sobota 26. září 2015

Markova archa - 4. kapitola 2/3


Diman, Petěčka a Stěpan seděli v kuchyni v jedné řadě na těžkých, jakoby olověných židlích a jedli. Nemluvná Zoja Petrovna stála u sporáku.
„Poslyšte, to je lahoda,“ zamrmlal Diman s nacpanou pusou. „To je strašná dobrota.“
„Kluci, kde je Marina? A Žeňka?“

„Žeňka sotva vstala,“ informoval zamračený Stěpan. „Měla jste ji dřív vzbudit, co má co chrnět až do poledne!“
„Potřebuje si pořádně odpočinout.“
„Ve skupině musí být disciplína,“ procedil Stěpan mezi zuby. „Byť by i na zastávce.“
„A ty seš tady teď co? Šéf?“
Stěpan nic neodpověděl. Petěčka, kterému od jídla a spánku v teple zčervenaly obvykle bledé tváře, na něj zboku zašilhal, frknul a zakroutil hlavou.
„Marina prohlíží Voloďkovi nohu,“ řekl Diman, natáhl krk a nakukoval do metrové pánvice, není-li tam ještě něco k jídlu.
Alla Ivanovna si všimla, že salami milanese, sýry a hrozny Zoja Petrovna tuto společnost nepohostila.
„To je tam. Předposlední dveře v chodbě. Nebo předpředposlední, možná. Bloudím tady,“ vysvětlil Diman.
„Ukážu,“ vyřkla Zoja Petrovna.
Místnost – která to byla – předposlední, nebo ne – Alla zapomněla, nebyla příliš prostorná. Bylo tu vysoké vyšetřovací lůžko, opravdové lékařské, Voloďa tam ležel, jako opravdový nemocný, podél stěny byly bílé kovové skříně se skleněnými dveřmi, na stropě kulaté zrcadlové lampy. Celé to připomínalo operační sál.
Čím dál tím hůř…
„Voloďo, jak ti je?“
Vedoucí skupiny skosil pohled na Allu Ivanovnu a jí se zdálo, že s nenávistí.
„Mám se výborně,“ prohlásil. „A jak se máte vy? Už jste se stihla se všemi sčuchnout? Už jste všechny informovala o tom, že váš vedoucí je idiot?“
„Nikoho jsem neinformovala.“
„Zlomenina to není, jak jsem již předpokládala!“ vesele sdělila Marina. „Šlachy přetržené nejsou! Samozřejmě, bylo by lepší udělat rentgen.“
„Možná tady mají i rentgen.“
Alla po řadě nahlédla do každé skříně – za sklem byly vyskládány jakési krabičky s léky – a obrátila se na Marinu.
„Co to tam mají za preparáty?“
Marina pokrčila rameny.
„Co je nám do toho, Allo? Voloďo, teď ti to zavážu a můžeš vstávat. Tři dny to bude ještě pobolívat a pak to úplně přestane.
„Teď… to bolí!“
„Samozřejmě, že to bolí, vždyť sis nohu velmi silně zvrtl. Lehce našlapovat můžeš.“
„Proč je v domě uprostřed lesa speciální ošetřovna?“ zeptala se Alla.
„Určitě si také něco podvrtnou, dokonce mohou mít i zlomeniny,“ odvětila Marina.
„A to tady mají lékaře? A dělají tady operace?“
„Copak je to naše věc, Allo Ivanovno? Kromě toho, tohle není žádný operační stůl, to vám říkám. Je to obyčejné masážní lůžko. I když velmi moderní, s elektrickým ovládáním.“
Jako by chtěla potvrdit svoje slova, Marina šlápla na podlaze na jakýsi pedál a velmi moderní masážní lůžko se začalo plavně spouštět i s Voloďou.
„Díky ti, Marino.“
Alla zmačkala špinavé obvazy a očima hledala, kam je vyhodit.
„Půjdeme a vypijeme si kávičku. Tady mají vynikající kávu Lavazza.“
Voloďa spustil nohy z lůžka a našmátral na podlaze nízké seříznuté válenky.
„Musím nutně promluvit ke skupině,“ řekl zamračeně, na Stěpanův způsob, a Alla Ivanovna si pomyslela, že teď vypukne skandál a hádka na téma, kdo z nich je vedoucí.
Nic hloupějšího a nevhodnějšího si na kordonu půlstovka-tři nemohl vymyslet. Teď lesní lidé mrknutím oka objasní Voloďovi, kdo je doopravdy vedoucím skupiny a on se bude muset podřídit nebo se vzbouřit. O tom, že se vzbouří, byla Alla přesvědčena, a ponížení i bez toho provalem expedice poníženého Volodi, se jí vůbec nehodilo. Vůbec nikomu se nehodilo!
Musí to tak-nějak vydržet až do Moskvy, ale tam, přímo v Domodědovu, po příletu linky z Jekatěrinburgu, se rozběhnou na všechny strany a nebudou vzpomínat jeden na druhého.
Nejlepší by bylo také navždycky zapomenout na to, kde se nachází Severní Ural a kordon půlstovka-tři.
Alla otevřela lepkavá bílá dvířka, mrkla na pootevřené dveře, jestli za nimi nejsou bludičky, a vyndala krabičku s dlouhým cizojazyčným nápisem.
„Marino, co je tohle, podívej se?“
Marina zběžně prohlédla krabičku a otáčela ji v prstech.
„Podle mě, na klouby. Buď na rozehřátí, nebo na ochlazení. Položte to zpátky, Allo Ivanovno. Nebo vás zase bolí záda? Zastaralá radiculitis? (pozn. překl: zánět míšního kořene).
Záda Allu doopravdy bolela, ale přiznat to nechtěla, zamyšleně vrátila krabičku na místo a zavřela skříňku.
„Mají taky družicové telefony,“ řekla zasmušile. „Viděla jsem je. Zatím fungují. Možná bychom mohli zavolat vojenským záchranářům?“
„Naši zachránci volali již včera. Copak jste to neslyšela?“
Voloďa si upravil zmuchlanou nohavici a začal kulhat ke dveřím.
„Musíš okamžitě něco sníst. A převléknout se,“ řekla za ním Marina. „Počkej, doprovodím tě.“
Alla vyšla za nimi a zůstala stát v chodbě. Odněkud z hlubin domu se nesly pravidelné hlasité zvuky, jakoby někdo ometal stěny nebo podlahu želeným koštětem – bzik, bziik, bziiik! Pokoušela se rozpoznat, odkud se nesou, ale nepoznala nic. Možná, že Zoja Petrovna někde uklízí?
Zrovna jakoby chtěla odpovědět na její myšlenku, prošla němá postava kolem Ally, přehlédla ji a vešla do ošetřovny. Alla uhnula, poodešla, ale pak se vrátila, po špičičkách, pokoušela se ani nedýchat a zahlédla dovnitř.
Zoja Petrovna mlčky a starostlivě stahovala z lůžka prostěradla, na kterých Marina prohlížela Voloďovi nohu. Smačkala je do koule, přistoupila ke skříňce a pečlivě zamkla dvířka, která otevřela Alla, když zkoumala krabičku.

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat