středa 23. září 2015

Druhové smečky - 1. kapitola


Byl pozdní březen a už bylo na jihozápadě Nového Mexika devatenáct stupňů. Nikki zasténala, když se klimatizaci v jejím starém Jeepu sotva dařilo chladit vzduch uvnitř auta.
Třicet dva let, a je zavolána domů jako teenager. Nesnášela skutečnost, že nechala své bratry, aby po ní žádali její objevení, a pořád byla sama sebou znechucená kvůli tomu, že nebojovala.

Dál zrychlovala přes stát k jejímu rodnému městu. Pro její Smečku byl jmenován nový Alfa. Vzhledem k tomu, že jí zůstal status Smečky, byla pozvaná domů, aby ho přivítala, a nový členové byli přivedeni, aby se přidali k jejich rodině. To si jen tak mimochodem myslela. Ne, že by jí Brandon řekl, proč ji chce doma. Prostě prohlásil, že musí další den odjet. Justin jí taky neposkytl nápovědu – jen jí řekl, že nový Alfa převezme tento týden pozici a musí přijet domů.
Ne, že by tam nechtěla být. Měla v plánu vzít si dovolenou a brzo strávit čas se svými sourozenci, ale že jí bylo přikázáno jet domů, cítila se znovu jako štěně. Milovala své bratry, ale někdy to bylo spíš o Smečce než o jejich rodině.
Její nejstarší bratr Brandon byl ve městě šerifem a vymahačem Smečky. Její další bratr Justin byl učitel, jak pro veřejnost, tak pro život ve Smečce. Jejich touhy a potřeby byly tvořeny, aby pomáhali dalším vlkům. Nikki se jen tím způsobem nenarodila. Měla ráda volnost, cestování a ráda stála na vlastních nohou. Neobvyklé na vlka, ano, ale ne že by o tom nikdo neslyšel. Pryč od domu se nejen setkala s dalšími vlky, kteří se cítili stejně, ale s ostatními měniči – kočkami, ptáky a dokonce krásnou medvědí měničskou rodinku. Nikki se někdy cítila víc doma s nimi, než svou starou Smečkou.
Její rodina nikdy nechápala její nezávislost, ale alespoň ji vždycky podporovala. Opravdu na to nemohla moc nadávat. A začala se cítit provinile a jako malé dítě kvůli svým pocitům. Kromě toho… líbil se jí její život. Teď se bála, že se její pečlivě zkonstruovaný způsob života změní. Proč jinak by musela přijet domů? Bez volby? Nikdy předtím ji o to nežádali.
Značka výjezdu pro jejich město se objevila a Nikki musela bojovat s nutkáním otočit auto. Zpomalila, aby zvládla zatáčku, která vede přímo do centra Midessi, malé, soukromé, bavlníkové a farmářské komunity blízko Texaských slumů.
Za ten rok a půl co byla pryč, se trochu změnilo. Odešla do velkých měst Houstonu, Texasu, aby šla na výšku a nikdy se nenastěhovala zpět. Ach jasně, ujistila se, že se každých pár let vracela, ale ještě se tak docela neusadila. A život v Midesse by zajistil, aby se tak stalo.
Přivítací pozdrav na začátku města přitáhl její pohled. Cítila se jako jiná osoba, když byla tady. Vždycky musela obraňovat svůj kočovný styl a pokoušela se vysvětlit, proč nebyla připravená na druha nebo děti.
Ještě ne, a aby byla naprosto upřímná, cítila se dobře, když věděla, že má vždycky místo kam se vrátit. Ano, i když to nikdy neřekla nahlas, rodina ji někdy chyběla.
Spustila nohu z pedálu ještě víc, aby jela povolených třicet pět mil v hodině. Neprojela by kolem Brandona, kdyby ji chytil a dal pokutu za rychlost. Zasmála se pro sebe – ve skutečnosti se to stalo.
Knihovna už byla zavřená, což jí připomnělo, že v neděli v šest večer se nemusí bát, že potká příliš mnoho lidí. Kavárna byla otevřená a měla poloprázdné parkoviště. Ale další budovy – pošta, salón, secondhand – byly temné a pevně zamčené. Světlo zářilo po pravé straně. Samozřejmě, že byla šerifova kancelář otevřená. Jako kafé byla v provozu ráno i večer. Ne, že by tu bylo hodně zločinů, ale mějte skupinu ochranných vlků měničů v komunitě a zajistí vám to několik paranoidních lidí. S jedním z nich byla příbuzná.
Jako by ho to pomyšlení přivedlo ven, sledovala, jak se přední dveře šerifovy kanceláře otevřely a Brandon vykročil ven.
Jeho tmavě hnědé vlasy vypadaly, jako by už několik týdnů nebyly ostříhané, a sahaly mu přes uši. Jeho silná, svalnatá ramena a paže se boulily z košile jeho khaki uniformy, zatímco dlouhýma nohama pojídal zem, jak kráčel po ulici. Otočil se a zelené oči se mu zaleskly, když spatřil její auto. Úsměv, který ji poslal, byl o tolik lepší než obrázek, který nosila. Nemohla si pomoct a usmála se.
Otevíral dveře jejího Jeepu, ještě než zaparkovala. Posunula páku na P a otočila klíčem, než si ji přitáhl do náruče.
„Čau, ségra,“ přivítal ji a pevně stiskl.
„Brane!“ podařilo se jí vyjeknout.
Zasmál se a položil ji na zem. „Nech mě si tě prohlédnout.“ Zběžně si ji prohlédl jako vždy, když přijela domů. Přejel jí rukama po hlavě, vlasech, k tváři a nakonec na ramena.
Přikývl. „Potřebuješ víc jíst, ale vypadáš dobře.“
Protočila oči. Neočekávala, že by jí řekl něco jiného.
Ušklíbl se a obtočil jí ruku kolem krku, ještě jednou si ji k sobě přitáhl. „Zrovna jsem mířil na setkání s Justinem, dát si něco k jídlu. Teď se ke mně můžeš připojit.“
Zasténala. Po řízení den a půl si chtěla opravdu odpočinout.
„Ale, nestěžuj si. Musíš jíst. Pak se s tebou může Justin svézt domů, místo aby na mě čekal.“
Zavřel za ní dveře od auta. Ale neuniklo jí, že ho nezamkl – něco, co by nikdy nemohla v Houstonu udělat.
Nechala se odvést ulicí zpět ke kavárně, kterou minula po cestě do města. Nechala oči potulovat se po obchodech, které míjela a všimla si nového květinářství, tetovacího salonu a čistírny oblečení.
„Nové obchody?“ po celou dobu, co tu vyrůstala, tady nebyly žádné nové obchody.
„Cameron začal pracovat s novým Alfou na přivedení členů Smečky zpátky, než odstoupil. Chtěl, aby nám bylo pohodlně a viděli plusové stránky přidání se ke Smečce,“ vysvětlil Brandon.
„Kolik se přidalo?“
„Přes padesát.“
Zalapala po dechu. To bylo skoro jednou tolik, kolik měla předtím Smečka. V průběhu několika měsíců se počet členů zdvojnásobil.
„To je dobře,“ odpověděl Brandon na její reakci.
Všimla si, že to řekl s větším důrazem než normálně. Buď se pokoušel sebe přesvědčit, nebo tu už byly problémy. Musí si o tom později s Justinem promluvit.
Justin se ji obvykle nepokoušel udržet od čehokoli, co se dělo ale přemýšlela, že byl taky ochranitelský jako Brandon. Každopádně alespoň ne po celou dobu.
Věděla, že si její bratři nedokázali pomoct. Brandon vychovával své dva mladší sourozence, když byl sotva dospělý. Jejich otec je opustil, jakmile si myslel, že byli dostatečně staří na to, aby to zvládli sami. Ztráta jeho družky byla příliš, aby s tím žil.
Chtěla si pamatovat dobré vzpomínky na její rodiče, ale jak stárla, zjistila, že je stále těžší a těžší vybavit si je.
Zrovna když došli ke dveřím kavárny, byla přivítána křikem a náručí ženy. Smála se a byla ráda, že si pořád pamatovala vůni její nejlepší kamarádky z dětství Sabriny.
„Nik!“ držela si ji blízko sebe Sabrina.
„Ahoj, miláčku,“ objala svou přítelkyni zpátky.
„Nemůžu uvěřit, že jsi zpátky. Zrovna jsem nedávno říkala, že jsi nás už věčnost nenavštívila. Ještě ses ani nesetkala s malým Julianem.“
Vzhledem k tomu, že byla pořád ještě zmáčknutá, jemně se pokusila odtrhnout od kamarádky. Nevypadalo to, že by se ji Sabrina chystala pustit.
„Zlato, nech ji se nadechnout, nebo omdlí,“ řekl Sabrinin druh Max, který jí přišel na pomoc a odtáhl od ní kamarádku
Sabrina se zasmála. „Fajn.“
Nikki se usmála a podívala se na kamarádku. Ze Sabriny se stala milující žena. Krátce ostříhané blonďaté vlasy, stylové a drzé, perfektně seděly k její drobné postavě a nepředvídatelné osobnosti.
Ale byla to ta záře v Sabrině, která jí zahřívala srdce. Vypadala šťastně.
„Musíme to dohnat. Ach, máme toho tolik k mluvení,“ řekla Sabrina, když popadla Nikki za ruku.
„To jo, a konečně se budu moct setkat s malým Juliankem a s Jessem a Jeremym,“ souhlasila. Pořád mluvila se svou starou kamarádkou tak často, jak mohla, ale se dvěma rušnými životy, prací, rodinou a vším dalším, to bylo už moc dlouho. „Proč nepřivedeš děti ráno na snídani?“
„Snídaně připravená někým jiným?“ zeptala se Sabrina s úsměvem. „Jsme tady.“
Nikki přikývla a přitáhla si kamarádku do dalšího objetí. „Osm hodin – neopozdi se.“
Sabrina souhlasila, pak nechala svého druha, aby ji vedl skrz parkoviště.
„Vypadá tak dobře,“ řekla Nikki bratrovi.
„Je šťastná,“ odpověděl jednoduše. „Ale chci vědět, proč neuděláš snídani svému oblíbenému bratrovi?“
Plácla ho po břichu, když otevřela dveře. „Justin může jíst, kdy chce.“
Brandon zavrčel a natáhl se po ní. Zasmála se a uskočila mu z cesty, přičemž do někoho vrazila.
„Ach, promiňte,“ zamumlala, když vzhlédla. Vlastně musela naklonit hlavu, aby viděla muže před sebou.
„To nic,“ odpověděl s hlubokým duněním, které kolem ní rozvibrovalo vzduch.
Dech se jí zadrhl, když zírala na toho muže. Tmavé, téměř černé vlasy mu visely přes oči. Rty se mu v koutcích stočily do malého úsměvu, když se pohnul na stranu.
Ani si neuvědomila, že se posunovala blíž, dokud se Brandon nedotkl jejího kříže, čímž zlomil její pozornost na cizinci.
„RJi.“ Přivítal Brandon cizince. Nikki neuniklo napětí v těle nebo tónu jejího bratra.
„Dobrý večer, šerife.“ Přikývl muž. „Madam.“
Nikki si odfrkla. „Madam?“
Pobavení zářilo v cizincových očích. „No, pokud bych věděl vaše jméno…“
„Nikki Strattová,“ odpověděla a natáhla ruku.
Vzal ji a mrkl. „RJ Cross.“
Elektřina jí syčela od konečků prstů až po paži. Byla uzamčená v tom tmavém pohledu a tělo jí brnělo potřebou. Jeho tmavé oči na ji zajiskřily nazpátek.
„Teď, když se už všichni seznámili, můžeme jít jíst?“ vyštěkl Brandon vedle ní.
Povzdechla si a vysunula ruku z RJova držení. „No, hádám, že se ještě ve městě potkáme,“ řekla tomu pohlednému cizinci. Opravdu, opravdu ho chtěla znovu vidět.
„Och, to vám můžu téměř zaručit.“
Nikki nechtěla odejít z jeho přítomnosti – bylo na tom muži něco, co ji volalo. Ale s jejím bratrem, který ji tahal za paži, se nechala vmanévrovat do restaurace.

Mohla cítit na sobě RJovi oči, když byla nucena jít od něj pryč.

13 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za první kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvele vdaka za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Je to skvele dekuju

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za pokračování série, za skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad... .-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat