pátek 4. září 2015

Odplata pekla - 8. kapitola


Vstávej.
Ta naléhavá zpráva se stále opakovala a znovu, dokud se Auric se zasténáním neposadil. Vzpomínka na zradu smazala přetrvávající stopy po uspávací droze z jeho systému. Auric se nahnul dopředu, aby zatřásl stále spícím Davidem, a vydal bolestivý sten nad tím, co viděl před sebou. „Muri,“ zašeptal.

Ležela stále jako mrtvola, Muriel se znovu objevila, oblečená jen do zkrvaveného prostěradla. Auric se vyškrábal k jejímu boku a vzal její ledovou ruku do své a pustil ven svůj nářek.
„Ne!“ Křičel své odmítnutí k nebesům, ke světu, ke všem, kdo budou poslouchat. Omámený David se dokodrcal k jeho kolenům vedle něj a připojil se vytím svým vlastním smutkem.
„Do prdele, snažíte se ji zabít svým zasraným ječením?“
Auric zalapal po dechu a stisknul ruce v pěst. „Je mrtvá.“
„Skoro,“ oznámil jim Teivel a kleknul si po její druhé straně. „A pokud do ní rychle nedostanu nějakou krev, rozhodně bude.“
Naděje se zatřepotala Auricovi v hrudi a znovu se na ni zadíval a aby se ujistil, podíval se do sebe. Našel spojení, které je vázalo dohromady, duše k duši. Žila, i když jen tak, tak. „Zavolám Lucifera, aby ji vyléčil.“
„Není čas,“ oznámil Teivel a vytáhl ostrou dýku a rozřízl si zápěstí. Auric chtěl protestovat, jak můžu nechat toho špinavce, aby ji naplnil svou krví – ale nemohl ji nechat zemřít. „Udělej to.“
Teivel po něm hodil cynickým úsměvem, jako by o tom nebylo ani pochyb a přitiskl svoje zápěstí k jejím rtům. Muriel se nepohnula, dokonce ani nepolkla. Upír použil druhou ruku a odtáhl prostěradlo a Auric zalapal po dechu v hrůze nad tím, co zbylo z jejího břicha. Někdo ji otevřel dokořán, ale proč?
Teivel nastavil ruku nad rány, temné kapky se rozstřikávaly v karmínovou sprchu a uzdravovaly ji. Přímo před Auricovýma očima se kůže spojovala, sešívala se sama strašidelným způsobem, takže nemohl odvrátit pohled.
Teivel znovu přitiskl svoje zápěstí k Murieliným ústům a tentokrát Auric uviděl pohyb. Reflexivní polykání, pak další. Brzo už sála Teivela, ale Auric ji nezastavil, jak by mohl, když se jí vrátila červeň do tváří.
Když Teivel náhle odtáhl ruku a Muriel zakňučela při ztrátě, David zavrčel.
Auric se chtěl zeptat, proč odtáhl ruku, ale Teivel si dal prst na rty. „Ta krev je přitahuje. Musíme okamžitě zmizet. Přivolej portál. Já nemůžu. Moje síly jsou spojeny s mojí krví a já jí dal příliš mnoho.“
David se proměnil a otočil se na druhou stranu od nich, vrčel do rozšiřujících se stínů. Auric zvedl Muriel, škubl sebou, když se její tvář zkřivila, její rány stále nebyly plně zahojené.
Přivolal portál, nejblíže co šel Luciferovu hradu. Prošel skrze právě v čas. Monstra vyšla z džugle se slintajícími čelistmi, temnýma očima a hladovými výrazy. David a Teivel proskočili portálem a Auric ho přibouchl, šťastný, že opustili to bohem zapomenuté místo.
Nesl Muriel tak nejopatrněji, jak jen to šlo, když směřovali k hradu, David šel vepředu, aby je varoval.
Zachytil pohyb, podíval se dolů na ni a viděl, že se jí hýbou víčka. Konečně je otevřela a uviděl úlevu v jejích očích, když ho poznala. „Auricu,“ zašeptala. „Zachránil si mě.“
Auricova čelist se stáhla. „Přál bych si, abych to byl já, ale nebyl jsem.“
„Dítě…“
„Cože?“
„Zachránil si taky naši dceru?“
Na prázdný výraz v jeho tváři, vypustila malý nářek a znovu omdlela.
Co se jí to, do prdele, stalo? A o jakém dítěti to mluvila?
*   *   *
Bála jsem se otevřít oči, i když ta příšerná bolest byla pryč. Poslední věc, kterou si vybavuju, je, jak jsem se pohybovala na pokraji života ponechána smrti. Pamatovala jsem si Azazela, jak po mě pošilhává, podrobně popisuje, co chce udělat mému tělu. Ale… Azazel zemřel nebo byl několikrát zraněn. Nebo jsem měla sen o těch dřevěných věcech, co se mu objevily v hrudi a probodávaly ho jako upíra. A pak ta vůně jarní trávy a slunce. Matka? Přišla, aby mě zachránila nebo to byla moje vnitřní touha mít její péči, která mi vytvořila obraz mé záchrany? Moje mysl se líně pohybovala, moje vzpomínky byly pokryty mlhou, která se mi snažila zabránit vzpomenout si. Jako by to šlo.
Lilith. Šepot jejího jména v mé mysli mi připomněl tu mrzkou mrchu a moji bolestnou ztrátu. Moje ruce se samy přesunuly na mé ploché břicho. Přitiskla jsem je dolů, jako bych doufala, že ucítím rostoucí tvrdost, to znamení života, předtím než ta noční můra začala. Břicho se promáčklo bez potíží, strhla jsem ze sebe prostěradlo a prohlížela si své nahé břicho, velké T, a rozeklanou červenou jizvu, která mi už navždy bude připomínat moje selhání.
Slzy mi vytékaly z očí, ale dříve než jsem mohla začít brečet, pevné paže, známé ruce, mě objaly a pevně držely. Auric. Můj anděl. Nakonec jsem nezemřela, i když jedna má část si to zasloužila. Zabořila jsem se do něj, vzlykala. Teď, když je tady, pomůže mi věci napravit. Najde naši holčičku. Pevněji mě k sobě přitiskl, když poséval polibky vrchol mé hlavy a mumlal sladké slova.
„Muri, ach Muri.“ Úzkost v jeho hlase mě víc rozbrečela. Málem jsem ho ztratila a na oplátku on málem ztratil mě. Věděla jsem, jak tvrdě by ho to zasáhlo. Znamenala jsem pro něj všechno – druhá polovina jeho duše, jeho cena za volbu prokletí. Bála jsem se jen pomyslet na to, co by se stalo, kdybych nepřežila. „Jsem naživu Auricu,“ zašeptala jsem. „Zachránil jsi mě. Ale naše dítě…“ Zakuckala jsem se a on ztuhl. „Je pryč Auricu. Lilith odnesla naše dítě.“
Auric se odtáhl a jeho zelené oči se na mě intenzivně zadívaly. „O čem to mluvíš? Jaké dítě? A kdo je Lilith?“
Polil mě ledový pot. „Nezapomněl si, že ne.“ Můj hlas slábnul nad výrazem jeho tváře. „Jak jsi kdy mohl zapomenout, že jsem těhotná? Cožpak si to nevybavuješ? To byl jeden z důvodů, proč jsem byla tak naštvaná na svou matku, protože chtěla naše dítě.“
„Nevíš, kdo tvoje matka je. Nikdo to neví.“
Moje ústa se zkroutila do překvapeného o. „Samozřejmě, že vím, kdo je. Narušila naši rodinnou večeři s mým otcem a řekla mi, že jsem těhotná.“
Auric v popření zakroutil hlavou. „Nedáváš žádný smysl. Možná potřebuješ odpočívat.“
Rozmazaný pohyb mě rozptýlil a já uviděla Davida, jak spěchá do pokoje, jen aby ho můj otec odšťouchl a přišel ke mně s podezřele lesklýma očima.
„Muriel!“ Pevně mě objal a já jeho zpátky. Táta všechno napraví.
„Musíš najít Lucindu,“ prosila jsem.
„Kdo je Lucinda?“ Zeptal se opatrně.
„Moje dcera, tvoje vnučka. Lilith ji vzala a myslím si, že moje matka ví, kde je.“
Ztuhlost panovala v pokoji a můj otec se ode mě odtáhl. Tři páry očí mě sledovaly, zmatenost zůstávala v jejich výrazech. Přejel po mě mráz. „Ne,“ zašeptala jsem víc než nahlas. „Ne, ty taky. Jak to, že si to nikdo nepamatujete?“
„Prošla jsi velkým traumatem,“ chlácholil mě Auric.
Moje zoufalství odcházelo pryč při výrazu jejich nevědění. „To jsou kecy. S mojí hlavou není nic špatné. Jste to vy, kdo potřebují zkontrolovat.“ Začala jsem rozzlobeně křičet, protože si nemohli vzpomenout. „Po tom všem, čím jsem si prošla…“ Píchnutí v mé ruce mě donutilo otočit hlavu na stranu, kde jsem uviděla, jak Nefertiti vytahuje injekci.
„Ne, musíme ji zachránit…“
I když jsem se s tím snažila bojovat, drogy mě táhly pryč. Neměla jsem sílu ani magii, abych s tím bojovala – pro teď.
„Omlouvám se Muri. Budeš v pořádku,“ slyšela jsem Aurica mumlat, jeho hlas chraptěl.
Ale on tomu nerozuměl. Nic nebude v pořádku, dokud neodtrhnu té kurvě Lilith hlavu z ramen a nevezmu si zpátky to, co bylo moje.


11 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Prečo si nikto nič nepamätá ????
    vďaka za preklad a korekciu, a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky. Skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat