úterý 1. září 2015

Markova archa - 2. kapitola 1/2


Vysílačku Voloďa utopil v potoku ještě ráno. A kdo mohl vědět, že zrovna na Severním Uralu, v tomhle ročním období, se najde nezamrzlý potok! Takhle to není, prostě proto, že to tak nemůže být!
Voloďa šel první, propadl se, zlámal si lyži a utopil vysílačku.

Když ho vytahovali, když zouvali okamžitě zmrzlý lyžák, když Alla Ivanovna hledala v batohu suché ponožky a Sergej Vasiljevič se bezmocně motal kolem, na vysílačku si stejně nevzpomněli, ale potom Marina řekla:
„Panstvo, vypadá to, že jsme zůstali bez spojení.“
Ale toho si stejně taky nevšímali.
Stěpan, bývalý a zkušený účastník expedic, je přesvědčoval, že jenom hlupáci a saláti chodí s vysílačkami, informují Vojenskou záchrannou službu a nechávají si odsouhlasit mapy expedice! Zkušení lidé nic takového nedělají, protože to nemá význam. Nikdo nebude nikoho zachraňovat, jestli se něco stane, tak proč? Jenom si tím svážeme ruce i nohy, vojáci se toho chytí jako klíště: objasněte, jaká je obtížnost expedice, jak je skupina připravená, kdo je instruktor a jakou má kvalifikaci a konec. Dál než do Bronnic je nepustí. Kdo tohle potřebuje?
Voloďa ale stejně Stěpana neposlouchal, vojákům se ohlásil, a už na samém začátku pochodu se proto pohádali. I když, oni se hádali pořád, protože Voloďa byl vedoucím expedice a Stěpan prohlašoval, že to dělá špatně, nešikovně.
„Jen aby omrzliny nebyly,“ řekl Sergej Vasiljevič a soucitně pozoroval Voloďův zbělelý kotník, který Alla Ivanovna třela sněhem. Všichni ostatní se neužitečně motali kolem, ale budižkničemu Žeňka, přezdívkou Žůža, si hned dřepla do závěje, zahodila hůlky a zavřela oči. „Co to natřít alkoholem?“
„Alkoholu je málo,“ odpověděla Alla Ivanovna a nepřestávala nohu třít. „Jen na jednu noc.“
„Ale, co s jednou nocí!“ skočil jí do řeči tlustý a dýchavičný Diman, který se vydal na zimní expedici, protože se s někým pohádal. „Vždyť už nám moc nezbývá, na mapě to je kousek. Támhle za tou sopkou je Galygino a konec, konec našemu trápení!“
„Se Severem se nežertuje,“ poznamenala Alla Ivanovna. Neměla Dimana příliš ráda a ze všech sil se snažila nedat to najevo, jenže všichni to věděli.
Allu Ivanovnu taky všichni moc nemilovali, za deset dní jí už měli plné zuby. Zaprvé, protože je to stará herka, čtyřicet let, možná i víc – co s nimi leze!? Zadruhé, na lyžích jezdila nejlépe ze všech, nejrychleji ze všech stavěla ve sněhu stan, šikovně vařila v kotlíku pohankovou kaši a uměla si rozdělit tabulku čokolády, kterou dostávali k večeři, na celý další den a jíst se chtělo tak strašně moc. Alla Ivanovna svojí čokoládou vykrmovala budižkničemu Žeňku, přezdívkou Žůža, a ještě Marinu, ale už nikoho dalšího, a jíst chtěli všichni! Zatřetí, nikdy neodporovala Voloďovi, který vedl expedici, ale také nikdy neplnila jeho příkazy. Když Žůža začala zaostávat, a to se stávalo průměrně pět minut po startu, Voloďa ji postavil dopředu, přímo za sebe – on šel jako první. Ale Žůža stejně beznadějně zaostávala, obcházeli ji, plácala se vzadu a Alla Ivanovna zvážila situaci, postavila se za ní, úplně poslední a už nikdy pozici nezměnila i když Voloďa tvrdil, že silní jdou vpředu, tak je to přesně podle pravidel. Stěpan s ním nesouhlasil a tehdy se poprvé vážně pohádali.
„K večeru dojdeme,“ vesele řekl Voloďa, kterého vylekal potok. Bylo k nepochopení, jak teď půjdou, když je na jedné lyži. „Vždyť to je co by kamenem dohodil.“
„Je to špatné,“ konstatovala po odmlce Alla Ivanovna, zvedla se ze dřepu a obhlédla ztichlou skupinu. „Marin, cos to říkala o vysílačce? Musíme zavolat pomoc.“
„Vysílačka se utopila.“
„Nikoho volat nebudeme,“ najednou prskl Voloďa a také začal vstávat, Sergej Vasilijevič ho podpíral. „Sami dojdeme, je to kousek!“
„Sami určitě nedojdeme.“
Žeňka – budižkničemu, přezdívkou Žůža, se válela na zádech a jedla sníh, který nabírala rukou. Zkušený Stěpan mlčel, díval se na nebe, které se podivně chmuřilo. Marina přemýšlela o Voloďově noze – bylo by lepší dát na ni dlahu, ale na to je třeba čas a jí se Bůh ví proč, zdálo, že je nějak temněji a je třeba spěchat, i když do soumraku bylo ještě daleko. Tlustý Diman si stýskal, protože chtěl jíst a Petěčka vymýšlel, co napíše do svého blogu hned jak skončí tahle hloupá lapálie s testováním sama sebe.
Napíše, že současný člověk – jednadvacátého století – to vždycky natře libovolnému divochovi, který se pyšní svojí divokostí, to je schopností přežít. Člověk jednadvacátého století, vyzbrojený znalostmi, technologiemi, tabletami suchého lihu, karbonem, karbidem, benzenovým jádrem, titanoplastem, nebo čím že to ještě zvládne jakékoliv pravěké těžkosti právě proto, že jsou pravěké a on je současný.
Petěčka se považoval za velmi současného člověka.
Jen už aby byl tam, kde je internet a technologie. A taky vana, plná horké vody, postel s povlečením, obložený chleba se salámem. Kde je ústřední topení, ze kterého se šíří rovnoměrné suché teplo, kde není třeba rozdělávat táborák a stát po lýtka v roztátém sněhu a podkládat pod sebe syrové praskající větve. Kde je možné vypít, kolik jen chceš horkého čaje a teplá voda nikdy nedojde – až do expedice na Severní Ural, Petěčkovi ani na mysl nepřišlo, že teplá voda může dojít, že je s ní třeba šetřit, chránit si ji, a že tenhle hrnek horké vody, ve které plave jehličí – je jediný, a další nebude. Lze ho vypít, lze se s ním umýt, ale pořád je jen jeden.
Petěčka by si ani za nic nepřiznal – nikomu – jak jeho, současného člověka, zmučily tyhle pravěké těžkosti, jak je unavený a promrzlý tak, až se mu zdálo, že kosti uvnitř těla má z těžkého ledu, že se mu chce spát od toho okamžiku, kdy Voloďa falešným, úmyslně veselým hlasem vyřvává na celý stan: „Skupino, budíček! Dobré jitro!“ a až do večera, do večerky, po které se Petěčka klepal ve spacáku jemným mrazivým třesem a zahřál se až k ránu a na chvilku usnul a zase to nenáviděné: „Skupino, budíček!“
Počítal hodiny a minuty, které zůstávaly do spásy, tedy do konce expedice. Šel, lyže vázly ve sněhu, odrážel se hůlkami, hůlky propadaly do sněhu a počítal: před námi je ještě týden, to je sedm dní, to je sto šedesát osm hodin a to není zase tolik. Deset tisíc a něco minut, to je příšerně moc! Koukal na hodinky, aby odpočítal pět minut a ony se táhly a táhly a vůbec nekončily. Obraz před očima se také neměnil, pořád ta stejná záda s batohem toho před ním, nahoru – dolů, nahoru – dolů, kolem ta stejná bílá pláň do samého horizontu, do nebes, nic víc už na zemi není, kromě této bílé pláně, která nikdy neskončí. A vepředu nic není, jen práce, pořád samá práce, aby člověk dostal přidělený hrnek horké vody, musí pracovat, stavět stan, zapadat po pás do sněhu, sekat a tahat dřevo, rozdělat oheň, rozpustit sníh v kotlíku, ale sil už není. Když už táborák hořel, bylo nutné pokračovat v práci, hnout sebou, hýbat se, ale Petěčka nemohl, opravdu vůbec nemohl. Stál nad ohněm, který silně čadil, dým lezl do očí tak, že musel až polykat slzy, svěsil ruce a schoulil ramena, nešel k souputníkům, připravujícím nocleh, nijak nepomáhal. Zkušený Stěpan nazýval takové Petěčkovo postávání polární stojkou a pohrdal jím za slabou vůli. Ze začátku to Petěčku štvalo, ale pak už mu bylo všechno jedno.
Jen už aby došel do toho nenáviděného Galygina, sedl do roztřeseného tvrdého vagónu, který táhne po jednokolejce ušmudlaná dieselová lokomotivka, dokodrcat do Ivdělije, potom do Jekatěrinburgu a odtud je to do Moskvy co by kamenem dohodil a bude moci napsat do blogu, jak chtěl kašlat na všechny těžkosti a strádání a přežívání – vše je otázka technologií a žádné síly ducha!
V ten den, až do toho prokletého potoka, šel a vymýšlel budoucí text, a hezky mu to vycházelo, souvisle a bál se, že to zapomene, tak pěkně to vycházelo.
A tahle poslední zkouška – nezamrzlý potok v horách zmrzlých až do středu země – se stane tou nejdramatičtější částí jeho příběhu.
O tom, že k večeru dojdou do Galygina a k lokomotivce, Petěčka vůbec nepochyboval, vždyť je to kousek.
Ukázalo se, že Voloďa jít nemůže. Prostě nemůže a dost.
„Podvrtnutí,“ konstatovala Marina a vyšetřovala Voloďovu nohu. „Možná, že má přetržené šlachy, tady to nepoznám. Stěpo, uřízni nějakou tyčku. Budeme muset dát dlahu. Ženi, vstávej, dost válení, zmrzneš.“
Budižkničemu Žeňka hned zavřela oči, demonstrovala tím, že nevstane. Stěpan shodil ze zad ruksak a na lyžích šel k nejbližším stromkům.
„Musíme postavit tábor,“ řekla Alla Ivanovna a se Sergejem Vasilijevičem na sebe pohlédli, „a pokusíme se opravit lyži.“
„Jak, opravit?“ zdálky se zeptal Diman. Stál nakloněný dopředu, skoro visel na hůlkách, ale batoh si nesundal. Sundat, to si sundáš, ale potom popadnout a nandat, to je těžké a nechce se, síly nejsou. „Podívejte, rozlítla se na kousky!“
„Kousky seberu,“ řekla Alla Ivanovna rozhodně. „Zkusíme ji slepit.“
„No a co tam chcete lepit?!“
„Když se zadaří, ráno pomaličku půjdeme.“
A Petěčka najednou pochopil, že oni vážně – opravdu vážně – jsou rozhodnuti ještě jednou nocovat v tajze! Kvůli nějaké zlámané lyži a bůhvíjakému podvrtnutí!
„No, co to je?!“ zeptal se všech najednou. „Zbláznili jste se?! Jaké přenocování, jaký tábor? Musíme jít, je to už docela blízko!“
„Jít nemůžeme.“
„A to jako proč – nemůžeme?!“
„Voloďa si poranil nohu,“ pečlivě a nahlas prohlásila Alla Ivanovna, jako by Petěčka byl nahluchlý. „Vždyť ani nevíme, jestli nemá přetržené šlachy. A na jedné lyži už vůbec nepojede, to je jasné.“
Samotný Voloďa seděl na sněhu, s nepohodlně vystrčenou nohou, část jeho tváře mezi čepicí a až skoro do očí zdviženým límcem bundy byla už ne bledá, ale nějak zelená a nos zešpičatěl.
Petěčka se na něj zadíval a podle toho špičatého nosu pochopil, že do Galygina určitě dneska nedojdou.
„No, ale jak to? Vždyť už všechno skoro skončilo. Jenom ještě chvilku vydržet, ale teď to vypadá, že musíme vydržet ještě… mnoho? Proč se ještě máme trápit?!“
Zapraskaly větvičky, zabušila sekera a všichni se ohlédli. Stěpana nebylo vidět, jen v dálce se kývaly tenké stromky.
„Mohli bychom se pokusit sjet do údolíčka,“ Sergej Vasilivevič popotáhl a ukázal někam do strany. „Tady je až moc větrno. Ale jestli začne večer víc foukat…“
„Můžeme to zkusit,“ zlehka odpověděla Alla Ivanovna.
Mluvili spolu tak, jakoby věděli něco, o čem zbývající skupina nemá ani ponětí.
„Musíme jít,“ najednou se ozval Voloďa a Petěčka si pomyslel – sláva Bohu, vzpamatoval se. Ale vždyť pořád sedí. Do Galygina je to co by kamenem dohodil. „Marin, dej mi dlahu a já půjdu.“
Alla Ivanovna nic neřekla a Sergej Vasilijevič také mlčel. Stěpan se vrátil s dlouhou tyčí, spolu se Sergejem Vasilijevičem ji rozlomili na polovinu a ještě na polovinu a Marina začala přikládat dlahu.
Diman pochopil, že je to na dlouho a shodil z ramen ruksak, který bezzvučně padl do závěje, a také si sedl do sněhu po způsobu Žeňky.
„Kdybyste raději došli na dříví, chlapi,“ poradila Alla Ivanovna. „Je nejvyšší čas.“
To už Petěčka nesnesl: „Na co nám bude dřevo, jestli půjde dál? To ho jako poneseme s sebou?“
„Chci jíst,“ řekla Žeňka speciálním tenoučkým hláskem. Kvůli tomuhle speciálnímu, ‚holčičímu‘ hlásku ji Marina nenáviděla. „Jáá chciii jíííst!“
„Žeňo, vstávej!“ poručila Alla Ivanovna tak nějak zvláštně, že Žeňka začala vrtět lyžemi a začala se zvedat. „Všichni chtějí jíst, vydrž.“
„Já už to nevydržím!“
„Tak to teda nevydrž,“ dovolila jí Alla Ivanovna skoro vesele. „Stěpo, vezmi tady Dimu a běžte na dříví!“
„Ale vždyť jsme se rozhodli dojít do Galygina! Voloďo, ty jsi velitel, řekni jim to!“
„Půjdeme dál,“ prohlásil Voloďa a šklebil se, jak mu Marina všelijak kroutila nohou a tlačila na ni. „Je třeba dnes dokončit cestu.“
„No, právě!“
„Dobře,“ souhlasila Alla Ivanovna tak, jako by nesouhlasila, svým obvyklým způsobem, kterého už měli všichni plné zuby.
Marina pohnula dlahou, aby vyzkoušela, jestli dobře sedí – Voloďa sebou trhl bolestí – a vtom se ukázalo, že obout botu na takhle zamotanou nohu nelze.
Chvíli přemýšleli co s tím – Alla Ivanovna se toho neúčastnila. Opatrně přešlapovala lyžemi tak, aby nespadla do zrádného potoka a sbírala plastové úlomky. Rozhodli se ovázat nohu zásobním svetrem a Voloďův batoh dát Sergeji Vasilijeviči. Stěpan a Diman z obou stran podepřou Voloďu, on půjde mezi nimi a jeho hůlky ponese Marina.
Petěčka se nadmíru rozčílil. Čas ubíhal, do Galygina je to co by kamenem dohodil, jen se převalit přes támhletu sopku – a nedojdeš, na Měsíc je to blíž.
Alla Ivanovna šikovně přistrkala úlomky Voloďovy lyže k svému batohu, otřepala Žeňce zadek kombinézy od sněhu, jako by byla malá, popostrčila ji, aby šla dopředu a usmála se na Marinu.
Hned po prvních metrech se ukázalo, že jít nemůžou.
Na jedné lyži se Voloďa bořil do sněhu, Stěpan ho vytahoval, ale Diman se rychle zadýchal a zkušenosti z takových případů neměl nikdo. Svetr se na noze tak nějak okamžitě rozmotal, musel se zavazovat, čistit od sněhu a znova zavázat. Sergej Vasilijevič vystřídal Dimana, který si musel vzít druhý ruksak, lyže zarupaly a vyděšený Diman hodil batoh do sněhu.
„Moc vážím,“ řekl provinile, „sto kilo a kousek…“
Tehdy si vzal ruksak Petěčka – udělal by cokoliv, jen aby došli do Galygina už dnes. Alla Ivanovna mu pomohla batoh vyvážit – pravé rameno láme jeho vlastní batoh a levé Voloďův – a Petěčka se svalil na záda, neustál to, tak to bylo těžké.
Svalil se a vtom uviděl nad sopkou slunce – rudé, nízké, děsivé. Tohle slunce neslibovalo nic dobrého.
Udělali ještě několik pokusů.
„Ne,“ řekl nakonec Stěpan. Těžce dýchal a olizoval si rty. „Ne, tohle nepůjde, chlapi. Utáboříme se.“
„Měli bychom sejít do údolíčka,“ opět poradil Sergej Vasilijevič. „Zvedá se vítr.“
„Musíme jít,“ opakoval Voloďa, i když to vypadalo, že jen proto, aby odporoval Stěpanovi.
„No, tak jdi,“ odpověděl Stěpan zamračeně, shodil batoh a šel směrem ke stromům, kde Alla Ivanovna a zbytečná Žeňka lámaly větve na oheň, skládaly je na hromadu a nalámaly už opravdu mnoho.
Sjeli několik metrů dolů, kde se zdálo, že vítr fouká méně a začali stavět tábor.
„Máš anestetikum?“ tiše se zeptala Alla Ivanovna Mariny, když postavily stan a zatloukly poslední kolík. „Silné?“
Marina kývla. Cítila úzkost, jako by se chystalo něco strašlivého a zastavit to nijak nešlo.
„Dvě ampulky.“
„Tak mu dnes nic nedávej,“ tiše poradila Alla. „Teď ho noha začne bolet, to je jisté. My se s Vasiličem pokusíme slepit lyži, na jedné nedojede. Píchneš mu zítra, nějakou dobu se bude moci hýbat. Ale dnes ne.“
„Já se rozhodnu sama, Allo Ivanovno,“ řekla Marina nepřívětivě. „Já jsem lékař.“
„Počasí se mi nelíbí,“ pokračovala Alla, jako by neslyšela. „A co je hlavní, nemáme spojení. To se nám to podělalo.“
„Co tam pořád kvákáte?“ protivným hlasem se zeptal Petěčka, když uslyšel – podělalo. „K lidem je to, co by kamenem dohodil! Ostatně si myslím, že někdo z nás musí jít pro pomoc. To je úplně jasné.“
„Nikdo nikam nepůjde,“ usekl Voloďa. „Noha si dneska odpočine a zítra už…“
„Zítra bude jenom hůř,“ vylítl Stěpan. „A ty to dobře víš. Noha ti oteče, do boty ji stejně nedáš, i kdyby náš dědouš s babkou slepili lyži. I když, co tam chtějí lepit!“
„Tak tedy někdo určitě musí jít někam pro pomoc,“ zopakovat Petěčka. „Já půjdu.“
„Nepůjdeš!“
„Já jsem vedoucí expedice a zakazuji…“
„Jakej jsi ty, sakra, vedoucí? Všechno je to kvůli tobě! Kdyby ses aspoň díval pod nohy!“
„Hezky se, hoši, hádáte,“ přidal se Sergej Vasilijevič. Chystal místo pro oheň. „Ale jeden by chodit neměl. Zvedá se vítr.“
„No a co? To máme čekat, až začne vánice?!“ rozčílil se Petěčka.
„Možná, že vánice nebude, ale ten vítr je podezřelý.“
„No právě! Je třeba jít hned!“
„Zakazuji to!“
„Kašlu ti na tvý zákazy!“
„Klucííí,“ pískla Žeňka holčičím hláskem, „proč se hádáte? Co se stalo, stalo se. Zítra tam dojdeme. A co?“
„A to, že zítra nikam nepůjdem!“
Celý zbývající den, který jim všem připadal podivně krátký, Alla Ivanovna a Sergej Vasilijevič seděli hlavami k sobě na sněhu a rovnali Voloďovu lyži jako chirurgové rozbitou kost. Na kousku hadru měli rozložené lepidlo, obvazy a ještě nějaké věci. Oheň hořel a čas od času na něm rozehřívali lepidlo, které okamžitě tuhlo. Stěpan vztekle sekal dříví, vláčel ho a skládal, Petěčka zuřil a hryzal si nehty, Diman vařil vodu a pili ji rovnou tak jak byla, bez čaje a cukru, kterých bylo málo, jen na jedno přespání, jak řekla Alla Ivanovna a vítr, ten prokletý vítr sílil.
K večeru už bylo jasné, že vánice přijde. Byla blízko.
Alla Ivanovna obešla stan a kontrolovala kolíky. Když se na ni Sergej Vasilijevič tázavě podíval, jen pokrčila rameny. Jídla k večeři bylo málo, dvakrát méně než obvykle. Sergej Vasilijevič, na začátku expedice jmenovaný zásobovačem, chmurně prohlásil, že jídlem je třeba na každý pád šetřit, kdoví nebudou-li muset ještě několikrát přenocovat.
Petěčka, který se třepal chladem, prohlásil, že žádný každý pád nebude a zítra ráno jde do Galygina a může se stokrát vykašlat na nějakou vánici. Voloďa, který si hýčkal poraněnou nohu, mu řekl, aby sklapnul.
„Kdyby nebylo tebe, tak jsme tam došli už dávno!“ vřísknul Petěčka.
„Tak dost, končíme,“ najednou přikázala Alla Ivanovna takovým hlasem, že dokonce i Diman, který se pokoušel spát, vystrčil hlavu z límce bundy a udiveně se na ní zadíval a Žeňka přestala vyjídat lžičkou z plechového hrnku teplou vodu. Říkala, že je to tak chutnější, více podobné čaji nebo polévce.
„Jsme ve složité situaci. Všichni si to musíme ujasnit hned teď. Lyži jsme jakž-takž spravili, do zítra zaschne a nějaký čásek vydrží. No, budeme doufat. Horší je, že do Galygina je to skoro pořád do kopce. Když zítra nebude moc foukat, zkusíme jít. Jestli ne, musíme čekat, až se vyčasí.
„Jak se vyčasí?“ zeptal se Petěčka a rty se mu třásly. „A když se nevyčasí celý týden?!“
„To znamená, že budeme čekat týden.“
„Za týden chcípnem hlady!“
„Za týden nechcípnem,“ odsekla k nepoznání změněná Alla Ivanovna. „Horší to bude se zimou. Máme málo dřeva a ve vánici oheň nerozděláme. Budeme muset šetřit.“
„Ne, to je sviňárna,“ plačtivě řekla Žeňka. „Jak teda chcete. Ale co když zničehonic zmrzneme? Ale co když nás sežerou vlci? Vždyť tady jsou určitě všude kolem vlci!“
„Krávo,“ tiše, ale výrazně řekl Diman a zaryl se znova do bundy.
„Teď zrovna se nesmíme hádat,“ Alla Ivanovna se otočila a poplácala Žeňku po rameni, jako by ji utěšovala, ale na co utěšovat, všichni stejně vidí, že je to kráva! „No pán bůh dá, dojedem do Galigyna a tam se můžem parádně zhádat. Ale teď ne.“
„A vy to tady vedete, nebo co?“ zeptal se Stěpan ze svého kouta. „Vedoucího expedice máme, ať něco dělá on.“
„Ivanovna má pravdu,“ podpořil ji Sergej Vasilijevič. „To si radši budeme zpívat.“
„No, jasňačka,“ konstatoval Petěčka. „Státní převrat. Teď nám došlo jídlo a staří trapeři nás budou učit žít.“
„Vůbec ne žít,“ zlostně řekla Alla. „Přežít. A to je sakra rozdíl.“
„Co to melete?“ vyjekl Petěčka. „Hráblo vám? Před chvílí jste kdákala a teď kdákáte zas! Dobře, přespíme, k ďasu s váma, i když bylo třeba jít do Galygina pro pomoc, ale zítra…“
„Zítra bude zítra,“ skočila mu do řeči Alla.
Marina se pohnula a přelezla k Voloďovi, který se pořád držel za nohu.
„Bolí tě to?“
Zašilhal na ni a kývnul.
„Marino,“ začala Alla Ivanovna, ale Marina už otevírala ruksak.
„Posviťte mi.“
„Mari, radši až zítra…“
„Já jsem lékař,“ odfrkla, „já to vím lépe.“
Noc se vlekla dlouho a těžce. Vítr třásl stanem, jako by pod ním dusal dieselový motor. Petěčkovi, který se nemohl vůbec zahřát, se v kalné dřímotě zdálo, že jede v roztřeseném vagóně, který táhne veselá umazaná lokomotiva a to bylo tak krásné! A ještě se mu zdálo o nějaké pícce s dočervena rozpálenými dvířky a ještě, bůhví proč, o kusu špeku a o krajíci černého chleba, a mohl ho sníst, kolik chtěl, toho chleba se špekem.
Petěčka sebou trhnul, protože vedle něj se nemotorně pohnul a zasténal Voloďa – ten, jediný ze všech, spal. Vida, Marinina injekce fungovala! Spala i Žeňka mezi Allou Ivanovnou a Marinou a pískala nosem.
Ráno se skoro nedalo vylézt ze stanu – kryt nešel otevřít, byl zavátý sněhem. Sergej Vasilijevič si s ním dlouho hrál. První vylezl do mdlého přísvitu metelice a větru, za ním lezla Alla Ivanovna.
„Žeňo, vstávej!“ poroučel Petěčka, protože záviděl, že zbytečná holka spí, jako by se nic nestalo a lehce kopl nohou do jejího spacáku. „Výpravo, budíček!“
„Hmm, mmm,“ zamručela Žeňka, zavrtěla se a vlezla hlouběji do spacáku. „A to už je ráno? Chci kafe! A jabko! A banán! Petěčko, máš jablíčko?“
„Voloďo, co noha?“ To se zeptala Marina. Klečela uprostřed stanu a pokoušela se uhladit si vlasy, které jí trčely na všechny strany. Petěčka v tomhle pokusu viděl lež a faleš – hele jak se krášlí. Co je komu do její krásy?
„Lepší, s nohou je to lepší,“ trpělivě odpověděl Voloďa. „Už je skoro normální.“
Alla Ivanovna vlezla pozpátku do stanu a zadrnčela zipem. Spolu s ní tam vlezla zima a vůně čerstvého sněhu.
„No, ještě to není taková hrůza, jak by mohla být,“ sdělila všem vesele. „Pěkně tam fučí, jasně, ale jinak nic.“
„Jakého nic?“ Petěčka si jedním trhnutím natáhl nepromokavé kalhoty přes dvoje vlněné, ve kterých spal. „Musíme jít. Hned teď!“
„Půjdeme po snídani,“ řekl Voloďa. „Kde je Vasilič?“
„Venku. Rozdělává oheň.“
„Dimane, křikni na něj, ať rozdá všem jídlo.“
„Už skoro uschla,“ Alla prohlížela lyži. „Možná vydrží.“
„Allo Ivanovno,“ pošeptal jí do ucha Stěpan. „Vždyť vy to musíte chápat! Společně nedojdeme. Vy tu musíte zůstat a já půjdu pro pomoc.“
Nic neodpověděla a pokračovala v prohlídce lyže.
„Jinou možnost nemáme,“ pokračoval Stěpan.
„Musí být jiná možnost,“ a opatrně položila lyži.
„O čem to mluvíte?“ naježeně se zeptal Voloďa. Noha mu silně otekla, podobala se polenu a jemu přišlo prostě příšerné jen pomyslet na to, že se musí zvednout a jít – mnoho kilometrů po sněhu.
Je vedoucím expedice.
Odpovídá za lidi.
Samomluva nepomáhala. Odpovídat za lidi, to uměl – alespoň tak mu to připadalo v moskevské kanceláři. V charakteristice, kterou mu napsal znamenitý módní psycholog, stálo, že Vladimir Kravcov má velmi silně vyjádřené leadership qualities. Ve stanu, uprostřed Severního Uralu s oteklou nohou, která vypadala jako poleno, promrzlý a hladový Voloďa pochopil, že odpovídat za lidi nemůže a hlavně nechce!
Chce, aby ho zachránili – tihle lidé, nebo někdo jiný, to je jedno. Aby někdo mávnul kouzelnou hůlkou a všechno už bylo za ním.
Čáry, máry, fuk. A už je v Moskvě, v čisté, teplé a prostorné ordinaci, nad ním se sklánějí starostliví a pečliví lékaři, nic mu už nehrozí, jen přijímat péči a soucit, které jsou všichni kolem připraveni poskytnout!
Je to tak, je slaboch a hadra. Opravdu je?
Ale rozčílit se sám na sebe se mu nedařilo. Na to, aby se rozčílil, potřeboval síly, ale už mu skoro žádné nezůstaly, poslední si vzala bolest, se kterou musel také bojovat.
A jestli tady umře? Jestli tady zůstane, v tom prokletém stanu a ostatní odejdou? A na jaře najde náhodná výprava jeho ostatky, okousané od vlků a medvědů?
„Teď ti dám ještě injekci,“ řekla Marina a opatrně mu otřela čelo, na kterém vystoupil pot. „Ještě chvíli vydrž.“
„Mari, šetři s anestetikem. Poslechni mě, vím, co říkám!“
„Já taky vím, co dělám, Allo Ivanovno!“
Na snídani byly suchary s mrňavým kousínkem másla a zmrzlou, kamennou paštikou, kterou Sergej Vasilijevič dobýval z konzervy velkým loveckým nožem.
„Mňam!“ řekla kráva Žeňka a olizovala paštiku. „Vrátím se domů, koupím si deset konzerv paštiky a všechny je sním! To bude krása!“
„Žádná krása, budeš mít sračku,“ Diman jedním rázem zhltnul svůj příděl a rozzlobil se – je po jídle a ani neví, že něco jedl.
„Ale v noci přišel vlk, já ho slyšela!“ pochlubila se Žeňka. „Pravda pravdoucí! Támhle odsud. Otíral se o stan. Ale možná, že to byl medvěd.“
„Být to medvěd, tak už tady nejsme,“ zamračeně odpověděl Stěpan.
„A próč?“ vyděsila se blbka.
„Protože by nás sežral,“ vysvětlil Stěpan a přejel po ostatních očima. „Chlapi, teď musíme rozhodnout, co budeme dělat.“
„Rozhodujte si, co chcete, já jdu do Galygina. Už toho mám dost!“ prohlásil Petěčka.
„Hele, Peťo, nečil se, teď si musíme všechno dobře rozmyslet,“ Sergej Vasilijevič pečlivě zavřel víčko konzervy a uložil ji do ruksaku. Diman ji provázel očima a těžce polknul. „Jestli vánice zesílí, jít nemůžeme a předpověď neznáme. Ale víme – kam. Všichni musíme jít spolu.“
„Jak – spolu, když tady máme invalidu, doprčic?!“
„Navrhuji, abych šel já s Vasiličem a ostatní aby tu zůstali. Bez ruksaků doběhneme pro pomoc za chvilku,“ a Stěpan se tvrdě podíval na Voloďu, který chtěl něco říct. „No co, co? Jaký je z tebe užitek? Kdybys alespoň jednou použil logiku. Vedoucí, pane bože!“
Sergej Vasilijevič olízal lžičku, prohlédl si ji ze všech stran, otřel o kalhoty a zastrčil za opasek.
„Já nejdu.“
„Cože?“
„Poslyšte,“ samozřejmě, Alla Ivanovna se musela vmísit. „Tak, za prvé, musíme nejdřív vyzkoušet, jestli můžeme jít všichni společně. Jak jsi na tom, Voloďo? Můžeš?“
„Můžu,“ řekl, ačkoliv si byl naprosto jist, že nemůže a zdálo se mu, že ostatní to také pochopili.
„Pro pomoc musíme poslat ty nejzkušenější. Nejzkušenější jsou…“
„Sami se ženete, nebo co?“ Petěčka z rozčarování, že ho nevezmou sebou, nevezmou do Galygina, kam je to co by kamenem dohodil, kde jsou lidé, pícka, lokomotiva a špek s chlebem, div nevzlykal. Cítil blížící se slzy, zlé, hořké a hlas se mu třásl.
„No a umřeš.“
„Já neumřu! To vy všichni tady!“
„No, Peti, copak je?“ zeptala se holčičím hláskem Žeňka a vzala ho za ruku. „Proč se tak zlobíš? Hele, víš, vánice nebude pořád! Přečkáme a půjdeme dál, jako dřív! Teď si trochu odpočineme…“
Petěčka jí vyškubl ruku.
„Ty to potřebuješ, ty si odpočívej, já ale jdu!“
„Voloďo, pojď, zkusíme obout botu a postavit se na lyže,“ navrhla Alla Ivanovna, jako by se nic nedělo a Petěčka pochopil, že všechno bude tak, jak řeknou – ona a Sergej Vasilijevič – a budou je muset poslechnout. I Stěpan to pochopil, i Voloďa.
Při pokusech obléct botu a nasadit lyži uteklo hodně času. Silně foukalo, sníh lezl do nosu a do pusy, lepil se pod límec a pod čepici. Jakmile si stáhli rukavice, prsty mrzly tak, že byly ztuhlé, jako by je zachvátila křeč. Nějak postavili Voloďu na lyže, pokusili se pohnout a zezačátku to šlo.
„Vasiliči, pomalu jděte,“ křikla Alla Ivanovna a uhýbala před letícím sněhem, „my zbouráme stan a dohoníme vás! Jenom držte směr!“
„Do tmy to stejně nestihneme!“
„Sbohem!“
Stan složili v okamžiku, jako by na tom závisel jejich život a pohnuli se – první Stěpan, poslední Alla Ivanovna, popohánějící zbytečnou Žeňku. Voloďu a Sergeje Vasilijeviče dohnali rychle, už nemohli skoro jít. Účinek Marinina anestetika končil, Voloďa se snažil bolest vydržet a dával do toho zbytek sil.
„Kolik jsme ušli?“
Alla jen máchla rukou.
Zkusili to jako včera – Voloďa veprostřed, po stranách Diman a Stěpan, kteří ho táhli za ruce. Ještě nějaký čas tak šli, pomalu, monotónně, nic se před očima nezměnilo, jen sníh na zemi, na nebi, ve vzduchu.
Jenom sníh a nic víc.
Potom Diman najednou zamáchal podivně rukama – hůlka odlétla stranou – a zmizel.
„Tam je určitě strž! Spadnul do rokle!“
„Stát! Všichni stát!“
„Voloďo, stůj na místě a nehýbej se! Stěpo, podrž ho!“
„Dimo! Dimooo, kde jsi?!“
Alla Ivanovna shodila s ramen batoh a opatrně našlapujíc lyžemi, popošla. Lyže se bořily do čerstvých závějí.
„Já jsem tady! Žiju!“
„Můžeš vstát?“
Alla se krůček po krůčku spouštěla po srázu, za ním, v jejích stopách šel Sergej Vasilijevič.
Petěčka popošel blíž ke Stěpanovi.
„Co děláš, nevidíš, kam lezeš!? Výletníku pitomá!“
„Nic nevidím!“ odsekl Stěpan, na kterém visel, těžce dýchaje Voloďa. Přikrýval si oči a zvedal nohu jako zraněný psík a vypadalo to, že nic nevnímá.
„Zabijou nás tady, chápeš to nebo ne!?“ zařval zase Petěčka. „Všechny nás tady zavraždí! Někdo musí jít pro pomoc a ne se plácat tady!“
„Možná bychom měli pomoct Dimovi,“ ozvala se vlezlá Žeňka. „Je taaak velikej. Jakpak asi vyleze?“
„Tam je i bez nás pomocníků kopa. Dost! Odcházím!“
„Stůj! Kam se ženeš, blbečku?!“
„Nechci tady s váma zdechnout! Na to mám moc rozumu.“
Vtom se na úrovni jejich nohou ukázaly dvě úplně stejné hlavy v kapucích, čepicích, zasněžené od hlavy do paty.
„Chlapi, pomoc!“
Stěpan shodil Voloďu, který okamžitě padl do sněhu a spolu se zbytečnou Žeňkou za ruce vytahovali Dimana. Vedle vylezla Alla.
„Dimočko, nebouchnul ses?“
„Ztratil jsem lyži.“
„Jak to?!“
„Odepnula se a odjela, jen tak.“

„Sergej Vasilijevič ji hledá,“ vesele řekla Alla Ivanovna. „Sláva Bohu, ruce i nohy máš celý.“

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat