úterý 22. září 2015

Markova archa - 4. kapitola 1/3


„Pojď, něco ti ukážu.“
Sergej Vasilijevič prošel chodbou, otevřel dveře a vešel tak jistě, jako k sobě domů. Alla přešlapovala na prahu.
„Pojď, co je? Tady jsme spali.“

Tento pokoj byl absolutně mužský, na rozdíl od druhého, ženského, kde spala Alla s dívkami. Kolem dokola byl příšerný nepořádek, poházené věci, rozházené pokrývky, zmuchlané postele a velmi chladno – ventilačka byla otevřená. Bylo cítit vlnu ze svetrů, sníh z venku a trochu i muže. Byly tam dvě pohovky a rozkládací křeslo. Na křesle byly v přesném komínku složeny podušky a plédy. Allu to rozveselilo.
„Ty jsi spal v tom křesle, Sergeji Vasilijeviči?“
„Co? No jo. Semka se koukni, Allo Ivanovno.“
Na dřevěném stole pod oknem Sergej Vasilijevič rozložil mapu a nahoru položil ještě jednu. Alla přišla blíž, zavřela ventilačku a podívala se.
„No? Koukáš?“
„A na co mám koukat?“
„Koukej se, kam chceš, Al, jenže tohle místo není na žádný mapě. Ani na turistický,“ zašustil papírem a hodil mapu na podlahu, „ani na vojenský. Prostě neexistuje.“
„Počkej, to není možné.“
„To vím taky, že ne, jenomže tady není a konec.“
Alla přejela po mapě prstem. No jo, všechno je správně.
Tam odtud vyšli. Panebože, na mapě to vypadá, že neušli nic! Tímhle směrem šli. Tam je Vasjuganský vrch. Támhle dál jsou Tugarinské sopky a průsmyk. Tady směrem na Galygino je to taky průsmykem, ke kterému nedošli.
„No? Vidělas tady někde nějaký kordon?“
„Za průsmykem je kordon,“ bezradně řekla Alla. „A tady je ještě jeden, osmnáct-dvanáctka. Kolik je to tam? Šedesát verst?“
„Tuhlecto a támlecto, žádná půlstovka-tři není! Podívej se taky na turistickou mapu, no, jen se podívej, Allo Ivanovno!“
Ale to přece není možné. Tyhle mapy nikdy nelžou! Vždycky na nich vyznačí obydlená místa, samoty, myslivny, vojenské hlásky, zapomenuté chajdy. Pro každý případ, kdyby něco. Tady, v horách Severního Uralu, je tak málo lidí a tolik nebezpečí, že libovolná zemljanka, jeskyně, chaloupka můžou zachránit život.
Alla složila mapu na polovic, tu druhou taky, přiložila je k sobě a začala je srovnávat.
„Co tam chceš porovnávat, Allo Ivanno. Neexistuje půlstovka-tři.“
„Jak neexistuje, když existuje. Vždyť jsme tady!“
„Prd víme, kde jsme,“ řekl Sergej Vasilijevič vážně. „Vidělas někdy v tajze kordon s letištěm pro helikoptéru, s hangárem a dvoupodlažní vilou veprostřed? Dokud nás to sem nezaválo, bydleli tu akorát tři! Ti dva chlápci a jejich bezhlasý duch, tetka v pimách!“
Alla se ještě jednou podívala na mapy.
Jo, je to velmi podivné, pravdu má Sergej Vasilijevič. Co když je to doopravdy tajná vojenská základna?
„No, a našemu Voloďkovi něco píchli, no, včera, víš?“
„Jasně, že vím!“
„No, a tak si hezky hajal celou noc jako mimino. Hele, Allo, ty chodíš na tůry celej život, tak mi řekni – jedna injekce stačí, řekněme, na dvanáct hodin? Copak to asi je, tenhle preparátek, hmm?“
A tu se Alla Ivanovna rozzlobila – zvlášť proto se rozzlobila, že Sergej Vasilijevič měl pravdu.
„Zachránili nás z tajgy,“ vzplála, „a přivedli k sobě. Nakrmili, napojili i spát uložili. A ty hned rozběhneš nějaké nevhodné vyšetřování!“
„Měli bychom odsud vypadnout, to je to,“ prohlásil Sergej Vasilijevič. „No, řekni sama. Tohle místo je až k blití podivné. Já se nechci účastnit jejich záhad a jejich tajemství taky znát nechci a nepotřebuju.“
„Co říkáš, Sergeji Vasilijeviči.“
„Vím, co říkám! Copak se ztratilo málo expedic v těhle horách? Zahyneme… kvůli kordonu půlstovka-tři, a nikdo nás nenajde. Protože tuten kordon neexistuje!“
„A proč nás teda zachraňovali?“
„Možná, že přesně to potřebovali, přilákat! Možná jsme viděli něco, co jsme vidět neměli, nebo něco slyšeli. Pěkně v noci, každýmu píchnou injekcičku, ráno odtáhnou do tajgy a jaký jsme byli. Oni jsou tady zvyklí, znají tady všechno, každý strom a každou strž.“
„Sergeji Vasilijeviči, ty ses zbláznil únavou! Nebo z nevyspání.“
„Teďkom, samozřejmě, odejít nemůžeme, zvedla se vánice, ale na ty dva je třeba se kouknout. Jak víme, že zavolali vojenským záchranářům? Jenom proto, že nám to řekli! A vrtulník? Kdo s ním přiletěl a proč? Nač takový spěch? Večer jsme se objevili my, a ráno šup – hotová věc – je tu helikoptéra. Anebo musí rychle vyřešit, co s námi, a proto zavolali šéfa?“
Alla vyšla z mužského pokoje.
Obyčejná ranní zvědavost se změnila na potřebu, bodavou jako vlna bílého svetru se vzorkem, který jí včera v sauně dala bezhlasá bludička.
Sergej Vasilijevič je, zřejmě, paranoik, ale kordon půlstovka-tři na mapách opravdu není, a to se nestává, to být nemůže, nesmí!
Ale co to znamená? Kdo nebo co se tady skrývá? Vojáci? Vědci? Banditi? Zlatokopové, kteří našli briliantovou žílu a vzali si za cíl utajit naleziště před celým světem?
Musí umluvit Marinu, aby se blíže seznámila s brýlatým Igorem. Možná by mohla zakoketovat, nedělat odmítavá záda – v zájmu věci, to se rozumí! Zdá se, že je to kecka a tak se od něj můžou mnoho dozvědět. Je třeba pečlivěji pozorovat a pozorněji naslouchat. Kdo ví, jestli jim vůbec nějaké nebezpečí hrozí, ale pustit je ze zřetele to nelze, pravdu má Sergej Vasilijevič!

Alle najednou přišlo sebe samé velmi líto. Nechtělo se jí znovu „jít na hlídku,“ mít se na pozoru, za všechno odpovídat. Už-už uvěřila, že zkouška v Severním Uralu je za ní, a ty, které zůstaly v Moskvě, nějak přežije. Dříve se jí povedlo se s nimi vypořádat a je naděje, že i tentokrát zvládne okolnosti. Může být, že nezvládne, ale teď, v tuhle minutu, po krátkém vydechnutí – až příliš krátkém – se nechtělo znova začít bojovat, za všechno odpovídat. Vůbec nijak se jí nechtělo!

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat