sobota 26. září 2015

Její padlý anděl - 3. kapitola 1/2

Bylo ráno.
Lukas z venku cítil slunce, jak ho volá falešnými sliby klenutým modrým nebem, kterým by se mohl proletět. To už nemohl dělat. I to mu dokonce vzali. Jeho srdce brečelo bolestí při pomyšlení, že už znovu nebude létat, ale pohřbil svou bolest hluboko. Nebylo to těžké, když mu v hlavě bušilo a bolela ho.

Něco se dotklo jeho zad, hladilo ho zlehka a opatrně. Mohl vycítit lásku v tom pohlazení a obavy. Pokusil se shromáždit své rozptýlené myšlenky a smysly, takže se mohl zaměřit na osobu za sebou. Bylo to nemožné. Její prsty na něm byly skvělé, uklidňovaly jeho zuřící hlavu a přiváděly zpět vzpomínky z minulé noci. Blaženost. Být s ní nebylo nic menšího než blaženost.
Pohladila ho po lopatkách a kůže se mu posunula a svědila.
Ne.
Lukas se zaměřil tvrději, ale bylo příliš pozdě. Nutkání jím projelo, přivedeno jejími škádlivými prsty a jemným dotekem, a nemohl to zkrotit. Sevřel zuby, celou svou myslí se snažil, ale pohladila ho znovu po lopatkách.
„Ne.“ Začal se od ní odtahovat, ale nebyl dost rychlý.
Křídla se mu vydrala se zad tak rychle, až to bolelo, a srazila ji na postel. Se zaduněním narazila na zem.
Ne.
Lukas padl na kolena, nahý na posteli s rozevřenými křídly po celé místnosti. Ušklíbl se, když jimi zachytil lampu na nočním stolku a ona přepadla a rozbila se.
Annelie seděla nahá na podlaze a zírala na něj širokýma očima a tváří popelavou.
Vypustil nízký frustrovaný zvuk a její pohled se odlepil od jeho křídel k jeho očím. Zavrtěla hlavou, vyškrábala se na nohy a vyrazila ke dveřím ložnice.
Lukas k nim dorazil první, hlava se mu točila a bušilo mu v ní, zablokoval jí cestu a praštil rukou o rám dveří. Chtěla ho obejít, tlačila mu na hrudník a on ji popadl za zápěstí, aby ho nebouchala.
„Pusť mě.“ Vytrhla mu ruce a znovu se kolem něj chtěla protáhnout. Popadl ji zezadu za pas a přitáhl si ji k sobě, když bojovala. Jeho tělo to ale pochopilo špatně, když se její měkké teplé pozadí otřelo o jeho rozkrok. Mít erekci nepomáhalo.
Otočil se s ní, takže byla zpět v ložnici.
Poškrábala ho na paži, praštila ho loktem do břicha a utíkala dopředu, když ji pustil.
„Annelie.“ Lukas si složil svá bílá křídla na zádech.
Ignorovala ho, popadla oblečení a oblékla si ho. Černé tričko měla naopak, ale nemyslel si, že by ocenila jeho zmínku, když panikařila. Dala si své dlouhé rudé vlasy do hrubého culíku, ostražitě ho pozorovala a pak uháněla dopředu, proklouzla mu pod paží.
Znovu ji popadl, nechtěl ji vyděsit nebo ji zranit, ale nebyl ochotný ji nechat jít. Nemohl ji nechat vyjít ven dveřmi. Pokud by to udělala teď, nikdy by ji znovu neviděl.
„Můžu to vysvětlit.“ Lukas si nebyl tak docela jistý, co jí má v úmyslu říct, ale znělo to jako správná věc v situaci, která šla rychle z kopce.
„Vysvětlit co… že jsem zešílela, nebo že jsem zrovna spala s andělem?“ Annelie vzdala pokoušení dostat se kolem něj a couvla, nohami narazila na konec postele. Svalila se na ni a zírala na něj. Její pocity byly všude. Andělé měli bystré smysly, ale nemohl říct, jestli byla naštvaná nebo vyděšená. Naklonila se dopředu, položila si lokty na kolena a pohřbila hlavu v dlaních.
„Půjdu do Pekla.“
„Ne, nepůjdeš… Annelie… podívej se na mě.“
„Radši ne.“ Přetahovala si přes hlavu modrou duchnu, dokud ji nemohl vidět.
Lukas si povzdechl a přetřel tvář, zoufale se snažil vymyslet, co má říct, co neroznítí věci a půjde směrem, který napraví škody, když se jeho křídla náhle objevila.
„Omlouvám se.“ Byla to jediná věc, která ho napadla. Vynořila se z duchny a zavrtěla hlavou, nevěřícnost pořád vyrytá přes její tvář.
Podívala se na ruce a štípla se.
„Co to děláš?“ zamračil se.
„Pokouším se vzbudit. Tohle musí být noční můra.“ Znovu se štípla a zděšení jí vstoupilo do tváře, když se na něj podívala. Zbledla. „Bože, tohle je skutečné… ta křídla jsou skutečná… jsi anděl… a já jsem se zrovna rouhala… a vyspala se s tebou!“
Ramena mu poklesla a on se zaměřil na nepokoje ve své hlavě. Bylo těžké se soustředit, ale podařilo se mu to, a křídla se mu pomalu scvrkávala a zmizela mu v zádech. Annelie vypadala stejně vyděšeně, když viděla, že mizí, jako když je viděla se objevovat. Srdce jí v hlavě bušilo a bez ohledu na to, z jakého úhlu se na to dívala, nebyla situace lepší.
„Není to sen a není to ani hřích.“ Bylo to prokletím celého jejich druhu, že si smrtelníci mysleli, že jsou tabu, svatí, kteří si nemohou užívat život způsobem jako smrtelníci. To přesvědčení nemohlo být dál od pravdy. Měli pravidla, zákony, které musely poslouchat, ale všichni andělé byli zábavné a frivolní bytosti, když byli mimo službu, a hodně z nich se zamilovalo do smrtelníků.
Stejně jako on miloval ji.
Neuvědomil si to, dokud neodešel pryč. Předtím sotva pomyslel na to, že byla hezká, lehce se s ní mluvilo, zajímavá a někdo, kdo trochu ulehčil jeho samotě. Kamarádka. Když odešel, uvědomil si, že jí propadl od první chvíle, kdy ji spatřil. Pokud by jí to řekl teď, spravilo by to něco? Nesnášela by ho pořád?
„Annelie?“
Nezdálo se, že by ho poslouchala. Zírala se širokýma očima a pusou otevřenou na jeho ramena, jako by čekala, že se jeho křídla znovu objeví. Byl to boj, držet je mimo, ale musel to udělat, bez ohledu na to, jak moc chtěla znovu ven a jak moc ho srdce bolelo.
Pití byl špatný nápad.
Ale byl to jediný způsob, jak vymazat bolest, a lidé, zdá se, využívali pití k vyrovnání se s věcmi. Ta pozice, ve které byl teď, další černý puntík proti němu, nejspíš neznamenalo moc. Jen to mohlo poškodit jeho pýchu.
Hořce se zasmál. „V této chvíli nejsem ani naděl… nebyl jsem od noci, kdy jsme se setkali.“
Její tmavé oči se setkaly s jeho. Teď z nich vyzařovalo zmatení.
Bolelo ho myslet na dobu před třemi lety. Annelie byla jedinou věcí, která mu pomohla skrz nejhorší časy a ulehčila mu utrpení.
Poskytla mu přátelství a podporu a udělala jeho bolest snesitelnější, ale teď se bál, že odejde a on ji nikdy znovu neuvidí, ale on ji potřeboval víc než kdy dřív.
Věci pro něj nebyly takto nikdy zlé.
Nemohla odejít. Byla jedinou dobrou věcí, která mu v životě zůstala.
„Zábavné… máš křídla jako anděl.“
Annelie si stoupla a popošla k němu blíž. Srdce jí pořád uhánělo a spěchalo do jeho hlavy, kde mluvilo o strachu. Udělala další pokusný krok vpřed a hodila po něm pohledem, prohlídla si ho znovu od hlavy k patě.
„Křídla, která nemohu použít.“ Říct to mu zranilo srdce, hruď mu hořela bolestí popíráním té jediné věci, která mu dávala po celou tu dobu naději a útěchu. Nevzali mu křídla.
Až do teď.
„Jsem… padlý… myslím, že to tak smrtelníci nazývají.“ Lukas se opřel o rám dveří. Zavřel oči, sevřel čelist a vyztužil se proti bolesti způsobenou mluvením o své situaci.
Silné vlny se přilévaly a odlévaly naplněné zoufalstvím a bolestí a také vztekem. „Před třemi lety jsem byl vyhoštěn… a před třemi týdny jsem šel na odvolání proti mému trestu, a aby viděli pravdu.“
„Pravdu?“
Otevřel oči a podíval se na ni, opřel si hlavu o rám dveří.
„Nespáchal jsem ten čin, za který jsem byl potrestán.“ Propátrával jí oči, přál si, aby ukázala stopu soucitu, nebo náklonnosti, něco jiného kromě vzteku a zranění. Potřeboval vidět uvnitř ní něco teplého, něco, co by mu dalo vlákno naděje, na kterém by se mohl držet. „Chtěl jsem ti to říct tolikrát.“
„Že jsi byl falešně obviněn?“
Usmál se jejímu zmatení, ale trvalo to jen vteřinu. „Že jsem anděl.“
„Proč?“ pohled jí střílel mezi jeho očima a alespoň, že se jí srdce začalo uklidňovat a strach blednout. Chtěl se natáhnout a dotknout se jí, pohladit ji po tváři a vědět, že mezi nimi všechno nepokazil, ale neopovažoval se.
„Protože… ti nesnáším lhát. Nesnáším něco před tebou skrývat.“ Lukas se štípl do kořene nosu a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a povzdechl si. Pokoušel se odtlačit bolest a zaměřit se na tuto chvíli a udělat s Annelií věci správně. Pokud to bylo možné. Muselo být.
„Protože chci, abys mě znala.“
„Proč?“
Byla to jediná její otázka, kterou pro něj měla? Zasloužil si její vztek a nevíru a na to byl připravený. Vždycky věděl, že by bylo nemožné jí říct, že je anděl bez toho, aby si museli projít tímto. I kdyby našel způsob, jak jí to jemně říct, vždycky by si myslela, že zešílel a začala by bojovat s tím, co viděla.
Lukas otevřel oči a díval se jí na nohy. Pohnula se blíž. Díky jejím malým nahým nohám se usmál. Byly tak delikátní. Všechno na ní bylo delikátní a měkké. Za to ji miloval. Miloval ji pro její úsměv, a jak otevřená k němu byla a jak si vždycky našla čas, aby si s ním promluvila.
„Myslel jsem vážně, co jsem včera řekl, Annelie.“ Setkal se pohledem s jejím a odstoupil od dveří směrem k ní, uzavřel vzdálenost mezi nimi. Hlava ho bolela, ale bolest v jeho srdci ji zastínila. Nechtěl, aby odešla, a pokud odhalení své duše byl jediný způsob, jak ji přinutit zůstat, pak byl ochotný to udělat. Byl ochotný riskovat, že mu zlomí srdce. Bylo by to pro něj poslední kapkou a už by dál neměl důvod, proč nepropadnout temnotě a žít ve jménu padlého anděla, ale byla to šance, kterou musel vzít.
„Je důvod, proč jsem vešel do hospody a seděl na stoličce a mluvil s tebou… a myslím, že víš, jaký ten důvod je.“
Oči se jí rozšířily, tváře zbarvily a pohled jí klesl. Lukas na moment váhal a pak jí dal jemně prsty pod bradu. Tak moc se mu třásly, že si byl jistý, že si toho všimne. Pokud to přijme, vezme to jako znamení, že je pro něj naděje, pro ně. Pokud ho odtlačí, nebyl si jistý, co udělá.
Nehýbala se, pohled měla sklíčený, ale nevyhnula se jeho doteku.
Lukas vtáhl roztřesený vzduch a zvedl si její oči ke svým. Její pohled říkal, že až příliš dobře věděla, o čem mluvil, a že se v jejích citech nespletl. Nebyl jediný, který se během těch tří let zamiloval. Nikdy s ním nemluvila o mužích, nikdy nebyla na rande, vždycky se na něj usmívala způsobem, kterým na jiné muže ne, vždycky se smála a našla si způsob, jak se dotknout jeho rukou. Taky ho milovala.
Ale mezi nimi byla bariéra, ta, ke které ji nemohl nutit, aby ji zničila. Bylo to její rozhodnutí. Muselo být. Nebyl smrtelníkem a ona to musela přijmout. Musela přijít k pochopení jeho druhu a jeho světa a vědět, jestli ho pořád může milovat, nebo se pohne dál. Všechno, co mohl udělat, bylo pokusit se ji přesvědčit, že to bude stát za to, pokud s ním zůstane, a že ji chtěl víc než cokoli.
Víc než létání?
Tím si ještě nebyl jistý. Taky musel ještě udělat jedno rozhodnutí, takové, které záleželo na jejích.
Křídla ho tlačila, aby je znovu uvolnil, ale držel je v šachu, zápasil o kontrolu. I za normálních okolností je bylo těžké skrývat. A bolest hlavy to dělala skoro nemožné.
Lukas dal ruku zpět a protřel si oči.
„Myslím, že už vím, proč jsi tak dobrý posluchač.“
Zavrtěl hlavou. „Jsem dobrý posluchač jen pro tebe. Jsem na nic pro ostatní. Nebyla to moje specialita.“
„Andělé mají speciality? Vlastně si nemyslím, že to chci vědět. Pořád se cítím, že sním.“
„Co můžu udělat, abys to viděla opravdově, Annelie, a přitom ti neublížím?“
Úsměv se dotkl jejích rtů – plachý a sladký. „Nemyslím si, že mě zraníš.“
„Už jsem to udělal.“ Lukasovo srdce bylo tvrdší, když se setkal s jejím pohledem, držel ho, byl tam náznak tepla v jejích tmavých očích a žádný strach. Nelhala. Opravdu věřila tomu, že jí neublíží.
„Byla jsem prostě v šoku.“ Klesla pohledem a zamračila se, zvedla ruce a přetočila si její černé panenkovské tričko naopak, aby šel vidět potisk. Usmála se kvůli tomu.
„Můžu je znovu vidět? Možná mi pomůžou uvěřit, že jsem nezešílela.“

Její oči padly na jeho ramena a pustila svoje tričko.

8 komentářů:

  1. Vdaka za preklad, uz sa tesim na pokracovanie...

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat