úterý 29. září 2015

Markova archa - 4. kapitola 3/3


Žeňka seskákala ze schodiště, zrovna když jeden za druhým přicházeli lesní lidé. V síni si smetali z válenek a untů tvrdými košťátky z holého proutí sníh, dveře byly dokořán, dovnitř vnikal chlad a vůně sněhu.

„Dobrý den!“ nadšeně pozdravila Žeňka. Očividně to byl pozdrav při pohledu na neznámé lidi. „Já jsem Žeňa! Tak krásně jsem se vyspala! Dospala jsem se za celou túru! Spát ve stanu – brrrr! Zima a podlaha je děsně tvrdá! Ale u vás je tak krásně!“
„Žeňo, jdi do kuchyně!“ velela Alla Ivanovna.
„Igor,“ představil se hlavní místní lamač srdcí a pohledem ocenil Žeňčiny přednosti. Dokonce i v celtových kalhotách a nakřivo zapnuté blůze byla překrásná. Světlounké vlasy, lesklé, umyté, Alla se včera nesnažila zbytečně, dlouhé nohy, červené tváře, jasné oči, šibalské, jako u malé holčičky-zlobilky.
Hele, to jsem já, říkal celý Žeňčin vzhled. Oddechla jsem si, rozveselila jsem se, poležela jsem si a teď si pojďte se mnou hrát. Pojďte si se mnou hrát co nejdřív! Ať je veselo! Líbím se vám? A budete si se mnou hrát?
Alla si povzdechla. Z téhle strany taky koukaly problémy a potíže.
„Ženi, chceš uvařit kávu nebo čaj?“
„Jé, ona je káva?“
„Je vše, co si jen přejete!“ Igor nevešel, ale doslova vletěl za ní. Trojice sedící za stolem zvedla hlavy. „Je šampaňské. Chcete šampaňské, drahá Žeňo?“
„Samozřejmě, že chci. Alločko, šampaňské! Ano, to chci. Pojďte, hned se napijeme. Ale kde je pejsek? Včera za námi přišel pejsek! Myslela jsem si, je to vlk, ale pak se ukázalo, že to žádný vlk není! To bylo potom, co kluci už odešli!“
Rozběhla se, hlasitě dupala nohama v ponožkách a políbila na tvář napřed Petěčku a potom Stěpana a poplácala je po umytých hlavách.
„Fuj, ty pícháš! Pročpak jste to odešli, kluci? My se o vás tak strašně báli! Ale kde je Mark? On nás zachránil!“
Stěpan od sebe odstrčil blbku a šel vstříc příchozím.
„Já jsem Stěpan, a tohle jsou Pjotr a Dmitrij,“ představil je vážně, stále se tvářil jako vedoucí, a Alla se musela donutit chápat, kdože to jsou vlastně ti Pjotr a Dmitrij. „Všichni jsme z Moskvy.“
„Do Moskvy je pořádně daleko,“ odpověděl neuctivě pilot Anton. „To jedete na lyžích přímo odtud?“
Žeňka ukradla kousek něčeho z Dimanova talířku, strčila si ho do pusy a zeptala se: „To je taky divočák? Včera jsme měli divočáka, byl výbornej! A kde je Mark? No, ten ze včera?“
„Pracuje.“
„Co jeho kolega? Ten starý? No, teda ze začátku vypadal, že je starý, ale pak se ukázalo, že je mladý. Bez nich bychom byli ztraceni!“
„Žeňo, neplácej nesmysly,“ do kuchyně vešel Voloďa v celtových kalhotách, které se na kordonu půlstovka-tři zjevně rozdávaly všem hostům a v tlustém svetru, taky z místních zásob. Za ním šla Marina.
„Jsem Vladimir Kravcov, vedoucí expedice.“
„Jo, ten nás pěkně povodil,“ řekl Stěpan a hleděl mimo.
„Stěpo! Stačilo, zmlkni!“
„Ale co šampaňské?“
„Hned, hned to bude! Antošo, postarej se! Jakému slečny dávají přednost? Veuve Clicquot nebo Moet Chandom?“
„Moet, Moet,“ vykřikla Žeňka s nadšením. „Půjdeme všichni ven a budeme pít šampaňské na sněhu! Já tak miluju sníh!“
„Tak proto jste šla na expedici, viďte?“ zeptal se zlomyslně Anton.
Prováděl podivnou věc – odněkud vytáhl zahnuté železo, podobné pohrabáči a začal jím rýpat do čisťoučké a hladké modřínové podlahy!
„Ale ne, šla jsem prostě jen tak, protože je to hustý! Nikdo nikam na expedice nechodí, ale já jo! Taťka mi dal husťácký lyže!“
„To tě měl těma lyžema řádně přetáhnout přes zadnici,“ ozval se blízko Kuzmič a přešel k Antonovi. „Pusť, já sám.“
„Jenže taťka neví, že jsem na expedici,“ vybafla Žeňka a vykulila překrásné tmavé oči. Byla velmi krásná, rozcuchané světlounké vlasy a tmavé oči. „Uletěl pryč, kvůli práci a já šla na expedici! Hopla…“
„Až přiletí, tak to si s ním promluvím o výchově,“ Kuzmič šikovně hrábl pohrabáčem a ke stěně vyklopil část podlahy. Otevřel se hluboký a temný průchod, odkud voněl mráz.
„S taťkou?“ ujistila se Žeňka a mávla rukou. „Stejně nikdy neposlouchá.“
„Co mám vyndat?“
„Šampaňské, Kuzmiči!“
„Trhni si…“
Šikovně a neslyšně skočil do otvoru, jako kdyby se propadl do pekla.
Alla přišla a podívala se tam.
Vůbec tam skákat nemusel, dolů vedly široké a pohodlné schůdky. Tam, kam padalo světlo, bylo vidět police a na policích zásoby. Sklenice, krabice, konzervy, pluky konserv a sklenic. Dále šly lahvice, veliké skoro jako člověk a potom pytle.
Na kordonu půlstovka-tři bylo možno nejen přezimovat bez jakéhokoliv doplnění menáže, ale i přežít dlouholeté obležení, obzvlášť jestli tady mají poblíž vlastní pramen s čistou vodou a sklad zbraní.
O tom, že tady takový sklad mají, Alla nepochybovala.
Přímo před nosem se jí objevila vyholená makovice a šedé, pozorné oči.
„Berte,“ řekla makovice a dlouhá zrudlá ruka s mrazovými prasklinkami jí jednu za druhou podávala lahve šampaňského.
Kuzmič se vzepřel, vyskočil nahoru a pečlivě zavřel otvor. Těžká deska bouchla a zůstala ležet. Kolik asi tak váží tahle stříška? Tunu?
„Ženěčko, vše pro vás! I pro vás, Marino!“ Galantní kavalír Igor si najednou vzpomněl na Allu a dodal, že pro ni také. „Šampaňské pro dámy, ale pro pány, snad něco silnějšího? Máme tady takové pitíčko, mmm…“ a teatrálním šepotem dodal: „Zoja Petrovna ho vyrábí z morušky (pozn. překl.: ostružiník moruška, severský keřík) Je to šamanka! Má to v rodině! Kuzmiči?“
„Nebudu.“
„No, jak chceš.“
„Zato my s radostí,“ prohlásil Sergej Vasilijevič, který se objevil neznámo kdy a neznámo jak a dokonce si zamnul ruce s očekáváním budoucího. „Po takové túřičce, jakou jsme my prošli, a nevypít si za zázračnou záchranu – to by byl hřích!“
Voloďa chtěl něco říct, ale neřekl a Petěčka se zeptal, jestli je tu internet.
„Copak by nebyl,“ ušklíbl se Kuzmič a legračně se poškrábal na obočí. „Dyť jsme bez něj, jako bezruký, bez tohodle interneta.“
A nedalo se poznat, jestli žertuje, nebo mluví vážně.
„Slečny, šampaňské! A ještě čokoláda – belgická. Ta nejlepší!“
„Můžu dostat chleba se špekem?“ poprosila Žeňka.
Rozesmátý Igor protočil oči: „Ženěčko, jak můžete? Šampaňské a špek?“
„No a co! Já to mám ráda!“
„Žeňko, brzdi,“ velel Stěpan. „Co ze sebe děláš pitomce?“
„Jaaak tóó?“ speciálním holčičím hláskem protáhla Žeňka. „Stěpočko, ale já to tak ráda! Po všech těch útrapách můžu, že jo? Že jo, Igore?“
„No samozřejmě! Vše co si přejete!“
„Jáj!“ vykřikla najednou Žeňka a postavila svůj pohár, ze kterého se chtěla napít a oči měla najednou větší a tmavší. „Vždyť já vás znám!“
„Koho?“ udivil se Igor a s Antošou na sebe pohlédli. „Mě? To není možná!“
„Opravdu, opravdu vás znám! Vy jste pořád v televizi!“
„Žeňko, nech ho být,“ poručil Voloďa a zamračil se.
Marina mu položila ruku na rameno. Kolotoč zájmu se otáčel kolem jiného středu, ale Marina byla v práci a nechtěla tyto dvě věci míchat dohromady. Je lékař a má tu zraněného.
„Opravdu, jste! Vy jste Igor Vinogradov! Uhodla jsem?“
Sergej Vasilijevič upustil láhev a ta zarachotila na podlaze. Zvedl ji a zamračil se. Igor sklonil hlavu a políbil Žeňce ruku.
„Jaké vy jste všímavé děťátko!“
Žeňka se zasmála – všímavé děťátko, to zrovna! – ale Alla si pomyslela: to je divné, že jsme ho nepoznali hned. Vždyť si je podobný. Ne, takhle ne. Tento člověk ve zlatých brýlích je velmi podobný Igoru Vinogradovovi z televize.
Bohužel, tam, na obrazovce, vypadal starší a tlustší, tady poletuje jako motýlek a švitoří jako skřivánek. Je možné ho najít na seznamu Forbes na nějakém těžko zapamatovatelném místě a má nějaké těžce zapamatovatelné jmění a majetek, který je si těžké představit.
Podivné, že jsme ho nepoznali.
I když, zas tak divné to není. Je to nemožné, vůbec není možné spojit si člověka z televizoru a seznamu Forbes se Severním Uralem, metelicí a kordonem půlstovka-tři! Skoro nemožné.
„Co tady děláte, Igore? Odpočíváte? Nebo tady máte práci? Jen mi neříkejte, že jste lovec a přiletěl jste na lov. A bude střílet bezbranné losy z vrtulníku! Nesnáším lovce, nenávidím je!“
„Mám tady přátele,“ sotva se podařilo miliardáři vskočit Žeňce do řeči. „Dámy! Šampaňské. Chlapci si nalejí sami.“
Sergej Vasilijevič okamžitě vytáhl těžkou zátku z vysoké láhve, plné jantarově-medové tekutiny, nalil do štíhlých sklenek, zamilovaně se na ně usmál a ztuhl v očekávání.
„Tak na naše setkání! Nevěřím na náhodná setkání, velmi dobře vím, že vše na světě je určeno osudem,“ pronesl Vinogradov.
Očima našel Kuzmiče. Ten stál ve dveřích se zkříženýma nohama, opíral se o futra. Vteřinku, nebo snad méně, se dívali jeden na druhého, potom Igor do sebe obrátil sklenku.
Alla usrkla ledové šampaňské.
Co se to tady děje? Co je to tenhle kordon půlstovka-tři, který není na ani jedné mapě?
„Pojďme ven, prosím, prosím!“ vesele kvíkala Žeňka. „Tak kluci, no? Vezmeme s sebou lahev!“
„Je tam metelice.“
„Co je nám do metelice? Ňáká metelice! Ale zato je to romantické! Igore, že neodmítnete?“

Alla vzhlédla. Kuzmič zmizel z kuchyně, jakoby tam nikdy nebyl.

2 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat