úterý 8. září 2015

Markova archa - 3. kapitola 1/2


Probudilo je narůstající rachocení – ta-ta-ta-ta. Trochu se vzdálilo a znovu narůstalo – ta-ta-ta-ta.
„Vypněte to!“ zakníkala Žeňka, ještě se zcela neprobudila. „No, co je to?“
Alla otevřela oči, přesvědčená, že kordon půlstovka-tři se jí objevil ve snu a čekala, že uvidí kalný soumrak a nylonový strop stanu, shora zasypaný sněhem.
Nebyl žádný soumrak, ani nylonový strop.

Ve velkém pokoji bylo světlo a velmi svěže. Stěny poskládané z kulatých břeven, veliké okno a za oknem bílo-bílý sníh a zasypané jedličky.
Alla se posadila. Celé tělo se jí třáslo, jako pod proudem, ruce a nohy cizí, jako z vaty. Otřela si tvář, ze všech sil.
Rachot se opět ozval a zesílil. Alla se násilím donutila vstát, popošla k oknu a podívala se ven.
Nad lesem kroužil vrtulník – ta-ta-ta-ta.
Vánice už přestala, sypal se hustý drobný sníh a tím sněhem, na kulaté vyčištěné prostranství s napsaným velkým písmenem H přistával vrtulník.
Alla se přitiskla čelem k ledovému sklu a hlava se jí trochu vyčistila.
Vysoký člověk v červené bundě stál vedle přistávací dráhy a se zakloněnou hlavou koukal do nebe.
„Co se to tam děje?“ zeptal se někdo vzadu a Alla odpověděla: „Vrtulník.“
Marina přišla k oknu a také se podívala. Od jejího dechu se ono zapotilo. Alla ho otřela rukou.
Vrtulník zaměřil a přesně dosedl uprostřed písmene H. Sníh se rozletěl na všechny strany, muž ustoupil a zakryl si tvář rukou. Lopatky se začaly otáčet pomaleji, už je bylo možno rozeznat. Dveře odjely bokem, z kabiny kdosi vyskočil a běžel k dlouhánovi. Z rozběhu se objali.
Pilot v muším oku kabiny strhl sluchátka, zvedl palec a dával nějaká znamení těm okolo.
Ta-ta-ta dořekly lopatky a zastavily se.
„Kampak jsme se to asi dostali? Není to tajná vojenská základna?“
„Nevypadá to, Mari.“
„A vy jste někdy byla na vojenské základně, Allo Ivanovno?“
To se zeptala ta obvyklá Marina, ironická, neupovídaná, důležitá, iniciativní – lékař do morku kostí. Ne ta, která se včera povalovala v sauně na lavičce a Alla ji čas od času polévala vodou.
Žeňka spala rozplácnutá pod zmuchlanou přikrývkou na lehátku, jako omdlelá – ústa otevřená, dýchala pomalu a zhluboka.
Kromě lehátka tam byla ještě postel, na které spala Marina a Allin gauč. Gauč byl rozložený – a hrom mě zab! – Alla si nemohla vzpomenout, kdo a kdy ho rozkládal, a jak se všechny tři dostaly do tohohle pokoje!
„Třeba vrtulník poslali pro nás?“
A kdo ho poslal, Mari?“
„Nevím. Vojenská záchranná služba?“
Alla se ještě koukla ven. Dva lidé šli po cestičce k domu, rozprávěli, gestikulovali a smáli se.
„Kdoví jestli! Stejně se do něj všichni nevejdeme. Musíme jít z pokoje a dozvědět se, co a jak.“
„A kde jsou naše ruksaky, nevíte?“
Alla nevěděla. Vůbec nic nevěděla a nic nechápala!
Vtom ji napadlo podívat se na sebe.
Měla své vlastní kalhotky, které nazývala expediční, monumentální, silné, způsobilé přežít jakoukoliv zkoušku a cizí tričko se sepraným nápisem a jinak nic.
To tedy znamená, že ji ještě ke všemu převlékli na noc!
Podívala se na Marinu – tu také převlékli – a potom se obě rozhlédly. Vedle postelí byly pečlivě složeny jejich šaty ze včerejška, celtové kalhoty, svetry a ponožky. Alla měla bílý svetr se vzorkem a Marina černý s proužkem.
Zázraky. Zázraky nad mraky.
Ne nad mraky. Zázraky na kordonu půlstovka-tři.
Rychle se oblékly a jedna za druhou se kradly jako kočky, vyšly z pokoje na modřínovou podestu. Na jednu stranu vedla chodba, jako vejce vejci podobná té, kam je včera strkali lesní lidé, ale z druhé strany byly široké dveře s naprosto nemístnou, hnusnou hliníkovou tabulkou, hlásající, že Cizím vstup zakázán. Pouze pro personál.
Chvíli studovaly tabulku.
„Pro jaký personál?“ ptala se, bůhví proč šeptem, Marina. „To jsou všichni personál, nebo co?“
Alla Ivanovna neřekla nic. I když nerozuměla tomu co se děje, všechna její životní zkušenost jí napovídala, že lidé na kordonu půlstovka-tři nejsou vůbec žádný personál, ale majitelé.
Chovají se jako majitelé, mluví jako majitelé, a vypadají jako majitelé.
Jenomže majitelé čeho? Tajgy? Severního Uralu?
Dole dupali, nesly se přidušené hlasy.
„K večeru přijde sněhová bouře, druhej poryv ale ty musíš s vrtulníkem!“
„Ale vždyť se nám zadařilo, proskočili jsme.“
„Kdo vás pustil!?“
„My se neptali, Kuzmiči! Neptali! Sami sobě dispečery děláme!“
„Nesnáším tuhle lidovou tvořivost!“
„Kdopak to u vás přenocoval?“
„Ale, tůristi nějaký šílený! Vlezli do tajgy! Nabrali baby na internetu a hurá, vpřed!“
„Jdeme dolů!“ rozhodně prohlásila Marina. „Tohleto si slyšet nepřeju.“
Alla Ivanovna, která stála za ní, si povzdechla.
„Jestli si to slyšet přejeme nebo ne, stejně budeme muset. Protože my jsme ti postižení a oni zachránci. My jsme se jim pověsili na krk a ne oni nám. To oni lítali po lese za námi a ne my za nimi! Tak to vydrž.“
Mluvili v kuchyni, a když se Marina a za ní Alla Ivanovna ukázaly na prahu, hlasy zmlkly.
„Dobré jitro!“ nahlas a sebevědomě řekla doktorka. „Seznamme se! Já jsem Marina.“
„Šak je dávno den,“ zavrčelo to z hloubi kuchyně. „A seznámili jsme se včera.“
Pavel-Kuzmič, Kuzmič-Pavel stál nad obrovským sporákem z říčního kamene, opíral se o kraj velkýma ošlehanýma rukama. Veprostřed sporáku bublal samovar. Ze samovaru se valil dým a utíkal pod kryt měděného kouřovodu. Kuzmičův spolubesedník, který přiletěl vrtulníkem, střední postavy, statný, se zlatými brýlemi, seděl za nekonečným stolem a zvedl se, když Marina vešla na scénu.
Alle se zdálo… ne, byla pevně přesvědčena, že toho ve zlatých brýlích odněkud zná, viděla ho mockrát, ale vždyť ho znát nemůže a určitě ho neviděla!
„Igor,“ představil se známý neznámý. „Jaké milé dámy!“
„Jo?“ udivil se Kuzmič. „Dámy, jste milý?“
Marina se usmála velmi jednoznačně. Nesnášela, když cizí lidé, a obzvlášť muži, se chovali familiárně a nadbíhali jí, jako by na to měli nějaké právo!
„Alla Ivanovna,“ představila se Alla.
„Opravdu tak formálně? I s otčestvem?“(pozn. překl.: jméno po otci, obvyklé u ruských jmen, vložené mezi jméno a příjmení)
„Jak je libo.“
„Ale co?“ nadhodil Kuzmič, podíval se na ni a ušklíbl se. „Tak třeba já jsem celej život Kuzmič, a nic, mě je fajn.“
„Kde jsou naši…. přátelé?“
„Vaši přátelé se ještě neprobrali,“ informoval Kuzmič. „Vy jste se otřepaly první.“
„Dáte si kávičku?“ Igor podbízivým gestem odsunul židli, dokonce chtěl cvaknout podpatky, tedy kdyby unty měly podpatky. V zimním světle se blýskly jeho zlaté brýle.
Připomínalo to scénu z divadelní hry.
Alla poodešla a zahleděla se na samovar.
Kuzmič-Pavel po jedné přikládal do samovaru třísky z pleteného košíku, voněl dým, sladce a chutně.
„Jsme z Moskvy,“ pokračovala Marina a starostlivě se snažila pokračovat v divadle. „Prostě to byla taková expedice, nepodařená.“
„Jakpak by, nepodařená?“ Igor ji pozval gestem a ustoupil, aby mohla projít. „Naopak, velmi podařená! Mohli jste zmrznout a nezmrzli jste! Podařilo se!“
„Náš vedoucí se propadl do potoka, zlámal si lyži.“ Vtom si Marina vzpomněla na Voloďu. Pane Bože, jak jen mohla zapomenout, vždyť je lékař. Má tady zraněného, ale ona si spí, jí a vede zbytečné řeči!
„Kde je Voloďa?“
„Spí, Voloďa.“ odvětil Kuzmič.
„Není možná, utrpěl silné trauma. S takovou bolestí…“
„Nemá žádnou bolest,“ řekl Kuzmič a mračil se na dým. „Včera jsme ho s Markem bodli. A tak spí.“
„Samozřejmě, nicméně se účinnost preparátu zakončí…“
„Až se zakončí, tak vstane.“
„Můžu?“ zeptala se Alla a vytáhla z koše třísku. Strašně moc chtěla topit v samovaru.
„Jo, jo, přiložte. Už brzo vzkypí.“
„Kde je Mark?“ zajímal se brýlatý Igor.
„A kde by asi byl? Na trati. Jak se vítr utišil, tak jel.“
„Potřeboval bych si s ním promluvit,“ znepokojeně řekl Igor. „A s tebou taky. Proto jsem přiletěl.“
„Jasně, že ne proto, aby ses s náma mazlil! Vrátí se, dáme řeč. Dneska dvě hoďky. Včera nejel doplna. I když, dost se s těmahle hošáčkama utahal. Cože si dáte? Kafe, čaj?“
„Kávu,“ řekla Marina, uražená za to, že se s nimi Mark včera utahal.
„Čaj,“ řekla Alla, protože si myslela, že určitě bude dobrý, z bylinek z tajgy.
V kuchyni se objevil ještě jeden člověk, v untách a rozepnutém letním kabátě. Vlekl ohromné ruksaky – v každé ruce jeden, červený a žlutý.
„Stálý zdraví přeju,“ řekl. „Igore Iljiči, kampak je mám uložit?“
„Davaj sjuda.“
Muž pustil ruksaky na podlahu a v nich to zařachtalo, jako by byly naloženy kameny.
„Anton,“ představil se člověk v kabátě a podíval se bez zájmu na Allu, zato na Marinu už s náznakem zájmu.
„To je náš letčíček-větříček,“ hned se chytil Igor. „Mimochodem, vynikající pilot! Doporučuju. Jestli by někdo potřeboval letět někam kvůli tajné nebo nutné záležitosti, obraťte se jenom na něj! Nezklame.“
Alla Ivanovna pocítila v tomto doporučení jakousi faleš, nepravdu, skoro jako by byl brýlatý Igor se svým pilotem nespokojen a dával mu najevo, že je nespokojen.
Letčíček-větříček hodil kabát na nejbližší židli a začal rozvazovat ruksaky. Kuzmič vzhlédl a zase začal zírat na samovar:
„Cos to zase přitáh, Igore?“
„Pohoštěníčko! Vždyť jsem na návštěvu přiletěl!“
Anton vytahoval po jedné ze žlutého ruksaku lahve a vyrovnával je na kraj stolu. Kuzmič chystal čaj, třískal nádobím. Marina koukala z okna, ale Alla na pohoštěníčko.
Lahví se zdálo nějak mnoho, pak následovaly nádobky a balíčky, tuhé svitky a dlouhé tyčky, zabalené do plátýnka. Z červeného ruksaku se objevily pomeranče v síťce, bílé hrozny v hnědém papíru, červená křupavá jablka, volně ložená – Alla polkla, tak moc měla chuť na jablka – ale potom zase šly nějaké svitky.
Přišel Igor, rozmotal plátěnou tyčku a rozechvěle začichal.
„Salami,“ sdělil s hlubokou úctou. „Salami milanese. Vezu ji až z Milána! Vlastnoručně jsem ji vybíral! Vše jen pro vás, ničeho nelituji!“
„Ále, to my víme,“ řekl Kuzmič a Alle se zase zazdálo něco divného, neupřímnost nebo ironie. „Bez tebe bysme byli ztracený, to je jasný, jako facka.“
Co se to tady tropí, na kordonu půlstovka-tři? Co je to za člověka s vrtulníkem, co má šikovného a obratného pilota? Proč ničeho nelituje pro lesní lidi, obyvatele archy? Kam šel Mark, na jakou trasu? Co tady může být za trasu uprostřed tajgy, sněhu a sopek? Naftovod? Plynovod Severní Potok?
„Uhněte.“
Postava jménem Zoja Petrovna šikovně odsunula Kuzmiče od sporáku a dál už šlo všechno samo od sebe – ze vzduchu se objevily talířky, číšky, ubrousky, zapraskalo dřevo, zahořel oheň, zavonělo chutné jídlo.
Igor se usilovně ucházel o Marinu.
„Nedáte si sýr a salami? Ne? Tak vejce na slanině? A čokoládu! Přivezl jsem belgickou čokoládu. Antone, kde je čokoláda? Jak jste se ocitla v tajze? Děláte extrémní sporty?“
„Jsem lékař.“
„Jaká nádherná, nádherná profese! Ta nejušlechtilejší na světě! A jakým lékařským oborem se zajímáte?
„Kardiolog.“
„Kuzmiči, slyšels? Tato krásná slečna je lékař.“
„Jo, slyšel.“
„A to léčíte všechna srdeční onemocnění, nebo jenom některá?“
Marina, která nenáviděla, když kolem ní chlapi prováděli takovéto tanečky a jiné hlouposti, odpovídala velice chladně, že nyní je možno vyléčit prakticky všechny srdeční choroby, jen je třeba přijít včas.
„A jestli jsem čas již propásl, Marinočko? Jak to jen poznám? Co když mám již srdce rozervané? Mohla byste mi změřit puls? Určitě se zadrhává! Jak se to jmenuje, když se puls zadrhává?“
„Tachykardie.“
Marina se zvedla, poodešla k oknu a udělala odmítavá záda. Igor se prosmýkl kolem Antona, který skládal prázdné, jakoby splasklé batohy a také se zadíval z okna. Brýle se mu vesele blýskaly.
„Líbí se vám můj vrtulník? Vynikající stroj! Začínali jsme na Robinzonech, ty známe poslepu. No, jako Žigulík. Řídit jsem se učil na Žigulíku. To byly časy, co, Kuzmiči?“
„Já se učil na náklaďáku. V armádě se Žiguly nefasovaly.“
„Je odolný i spolehlivý. Vítr nám není větrem a sníh sněhem! Protože Anton pilotuje nejlíp ze všech.“
„Krásný vrtulník,“ řekla Alla Ivanovna, protože Marina pořád mlčela. „Jak se jmenuje?“
„Eurocopter. Ale začínali jsme na Robinzonech, pamatuješ, Antone? To je jako Žigulík!“
Zoja Petrovna zdvihla na stůl objemný malovaný čajník.
„Proč vláčíte chleba? Máme svůj, domácí.“
„Sýr a salami, Zojo Petrovno, je třeba jíst výhradně s francouzskou bagetou!“
„Vy to víte líp.“
„Můžu si vzít jablko?“ už nevydržela Alla. „Jen jedno.“
Kuzmič vzal jablko, ošplouchl je vodou ze džbánku a podal jí ho, chladné a těžké. Alla se chvilku těšila s jablkem, z červené poloviny jí na kalhoty padaly studené kapky.
„Vejce.“ Sdělila Zoja Petrovna a před nosem Alle přistál talířek.
Vyprdnout se na to. Na všechno se vyprdnout. Na pravidla bontonu, na povinnost dělat odmítavá záda, na nutnost dělat odmítavý ksicht, na otázky které ji mučí, ale na které zatím nejsou odpovědi, na neznámé lidi, kteří se zdají být známí a na jejich nepochopitelné rozhovory. Vejce na špeku s krajícem z domácího pecnu jsou důležitější. Na světě není nic důležitějšího než vejce na špeku, tak je to.
Alla si štědře posolila režný krajíc, vzdychla a začala jíst vejce se špekem, zajídala chlebem – doslova jedla – ne posnídala či přijímala pohoštění. Čas od času si dlouze vzdychla, nadechla se vůně a zavřela oči.
Pavel, který byl Kuzmič, seděl naproti, upíjel z hrnku čaj a pokukoval po ní se zájmem zoologa, který studuje čeleď lemurů, třída primáti, podtřída poloopice.
Ale co, vybodnout se na to, vybodnout se na všecko!
Marina pořád stála u okna, jenom teď vedle ní postávali oba, Igor i Anton.
A to ještě neviděli Žeňku. No, počkáme.
„Zahraniční klobáska.“ Informovala Zoja Petrovna přítomné a na stole se objevilo široké hladké prkénko, na kterém – Alla polkla vejce a jednou se podívala – bylo narovnáno vše, ideálně a podle kulinárních pravidel. Průzračná kolečka salami, rukama nalámaná bageta, trojúhelníčky sýra, hrozen bílého vína a hrstka vlašských ořechů.
Kdo jsou tihle lidé veprostřed tajgy? A co se tady děje?
„A to jste nakrájela nožem?“ zeptala se Alla na salami.
Zoja Petrovna ji odpovědí nepoctila, patrně pro naprostou pitomost otázky.
Chorovod a další rituální tance se přesunuly od okna ke stolu. Marina si sedla a oba kavalíři zabrali místa kolem ní. Igor měl přece jen převahu, jako šéf, ale ani Anton nezahálel.
„Marino a kde děláte praxi?“
„Nedělám si praxi, už pracuji. V Bakulevském centru.“
„No, to teda! Tak mladá a už pracujete na takovém místě! Tam nevezmou každého, jen ty nejlepší.“
Marina se poprvé upřímně usmála: „To je pravda.“
A vzala si z prkénka kousek bagety a lísteček salami.
„Komu ještě vejce?“
Alla vzdychla: „Třeba mně, jestli nikdo už nebude.“ Přejela očima přítomné. Kuzmič se najednou zasmál a bylo jasné, že se směje jí. Zvedl se a nalil jí čaj do velkého hrnku. Jak roztomilé!
Alla dojedla vajíčka, okamžitě se jí chtělo spát, pochopila, že to takhle nepůjde, rozhodně se zvedla a nabídla Zoje Petrovně: „Pomůžu vám s mytím nádobí.“
„My sami, jsme zvyklí.“
„Co třeba uklidit v sauně. Včera tam bylo tolik národu!“
„To je dávno hotové.“
„Chcete se podívat na vrtulník?“ vesele nabídl Igor Marině a otočil se na Allu. „A vy… také? Chtěla byste?
Bylo úplně jasné, že zapomněl, že se jmenuje Alla.
„Můžeme se proletět nad lesíčkem, dokud nepřijde druhý poryv. Poletíme, Antošo? Tady kolem je to taková krása! V Alpách, samozřejmě, je také hezky, ale tak překrásná krása je v Kordillerách. Byly jste tam?“
Jako na potvoru, ani Alle ani Marině se v Kordillerách pobýt nepodařilo.
„Joj, tam je příroda ve své prvotní kráse! Jak tam bují! To si tak letíš nad horami, a tam barvy přímo vybuchují, obzvlášť v údolích, a tak si myslíš – proč žijeme, proč se staráme? Stejně nic lepšího než je příroda, nevymyslíme. Je třeba žít zemi blíže, dále od civilizace, hned se v hlavě rozjasní. Kolikrát jsem jim jen nabízel,“ a cukl hlavou směrem ke Kuzmičovi, „aby změnili lokaci, a oni – ani za nic! Zapíchli se tady a dřepí tu jako…“
„Zojo Petrovno, diesel spustím tak za hoďku,“ Kuzmič mu dost ostře přetrhl řeč. „Vydržíte?“
„Co by. Nebude to poprvé.“
Igor na něj pozorně pohlédl, chtěl něco říct, rozmyslel si to a obrátil se k Marině: „Proletíme se?“
„Řekněte ano, nebudete litovat,“ přitlačil Anton.
„Děkuji,“ odpověděla Marina, „ale máme zraněného. Nevím, v jakém je stavu. A kdy se chystáte letět nazpátek? Možná, že jej bude třeba odvézt do nemocnice.“
„Odvezeme, to nic není.“
„Přijde metelice,“ řekl Kuzmič už ve dveřích. „Nikdo nikam nepoletí.“
„No to bychom se podívali! Můj pilot je prvotřídní!“
„Trhni si!“
Máchl rukou a vyšel ven. Alla podumala, vyšla za ním a zavolala: „Pavle Kuzmiči!“
„Jsem Pavel Nikolajevič. Příjmením Kuzmin.“
Alla k němu přišla, celým vzhledem dávala najevo zdvořilost a poděkování.
„Pavle Nikolajeviči, já chápu, že my… tady… jsme poněkud na obtíž.“
Pokrčil širokými rovnými rameny, ale nic nenamítal.
„Tak tedy,“ trpělivě pokračovala Alla. „Teď naši vstanou a musíme rozhodnout, jak se odsud… dostat.“
„Nijak,“ odpověděl. „Vánice sotva začala, budete muset počkat. Průsmyky jsou zasypané. Spojení zatím máme, ale brzo se ztratí.“
„A vánice… je to na dlouho?“
Najednou se rozesmál: „A kdopak ví? Neradí se s námi, metelice jedna. Bývá tři dny, ale taky týden. Různě bývá. Musíte čekat.“
Alla přikývla. Podívala se mu do tváře a zeptala se: „Ale co je to tady za místo? No, tady to všechno kolem?“
„Kordon půlstovka-tři,“ odpověděl a ani nemrknul. „Jestli chcete něco udělat, můžete odnosit vaše lyže pod přístřešek. Zůstaly všechny na zápraží. Sníh je zasype nebo je rozhází vítr. Tady bývá silný.“
„Samozřejmě,“ souhlasila Alla. „Samozřejmě, hned všechno udělám!“
„Žádnej spěch.“
„Ale ne, ne už jdu…“
Vzal za kliku nejbližších dveří. V setmělé chodbě bylo dveří plno.
„Válenky a péřovky jsou v komoře na věšáku, vezměte si, jaké chcete.“
Vkročil dovnitř a pevně za sebou zavřel dveře.

Kordon půlstovka-tři a tečka. Přeber si to, jak chceš!

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat