neděle 20. září 2015

Návrat mrtvého muže - 22. kapitola


Musela jsem reportérům něco předhodit, jenomže to by bylo při jízdě na houpajícím se prkně a svištění větru nemožné. Takže jsme si vzali vznášedlo. Přes jeho okýnko se dovnitř dobývaly blesky fotoaparátů. Podívala jsem se ven a rty se mi zvlnily, těšila mě i ta trocha soukromí. Jace se ujal řízení, zatímco já jsem procházela ročenku z osmého roku mého pobytu na škole. „Zkontroluj stránku padesát šest.“ Řekl a já jsem prolistovala těžkými pergamenovými stránkami. „Teď se podívej na Christabelinu fotku.“

Christabel Moorcock známá jako „Vyžle“. Usmívala se ze stránky momentek, desetiletá žačka s dlouhými tmavými vlasy a doširoka otevřenýma tmavýma očima. Byla hezká, ale znepokojivě hubená; její lícní kosti vystupovaly ze srdcovité tváře až moc zřetelně. Oblouk úst byl plný a perfektní, řasy zvednuté vzhůru. Byl to záběr hlavy, z obojku by vidět jen malý kousek.
Pod obvyklým seznamem zájmů včetně pohádkových kouzel byla malá černá skvrna, něco jako značka na zadní straně hracích karet. Přejela jsem po ní prstem. Nezmizela.
„Ta černá značka?“
„Teď si najdi stranu padesát osm. Steven Sebastiano.“ Jaceovy prsty se roztančily po touchpedu a řízení převzala automatika. Ucítila jsem mírné přetížení a ztěžka polkla. Copak jsi ho ještě neoživila? Luciferův hebký, krásný hlas mučil můj mozek.
Oživit démona? To není možné. Jenomže když jsem zkoumala texty o démonech, zaměřila jsem se jen na to, jak mě Japhrimel proměnil. Nikdy mě ani nenapadlo, že by bylo možné přivést ho zpátky. Bylo?
Chtěla jsem ho zpátky. To bylo dětské kňourání. Chtěla jsem zpátky všechny mrtvé. Všechny, které jsem kdy milovala.
A zrovna já, bych ze všech lidí měla rozumět konečnosti smrti nejlíp.
„Danny?“
Vrátila jsem se do reality, s bouchnutím zavřela ročenku a ani jsem se nenamáhala zkontrolovat Sebastianovu fotku. „Ty jsi ale šťoura.“ Snažila jsem se, aby to znělo jako ocenění. „Dobrá práce, Jace. Aspoň se tím nebudu muset zabývat. Našel jsi ještě “
„Ještě jsem si to nedal dohromady, ale zatím to vypadá na jediné spojení mezi Christabel a Polyamour, které jsem mohl v ročence najít.“
Ten rok, co Mirovitch zemřel, byla Christabel v ročenkovém výboru. Proč by tam tu značku nechávala? To by bylo hloupé. Na druhou stranu, v době, kdy ročenka vyšla už byl Mirovitch po smrti, bylo to až na konci školního roku, vyšetřování už tehdy skončilo. Asi to nic neznamená, je to nějaký školní vtípek. Jenomže je to jediné vodítko, které máme. „Zajímalo by mě, kdo bydlí na Trividisero.“ Podívala jsem se z okna na pod námi plynoucí město. Šedivé denní světlo zalévalo strohé betonové zdi, sem tam přerušené reaktivními nátěry pro orientaci vznášedel, věže luxusních apartmánů na Lossernach Street. Když jsem se soustředila, viděla jsem proudy Síly kolem budov a na cestách, záblesky zeleně z těch několika málo stromů a zahrad, které dokázaly přežít. A pod tím vším tepalo doutnající radioaktivní srdce Saint City kypící ledově bílou masou Síly.
„Gabe tam žije.“ Vznášedlo se začalo línou spirálou snášet k zemi.
„Gabe nechodila na Riggar Hall.“ Znovu jsem otevřela ročenku, listovala stránkami a hledala další černé značky. „Budeme si muset udělat seznam.“
„Tak jsme tady,“ řekl. „Danny, kdo to volal?“
Byl to zatracený ďábel, Jace. „Nikdo,“ zamumlala jsem a natáhla pravou ruku, abych si přes košili promnula pálící levé rameno.
Copak jsi ho ještě neoživila?
„Tak jo.“Zalogovali jsme se do policejní databáze a štíty nás propustily. Jace navedl vznášedlo k zemi, na cestu vedle výstavního cihlového domu. Cestou ke Gabe jsem kolem toho místa prošla bezpočtukrát. Cesmínový živý plot byl zdravě zelený a zdi byly pokryté ochrannými geometrickými vzory typickými pro Ceremoniáře. Kromě nás tam stálo i policejní a černé koronerovo vznášedlo.
„No paráda,“ odemkla jsem dveře.“ „No co ty víš, třeba nakonec budeme rádi, že jsme tu rakev vytáhli.“
Vyskočila jsem a hučení ustalo. Jace vypnul napájení. Pružiny po dosedu na zem jemně skřípaly. Dům byl třípatrový, pečlivě udržovaný, zahrada převážně okrasná. Všimla jsem si několika růžových keřů a araukárií[1]. Střecha byla nová v ranním slunci se po nočním deštíku leskla. Kolem celého domu po cestě z bílých oblázků pobíhali důstojníci. Na vrcholu širokých schodů z masivní žuly stála u bytelných dřevěných dveří hlídka složená z dvou uniformovaných strážníků; vevnitř jsem zahlédla Gabeininu známou postavu. Zvedla ruku a jeden ze strážníků u dveří kývnul.
Nozdry se mi rozšířily. Cítila jsem strach, krev a smrt. A ostrý pach lidských zvratků.
To bude zlé. Zastrčila jsem ročenku do tašky, levou rukou sevřela meč a zamířila přímo do dveří. Boty na kamení vydávaly rachotivý zvuk, pramen uvolněných vlasů mi padl do tváře. Netrpělivě jsem ho zastrčila zpátky. „Hej, Spooky!“ zavolala jsem, když jsem se vyšplhala nahoru po schodech. „Měla bych být doma v posteli.“
„To já taky.“ Její štíty purpurově zaplály a ty mé na její pozdrav odpověděly; zastavila se a podívala se na mě, ze smaragdu na její tváři vyletěla sprška jisker. „Vypadáš jinak, Danny.“
To musí být vyčerpání a vytahování starých přízraků na světlo. Pokračovala jsem směrem k ní, Jace přímo za mnou. Slyšela jsem, jak jeho hůl dopadá na žulu. Ucítila jsem pálení, černé linky mého tetování se pod kůží líně pohybovaly. „Tak co tady máme?“
„Ceremoniář.“ Provedla mě kolem strážníků, kteří sebou oba cukli. Asi mě moje pověst předcházela. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy jsem byla vděčná za to, že místo aby na mě hleděli, se jen odtáhli.
Když jsem překročila práh, zalila mě pod kůží na tváři další pálivá vlna. Varování. „Štíty jsou narušené.“ Vzhlédla jsem. „Zevnitř.“
Gabe přikývla. „Stejně jako u těch ostatních tří. To je Aram Helm.“
Pamatovala jsem si ho. Byli jsme na Riggar Hall ve stejném ročníku. Byl to vysoký blonďák s dětskou tváří, Ceremoniář, s modrýma očima a zvykem cucat si spodní ret. Měli jsme společně Filozofii náboženství a pár dalších předmětů.
Jace zaklel. „To je jeho dům?“ Bouchnul koncem hole do mramorové podlahy. Jedna ostrá rána rozléhající se po vstupní hale. „Pro všechny svaté.“
„Znal jsi ho?“ zeptala jsem se a vzhlédla vzhůru. Helmovi se zjevně líbily vysoké stropy. Na starodávném věšáku visel kabát a u zdi tikaly vysoké hodiny, zděděné nejspíš po pradědečkovi. Po pravé straně stoupalo nahoru široké schodiště. Šla jsem za Gabe a prstem klouzala po zábradlí. Na každém schodu jsem cítila, jak prorážím zbytky obranných štítů. Cítila jsem včelí vosk a zatuchlý pach, který mi říkal, že tu žil jen jeden člověk. Aran Helm žil podle všeho sám; ve velkém domě plném ticha a osamění.
„Táhl jsem to s ním, když jsme spolu chodili.“ Odpověděl lehce Jace. „Párkrát jsme spolu dělali na nějaké zakázce. Špinavá práce. Nikdy jsem ale nebyl u něj doma. Bylo to riskantní.“
„Špinavá práce.“ Nájemné vraždy. Kdysi bych přísahala, že není nic, co bych o Jaceovi nevěděla, ale teď jsem se pořád dozvídala něco nového. Já jsem nájemné vraždy odmítala., přestože za ně byla dobrá cena, ale nikdy jsem se ho na jeho práci neptala; slepě jsem mu věřila. „Jaký byl?“
„Dobrý.“ Řekl Jace. „Chladný. Nikdy zbytečně neváhal.“ Jeho aura se dotkla mé. Zachvěla jsem se.
Ne jako já; jedinkrát, když jsi to přede mnou zmínil, jsem ti málem utrhla hlavu. Z kolika takových zakázek jsi přišel domů a zalezl si ke mně do postele? Řekl bys mi o tom vůbec někdy, nebo sis myslel, že na to nikdy nepřijdu? Spolkla jsem vztek. Už to bylo dávno pryč. Teď jsem o to přemýšlet nemusela. Nebo ano? Zrovna teď jsem měla před sebou pátrání po vrahovi, a Prince Pekel na telefonu.
Vlastně to byla úleva, zjistit něco nepříjemného a nemuset to řešit.
„Je nahoře v ložnici.“ Gabe měla pod kabátem ze syntetické vlny napjatá ramena. „Je to, no uvidíš sama. Máš něco, Danny? Cokoliv?“
Neměla ve zvyku takhle propadat zoufalství. „Hned jak to bude možné, zajedu za Polyamour. Vypadá to, že Steve Sebasrtiano byl zapojený v akci proti Mirovitchovi.“ Předestřela jsem jí v pár větách, na co jsem přišla, včetně černých značek v ročence, které pravděpodobně nic neznamenaly, ale byla to jedna z mála stop, které jsme měli. Na vrcholu schodiště jsme zabočili do chodby, kolem dalších dvou uniformovaných strážníků. Nemusela mi říkat, ve které místnosti Aran je. Doširoka otevřené dveře a pach krve mluvily samy za sebe. Když kolem sebe neustále cítíte pach rozkladu, zápach krve už vás potom nijak zvlášť neobtěžuje.
Ostatní pachy ve vzduchu byly mnohem zajímavější. Zhluboka jsem se nadechla. Ochrany, další a další ochranné vrstvy na každém kousku zdí i podlahy. Mramorová busta Adriena Rerrimana, tvůrce parapsychického Aktu na jednoduchém černém podstavci, jeho známá tvář namířená dolů do haly.
Všechno kolem překrývaly nové pachy, Strážníci, Jace, Gabe. Znovu jsem se nadechla, tentokrát jsem při tom zavřela oči. Lidská krev, lidský pot, ochranná magie, A
Naplnila jsem si plíce. Tady to je. Ucítila jsem vnitřnosti, magii a závan vody po holení. Soustředila jsem se jen na vzduch v plicích, všechno ostatní jsem potlačila, dokonce i vytrvalou palčivou bolest v levém rameni.
Znala jsem ten pach. Prach, vnitřnosti, magie, voda po holení a kůže.
Pach ředitelny.
Zachvěla jsem se, vlna třasu postupovala od chodidel až k vršku hlavy. Nervy napjaté k prasknutí vysílaly signály o krvežíznivosti, potěšení z lovu. Ale já jsem cítila jen strach, mrazivý, ledový strach. Strach dítěte zamčeného v temné místnosti beze světla.
Buď opatrná. Šeptal někde v pozadí mého mozku Japhrimelův hlas. Už ti nemůže ublížit, hedairo. Jsi mimo jeho dosah. Cítila jsem dotyk teplé ruky na tváři, důvěrně putující dolů na krk, chvíli se zastavil na pulsující tepně, pak sklouzl dolů přes křivku prsou.

S trhnutím jsem přišla k sobě. Co to k čertu? Tohle u Christabel cítit nebylo. Možná ten její zatracený parfém. Nebo už ten zápach vyprchal. „Cítím to.“
„Danny?“ Gabe zastavila ve dveřích. „Jsi v pořádku?“
Ne, nebyla jsem. Slyšela jsem hlas mého mrtvého démonského milence. Na tom ale nezáleželo. Pach na místě činu je vždycky důležitý. A jestli mi představa Japhrimelova hlasu pomůže se přes tohle všechno přenést, bylo mi jedno, jakou cenu zaplatím později, až bude po všem a já se budu muset smířit se skutečností, že je nenávratně pryč.
„Je mi dobře,“ zachraptěla jsem. Úlomky důkazů se začaly skládat k sobě do určitého vzorce. „Pojďme se podívat na pana Helma.“ Prošla jsem kolem Gabe a podívala se do místnosti. „On asi věřil na důkladné zabezpečení, že?“
„Nebo se někoho, nebo něčeho bál,“ řekl zachmuřeně Jace. „Chango.“ Byl to dlouhý znechucený, nevěřícný výdech.
Souhlasila jsem. Za vylomenými rozbitými dveřmi proběhly krvavé orgie. Všude se válely části něčeho, co bývalo lidské tělo. Křídové znaky na podlaze byly povědomé, ale spěšně načmárané, nic pečlivého a úhledného jako posledně. Kruh byl křivý a sotva dotažený. Vyrušilo vraha něco? „Kdo našel tělo?“ Nakrčila jsem nos. Horší než zápach odumírajících lidských buněk byl jedině pach rozkladu.
Přemýšlíš, jako bys nebyla člověk, Danny. Znovu jsem se otřásla.
„Uklízečka,“ řekla Gabe. „Vypadá to, že dostávala dobře zaplaceno, aby každý den přišla a strávila deset hodin úklidem tohohle paláce. A aby mlčela. Tělo tu leželo několik dní, do téhle části domu se moc často nedostala. Když tělo našla, nenapadlo ji, že by měla zavolat policii. Obrátila se pro radu k jednomu svému bratranci, který dělá prostředníka mezi jednou z Rodin a policii a teprve ten nás zavolal. Kdyby už nebyly štíty porušené, volali bychom ti, abys nás dostala dovnitř.“
„Bohové.“ Jace byl úplně zelený, což u něho nebylo zvykem. Sama jsem se taky necítila nejlíp. „Zůstaly jen kousky.“
Ne, že bych se cítila nejlíp, byla jsem zelenější, než čerstvé řasy. Pod prsní kostí mi stoupala vzhůru žluč. Polkla jsem. Už jsem viděla hodně mrtvých těl a obětí vražd, nevadil mi zápach krve, ale to co jsem tady viděla, se stane novou součástí mých nočních můr.
Měla bych to vědět. Jsem na noční můry odborník.
Podívala jsem se do ložnice. To bylo zjevně místo, kde Aram Helm doopravdy žil. Útržky papírů a poházené špinavé oblečení, obrovské letiště se zmuchlanými přikrývkami, teď postříkanými krví a dalšími tekutinami, vyhořelé svíčky ve svícnech. Nebyla jsem si jistá, čemu bych dala přednost, kdybych si měla vybrat mezi tímhle a Christabeliným puntičkářským pořádkem.
Opatrně jsem vstoupilado pokoje a přála si, abych mohla vypnout čich a mohla se jen dívat.
Lidská ruka, utržená v zápěstí, svírající kousek svěcené křídy.
Dalších pár kousků skládačky do sebe zapadlo. „Sekhmetsa´es, Gabe. Pochopili jsme to špatně. Ty znaky nenakreslil vrah.“
„Cože?“ Gabe zůstala stát ve dveřích. „O čem to mluvíš?“
„Podívej,“ ukázala jsem rukou. „To nakreslily oběti. Potřebuju to okopírovat. Pokud by se mi podařilo zjistit, před čím nebo kým je to mělo ochránit“
„Ty si myslíš, že to nebyl člověk?“ Ve výrazu se jí objevila naděje a pochopení.
„To netvrdím,“ odpověděla jsem pomalu. „Zatím to nedokážu říct, ale ty znaky jsou obranné, pátrala jsem špatným směrem. „Když ti dá Jace seznam, můžeš zjistit, kdo z těch lidí je pořád v Saint City? A kdo je ještě naživu?“
„To by mělo být snadné.“ Gabe zazářily oči. Vypadala o pár let mladší. „Jsi si jistá, Danny?“
„Ani ne.“ Naposled jsem se po místnosti rozhlédla. „Ale zatím je to nejlepší teorie, jakou mám. Je tady ale ještě něco jiného.“
„Co?“ Málem se třásla netrpělivostí, a já jsem potlačila touhu se nervózně zachichotat.
Copak to neviděla? Proč potřebovala, abych ji na to upozornila?
„Ty dveře jsou vyražené zevnitř.“ Podívala jsem se zpátky na ně, všimla jsem si, že mě Jace pozoruje, modré oči mu v přítmí chodby zářily. Po tváři mu přeběhl temný stín, a kdybych pevně nestála, ucukla bych. Když jsem se podívala znovu, stín byl pryč, takže jsem ten nehezký pocit připsala zjitřeným nervům.
Poslední dobou jsem měla pocuchané nervy často. Stával se z toho nepříjemný zvyk.
„Cože?“ Gabein tón přetékal netrpělivostí. Ponořila jsem se do ticha a se zamračeným čelem zírala na Jace.
Odtrhla jsem se od něj a střetla se s jejím pohledem plným obav. „Myslím si, že útok nezačal tady.“

6 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a korekciu a neviem sa dočkať pokračovania ☺

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad dalsej kapitoly...uz mi chybala.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat