sobota 5. září 2015

Markova archa - 2. kapitola 2/2


„Všichni tady zmrzneme.“
Otočili se a koukali.
Voloďa seděl na sněhu, zavřel oči a vypadal špatně.

„Všichni tady umrzneme k smrti.“
„Voloďo, co to povídáš? To víš, že nezmrznem! Uděláme si ohýnek a bude nám teplo,“ řekla Žeňka.
„Drž hubu, krávo,“ procedil mezi zuby Stěpan. „Tak dost. Jdu pro pomoc. Kdo půjde se mnou?“
„Já!“ okamžitě vykřikl Petěčka a shodil ruksak.
„Přestaňte dělat voloviny!“ zle zavrčela Alla Ivanovna.
„Nechystáme se tady trčet a čekat, až nás zabijete! Odcházíme!“
„Tohle nemůžete udělat!“
„Dost, už jste si užili vedení a to stačí. Teď je řada na mně!“ Stěpan se celý změnil, narovnal se, utáhl si přezky na kalhotách a podíval se na Petěčku. „Jestli zůstaneš vzadu, vrátíš se. Směr si zapiš za uši. Otravovat se s tebou nebudu, na to nemám čas.“
„Nezůstanu.“
Marina si sedla na bobek a jemně se dotýkala Voloďovy nohy. Ani neotevřel oči.
„Postavte stan a čekejte na pomoc,“ pokračoval Stěpan. „Tak, jedu.“
„A co bude s námi?“ zeptala se Žeňka holčičím hláskem. „A jestli nás napadnou vlci?“
„Nenapadnou!“
A opravdu odešli…
Nějaký čas, velmi krátce, se v metelici pohybovaly jejich červené bundy a potom zmizely, rozplynuly se.
Ze strže vylezl Sergej Vasilijevič s lyží v ruce.
„Zaryla se pěkně hluboko,“ řekl chraptivě a drápal se ven. „Zdá se, Dimane, že jak jsi padal…“
Obhlédl ztichlé lidi.
„A kruci! Odešli, co? Al, kams to koukala?! Vždyť se teď ztratí!“
„Všichni se ztratíme,“ řekl Voloďa. „Určitě.“
„Tak vstávej, mladej, pomaloučku se pohneme. Jedu-jedu!“
„Já nemůžu!“
„Jak nemůžu, když musíš! Dimo, zapni si lyži! Vem batohy. Vida, pitomce, šli si nalehko, všechno vybavení zahodili! Panenko skákavá! A co když budou muset přenocovat? Nevzali si ani sekeru, ani sirky. Al, kams to jenom koukala?!“
V tom přidušeným hlasem zavyla Žeňka.
„Vlci! Vlciii!“
Marina sebou trhla a padla do sněhu. Diman popadl hůlku a zvedl ji nad hlavu. Sergej Vasilijevič bleskovým pohybem vytasil nůž. Alla skočila k Žeňce.
„Vlciii!“ křičela. „Pooomoooc!“
Velký vlk podivně netrpělivě a klackovitě pobíhal hodně daleko, na hranici viditelnosti a kdoví proč se nepropadal do sněhu. Zastavil se, podumal a rozeběhl se jejich směrem. Tady se začal propadat, ale stejně se přibližoval bleskově, mílovými kroky.
„Pomoc!“ pískla Žeňka.
„Ticho! Sem nepůjde. Je nás moc.“
Ale vlk se stejně blížil. Marina vyskočila a začala tahat Voloďu, který se ze všech sil pokoušel vstát, a nedařilo se mu to.
„Bojím se! Já se bojím!“
„Fujtajksl!“ najednou vydechl Sergej Vasilijevič a svěsil ruku. „Á ty…“
„To není vlk,“ rychle řekla Alla. „To není vlk, to je pes!“
Nevídané zvíře udělalo ještě skok a zastavilo se. Mávnul ocasem, znovu se rozběhl a bořil se do sněhu.
„Pejsánek,“ zablekotala Žeňka a vzlykla. „Jsi opravdovej pejsánek?“
Pes přišel blíž, znovu zamával ocasem, skoro jako by zdravil, obešel lidi – shlukli se k sobě a zírali na psa s vyvaleným očima.
„Takže nějaký dům bude hned tady?“ sama sebe se zeptala Alla Ivanovna. „Odkud odjinud by se vzal v lese pes?“
Pes frknul, potřepal palicí a pádil pryč po pláni, tam, odkud přišel.
„Pejsáčku!“ zakřičela Žeňka. „Zastav, kam běžíš? Odveď nás k lidem!“
„Ženi, nehulákej,“ velela Alla. „Počkáme a uvidíme.“
„Odešel,“ zašeptala Marina. „Taky se na nás vykašlal.“
Všichni mlčeli a koukali za psem.
„Divná věc.“
„Co když naši už někoho našli? Třeba jsou hned tady vedle?“ vyhrkla Žeňka. „Lidi, sněžný skútry, psi. Třeba přijdou teď hned.“
Metelice bodala do očí a hučela v uších a nikoho a nic nebylo vidět, ať zírali, jak chtěli.
Věděli, že se musí hýbat, ale všichni najednou tak nějak zeslábli, i hovor jim činil potíže.
„To je všechno kvůli mně,“ zamračeně řekl Diman. „měl jsem se líp dívat pod nohy.“
„Teď už je to jedno.“
„Že jo, že se vrátí? Pejsáček se vrátí?“
„To nevíme. Hezky se zvedneme a pomaličku půjdem.“
Nikdo si nevšiml, že se z metelice vynořil lyžař. Docela obyčejný běžkař v červené kombinéze, čepici a brýlích, si vykračoval, jakoby sem patřil, jakoby si vyjel, tady v uralských horách, na malou projížďku před obědem. Skrz metelici projížděl spokojeně a klidně a před ním běžel pes! Žeňka ho uviděla první, začala sípat, dusit se a ukazovala rukou, lidé se ohlédli a strnuli.
„Ahój!“ zavolal již zdaleka, popošel a dával lyže tak nějak zvláštně a zvedl si brýle na čelo. „Odkuďpak jdete?“
Nějakou dobu na něj vytřeštěně zírali, jako by z nebe přistáli Marťani a bylo jim jasné, že je to opravdu Marťan, ale přes to všechno byli děsně rádi, že ho vidí a potom začali řvát jeden přes druhého:
„Jsme na expedici! Už deset dní! Utopili jsme vysílačku!“
„Voloďa si vymknul kotník a zlámal lyži! Nemůže chodit!“
„Jdeme do Galygina! Došlo nám jídlo!“
„A vy jste odkud? Tady někdo bydlí?“
Běžkař je poslouchal úplně klidně, pes poskakoval kolem něj a máchal chvostem.
„Musíme si pospíšit,“ řekl klidně lyžař, jako by se nic nedělo, když všichni přestali řvát, „už včera vydali bouřkové varování. A vy… máte jen jednoho raněného?“
„Další dva šli pro pomoc.“
Lyžař si hvízdnul. Sergej Vasilijevič vyprostil ruku z rukavice a podal ji lyžaři.
„Ahoj. Sergej Vasilijevič mi říkají.“
„Mark. Je to dlouho, co odešli?“
„No, asi tak… půl hodinky. Směr Galygino. Kompas mají sebou, ale batohy tu nechali. Jestli je chytne vánice, bude zle, nemají stan.“
Lyžař jménem Mark podumal a zavolal psa.
„Viku, domů! Běž domů, Viku!“
Pes, jakoby se nic nedělo, se otočil, vymotal se ze sněhu a velikými skoky pádil do metelice.
„A to nezabloudí?“ zeptala se hloupá Žeňka.
Všichni se hrozně báli, že pes uteče, že odejde i tenhle člověk a zase zůstanou sami.
„Nezabloudí,“ Mark se trochu pousmál. „Tady je všechno blízko.“
„Jak blízko?“
„K běžecké trati dvě stě metrů a po trase dva osm set.“
„K jaké trati?“
Mark neodpověděl, sedl si na bobek před Voloďu, prohlédl si jeho botu i lyži a najednou řekl: „Slepená je dobře, přímo výborně… No, půjdem.“
„Odkud se tu vzala běžecká trasa?“ zeptala se Alla Ivanovna. „A vy… víte to přesně? Do Galygina je to plus mínus patnáct a něco a vy říkáte dva!“
„Dva osm set,“ opravil ji Mark. „K naší základně. Do Galygina nedojdete, přes průsmyk už vůbec ne.“
„Ale naši šli do Galygina!“
„Doženu je,“ řekl Mark, „doženu a přivedu, nebojte se.“
Profesionálním pohybem strhl s ramene dvouhlavňovku, které si dříve nikdo nevšiml, vystřelil do vzduchu a – hopla – puška mu jakoby sama od sebe skočila zpět na záda.
„Oj!“ Žeňka si zacpala uši dlaněmi. „Oj, to bylo nahlas!“
„To je dobře, že nahlas,“ upokojil ji Mark. „Za to ten, kdo má slyšet, slyší. Pro jistotu. I když Vik Kuzmiče přivede tak jako tak.“
„Já jít nemůžu,“ řekl Voloďa. „Nemůžu, chápete to?“
„Vstávej,“ poručil mu Mark. „Po pláni to vydržíš, tam se ti líp pojede. No, jedu – jedu!“
Mluvil a pohyboval se tak sebejistě, že nikdo neměl pochyby o tom, že všechno bude zrovna tak, jak říká.
„Mladej, vem batoh! A ty taky, Sergeji Vasilijeviči!“
„A kdo povede Voloďu?“
„Půjde sám,“ řekl Mark. „Ale trochu mu pomůžu. Vymknutíčko, pchá!“
„Jak to víte? Vy jste lékař, nebo co?“ zavrčela Marina. Zdálo se jí, že tenhle velmi sebevědomý zachránce jménem Mark vůbec, vůbec nechápe nebo nevěří, že to Voloďu bolí, doopravdy bolí!
„Nejsem doktor, ale to není důležité. Jdem!“
A doopravdy šli!
Mark vedl Voloďu, svoje hůlky držel v jedné ruce, šli, skoro v objetí, noha vedle nohy, mírně se kývali a Marina, která za nimi hleděla, se bála, že Voloďa stejně upadne.
Ale neupadl.
Úplně nečekaně se lyže přestaly propadat a to jim přišlo velmi zvláštní – jako by vyšli z vody na břeh. Neutonuli, ale naopak se zachránili!
„No a jsme na trati,“ řekl Mark, jako by se nic nedělo. „Teď si počkáme na Kuzmiče a já doběhnu pro vaše dezertéry.“
„Jak… doběhnete?“ ptal se Diman.
„Jak to, že je tady běžecká trať?“ zeptala se Alla.
„Voloďo, jak ti je?“ vyptávala se Marina.
„Ale váš pejsek určitě nezabloudí?“ kníkla Žeňka.
Mark ukázal hůlkou někam k lesu.
Z vršku se sněhem nesl pes, bílý chvost se motal v metelici a za ním letěl ještě jeden lyžař. Nejel, ale opravdu letěl, za ním se vítr kroutil ve sněžných vírech a Alla Ivanovna se nahlas rozplakala.
Bylo to tak nečekané a zvláštní, že na ni všichni zírali.
„To nic, to nic,“ vyrazila ze sebe a otřela si oči rukávem, „To já… jen tak!“
Člověk dorazil, zabrzdil pluhem, zvedl brýle na čelo a zeptal se všedním tónem: „Proč jsi střílel, Marku?“
„Jeden si vymknul nohu tak, že nemůže chodit, ale ještě dva další šli do Galygina.“
„Dlouho?“
„Půl hoďky nebo tak něco.“
Mluvili a současně čtyřma rukama rozvazovali a otevírali batoh, který přinesl ten druhý. Turisté stáli kolem nich, bez vůle a bez sil. Alla Ivanovna popotahovala nosem.
V okamžiku zachránci vytáhli a rozdali malinké lahvičky a přikázali všem, aby je vypili. Všichni je poslušně vypili. V lahvičkách byl nějaký hnus, chutí podobný ovocnému rosolu. Z lékárničky vytáhli injekci.
„Co to je?“ vyděsila se Marina.
„Blokáda. Aby váš raněný vydržel až do domu.“
„Ráno jsem mu píchla Alnagon a…“
Tu se Mark a jeho kolega rozesmáli – a Marině se zase zdálo, že se smějí urážlivě a zrovna na Voloďův účet!
„Alnagon, to je tak sotva pro vlastní uspokojení. Teďka ho bodnem, aby mohl jít!“
„Davaj nohu, mladej!“
Mark vrazil jehlu Voloďovi do holeně, rovnou přes několikery kalhoty. Voloďa sebou trhnul.
„Drž, co děláš!?“ ukřivděně řekl druhý, sebral injekci a pečlivě ji uložil zpátky do ruksaku. „Teď poletíš jako vítr. Druhá věc je, že je tam stoupání.“
„Ale, jaký stoupání, Kuzmiči.“
„No, nějaký jo, oni se tady pěkně rozkysli, jak vidíš.“
„My to zvládneme!“ holčičím hláskem slíbila Žeňka.
„Nó, ty seš mi ale šikulka!“ pochválil ji Kuzmič. „Jasně že dojdem, nikam se nepodějem.“
Okamžitě si vyměnili vybavení – Mark předal kolegovi pušku a on jemu ruksak.
„S vašima hošanama jste se rozloučili kde? Kdo se vyzná v mapě?“
Alla k němu popošla a Sergej Vasilijevič také. Mapou škubal vítr.
„Spali jsme tady, ale oni odešli… Allo, koukej… tady odsud. Tohle je rokle, viď?“
„Podle mého ano. To jsme tedy mnoho neušli.“
„Tak to je hned vedle!“
„Nenííí,“ protáhnula Žeňka. „Vždyť to je naopak, hrozně daleko! No co, vy?“
A chlapi se na ni žalně zahleděli, jako na hloupou chudinku.
„Voloďo,“ vmísila se Marina, které si nikdo nevšímal, a ona chtěla, aby si jí všimli.
„Můžeš jít?“
„Můžu.“
„Určitě?“
Místo odpovědi se Voloďa odrazil hůlkami a trochu se projel.
Kuzmič se podrbal na obočí.
„Tak po trati to půjde jedna radost. I když nám ji snížek trošku zasypal.“
„Ale on má nohu…“
„A já mám dvě!“ řekl Kuzmič urážlivě. „Marku, ty… tentononc. Vem to odsud doleva, je jasný jak facka, že je to nalevo stáhlo. Kde jsou věci?“
„Jaký věci?“
„Těch vašich hošů.“
Alla přitáhla Petěčkův ruksak.
„Viku, čuchej!“
Pes, který se po celou dobu vrtěl kolem, přiběhl a očichával. Alle se zdálo, že se ušklíbnul a kývl – určitě se jí to zdálo, to kvůli metelici to tak vypadalo!
„Hledej Viku! Hledej!“
„Marku, spojení je v patnáct. Raketnice je vpravo, sáňky jako vždycky.“
„Jasně, Kuzmiči.“
„Dovedu je na základnu a hned pojedu za tebou. Signalizuj!“
Mark si nasadil na oči brýle – a byli pryč – on i kouzelný pes, který se usmívá. Jeho kolega se za ním chvilku díval, povzdechnul si a přejel očima skupinu.
Marině se zdálo, že se najednou tváří nespokojeně.
„Tak, výletníci, pohnem, nebo co? Za mnou, fofrem! Tadyk je to trošku do vršíčku, ale zato po trase! Ty, strejdo, jdeš poslední!“ velel Sergeji Vasilijevičovi.
„Odkud se vzala veprostřed lesa tahle běžecká trať?“ Alla se zadýchávala, ale snažila se udržet vedle Kuzmiče.
„Od ratraku. Protahujeme ji ratrakem.“
„A vy – to je kdo?“
„Kuzmin, Pavel Nikolajevič jsme my. A ten váš co si zřídil nohu, jak dlouho je to?“
„Včera ráno. Potom jsme už mnoho neujeli, začala vánice.“
„Bože milosrdný, to ještě není žádná metelice! Ale proč jste nechali ty vaše hošánky odejít?“
„Neptali se nás. Sami odešli.“
„Takže svévolníci!“ podivil se Kuzmič. Velmi se snažil nespěchat a pořád přemýšlel o Markovi. „Ale proč to přehlíd vedoucí skupiny?“
„Tam je náš vedoucí.“ Alla ukázala hůlkou na Voloďu, který vesele jel a ani nekulhal.
„No, paráda! A to je jako pravda?“
Alla pokývala.
„Ouplnej zázrak! Co jste to za partičku?“
Alle se nechtělo říkat o skupině nic, nebylo jí to vhod, ale pak řekla: „Z internetu.“
„Cože too!?“
„Skupina se najde na internetu. Expedice mají speciální stránky.“
„Jo, expedice do márnice!“ rozčileně vyrazil Kuzmič. „Kdo z internetu poleze na zimní Ural?!“
Alla pokrčila rameny.
Teď, když se zbavila strachu a odpovědnosti, se najednou cítila strašně unavená, stará, nemytá, hladová. Levou patu měla odřenou skoro do masa – ponožka se roztrhla, ale ona se nezastavila, aby si ji vyměnila, byla líná, i když věděla, že s nohama se nežertuje. Záda bolí, strhla se. Palec si spálila u ohně, když hřáli lepidlo na Voloďovu lyži, cuká v něm.
Kolikrát si říkala – už nikdy v životě, jakápak expedice, je ti čtyřicet dva let, máš dávno ležet na peci, ale stejně jde.
Kuzmič pohlédl na roztaženou skupinu a zvučně zahulákal: „Jedu, jedu, jedu, jdeme na stoupání! Nezdržuj se, strejdo! Aaa protáhneme se! Raz, dva! Raz, dva!“
Alla věděla, že její otázka je hloupá, v duchu Žeňky, ale přesto se zeptala: „Ale váš Mark najde Peťu a Stěpana?“
„Nejsou jehla v kupce sena, najde. Průsmykem jít nemohli a Vik nezklame.“
Alle se zdálo, že ani za nic nevydrží zdlouhavé stoupání, síly dojdou, upadne a to bude její konec. Také se zastavovala a ohlížela, zaostávala, tvářila se, že se dívá, co je s Žeňkou. I Marina zůstávala pozadu a taky se tvářila, že hlídá Žeňku. Diman sípal, funěl a neřekl ani slovo – hrozně se snažil.
Kuzmič všechny hnal.
Srdce bušilo rychle a hlasitě – jako dieselový motor – buch, buch, buch.
Ale potom zpoza blízkých stromů vyletěla raketa, řachla v nebi a osvítila sníh a jedličky rudě.
„Na co střílíš, však jsme skoro tady!“ zabrumlal si Kuzmič pod nos a na skupinu zahulákal zplna hrdla: „Jedu, jedu, jedu, však jsme skoro tam!“
Stromy se rozestoupily, a z metelice, dočista blízko, se vyloupl dům s ostrou, strmou střechou. Okna svítila a diesel dusal – buch, buch, buch. Diesel, a ne srdce.
*
Kuzmič vzal vysílačku a hned odešel, skupinu ponechal v péči nemluvné postavy ve svetru vyšívaném korálky a měkkých kožešinových střevících. Postava se jmenovala Zoja Petrovna.
„Mrkněte, co má tam jeden s nohou,“ velel Kuzmič z prahu. „A taky brnkněte vojákům, že tůristi spadli na nás, dva ještě dovedem.“
Alla Ivanovna, jak si sedla, tak zůstala sedět, v chodbě na podlaze, ale Diman padl tváří na zem. Marina stahovala Voloďovi z nohy lyžák. Sergej Vasilijevič tahal po síni ruksaky, Žeňka stála vedle pece s holandskými kachlíky a třásla se od hlavy po paty.
Mlčenlivá Zoja Petrovna pomohla Sergeji Vasilijeviči přeskládat batohy, vešla dovnitř a pečlivě zavřela oboje dveře, ty venkovní i ty vnitřní.
„Já už nemůžu,“ prohlásil Diman z podlahy. „Já už vůbec nemůžu.“
Zoja Petrovna měkce a neslyšně překročila Dimana, popošla k Žeňce a začala ji svékat jako panenku, stáhla rukavice, čepici i kombinézu. Žeňka se nebránila. Zoja Petrovna hodila věci na podlahu a přešla k Marině.
„Já sama,“ řekla unaveně. „To nemusíte, to ne.“
Zoja Petrovna ji svlékla také, ale Alla se nedala. Zrovna když k ní přistoupila, už stahovala punčocháče.
„Kam je mám položit?“
Mlčenlivá Zoja Petrovna ukázala bradou na hromadu věcí na podlaze.
S Dimanem to bylo složitější, byl velký, těžký a nechápal, co po něm chtějí, ale Zoja Petrovna si s tím poradila. Chvilku se dívala na Voloďu, který byl skoro ve mdlobách, nějak se rozhodla, nesvlékla ho a řekla potichu:
„Ženské, pojďte se mnou.“
Zoja Petrovna před sebou postrkovala Žeňku, držela za ruku Marinu a někam je vedla. Alla capala za nimi. Vlekly se v polotmě dost dlouho, šly dolů, držely se leštěného zábradlí a sotva pletly nohama. Žeňka se celá třásla.
Paní domu, hospodyně – nebo kdo vlastně – otevřela dveře před nimi a ony uviděly, že přišly do sauny!
„V kádi je horká voda, v bečičce ledová,“ informovala hospodyně. „Zvládnete to samy, nebo vás mám umýt?“
„Samy,“ chraptivým hlasem řekla Alla. „My samy, děkujeme.“
Už v převlékárně bylo horko, rozpálený vzduch voněl chvojím a svěží vodou, zaplnil nos. Z nečekaného a štědrého tepla se Alle zježily vlasy na hlavě a po těle přeběhli mravenci.
Spěchala tak, jako by sauna a teplo mohly zmizet, ztratit se, být přeludem v ledovém lese v metelici. Alla strčila Žeňku a Marinu do parní lázně – hned se svalily na doběla vydrhnuté dřevěné rošty – a začala je po řadě polévat vodou ze džbánku.
„Pane Bože,“ zašeptala Žeňka a slízla si ze rtů vodu, „to je taková nádhera… a voda nedojde.“
Vody bylo plno, v kamenné peci žhnula polena, v lavoru se máčely metličky, v převlékárně stál sloupek froté ručníků – skoro až do stropu.
Kam se to dostali? Do ráje. Zrovna takhle vypadá pro turisty zmrzlé na Severním Uralu.
Nevěděly, kolik času uběhlo, ale asi velmi mnoho, proto když sebou znovu plácly, unavené do nemožnosti, na lavičku v převlékárně, otevřely se dveře a na prahu stála Zoja Petrovna.
„Neupekly jste se?“ ujistila se netečně. „Nejdete a nejdete.“
Prošla dovnitř a otevřela dvojitou ventilačku, kterou se hned vyvalila mrazivá pára. Žeňka strčila nos do ventilačky a dýchala.
„Žeňo, nastydneš,“ unaveně řekla Marina.
„Už jdeme,“ a Alla Ivanovna se pokusila usmát na Zoju Petrovnu. „Je načase, že?“
„Dávno. Šaty si berte tady,“ a hospodyně otevřela mřížové dveře skříně. „Kalhoty jsou dole, svetry nahoře. Ponožky tamhle.“
„A co naši? Vrátili se?“
Žeňka si na lavičce ustlala a Marina z posledních sil třeštila slepující se oči. Alla je donutila se obléct a po kluzkých leštěných schůdcích vylezly nahoru do široké chodby, ozářené jedinou žárovkou.
Za tlustou stěnou domu, sroubenou z tlustých kmenů, něco silně bouchnulo, chodba na okamžik zasvítila rudě, Žeňka sebou trhla a vykřikla: „Oj!“
Rozlétly se dveře do síně, objevila se Zoja Petrovna a hlásila: „Blíží se.“
„Kde je Voloďa?“ zeptala se Marina. Styděla se, že na něj úplně zapomněla.
„To je kdo, Voloďa?“
„Ten… ten co si poradil nohu.“
„Spí.“ Informovala Zoja Petrovna. „Vy jděte jíst.“
„Jak – spí?!“
„Jako lidi spí. Unavil se. Do rána se neprobudí.“
„A Dima?“
„Taky spí. Do rána se nevzbudí. Potom ho vzbudím, půjde s mužskými do sauny a do rána si pospí.“
„A my jsme… kde?“ to se zeptala Alla Ivanovna. „Co je tohle za místo?“
„Kordon půlstovka – tři,“ odpověděla hospodyně, jako by to všechno vysvětlovalo. „Tam, jděte.“
Alla šla, kam jí ukázala Zoja Petrovna, zakopávala v cizích kalhotách z celtoviny, vlekla za sebou Žeňku a přišla do prostorné kuchyně s několika okny. A to byla taková kuchyně, že Alla strnula na prahu a rozběhnutá Žeňka ji bouchla do zad.
Celý střed zabírala obrovská, z říčních kamenů poskládaná pec s měděným krytem kouřovodu nad ní. V kouřovodu se odrážel svit lampy a ve sporáku žhnulo dříví. Na očazených plotýnkách se k sobě tiskly trojnožky, železňák a pánvice o průměru určitě metr a v ní se něco smažilo, vonělo to tak, že se Alle zatočila hlava z hladu. V příbornících s dřevěnými vyřezávanými přihrádkami byly rozestaveny talířky a džbánky, jejich vymyté květované hubičky se usmívaly. Na stěnách mezi okny visely obrazy. Ve svícnech, vysokých po pás, hořely tlusté svíčky. Dlouhý dřevěný stůl, vyblýskaný stejně jako stěny, doběla, se zdál ztrácet v dálce. Na jeho bližším konci seděl Sergej Vasilijevič, zkroucený jako paragraf, a jedl. Na vteřinku se otočil, zahuhlal něco nesrozumitelného a jedl dál.
„Ke stolu,“ pozvala je hospodyně.
Alla Ivanovna odstrčila nejbližší židli, těžkou jako z olova, a sedla si. Žeňka se posadila vedle.
Bez Žeňky se cítila velmi nejistě. Jak jen se to tady jmenuje? Kordon půlstovka-tři?
Jako v pohádce Ubrousku, prostři se, se ze vzduchu samy od sebe objevily květované talířky, vysoké broušené poháry, sklenice, džbán s moštem a láhev vodky.
Alla potřásla hlavou. Žeňka opatrně strčila do talířku. Marina napřímila už tak rovná záda. Sergej Vasilijevič jedl.
V železňáku bylo dušené maso a v metrové pánvi opečené brambory.
A vtom bylo jasné, proč Sergej Vasilijevič nemůže ani mluvit, ani se hýbat. Jídlo bylo tak chutné, že se nedalo dělat nic jiného, jen jíst, jíst, radovat se, sytit se, cpát se.
„To je taková lahoda,“ zasténala Žeňka s plnou pusou. „To je tak dobré! Moc a moc děkujeme! Co je to za zvláštní maso?“
„Jak zvláštní? Divočák.“
„To je skvělej divočák! Báječnej divočák!“
Jedli ještě dlouho a možná by i praskli, ale někde daleko něco zahřmělo, zabušilo, práskly dveře, zaduněly hlasy.
„Co je to? Přišli naši?“ zeptala se Alla a přestala žvýkat, ale po nemluvné Zoje Petrovně už nezbylo ani stopy.
Alla zahodila vidličku, odstrčila těžkou židli, i Marina se začala zvedat, dokonce i Sergej Vasilijevič, ale Žeňka si pořád chtivě nacpávala pusu masem a jen provinile zamumlala: „Jo, jo, hned, hned!“
Jeden za druhým vyšli do chodby, kde bylo mnoho lidí, chladného vzduchu, batohů, lyží, vůně lesa, kde se mezi lidmi motalo usmívající se psisko, ocas plácal do dřevěných stěn, do kolen a hromady věcí, a shlukli se do rozčilené hromádky.
„Skončili jste, chlapi?“ vyptávala se Zoja Petrovna všedním hlasem a odebírala lyže, hůlky, pušku.
„Normálka,“ odpověděl někdo z nich. „Na zpáteční cestě jsme se dlouho táhli. Při stoupání byl protivítr.“
„Sauna je roztopená.“
„Počkejte, Zojo Petrovno, jsem nějak vyšťavenej.“
„Ty?“ to se usmál ten druhý. „A kdy to bylo naposledy, Marku?!“
„Kuzmiči, dej vědět vojákům, že všichni jsou v pořádku.“
„Už vědí.“ ohlásila hospodyně. „Když jste začali stoupat na vršek, oznámila jsem.“
„A odkud jste věděla, že jdeme na kopec, áha?!“
„Abych nevěděla.“
Skřípaly dveře, všichni pobíhali, strkali se, vrtěli a v kalném svitu jediné žárovky Alla nemohla nijak rozpoznat ani Petěčku, ani Stěpana.
„Poručili předat předpověď. První poryv přešel, k ránu se zklidní. Potom přijde druhý, vážnější.“ Doložila Zoja Petrovna.
„Ach jo, aby je husa kopla! Zase sněhová bouře!“
Kuzmič prošel dále do chodby a teprve teď si všiml tlupy už dříve zachráněných.
„Vítejte!“ zvučně zahalasil a strhl si z oholené hlavy červenou pletenou čepici. „Živí? Zdraví? Celí? Sytí? Čistí?“
I Alla, i Marina, dokonce i hloupá Žeňka na něj zírali jako na zjevení. Žeňka skoro vypískla.
Lesní člověk s chraplavým hlasem ochlasty a bezdomovce, který byl tak nespokojený s tím, že je musí zachraňovat, který je hnal jako pastucha stádo líných ovcí, vypadal bez lyžařských brýlí, bundy po oči a čepice až na nos celkem mladý, ošlehaný, opálený, šedooký.
„No, co, co?“ zeptal se, trhl ramenem a ohlédl se – nepochopil, proč na něj tak zírají. Potom, bůh ví proč, podal Alle úzkou, dlouhou, červenou dlaň a představil se znovu: „Kuzmin Pavel.“
„Alla,“ hloupým holčičím hlasem odpověděla Alla Ivanovna.
Kuzmič, který byl Pavel, chvíli podržel její ruku, potom ji pustil a zalezl do jedněch z mnoha dveří a tam něčím rachotil.
„Tady máte dezertéry!“ vesele se ozval druhý a tak nějak podivně, jako za kůži, vytáhl doprostřed chodby Petěčku a Stěpana.
Petěčka vypadal dočista špatně – bledý až do zelena, zesinalý, nebo to tak jen vypadalo ve světle jedné žárovky? Pořád polykal, ohryzek mu poskakoval, oči potažené blánou, skoro jako u umírajícího ptáčka, kolena se mu podlamovala.
Stěpan se naklonil dopředu, opíral se rukama o kolena, nemohl popadnout dech.
Zoja Petrovna mu už hbitě rozepínala bundu, stahovala z ramen, otáčela jím sem tam.
Marina popošla, vzala Petěčku za ruku a podívala se mu do očí.
„Péťo! Péťo, no!“
„Kdepak,“ ozval se Mark. „Vůbec nemohl jít, celou zpáteční cestu jsem ho vlík na zádech.“
„No, jo, tak proto seš vyšťavenej, protožes ho táh na zádech!“ hlasitě hulákal zpoza stěny Kuzmič. „Copak se dereš na takovej pochod, když nemůžeš stát na nohouch?!“
„Peťo, podívej se na mě! Stěpo, už to skončilo! Všechno je už v pořádku. Možná bych jim měla píchnout glukózu?“
„Hele, támhle v rohu máme kaktus, tentononc, japonskej!“ Kuzmič se objevil v chodbě, v ruce držel lano, které si namotával na loket. „Ať si dřepnou na kaktus, efekt bude stejnej!“
„Nech je být, Kuzmiči.“
Všichni se jako na povel otočili a zírali na druhého. Ten se uchechtl.
„Nazdar, dámy.“
Tenhle byl taky podvodník! Širokoramenný, osmahlý, jakoby tesaný z jednoho kusu, tmavé přerostlé vlasy mu padaly do očí. Usmíval se, kolem očí měl mělké vrásky, které ho nedělaly starším, ale naopak, podivně mladým.
„Jak se to tady jmenuje? Archa půlstovka-tři? Chyba, ne, kordon.“
„Mužský, do sauny. Zatopila jsem v té v domě. Venku skrz metelici neprojdete.“
Všichni najednou někam šli a táhli za sebou Petěčku i Stěpana, kteří nevydali ani hlásku a Sergej Vasilijevič, na kterého všichni zapomněli, šel za nimi.
„Mohla bych jít ještě něco sníst?“ zašeptala Žěňka Alle do ucha.
„Proč by ne,“ ozvala se zdaleka jasnoslyšná Zoja Petrovna. „Račte, prosím.“
Za ruku přivedla Dimana, který zíral do kalného světla a potácel se ze strany na stranu.
„Tam jdi, za mužskými.“

„Kam jsme se to dostali?“ Marina popošla k zábradlí a podívala se dolů, kam vedly stupínky naleštěných schůdků. „Kde jsme? Co je to za místo?“

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat