pátek 21. srpna 2015

Zášť - 22. kapitola


Všichni jsme strávili noc u Jo-Jo a další den začali podle plánu. Takže jsme všichni udělali to, co obvykle.
Sophia brzy vstala a odjela do Pork Pit napéct domácí chleba na sendviče. Finn v jednom ze svých mnoha obleků vyrazil do banky, čarovat s penězi cizích lidí. Xavier si odešel domů odpočinout, aby mohl večer jako obvykle stát u vchodu do Nothern Aggression. Jo-Jo nastartovala staromódní vysoušeče vlasů a dala nahřívat natáčky, aby byly připravené pro její zákaznice. Já jsem plánovala zůstat jako obvykle na celou směnu v Pork Pit.

Než jsem odjela domů osprchovat se a převléknout, šla jsem se podívat na Roslyn. Seděla se zkříženýma nohama na posteli a dívala se z okna do korun stromů, obklopujících dům. Přestože na sobě měla Sophiiny tepláky, nějak se jí podařilo, že na ní vypadaly draze a elegantně. Nebyla nalíčená, krásný obličej vyhlazený jako kámen léta omývaný vodou.
Sedla jsem si na kraj postele. Roslyn se na mě nepodívala, ale věděla, že tam jsem. Už jenom proto, že se pod mou váhou prohnula matrace.
„Už je ti líp?“ zeptala jsem se tiše
Pokrčila rameny.
Ozvalo se tiché vrnění. Roslynin telefon na nočním stolku se lehce pohyboval.
„Už mě to vyzvánění unavovalo, tak jsem ho přepnula na vibrace,“ řekla bezvýrazně. „Volal snad stokrát za noc. A ne, nezvedla jsem to.“
„Můžeš ho vypnout.“
Kousla se do rtu. „Ne, to nemůžu.“
Chápala jsem ji. Roslyn věděla, že Elliot Slater ji hledá, že používá své kontakty, aby ji vypátral. Dokud telefon zvoní, může si být jistá, že ji zatím nenašel. Že je ještě aspoň na čas v bezpečí. Jistým pokřiveným způsobem byl telefon Roslynina životní pojistka – to zvonění ji dělilo od nervového zhroucení.
Nikdy jsem nebyla moc dobrá v držení lidí nad vodou, v uklidňování. To byl většinou úkol pro Jo-Jo. Roslyn potřebovala slyšet jen jedno a moje sliby a ujišťování neznamenaly vůbec nic.
„Tak ho nech zapnutý,“ řekla jsem jemně. „Poslouchej, jak zvoní. Ujisti se, že ho máš nabitý.“
Roslyn se konečně otočila a podívala se na mě. „Proč?“
Nechala jsem ji zahlédnout ledové odhodlání v mých očích. „Protože až přestane, budeš vědět, že je ten bastard mrtvý.“
Později odpoledne jsem seděla na své stoličce za pokladnou v Pork Pit a znovu procházela všechny informace, které jsem měla o Slaterovi. Většinou jsem přemýšlela o našich střetech a v duchu si přehrávala jeho pohyby, postavení nohou, oblíbené údery, jak přenášel váhu. Analyzovala jsem jeho styl a techniku, hledala nějakou slabinu, která by mi umožnila úder bez toho, že bych schytala pár ran. Už mě zmlátil dvakrát a po třetí jsem to nemínila připustit.
„Máš něco?“ zachraptěla Sophia.
Zavřela jsem složku a zavrtěla hlavou. „Nic nového, jen že se Slaterem bude těžké pořízení.“
„Hmph,“ zabručela Sophia a dál utírala pult.
Už bylo po šesté. Tma rozprostřela svoje křídla nad Ashlandem a většina lidí spěchala domů z práce schovat se před prosincovou zimou. Celý den bylo málo zákazníků, takže jsem poslala všechny servírky s plným platem domů. Poslední host odešel před deseti minutami. Lidé procházející kolem měli hlavy zastrčené do límců svých kabátů a nejevili nejmenší chuť zastavit se na něco dobrého k snědku. Venku se rozsvítily pouliční lampy a vrhaly slabé kruhy světla na chodník a poletující sněhové vločky. Nastal čas zavřít restauraci a věnovat se hlavnímu úkolu dnešního večera – útoku na Elliota Slatera.
Otočila jsem se k Sophii, abych jí řekla, ať zavře, když se rozezněl zvonek a do restaurace vešla detektiv Bria Coolidge.
Zavřela za sebou dveře a vydala se mým směrem. Vypadala jako vždycky skvěle. Husté světlé vlasy, ledově modré oči, tváře zčervenalé mrazem. Zase měla tmavě modrý kabát, pod ním džínsy, svetr a těžké černé boty. Náhrdelník s petrklíčem svítil jako stříbrná koule světla v prohlubenině pod jejím krkem a na jeho blýskání odpovídaly kroužky na jejím prsteníku.
„Zdravím, detektive,“ řekla jsem klidně. „Máte štěstí, zrovna jsme se se Sophií chystaly zavřít.“
Bria střelila pohledem po Sophii, která ještě pořád leštila pult. „Není na to ještě trochu brzy?“
Ukázala jsem rukou na prázdné boxy. „Dneska ani ne. Když je taková zima jako dnes, lidi jdou radši rovnou domů, než aby se zastavili na něco k jídlu.“
„Asi máte pravdu. Ani já tady nejsem kvůli jídlu.“
„To je ale škoda,“ zamumlala jsem. „Jahodový koláč se dneska obzvlášť povedl.“
Bria se podívala do prosklené police, kde odpočíval dezert pro tento den. Ale ani zlatá kůrka a lákavé jahody ji neodvrátily od naplánovaných otázek.
„Chtěla bych si promluvit o Roslyn Phillips,“ řekla.
Vzhledem k tomu, čeho byla včera svědkem a jak za potom za upírkou chvátala, se nebylo čemu divit. Vlastně jsem celé odpoledne čekala, kdy se Bria ukáže a bude se pídit po tom, kde Roslyn je. A teď byla tady.
Nepochybovala jsem o tom, že Bria chce Roslyn pomoct. Podle toho, co jsem o ní zatím zjistila, by se snažila poskytnout pomoc každé ženě, o které by si myslela, že je nějakým způsobem ohrožená. A obdivovala jsem ji za to.
Jenomže moje cynická a chladná část uvažovala, jak moc Briino odhodlání naruší moje plány a nakolik ho ovlivňují osobní pocity. Protože Bria neměla žádné svědky na to, že se ji Slater pokusil zabít a já se Sophií jsme se postaraly o to, aby zmizely všechny fyzické důkazy. Takže pokud Bria chtěla Slatera zatknout – a to vzhledem k tomu, že se ji pokusil zabít, určitě chtěla, tak jeho posedlost Roslyn baly její nejlepší šancí. A neměla jsem pocit, že by se jí vzdala bez boje.
„A co má být s Roslyn?“ zeptala jsem se.
„Viděla jste jí nebo s ní dneska mluvila?“ pokračovala Bria.
„Ne.“
Snadná lež. Nenabídla jsem žádné další informace, ani jsem se nezeptala, proč ji Roslyn tak moc zajímá. Co se týká rozhovorů s policejními důstojníky, je lepší následovat Sophiina příkladu a vyjadřovat se jednoslabičně.
Bria si mě pečlivě prohlížela, modré oči chladné jako led. „Myslím, že lžete. Včera to vypadalo, že máte s Roslyn velmi přátelský vztah.“
„To bylo včera,“ odpověděla jsem. „Roslyn se tu byla najíst. Nic víc, detektive.“
„To je zajímavé, protože nikdo neví, kde slečna Phillips je,“ odpověděla Bria. „Není doma a nikdo ji neviděl ani v klubu.“
„Možná byste se měla zeptat vašeho partnera, jestli o ní něco neví,“ řekla jsem úsečně. „Xavier pro ni přece pracuje.“
Normálně bych Briu na Xaviera neupozorňovala, ale pro všechny by bylo lepší, kdyby se dnes večer vyptávala v Nothern Aggression, než tady. Měla jsem nějakou práci. A čím dřív bude Slater po smrti, tím dřív se Roslyn bude moci vrátit k normální rutině, místo aby se schovávala u Jo-Jo.
„V klubu už jsem byla,“ odpověděla Bria. „A Xavier taky tvrdí, že ji dnes neviděl.“
Naklonila jsem hlavu na stranu. „To zní jako byste mu nevěřila.“
Tvář jí ztvrdla. „Čemu věřím nebo ne, není vaše starost. Co kdybyste mi teď řekla, co jste dělala včera večer?“
„Myslíte, že jsem Roslyn něco provedla?“ zasmála jsem se. „Prosím vás.“
Briiny oči zledovatěly ještě o trochu víc. „Klidně můžeme tenhle rozhovor vést na policejní stanici dole ve městě.“
Zkřížila jsem si paže na hrudi. „Opravdu? A na jakém základě? Protože jsem včera večer byla na stejném večírku jako Roslyn? Že se přišla najíst do mé restaurace? Vidím, že jste rychle přebrala zvyky místní posádky, detektive.“
„A to jako jaké?“
Upřeně jsem se na ni dívala. „Bezdůvodné šikanování lidí.“
Bria měla tolik slušnosti, že sebou při mém výpadu cukla.
I když bych s chutí pokračovala ve slovní přestřelce se svou dávno ztracenou sestrou, potřebovala jsem dát věci trochu do pohybu. Finn mě měl v sedm vyzvednout, abychom se pověsili na Slatera. To znamenalo, že jsem se Brii potřebovala zbavit. Takže jsem se rozhodla dát jí to, co chtěla – nějaké odpovědi.
„Ano, Roslyn sem včera přišla, ale jen kvůli jídlu. Ano, viděla jsem ji včera večer na lodi a byla jsem svědkem té scény se Slaterem. Ne, od té doby jsem ji neviděla a ani jsem to nepředpokládala,“ řekla jsem. „Ať už si myslíte, že jste včera večer cokoliv viděla, nejsme s Roslyn žádné velké kamarádky, spíš se jen tak známe. Občas zajdu do jejího klubu, ona se sem tam staví na jídlo. To je všechno, detektive. Včera večer jsem odešla z lodi s Owenem Graysonem a pak jsme měli velmi uspokojivé jednání v jeho kanceláři, pokud to musíte vědět.“
Bria si mě chvíli prohlížela. „Vy mě asi nemáte zrovna v lásce, slečno Blanco, že ne?“
Tak to nebylo. Pokud něco, byla jsem na Briu hrdá, za to, jak naložila se svým životem navzdory všem okolnostem. Jen ještě nezjistila, že si od ní nuceně držím odstup. Že moje city k ní jsou příliš čerstvé a neuspořádané, než abych se snažila o něco dalšího. Že sarkasmus a ironie byly nejmírnější zbraní, co se týkalo mých obranných mechanismů. Že jsem měla dnes večer krvavou práci, o které jsem nechtěla, aby věděla nebo se dokonce stala její součástí.
Pokrčila jsem rameny. „Na to, abych vás měla ráda nebo nerada, toho o vás detektive vím moc málo. Nemám ale ráda, když někdo přijde do mého podniku a začne mi vyhrožovat. Na výhružky ať už od policie nebo kohokoliv jiného nereaguju nejlíp.“
Vzdychla si. „Já vám nevyhrožuju. Jen se pokouším pomoct slečně Phillips. Slyšela jste, co Slaterovi řekla, z čeho ho obvinila. Strávila jsem celý den jejím hledáním. Určitě znáte Slaterovu pověst a víte, pro koho pracuje. Jen ji chci najít dřív než on. To je všechno.“
Bria měla ten stejný unavený tón, jaký jsem slýchala u Donovana Caina. Tón, který mi prozradil, kolik cihel obrátila a kolik volných konců sledovala – a některé z nich i na policejním velitelství. Jak říkala, pokoušela se udělat správnou věc, podat pomocnou ruku ženě, která to zjevně potřebovala. Bria se pokoušela jít legální cestou. V Ashlandu to bude brzy její smrt. A to jsem nemohla připustit. Čím dřív se Slaterem vypořádám, tím líp pro Briu i pro Roslyn.
„To je od vás velmi ušlechtilé,“ řekla jsem už laskavějším hlasem. „Opravdu. Jenomže vám nemůžu pomoct. Nevím, kde Roslyn je a o jejích problémech se Slaterem jsem před tím včerejším výstupem nevěděla. A i kdyby ano, neměla bych jí jak pomoct. Ne proti někomu jako je Slater. Sama jste to řekla. Víte, pro koho pracuje. Ale je mi Roslyn skutečně líto, detektive, víc, než si dokážete představit.“
Bria otevřela ústa, aby něco řekla, když ji uťalo ostré zařinčení. Nebyl to ale telefon vedle staromódní pokladny, ale můj jednorázový předplacený mobil. Což mohlo znamenat jen jedno – problémy.
„Omluvte mě.“ Vytáhla jsem telefon z kapsy a přijala hovor. „Ano?“
„Gin?“ ozval se Jo-Join hlas. „Máme problém.“
Sevřený, vystrašený hlas mi prozradil, co se děje dřív, než to vyslovila.

„Roslyn je pryč,“ řekla.

10 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za pokračování, překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  4. Tý krásko to bude ještě hustý.. :D
    Děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat