sobota 12. září 2015

Její padlý anděl - 1. kapitola 2/2


„Řekl jsem ti někdy, že jsi pěkná?“ ta slova otřásla jejím jádrem. Pulz jí vyrazil a v hrdle vyschlo. Zavrtěla hlavou a on se natáhl druhou rukou a přejel hřbetem prstů po její tváři. V očích neměl nic jiného než upřímnost a teplo. Zářily tím, teď vypadaly jasnější, i když světla byla ztišená, uchvacovaly ji. „Tvá krása uvádí anděly v ostudu.“

Annelie se pokusila přesvědčit, že z něj mluvil alkohol, ale smutně selhala. Pracovala v hospodě od brzkých dvacíti, skoro deset let, a tuto vedla od té doby, co odešli rodiče do důchodu. Měla dost zkušeností, aby postřehla úroveň opilosti. Lukasovi oči byly jasnější a slova nebyla nezřetelná. Už nebyl opilý. Určitě byl pořád líznutý, ale ta omluva nezastavila její srdce. Věřila tomu. Opravdu si myslel, že byla krásná. Zčervenala. Hořely jí tváře, než to mohla zastavit. Pracovala v baru. Byla zvyklá na muže, kteří jí na konci noci říkali, že je nádherná, ale Lukas to řekl jako fakt, což ji nutilo tomu věřit.
„Opravdu jsi.“ Ruka mu sklouzla z její tváře na čelist a prsty se pásl na její křivce. Usmál se a jí se rozbušilo srdce. Byl nádherný. Nikdy neviděla takového muže, jako byl on, s tak hlubokýma zelenýma očima a úsměvem, ze kterého jí bušilo srdce a tělo se jí třáslo. „Krásná.“
„Ticho.“ Sundala si jeho ruku z tváře a chvilku ji držela. „Přestaň mě uvádět v rozpaky, Lukasi.“
Pořád se usmíval. „Miluju, jak říkáš moje jméno. Řekni ho znovu.“
Annelie protočila oči.
„Lukasi.“
„Ne tak.“ Přitáhl si k sobě její ruku, lákal ji, dokud nebyla k němu blízko. Zírala mu do očí, mysl jí závodila, když přemýšlela o tom, co by nemělo být. Nechystal se ji políbit. I když teď vypadal střízlivěji, nemohla nechat jít věci tímto směrem. „Řekni to tak, abys to myslela vážně. Jako jsi to řekla předtím.“
Annelie se mu hluboce zadívala do očí, ztratila se v nich a ve způsobu, jakým se zdálo, že se bledé skvrnky zlata mění a pohybují oproti zelenému pozadí, a pomalu mrkla. Hlas jí klesnul k šepotu.
„Lukasi.“
„Mmm, to už bylo lepší.“ Přitáhl ji blíž a naklonil hlavu.
Annelie se vyprostila, pulz ji raketově vystřelil a ignorovala zklamaný pohled v jeho tváři. Nemohla ho políbit, bez ohledu na to, jaké to bylo pokušení.
„Nech mě dokončit uklízení a vezmu tě domů.“ Spěchala na druhý konec baru, neopovažovala se ohlédnout na Lukase, ne zatímco ho chtěla políbit, a byla dost slabá na to, aby to zvládla.
V době, kdy skončila, vypadal Lukas střízlivěji a sledoval ji. Annelie mohla cítit jeho oči na ní, jak ji následovaly po místnosti, když zvedala vzhůru nohama židle na stoly. Ráno, než otevře, umyje podlahu.
Přešla k Lukasovi a on se otočil na stoličce, aby jí čelil. V očích měl oheň, který se rozhořel uvnitř ní, lákal ji, aby ho políbila. Odkašlala si, vyhnula se jeho pohledu a kývla ke dveřím.
„Pojďme.“ Nečekala, dokud neslezl ze stoličky. Rozešla se ke dveřím a Lukas byl brzy za ní. Ukradla si pohled na něj. Vždycky vypadal dobře v černé košili a dřínech, které nosil. Objímaly jeho postavu tím správným způsobem, dávaly jemné stopy o tom, jak sexy bylo jeho skryté tělo, a pobízelo ji, aby si ho představovala nahého. I když by neměla.
Zavřela za ním dveře a zamkla.
„Jsi v pořádku?“ dala si do kapsy klíče a rozešla se tichou ulicí směrem k autu zaparkovanému vzadu za hospodou. Bylo hezké mít pro jednou společnost. Tmavé průčelí obchodu a děsivé ticho bylo přerušeno zvukem vzdálených aut na hlavní cestě, posílalo mrazení skrz ní a nutilo ji spěchat do bezpečí svého auta. S Lukasem po boku se nebála. Cítila se v bezpečí.
„Bylo mi líp.“ Zaklonil hlavu, díval se na noční oblohu a povzdechl si. V očích měl tolik melancholie. O čem přemýšlel?
„Kam jsi šel, Lukasi?“ Annelie vytáhla z kapsy klíče od auta, zabočila za roh na parkoviště a stiskla tlačítko na klíčích. Světla na jejím malém autě zablikala. „Opravdu jsem se o tebe bála.“
Lukas se zastavil a podíval se na ni. Otočila se a setkala se s jeho pohledem, ukazovala mu, že to neříkala jen tak. Zmizel beze slov a ona se bála. Chyběl jí. Vykročil k ní a znovu se dotkl její tváře teplou dlaní. Očima držel její a přísahala by, že v nich viděla záblesk citu.
„Musel jsem odejít. Měl jsem ti to říct, Annelie. Neměl jsem tě děsit.“ V jeho hlase byla černá magie a způsob, jakým řekl její jméno, měkce ale s podtónem vášně, a byla pod jeho kouzlem. Pohladil ji po tváři, poslal skrz ni zachvění a usmál se jí do očí.
„Nemyslel jsem, že budu pryč tak dlouho. Slibuju, že to znovu neudělám.“
Annelie si řekla, aby se odtrhla, ale nemohla. Nechtěla. Chtěla stát tady v teplé noci, cítila horkost od hlavy k patě kvůli Lukasovu pohlazení a tomu horlivému výrazu v očích. Chtěla věřit, že myslí slova tak, jak si ona myslí, a že ji měl rád a věci mezi nimi teď budou jiné. Nepodívala se na jiného muže od té doby, co vkročil Lukas do jejího života, a snila o nemožném, že by se do ní zamiloval, a teď to vypadalo, že se nemožné stalo možným.
Lukas ji chtěl tak moc jako ona jeho.
Vkročila do jeho náruče, srdce jí proti jeho hrudi bušilo a dívala se mu do očí. Prsty ji hladil po krku, palcem přejížděl po bradě a pak pod čelistí. Zaklonil jí hlavu s očima pevně na jejích a klesl pusou.
Otřásla se, když se jejich rty setkaly, a pak se mu položila na pevnou hruď a uvolnila se do něj, jak ji líbal. Začalo to pomalu, holé setkání rtů, ale sotva mohla vtáhnout další nádech, když jeho rty překryly její a ukradly si je.
Natáhla krk, sklouzla pažemi kolem jeho ramen a políbila ho. Jejich rty se stýkaly a rozcházely, jazyky cestovaly po sobě ve smyslném tanci, který rozdmýchal oheň v jejím žaludku a krvi.
Zasténal a to byla rajská hudba pro její uši, rozpalovalo ji to. Olízla jeho dolní ret, zamotala jazyk do jeho a tvrději ho políbila, teď už s rychlejším dechem.
Rozum vystrkoval svou nechutnou hlavu, ale odstrčila ho pryč, neměla zájem o cokoli, co jí mysl chtěla říct. Ten polibek byl božský. Lukas byl božský. Nezáleželo na tom, že byl pořád trochu namazaný a že se líbali uprostřed nepříjemného parkoviště. V srdci věděla, že to nebyly řeči z alkoholu.
Odtáhl se, ztěžka dýchal a očima prohledával její. Oheň v nich se shodoval s infernem uvnitř jích. Vypadala taky tak hladově? Chtěla ho celého pohltit.
„Annelie…“ začal a vypadal, že se ji chystá znovu políbit, ale pak couvnul. „Omlouvám se. Pokud jsem se provinil –“
„Ne.“
Očima střelil k jejím.
Bojovala s hlasem ve svém srdci. Taky ho chtěla. Chtěla ten polibek víc než cokoli. Byla na pokraji toho mu to říct, ale místo toho z ní vyšla jiná slova.
„Měli bychom tě dostat domů.“
Znovu vypadal zklamaně a přikývl. Annelie přešla ke svému autu, nadávala si a cítila, že jde Lukas za ní. Toužila cítit na sobě jeho ruce a rty. Proč nemohla prostě říct to, co chtěla? Lukasi, bylo v pohodě, že jsi mě políbil, protože jsem to chtěla udělat taky a mimo to ještě víc. Bylo to tak lehké říct to ve své hlavě.
Obešla auto a ohlédla se na něj. Znovu měl oči na ní, přejížděly po jejím těle a znovu probouzely oheň. Hořela pro něj. Hořela tak moc, že cítila, že umře, pokud se jí nedotkne a znovu ji nepolíbí, kdyby nehasil plameny tak, jak jen on mohl.
Pokud by řekl, co chtěla, líbal by ji teď znovu? Bylo by to božské tělo na jejím a jeho ruce na ní, klouzaly by po ní způsobem, po kterém toužila, a přinášely by ji k životu s touhou a potřebou?
Annelie trhnutím otevřela dveře a nasedla. Lukas vklouznul na sedadlo spolujezdce vedle ní a ona nastartovala a rozjela se. Byl zticha, promluvil, jen aby jí udal směr v Londýnu, kde žil. Když tam dorazili, vjela s autem na zastávku a zírala na budovu. Byl to krásný, bledý, čtyřpodlažní, gregoriánský městský dům.
„Tady žiješ?“ tak docela tomu nemohla uvěřit. Nikdy si nemyslela, že byl Lukas zámožný typ. Nikdy nevypadal, že má víc, než několik set liber na své jméno.
Lukas přikývl a vystoupil z auta, nečekal na ni. Měl kvůli ní špatnou náladu? Očima ho následovala. Šel rovně, ani jednou se nezakymácel, a teď vypadal střízlivě. Pokud ji znovu políbí, nebude mu schopná odolat. Neměla by k tomu důvod.
Annelie vystoupila, zamkla auto a spěchala za ním po klidné cestě. Čekal na zlatě osvětlené verandě domu před zadními dveřmi s očima znovu na ní. Zastavila se na úpatí schodů a čekala, až něco řekne. Všechno, co musel udělat, bylo ji pozvat dovnitř. Pokud by ji pozval dovnitř, vzala by to jako znamení, že nic nepokazila a že ji pořád chtěl.
Očima držel její snad hodiny a pak promluvil.
„Jen chci, aby bylo v jedné věci jasno. Nelíbal jsem tě kvůli pití.“ Odvrátil se a pak se na ni znovu podíval. „Mám důvod k tomu sedět za barem a mluvit s tebou, Annelie. Důvod, proč jsem tě políbil.“
Vypadal, že chtěl ještě něco říct, ale nedala mu šanci. Vyběhla po schodech, obtočila mu paže kolem krku a znovu ho políbila. Klopýtl ke dveřím a obmotal jí paže kolem boků, jazykem se jí nořil do pusy a bojoval s jejím. Tohle bylo Nebe. Nemohla zadržet sténání.
Lukas zápolil se dveřmi za sebou a oba zapadli do světlé chodby pořád uzamčení navzájem v objetí, se splynutými pusami v polibku, ze kterého Annelie šílela hladem. Znovu zasténala a líbala ho tvrději, vlévala do toho vášeň a potřebu, dokud to nebylo rozbouřené a drsné, jen řinčení zubů a rtů.
Lukasovo sténání posílalo vlnu spalujícího horka skrz ni a ona mu lapala do pusy po dechu, když ji popadl za zadek. Vyskočila, obmotala mu nohy kolem pasu a on s ní narazil do zdi, připnul ji tam svým tvrdým tělem a nutil se ji třást představami jich dvou. Chtěla, aby se to všechno stalo právě teď, v tento okamžik chtěla prožít každý žhavý sen, který měla o Lukasovi.
„Které patro?“ podařilo se jí říct mezi polibky, byla příliš hladová po něm, než aby zlomila kontakt na víc než vteřinu.
„Třetí.“ V hlase měl smích, což jí přivedlo na tvář úsměv. Znovu ji políbil a otočil ji. Zamířil ke schodům. Myslel to vážně? Nemohl ji nést celou cestu až do třetího patra, zatímco ji líbal.
Lukas vypadal, že má v úmyslu jí dokázat, že se plete. Držel ji rukama za zadek, tělo se mu pohybovalo mezi jejími boky tím nejdelikátnějším způsobem a líbal ji po bradě, když bral schody po dvou.
Annelie ani v nejmenším nevěnovala pozornost okolí. Všechno, o čem mohla přemýšlet, bylo, co se stane, když se dostanou do jeho apartmá a jak dobré to bylo být v jeho náruči. Líbala ho na hrdle a vysloužila si od něj tiché steny, kdykoli ho skousla zuby nebo sála. Čím drsnější byla, tím hlasitě sténal a ji to ještě víc rozpalovalo, chtěla ho kousat tvrději.
Zavrtěla se na něm, všude bylo horko a sténala, když ji okusoval krk, líbal a lízal, posílal chvějivé tancování po její kůži a rozdmýchával oheň po něm. Zaklonila hlavu a on si ji přitáhl blíž, hltal její hrdlo, bral ji výš a výš a to ne jen k jeho bytu.
„Skoro jsme tam,“ zašeptal jí do pusy a jí vyletěla teplota očekáváním.
Políbil jí na hrdle, tvářích a pak rtech. Zastavil se tam a řekl jednu věc, která rozbila její výhrady, věc, kterou chtěla slyšet nejvíc. Vydechl jí to do rtů chraplavým hlasem, změnil dvě jednoduchá slova do těch nejvíc erotických slov, jaké kdy slyšela.
„Chci tě.“
Annelie se třásla v jeho silných pažích, byla smetena svou potřebou a jeho vášní a políbila ho.
Taky ho chtěla.
A zatraceně ho bude mít.


9 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat