrodu a živit naše zvířata. Bez toho bychom všichni hladověli.“
Lian se na něj zamračil přes stůl. „Toho jsem si zcela vědom. Co ale nechápu je to, proč se o tohle nemůže postarat někdo jiný, zatímco já bych se mohl soustředit na to, co je opravdu důležité.“
Králův poradce v oblasti zemědělství se rozzlobil a tím zabránil dalším negujícím argumentům. Lian to vzal na vědomí, pohodil rukama ve vzduchu a povzdechl si. „Ano, já vím. Voda je důležitá.“ Zamračil se a podíval se do prázdné číše. Jeho osobní služebná byla po jeho boku dřív, než na ni stačil zavolat.  Díval se, jak mu dolévá a nakonec prohlásil. „Almo, slyšela si vše, co tu bylo dnes řečeno. Jaký je tvůj názor?“
Členové královské rady nebyli ani v nejmenším překvapeni tím, že požádal o názor svou služebnou. Vlastně byli docela rádi za její zdravý rozum. Ještě více však oceňovali to, že se jí ho podařilo alespoň trochu zklidnit, když přišlo na jeho pravidelné výbuchy vzteku.
Mladá žena povytáhla obočí a prohlížela si svého temperamentního krále. „Myslím, že byste měl dát na radu vašeho poradce pro zemědělství, udělat dle jeho pokynů a přestat se s ním dohadovat o tom, kolik vojáků hodláte uvolnit na kopání těch kanálů.“
Král na ni zíral, ale ona se jen lhostejně odvrátila zpět k mužům sedícím okolo stolu. „Dobře. Vezměte si, kolik mužů bude třeba na dokončení projektu.“
Zemědělský poradce sklonil hlavu a opřel se v křesle. „Jak poroučíte. Začneme zítra.“
Ostatní muži pozvolna opouštěli místnost, nechávajíc tam jen krále, kapitána stráží a královu osobní služebnou.
Lian se ostražitě podíval na ty dva. „Co je?“
Alma stiskla rty a začala sklízet ze stolu, takže to byl Bennet, kdo musel vést tu nepříjemnou konverzaci. „Můj králi,“ začal, ale pak přestal, když viděl, jak se vládce zamračil.
„Přestaň mi tak říkat,“ požadoval Lian. „Vždycky jsem byl pro tebe Lian, už od doby, co jsme byli chlapci. A ani bych nebyl králem, kdyby ta čarodějnice nezavraždila mého otce!“ Barva znovu vyprchala z jeho tváří a opět bouchl pěstí do stolu, až všechno, co na něm bylo, sjelo i s ubrusem na podlahu.
Bennetovy oči změkly. „Ale udělala to. Tvůj otec je už pět let mrtvý a ty po tu dobu spravuješ toto království. Chápu, že přinášet spravedlnost je tvoje povinnost, ale není to jediná tvoje povinnost.“
„Nebudu mít klid, dokud za to ta čarodějnice nezaplatí!“
„A já ti budu stát po boku v každé bitvě,“ souhlasil Bennet tiše. „Ale nemůžeš válku postavit před potřeby svého království.“
Alma se pohybovala kolem stolu a uklízela to tam. Lian se na ni podíval, jeho oči byly tmavé, skoro černé. „Myslíš si to samé co Bennet?“
„Ano,“ řekla stroze. „Vaši lidé touží po spravedlnosti stejně jako vy. Ale potřebují víc než to. Nutně potřebují vodu pro růst plodin, k péči o zvířata. Bez jídla a vody není království.“
„Ale my máme vodu,“ hádal se Lian. „I obilí a dobytek.“
„Tvým úkolem je zlepšovat staré zaběhnuté věci a zkoušet něco nového, aby lidé mohli žít lépe. Jaký je smysl toho držet vojáky neustále v pohotovosti pro případ, že královna náhodou vymyslela nový způsob, jak nás trápit?“ Její slova byla odvážná, ale byla si moc dobře vědoma toho, že se zrovna na ni kvůli tomu neoboří. Bennet tikal pohledem mezi těmi dvěma a, ne poprvé, obdivoval Alminu odvahu při rozhovoru s jejich zuřivým králem.
„Nějaká další moudra, Almo?“ zeptal se Lian sarkasticky.
„Myslím, že to pro dnešek stačilo,“ řekla zlehka, vyhýbajíc se jeho pohledu.
Lian na ni zíral. „Ven s tím, holka.“
Založila si ruce v bok. „Ohol se, stáhni si vlasy dozadu a obleč se do něčeho pořádného. Pokud to neuděláš, nikdy si nenajdeš manželku!“
Bennet se dusil vodou, kterou právě popíjel, a vyprskl jí na stůl. Smích, jenž se snažil ututlat, vybublal na povrch.
Ale král se netvářil pobaveně. „Nemám na takové věci čas. Možná poté, co se postarám o Sulu.“
Bennet rychle zamaskoval všechny známky veselí. „Máš ještě jednu záležitost, o kterou se musíš postarat, než půjdeš do důchodu,“ řekl a podíval se na tmavnoucí oblohu.
„Doufám, že mi zlepší náladu,“ zamumlal Lian.
„Mohla by,“ prohlásil Bennet a odstrčil židli od stolu. „Ta dívka, kterou jsem přivedl, čeká, až bude vyzpovídána. Jsem si jistý, že se nemůže dočkat, až bude doma.“
„Jaké děvče?“ zeptal se král a následoval kapitána z místnosti.
Bennet byl rád, že Lian šel za ním a nemohl vidět, jak protočil oči. „Dívka, kterou jsme našli na hranici lesa. Ani bych ji sem nepřivedl, ale srazila Anda k zemi a je ti jasné, jak to urazilo jeho mužnost.“
„Knockoutovala ho?“ zeptal se Lian pobaveně. „Ta malá holka? Možná, že to bude zajímavé popovídáníčko.“
„Pochybuji, že by královna vysílala své špióny převlečené za ušmudlané holky,“ podotkl Bennet suše.
„Možná je zvěd. Určitě bychom někoho takového nečekali,“ řekl, jak následoval kapitána po schodech dolů.
„Můj vládče, říkal jsem ti někdy, že někdy vidíme špehy i tam, kde nejsou?“
„Asi milionkrát. Tak kde je?“
Bennet se zadíval na nejvzdálenější celu a viděl, jak na rohoži leží ta malá celá zakrytá dekou. Zabouchal na tyče. „Vstávej holka, král přišel!“
Nic se nepohnulo a Bennet si povzdechl. „Dojdu si pro tebe, když budu muset a garantuji ti, že se ti to nebude líbit.“ Zase nic.
Z opasku vytáhl klíč, z pochvy zase meč. Král ustoupil a pobaveně se křenil, jak Bennet vstoupil do cely a následně přešel obezřetně k posteli. Nakonec, odhodil přikrývku a zalapal po dechu, jak viděl balíky sena svištět vzduchem. Jak postel, tak cela byla prázdná.
„No, kde je?“ zařval Lian, dívajíc se na spoušť před ním.
Bennet se rychle přesouval po cele, kopal do sena, obracel rohož. Nebylo místo, kam se schovat. Neskrývala se. Byla pryč.
Lian přimhouřil oči na něco válejícího se na zemi. Kapitán to zvedl a poklesla mu čelist
„Co to je?“ vyštěkl král.
„Dopis,“ odpověděl ochraptělým hlasem. „Napsaný na tvém pergamenu zapečetěný tvou královskou pečetí.“
Lian vešel do cely a vytrhl mu list z rukou. Pečeť byla skutečně jeho, stejně jako papír. Zdálo se, že napsán i tím drahým inkoustem, který používal pouze na korespondenci s dalšími monarchy. „Všechno tohle uchovávám jen ve svých komnatách. Jak se to mohlo dostat sem dolů?“ Aniž čekal na odpověď, rozlomil pečeť a byl šokován, když zjistil, že je dopis adresován jemu. „Nejdražší Sluneční králi, děkuji Vám za pohostinnost, ale musím se vrátit domů. Nejupřímnější pozdravy.“ Nebylo to podepsané.
Bennet četl králi přes rameno. „Jak mohla uniknout z cely? Osobně je kontroluji, co čtvrt roku.“
„To není zdaleka úplná otázka! Jak se jí podařilo uprchnout z cely, dostat se do mých přísně střežených komnat, zase zpět, aby tu nechala tento dopis a znovu utéct? Kdo byla ta dívka?“ Zuřivost v králově hlase, tentokrát nenechala ani jeho nejstaršího přítele chladným.
„Nevím, můj králi, ale zjistím to.“
˘˘∞˘˘
Katiyana konečně zpomalila, až když před sebou spatřila chaloupku. Utíkala už tři dny v kuse vracejíc se a ohlížejíc se, jestli není sledována. Brodila se potoky, aby zakryla své stopy. Sotva si našla čas na to, aby se napila a vylovila něco k jídlu ze svého rance., zatímco sprintovala lesem. Byla vyčerpaná, ale strach, že ji sledují a chtějí ji lapit, jí nedal pokoj. Jakmile uviděla domov, přestala se nutit utíkat vpřed a málem spadla před dveřmi do chaloupky.
„Katiyano, vypadáš strašně,“ zalapala po dechu Adora.
Bezejmenná se ohlédla přes rameno do tmavnoucího lesa. „Jde po tobě někdo?“ zeptala se tichým hlasem.
Katiyana zavrtěla hlavou, nevěřila svému vyprahlému hrdlu dost na to, aby promluvila.
„Pojď dál, jen pojď,“ zvala ji Cidra, chytla ji za ruku a vedla ji ke stolu. Nalila jí sklenici vody a postavila jí před ní, netrpělivá, aby si Katiyana svlažila hrdlo a mohla mluvit.
„Tak co? Co se stalo?“
Adora na ni zíral. „Dej jí chvilku, vypadá, jako by běžela po celý den i noc.“
„To je pravda. A navíc,“ konečně mohla mluvit, „jsem se dostala na okraj lesa a přepadli mě.“
„Kdo?“ vydechla bezejmenná.
„Vojáci Slunečního krále. Zřejmě je to zločin, překročit hranici.“
Cidra se zamračila. „Nevzpomínám si, že by to bylo protizákonné. A z jakého důvodu byl ten příkaz uplatněn?“
Katiyana zavrtěla hlavou. „Obávám se, že kvůli Sule. Jen vím, jak jsem se kochala vlnící se trávou a pak mě chytili.“
„To ses nechala dobrovolně chytit?“ zeptala se pochybovačně Cidra.
„No, ne. Bránila jsem se. Ale to byl zřejmě důvod, proč mě odvedli do paláce, i když můžu říct, že rozhodně nebyli rádi, že přicházím z lesa. Něco se stalo. Sula musela udělat něco, co je rozhněvalo.“
„Počkat,“ přerušila ji Adora. „Co se stalo, když tě dovedli do hradu?“
Katiyana se ušklíbla. „Král mi nařídil, abych počkala, dokud nebude mít čas mě vyslechnout. Pak se na mě podíval a propustil mě, protože ve mně viděl jen malou špinavou uličnici.“
„Vysvětlila si mu, žes byla jen zvědavá?“ pobídla ji Cidra.
Katiyana pokrčila rameny. „Jak jsem mu to měla vysvětlit? Těžko jsem se mu mohla svěřit s tím, kdo jsem a odkud přicházím.“
Cidra neochotně přikývla.
„Takže?“ ptala se Adora netrpělivě.
„Tak jsem odešla,“ řekla Katiyana prostě. „Ty jejich zámky byly primitivní.“
Cidra vstala od stolu, otočila se zády, aby zamíchala něco, co vařilo v kotli nad ohněm. Ztuhlá ramena dokazovala její neklid. „Doufám, že si spokojená. Taková vycházka už se nemůže opakovat.“
Srdce jí ztěžklo, ale nezbylo jí než souhlasit. „Já vím.“
„Opravdu?“
„Ano,“ řekla Katiyana unaveně. „Jen jsem chtěla vidět víc z toho úžasného světa, něco jiného než les. Dozvědět se víc.“
„Naučila ses něco?“ zeptala se tiše bezejmenná.
Položila ruce na stůl, nutíc se, aby relaxovala a potlačila ten hněv. „Ano, ale ne dost. Sula opravdu stále vládne na trůnu mého otce. A cokoliv udělala, rozohnila tím Slunečního krále až do morku kostí.
„Ale ty nevíš co,“ podotkla Adora.
„Nedovedu si představit všechny ty ohyzdnosti, kterých je schopná. Takže ne, nemám tušení, co udělala.“
„No, možná bychom to mohly zjistit bezpečnější cestou,“ nabídla Cidra.
„Jako třeba převléct se za trpaslíka a místo peněz směnit zboží za drby?“ zeptala se Katiyana. Snažila se zakrýt hořkost ve svém hlase a téměř se jí to podařilo.
„Děláme to, co musíme,“ řekla Cidra ostře. „Byla bys dávno mrtvá, kdyby si nás nenašla a nezůstala tady.“
„Já vím. Jen bych si přála, aby můj život byl víc než jen hra na schovávanou.“
„Měla bys být vděčná, alespoň za tohle.“
„Jsem vděčná,“ prohlásila rozmrzele, „jenom to prostě není to, co jsem očekávala.“
„Samozřejmě, že ne,“ odsekla Cidra. „Myslíš si, že žádná z nás, co se tu ukrývá, si není vědoma toho, jak opravdový život prochází kolem, zatímco ostatní si hledají lásku svého života, vytvářejí skutečný domov, mají děti a tráví čas se svými blízkými či přáteli?“
„Všechny jsme si dobře vědomy toho, jak nepříjemné jsou okolnosti,“ vpadla jim do toho Adora. „Každá z nás má místo, kde by byla mnohem raději, ale z nějakého důvodu tam být nemůžeme. Takže přestaňte po sobě štěkat.“ Její slova byla tvrdá, ale řečena s laskavostí. Poté šly všechny spát a každá osamotě litovala, toho co řekla.
Ležíc na podložce, Katiyana přemýšlela o těch detailech, které se v tom novém světě naučila. Její myšlenky začaly širou oblohou s obřími beránky, přeskakujíc na vlnící zlatorudou trávu – to vše se jí dokonale vrylo do paměti. Bylo to krásné, otevřené, neviděla tam žádné hranice. Zoufale se chtěla vrátit a vidět víc. Ale závažnost, toho co se stalo, pronikla do všech částí její mysli, spustila vodopád slz. Odložila své nově nabyté vzpomínky na později, převalila se a pokoušela se usnout.
Další den nebyl tak těžký, jak si myslela, že bude. Adora udělala snídani, zatímco ona a bezejmenná dívka šly ven shánět dřevo na oheň. Cidra si vytáhla koš s oblečením, které bylo třeba vyspravit, posadila se a mžourala na roztřepené lemy opotřebovaných látek. Vzduch byl chladný, svěží, v mírném větru přivál ten slabý závan spáleného dřeva. Bezejmenná zachytila její drobný úsměv. „Některé dny se cítím jako bych byla v pasti, ale některé dny se cítím volnější než pták. Ale nic se tu nemění. Tak se cítím já.“
Katiyana vzhlédla od těch větviček, co sbírala. „Zůstaneš tu navždy?“
„Zůstanu, dokud nenastane ta chvíle, abych odešla.“
Katiyana se zvedla ze země zvědavá, co z této obvykle velmi tiché a rezervované dívky, vyleze. „A kdy to bude?“
„Nejsem si jistá. Myslím, že to poznám.“
Les byl najednou klidný, tichý a Katiyaně vyskočila husí kůže. „A jak?“
Bezejmenná pokrčila rameny. „Prostě to poznám.“
Katiyana byl po několik dalších dnů tichá a zamyšlená. Ostatní jí ponechali v jejích myšlenkách, potácet se v mlze. Sbírala dříví bez toho, aby si ho prohlédla, lovila, chystala pasti a čistila kořist. Napadlo ji, jestli její čas na odchod někdy přijde a jak pozná, když ta chvíle nastane. Nechala by si ujít svou šanci? Chyběly by jí dívky z chaloupky?
Jako v pasti, si šněrovala boty mumlajíc nejasnou výmluvu, že potřebují víc dřeva, než včera přinesla. Trápilo jí to, protože věděla, že nemůže cestovat na západ, jak by chtěla, nemohla vidět nekonečnou oblohu ani mraky. Místo toho, aby šla na jih, předstírala, že hledá větvičky. Uběhly hodiny a byla si dobře vědoma, že pokud se brzo nevrátí, holky se o ni začnou bát.
Frustrovaná se otočila, aby zamířila domů, ale něco upoutalo její pozornost. Dále v lese, byl připíchnutý na stromě plakát. S její tváří uprostřed.
Její dech se zasekl skrz rozzlobenou grimasu, jak servala ten papír ze stromu. Bylo to oznámení o hledaných lidech v království.
Slabý vánek zchladil čelo, na kterém vytryskly kapičky potu. Stála tam jako přimražená, zírala na poměrně přesný náčrt její podobizny.
Slabý poryv větru způsobil, že málem omdlela – další plakát přibitý na stromě. Doběhla k němu a strhla ho. Byl úplně stejný jako ten druhý v její ruce. Další závan větru prosvištěl mezi stromy, Katiyana se otočila kolem dokola a viděla šustící plakáty široko daleko.
˘˘∞˘˘
Ostatní uvažovaly, kam odešla. Snídaně byla připravená a ona nikde. Dopoledne si začaly dělat starosti a během oběda už Adora panikařila.
„Musíme ji jít hledat!“ naléhala. Cidra zvedla ruku, ústa v přísné tenké lince. „Potřebovala si jen vyčistit hlavu. Potýká se teď s mnoha věcmi. Na to jí deset minut chůze po lese nestačí.“
„Možná odešla,“ řekla bezejmenná přiškrceným hlasem. „Nikomu z nás není dáno, aby tu zůstal navždy.“
Adora se prudce otočila. „Neodešla by bez rozloučení.“
Při prásknutí dveřmi všechny nadskočily. Katiyana vpadla dovnitř a kopnutím zavřela. Žádná z dívek nic neřekla, když viděla její bledou, ale uhnanou tvář. Vlasy měla slepené potem a ve svých třesoucích rukou svírala stoh papírů.
„Katiyano?“ zeptala se Adora jemně.
„Oni vytapetovali les tímhle,“ řekla kousavě.
„Kdo?“ zeptala se Cidra a stejně jako Adora váhavě sáhla po papíru. Když si to prohlédla, zbledla a pomalu si zakryla rukou ústa. Ostatní si to prohlédly přes rameno a jejich oči se  vmžiku rozšířily překvapením, než je nahradil strach.
„Hledá tě!“ vypískla dívka beze jména. „Sluneční král! A nabízí odměnu.“
„Byly všude,“ řekla Katiyana, z jejího hlasu kapal hněv a strach.
„Ale proč?“ zeptala se Adora stále se mračíc na plakát.
„Nejspíš jsem ho rozzlobila, když jsem utekla,“ řekla provinile. Nemohla, ani nechtěla dodat, že se mu asi hodně nelíbilo, když mu pod nos strčila ten dopis s jeho pečetí.
„Podle toho plakátu tě chce jen vyslechnout, ne tě obvinit z trestného činu. To je dobře, ne?“ zeptala se Adora, doufajíc, aby to byla pravda.
Cidra přimhouřila oči a naklonila hlavu. „Je to znepokojující, že hledá právě tebe. Ale nemá nikoho, kdo by ho k tobě nasměroval. Nikdo kromě nás tě neviděl už léta.
Bezejmenná vytáhla plakát z Adořiných rukou a vzala si zablácený klacík. Všechny se naklonily blíž a dívaly se, jak ztmavila obočí, udělal vousy a knír, velmi podobně, jak si to dělala Katiyana. Nakonec načrtla velkou kapuci a tlustý šatek, který skrýval vlasy, a zvýraznila ohryzek na hrdle.
Katiyana naprázdno polkla. Úplně jí vyschlo v hrdle. „Někdo mě pozná?“ zašeptala. „Oči, ten nos jsou nezaměnitelné.“ Zasténala a zhroutila se do křesla. „Co mám dělat?“
„Mohla by si utéct, schovat se někde jinde,“ navrhla zoufale Adora.
Cidra našpulila rty. „Pravděpodobně-“
„Měla by jít za ním,“ řekla bezejmenná dívka. Adoře a Cidře se kouřilo z hlavy, jak na ni v šoku hleděly, když se snažily pochopit proč. Dívka si jich ale nevšimla a zaměřila se na Katiyanu.
Zpočátku ta slova ani zdaleka nedávala smysl, ale jak panika ustupovala, tak to pochopila. „Můj čas právě nadešel?“ zeptala se nakonec.
Bezejmenná jen pokrčila rameny. „Pouze ty sama si na tuto otázku můžeš odpovědět.“
„Zajmou tě,“ protestovala Adora a Cidra souhlasně přikývla.
„Nehodlám tady zůstat, obzvlášť když ohrožují i vás. Co by se stalo, kdyby mě našel a všichni si uvědomili, že nejsme ti, za které se vydáváme? Kromě toho nehodlám přejít z ukrývání na hovění si ve vězení. Budu reagovat na požadavek krále, ale podle svých vlastních pravidel. Ne jeho.“

Co si myslíte, že Katiyana pro našeho krále přichystá? A jak se vám vlastně Lian líbí? Hoříme zvědavostí, co na něj říkáte.


19 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!:-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za opravdu skvělý překlad a korekci! A dobře se bavím....

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za skvělý překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Dík za překlad .

    OdpovědětVymazat
  7. Myslim ze za nim zajde ,ale necekane. Ze se bude vydavat za nekoho jineho nebo natajno se vyda do hradu ,aby ji nikdo nevidel. Lian se mi libi uvidime jak se bude chovat dal. :-) :D jinak dekuji za preklad. Tesim se na dalsi.

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :D Som prudko zvedavá, čo ma Katiyana za plán. Vyzerá to, že s Lianom bude zábava :D

    OdpovědětVymazat
  9. Super ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. Katiyana to s tim dopisem zabila!! :D jsem hrozně zvědavá jak to bude pokračovat! :) Díky moc za super překlad a korekci :) :D

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Si myslím že tam pôjde, budú sa baviť, neviem či povie alebo nie pravdu, ale potom sa kráľ učeše a oholí, kvôli nej a ona sa doňho zaľúbi :D , dúfam, nech je tam veľa romantiky :D
    Iva

    OdpovědětVymazat
  14. Ledový král se mi hóóódně líbil a Ohnivý král vypadá stejně tak dobře, takže díky moc za překlad :)
    Já bych řekla, že za ním přijde převlečená za muže a hned tak se neodhalí, bude chtít zjistit nějaké informace.
    Jinak Lian zatím nedostal moc prostoru, ale už teď se těším na jejich střety, určitě to bude zábava :)

    OdpovědětVymazat
  15. Ooo, to bude pekne stretko ;) dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  16. To bude ještě zábava,on výbušný,ona paličatá to bude koktejl ;-D

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat