pátek 14. srpna 2015

Zášť - 21. kapitola


K Jo-Jo jsme s Finnem dorazili o dvacet minut později.

Jo-Jo Deveraux žila na jednom z nejluxusnějších míst v Severním městě přesně, jak se na někoho s její prestiží, společenskými kontakty a mocí slušelo. Finn projel Magnoliovou ulicí a zabočil na dlouhou příjezdovou cestu. Třípatrový domek, v koloniálním stylu, ve kterém Jo-Jo žila, byl postavený na vrcholku táhlého kopce, takže z něj byl úchvatný výhled na celé okolí.
Bylo něco po půlnoci a normálně by touhle dobou byla v domě tma. Jo-Jo sice byla obdařená velkou dávkou magie Vzduchu, ale potřebovala se vyspat do krásy stejně jako všichni ostatní. Ale dnes v noci to bylo jinak. Celé první patro bylo osvětlené a na první pohled bylo jasné, že nikdo z obyvatel domu nespí. Pochybovala jsem, že si někdo z nás dnes v noci aspoň trochu odpočine.
Zatímco Finn parkoval před domem, pečlivě jsem zkoumala stíny kolem. Elliot Slater by neměl být schopný tady Roslyn vystopovat, ale raději jsem chtěla být připravená na všechny možnosti. Ale v temných stínech chladné prosincové noci se nic ani nepohnulo.
Finn zamířil rovnou ke dveřím, ale já jsem zůstala ještě chvíli stát, abych si poslechla šepot dlažebních kostek na cestě. Hledala jsem sebemenší náznak rozrušení, jakýkoliv poplašný signál. Kameny ale mluvily jen o chladu, větru a mrazu. Slater ani jeho gorily Roslyn nenašli – zatím.
Vystoupali jsme na verandu a Finnn nechal dvakrát dopadnout klepadlo vykované do tvaru nadýchaného mraku. Ozvaly se těžké kroky a ve dveřích se objevila Sophia Deveraux. Měla na sobě černé tepláky a mikinu ozdobenou krvavě rudými zlomenými srdci. Pro jednou aspoň neměla jeden ze svých kožených obojků a černé vlasy měla rozcuchané jako by právě vylezla z postele. V ruce držela kovovou tyč, asi na obranu před nevítanými návštěvníky, kteří by se mohli objevit.
S očima upřenýma na masivní kus kovu v její ruce jsem řekla: „Taky tě ráda vidím, Sophie.“
„Hmph,“ odpověděla mi obvyklým neurčitým zvukem.
Ustoupila a nechala nás vejít dovnitř. „Kuchyně.“ Zachraptěla a zamkla za námi dveře.
Vydala jsem se s Finnem v závěsu a Sophií jako doprovodem naznačeným směrem. Ve dveřích do úzké místnosti jsem zastavila. Rooslyn Phillips seděla vzpřímeně na stoličce u řeznického prkna na ležícího na stole uprostřed kuchyně. Záda měla stejně rovná, jako když opouštěla loď. Pořád na sobě měla rudé večerní šaty, ale látka byla zmačkaná, ušmudlaná a jakoby bez života. Dokonce i flitry byly matné, bez obvyklého jiskřivého lesku. Zase plakala, stejně jako při našem posledním setkání, oči měla skoro stejně červené jako šaty a na jindy upravené tváři měla rozmazaná líčidla.
Xavier seděl na další stoličce vedle ní, nedotýkal se jí, ale očividně po tom toužil. Nespouštěl z ní oči, zatímco ona se upřeně dívala na dřevěnou desku před sebou. Ani jeden z nich se nepohnul a nepromluvil. Vypadali jako zmražení jako loutky umístěné do pastelových barev kuchyně.
„No to je dost,“ ozvala se Jo-Jo.
Trpaslice stála u sporáku a čekala, až zahvízdá staromódní čajová konvice. Po celé hlavě měla jako vyrovnané řady vojáků růžové natáčky a na sobě růžový župan a navzdory pozdní hodině neodmyslitelnou šňůru perel.
„Měla jsem něco rozdělaného,“ odpověděla jsem a sedla si naproti Roslyn.
„Spíš někoho,“ tiše poznamenal Finn.
Škaredě jsem se na něj podívala, ale nezdálo se, že by jeho poznámce Roslyn s Xavierem věnovali pozornost.
Roslyn dál upírala pohled na stůl a Xavier na ni.
„Řekli ti, co se dnes večer stalo?“ Zeptala jsem se Jo-Jo.
Přikývla a otevřela ústa k odpovědi, ale než stihla něco říct, zapískala čajová konvice. Jo-Jo se otočila, aby ji umlčela, ale pískot konvice přehlušil jiný neočekávaný zvuk. Roslyn naříkala jako by ji někdo uhodil. Xavier se natáhnul a položil svou velkou ruku na její. Roslyn sebou při tom dotyku trhla. Xavier ztuhnul a ruku zase stáhnul.
Jo-Jo rozlila vodu do šálků, které dala na tác ke konvičce s mlékem, několika čajovým sáčkům a talířkem borůvkových muffinů, které jsem upekla včera v Pork Pit. Když bylo všechno podle jejích představ, postavila celý tác na stůl před Roslyn.
„Dej si trochu čaje, drahoušku,“ řekla starostlivým hlasem. „Uvidíš, že ti pak bude líp.“
Roslyn se automaticky natáhla po hrníčku a zdvořile upila. Za chvíli napět v jejích ramenou povolilo a výraz se zklidnil. Dlouze vydechla. Zavětřila jsem. Cítila jsem alkohol. Ohlédla jsem se přes rameno. Jistě, poloprázdná karafa něčeho, co vypadalo jako domácí likér, stála diskrétně schovaná za toustovačem. Podívala jsem se na Jo-Jo, která na mě spiklenecky mrkla a taky mi podala hrnek čaje. Pokrčila jsem rameny a vzala si ho od ní.
Finn čaj odmítl a místo toho si nalil šálek cikorkové kávy, kterou pro něj měla Jo-Jo pořád nachystanou. Sophia se opírala o dveře a pozorovala Roslyn. V očích se jí něco objevilo, ale byla jsem moc unavená na to, abych zkoumala, co to je.
Chvíli jsme všichni byli zticha a upíjeli ze svých hrnků. Jo-Jo Roslyn dolila a pobízela ji, aby si vzala muffin. Nakonec Roslyn podlehla, jeden si vzala, rozlomila ho napůl a čas od času si kousek uždibla. Po dochuceném čaji a cukru se trochu vzpamatovala. Tváře í zčervenaly a postupně se uvolnila.
„Cítíš se líp?“ Zeptala se Jo-Jo starostlivě.
Roslyn se na ni podívala a trochu se usmála. „Trochu. Děkuju.“
Jo-Jo mávla rukou. „Nemáš zač, drahoušku.“
Upírka se znovu usmála a sklopila oči. Všichni vyčkávali, aby měla Roslyn čas se vzpamatovat---
Ticho prolomilo tlumené vyzvánění telefonu. Otočila jsem hlavu. Zvuuk přicházel z gauče u zadní stěny. Všimnula jsem si malé červené kabelky schované pod kabáty.
Podívala jsem se na Jo-o a ta zavrtěla hlavou.
„To je můj telefon,“ odpověděla Roslyn na mou němou otázku. „To bude Elliot. Volá celou tu dobu, co jsem odešla z lodi.“
„Řekni prosím, že jsi to nezvedla,“ ozvala jsem se.
„Ne,“ odpověděla Roslyn. „Nezvedla jsem to.“
„Dobře.“
Po pěti zazvoněních zvuk ustal – jen proto, aby se o pár vteřin později znovu rozezněl. Navzdory alkoholu, který měla Roslyn v sobě se jí znovu stáhla tvář a oči naplnily slzy.
„Proč toho nenechá?“ Zeptala se roztřeseným hlasem. „Proč toho jednoduše nenechá ?
Natáhla jsem se, vzala její chladné ruce do svých a stiskla je. „Nechá toho, Roslyn, Eliot Slater už tě nikdy nebude obtěžovat. Slibuju.“
Chvíli se na mě dívala a pak zavrtěla hlavou. „Kdybys ho teď zabila, každý by si myslel, že jsem to byla já. Že s tím mám něco společného. Nikdy se ho nezbavím. Nikdy.“ Hlas ji zeslábnul do sotva slyšitelného šepotu.
Už dlouho jsem se necítila tak bezmocná jako teď při pohledu na ni. Roslyn měla pravdu. V ten moment, kdy by se objevilo Slaterovo tělo, by začala Mab Monroe klást otázky. A Roslyn by byla první na ráně.
Pokud nevymyslím, jak tomu zabránit.
Pro dnešní večer už toho Roslyn měla dost – fyzicky, mentálně, emociálně -  takže jí Jo-Jo odvedla nahoru a ukázala jí, kde je koupelna a kde najde něco pohodlnějšího na sebe. Finn, Sophia, Xavier a já jsme zůstali v kuchyni a mlčeli jsme, dokud jsme si nebyli jistí, že je Roslyn mimo doslech.
„Budu potřebovat s touhle šlamastikou trochu pomoct,“ řekla jsem tiše. „Bezpečné místo pro Roslyn a někoho, kdo na ní dohlédne, když budu potřebovat něco zařídit. Pomůžete mi? Prosím?“
„Samozřejmě, Gin.“ Odpověděl Finn. „Cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Vždyť víš. Vždyť jsme jako rodina.“
Sophia zamručela něco na souhlas.
Vděčně jsem přikývla a podívala se na Sophii. „Než se vypořádám se Slaterem, zůstane Roslyn tady. Ty si bereš noční hlídku, Jo-Jo na ni dohlédne přes den. Nebude chodit ven, ani s nikým mluvit. Okay?“
Trpaslice přikývla. Věděla, o co jde.
„Fajn. Taky budu potřebovat, aby ses ukázala v Pork Pit na své obvyklé směně. Já tam budu taky.“
Xavier překvapeně ztuhnul. „Ty chceš zítra otevřít restauraci? Proč? Měla bys začít plánovat, co se Slaterem, ne servírovat sendviče.“
Podívala jsem se na obra. „Neboj, budu. Ale všichni zúčastnění se musí chovat jako obvykle. Chodit do práce, nakupovat, cokoliv. Nechat se vidět. Aby nás, až se objeví Slaterovo tělo, nikdo nepodezříval. Nesmíme nijak vybočit z normálu, dělat věci jako vždycky, zatímco budeme přemýšlet, jak se dostat Slaterovi na kobylku. Mohlo by nám to zachránit zadky.“
Xavier zavrtěl hlavou. „To ale platí jen o nás. Ne o Roslyn, když bude celou dobu schovaná tady.“
„O to se postará Finn.“
Otočila jsem se k Finnovi, který si zrovna naléval další šálek kávy. Její vůně zaplavila celou kuchyň a zase jednou mi připomněla Fletchera Lanea. Starý pán holdoval stejnému nápoji jako jeho syn. Možná to ode mě bylo pošetilé a sentimentální, ale ta vůně mě uklidňovala, zvlášť po takové dlouhé rušné noci. Jako vždycky jsem zatoužila, aby byl Fletcher naživu. Byl mistr taktiky. Přesně by věděl, jak na Slatera – a jak vyváznout bez poskvrnky, místo aby se v tom plácal jako já. Jako jsem to dělala už nějakou dobu.
Jenže Flatcher byl nenávratně pryč a zbyla jsem tu jen já. Nijak zvlášť mi nezáleželo na tom, co bude se mnou – hlavně aby z toho ostatní vyvázli bez úhony. A kdybych při tom měla umřít, no aspoň jsem ještě před tím, než skončím v pekle, viděla Briu.
Pořádně jsem se nadechla, abych si vychutnala tu vůni a zahnala myšlenky na Briu a na Fletchera. „Finne, potřebuju, abys pro Roslyn vytvořil důkladné alibi.“
„Alibi?“ Zakrákala Sophia.
Přikývla jsem. „Alibi. Ještě než to začalo, poslala Roslyn sestru s malou na dovolenou na Myrtle Beach. No a po té scéně na lodi včera večer se Roslyn rozhodla, že se k nim přidá.“
„Spontánní rozhodnutí?“ Zeptal se Finn. „To můžu zařídit. Účet za hotel, z restaurací, nevkusné suvenýry, písek v kufru. Nemělo by to zabrat víc než pár hodin. Jestli chceš, můžu propašovat i pár hezkých záběrů do záznamů z bezpečnostních kamer hotelu, kde se Roslyn údajně ubytuje.“
Chvíli jsem uvažovala nad tím, kde Finn uprostřed noci sežene písek z pláže, trička s kýčovitými obrázky a náušnice z lastur, ale pokud byl v Ashlandu někdo, kdo mohl něco podobného dokázat, byl to on. Stejně jako já měl i Finn spoustu dovedností, které nebyly zrovna legální.
„Udělej to s celou parádou,“ odpověděla jsem. „A musí to vypadat přesvědčivě. Velmi přesvědčivě. Tak, aby to obstálo i při pečlivém zkoumání, pokud by se do toho vložila Mab nebo policie.“
Finn mi pokynul svým šálkem kávy. „Považuj to za vyřízené.“
„A co já?“ Zeptal se Xavier.
Seděl opřený lokty o stůl, ruce před sebou. Jeho paže byly tak dlouhé, že skoro dosáhnul na druhý konec stolu. Vypracované mohutné svaly napínaly látky jeho obleku, až hrozila prasknutím. Pod černýma očima měl hluboké stíny a čelist měl pevně zaťatou. Na vrcholku oholené hlavy mu tepala žilka, namodralé řečiště bylo jasně vidět i přes jeho ebenovou pleť.
Znala jsem ten pocit bezmocného vzteku, který byl v jeho očích jasně znatelný. Měl chuť něco nakopnout nebo spíš někoho – Elliota Slatera – pomalu ho stahovat z kůže, pořád dokola. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Ale mým úkolem bylo udržet ho v klidu, abych se mohla se Slaterem vypořádat jednou pro vždy a abychom z toho všichni vyšli bez úhony.
„Tvůj úkol bude nejtěžší,“ řekla jsem. „Musíš jít dnes večer do Nothern Aggresion a jako obvykle otevřít klub. Stát u dveří, dohlížet na pořádek, všechno, co bys dělal normálně.“
„A co je na tom těžkého?“ Zavrčel Xavier.
Podívala jsem se na něho. „Protože dřív nebo později přijde Slater do klubu hledat Roslyn – a ty se s ním budeš muset vypořádat.“
Xavier zaťal mohutné pěsti. „To zvládnu. Poddám si ho...“
„Ne,“ řekla jsem ostře.“ „Pokud chceš zůstat naživu, tak se ho ani nedotkneš. Slater nebude sám. I kdyby se ti ho podařilo sejmout, celou jeho ochranku nezvládneš.“
Xavierovi ztuhly rysy a v očích se mu blýskal vztek. Hlavně na Slatera, ale ani já jsem dnes večer nepatřila mezi jeho oblíbence.
„Podívej,“ řekla jsem. „Já nezpochybňuju tvoje schopnosti, ani sílu nebo jak moc to záleží na Roslyn. Všichni, jak jsme tady, bychom si přáli Slatera zabít vlastnoručně. A všichni víme, že bychom za to zaplatili vlastním životem. Buď hned anebo později, až by Mab začala hledat viníka. Všichni chceme to samé – Slatera dvacet stop pod zemí, ale co je důležitější, abychom pak mohli jít dál. Tak jak to bude, Xavire? Budeš si hrát na hrdinu a zemřeš pro svou dámu? Nebo budeš žít dost dlouho na to, abys mu mohl naplivat na hrob? Rozhodni se. Hned teď.“
Xavier se díval po ostatních, jestli ho někdo nepodpoří. Napřed zajel očima k Finnovi, který si jen upil kávy. Pak se podíval po Sophiii, která už obešla stůl na mou stranu. Nakonec se podíval na mě. V očích měl pořád vztek, ale už se v nich objevovala rezignace. Navzdory citům k Roslyn měl dost rozumu na to, aby pochopil, o čem mluvím – a že udělám všechno pro to, abych dodržela slib, který jsem jí dala.
„Dobře, ať je po tvém. Ale jestli nebude do dvou dní po Slaterovi---„
„Pak si dělej, co chceš a smiř se s následky.“ Řekla jsem.
Chvíli o tom přemýšlel a pak přikývnul. „Dobře. Co chceš, abych udělal?“
„Až Slater přijde hledat Roslyn, řekni mu, že nevíš, kde je a že je ti na tom nezáleží. Že ti může být ukradená a že je jenom jeho.“
Xavier sebou při mých slovech trhnul, ale nakonec přikývl. „To zvládnu.“
„To nebude stačit,“ procedila jsem mezi zuby. „Musíš ho přesvědčit, že jsi s Roslyn skončil. Navždy. Nebudu ti lhát, Xaviere, asi ti na to neskočí. Může se to ošklivě zvrtnout. Pokud tě nezmlátí vlastnoručně, nechá to udělat svoje gorily. Může to pro tebe dopadnout opravdu hodně špatně, mohl by tě zabít jen tak pro zábavu.“
Xavier se na mě tvrdě podíval. „Pokud to udrží Roslyn v bezpečí, klidně se nechám zmlátit. Na ničem jiném nezáleží.“
Přikývla jsem. „Je v klubu někdo, komu můžeš věřit? Kdo ti bude krýt záda?“
Xavier chvíli přemýšlel. „Vinnie. Barman. Je to živel Ledu. Je na něj spoleh a je mi zavázaný.“
„Řekni Vinniemu, aby dával pozor na dveře a aby hned, jak se ukáže Slater, zavolal policii. Speciálně tvoji partnerku, detektiva Coolidge.“
Finn se Sofií na mě nevěřícně hleděli. Nechtěla jsem, aby se Bria ocitla kdekoliv poblíž Slatera, ale byla jediná, o které jsem si byla jistá, že by se Slaterovi a jeho mužům postavila. Nikdo jiný by se Xaviera nezastal a neuchránil ho před pořádnou nakládačkou. Ať už se mi to líbilo nebo ne, musela jsem do toho svou sestru zapojit. Bria ho dokáže ochránit před tím nejhorším a zbytek bude na Jo-Jo. A potom už na něho dohlédne Sophia.
„Xavier přikývnul. „Fajn, řeknu Vinniemu. Mám jen jednu otázku. Co zatím budeš dělat ty?“
„Budu ho sledovat,“ odpověděla jsem chladně. „A zítra večer, v tu chvíli, kdy zůstane sám, se ho pokusím dostat.“
Všichni věděli, že tahle část je ještě hodně nejistá, ale nikdo to nekomentoval a už to nebylo potřeba rozebírat. Takže jsme svorně seděli v kuchyni, popíjeli čaj a jedli muffiny.
Za chvíli sešla dolů Jo-Jo. Podívala se na Xaiera. „Roslyn se po tobě ptá,“ řekla. „Druhé dveře vlevo.“
Obr přikývnul, odložil svůj šálek s čajem a zamířil ke schodům. Finn se za ním díval. Počkal, dokud neutichnou jeho těžké kroky a pak se obrátil ke mně.
„Upozorni mě, jestli se mýlím, Gin,“ řekl Finn „Ale nějak mi uniklo, jak z toho vyjdeš čistá ty.“
Přikývla jsem. „Nechtěla jsem to říkat před Xavierem, ale přiměju Mab, aby po Roslyn ani nevzdechla.“
„Jak?“ Zachraptěla Sophia.
„Dáme jí důvod mít se na pozoru před někým jiným.“
Řekla jsem Finnovi, Jo-Jo a Sophii co plánuju udělat, až bude Slater po smrti. Svůj trochu ztřeštěný plán, jak odpoutat Mabiinu pozornost od Roslyn. Všechno jsem jim podrobně vysvětlila. Co se chystám udělat – jak teď, tak před tím, než definitivně vyzvu Mab.
Když jsem skončila, všichni tři se na mě dívali. Finn jasnýma zelenýma očima. Sophia stejně bezvýrazně jako vždycky a Jo-Jo s hlavou skloněnou na stranu, v bledých očích zamyšlený výraz.
Nakonec si Finn tiše hvízdnul. „To nemyslíš vážně, že ne?“
Pokrčila jsem rameny. „Jestli máš nějaký lepší nápad, sem s ním.“
„Nechápej mě špatně, je to geniální,“ řekl Finn. „Stupidní, nebezpečné, arogantní, ale geniální. Zvlášť, když si vzpomenu, co nás táta učil o odpoutání pozornosti, co o tom naučil tebe.“
Dlouze jsem si vydechla. „Já vím. Právě proto si potřebuju být jistá, že za mnou všichni stojíte. Protože to zabere nějakou dobu a vy všichni budete taky v ohrožení. Pokud Mab zjistí, že mi pomáháte, půjde po vás. Po všech. A neskončí, dokud nebudeme mrtví. Pokud se nechcete zapojit, pochopím to. Je to mezi mnou a Mab. Vy s tím nemáte nic společného.“
Finn se s Jo-Jo a Sophií na sebe podívali.
„Neplácej nesmysly,“ řekla Jo-Jo. „Jsme rodina, drahoušku a vždycky budeme.“
„Jasně, rodina,“ souhlasili jednohlasně Finn a Sophia.
Prohlížela jsem si je. Pohledného Finna, který mi svého otce připomínal tolik, až mě bolelo srdce. Temnou, nepřístupnou Sophii, která si své sny a bolesti nechávala pro sebe. Jemnou, růžovou Jo-Jo, která z nás byla nejmoudřejší a nejchytřejší. Už jsem ztratila Fletchera a nechtěla jsem přijít i o ně. Jenže moje konfrontace s Mab už teď byla nevyhnutelná. Možná to tak bylo už od noci, kdy vyvraždila zbytek mé rodiny. Tak jako když Oidipus zabil svého otce, ať už se tomu sebevíc bránil. Řecká tragedie se vším všudy. To jsem byla celá já.
„Jsem ráda, že toho jdete se mnou.“ Hlas se mi třásl jen trochu. „Ale úplně nejvíc mě těší, že jste moje rodina.“

Otočila jsem se a usrkla si čaje, aby neviděli slzy v mých očích. Když jsem se už klidná znovu obrátila k nim, řekla jsem: „Dobrá, roztočíme to.“

14 komentářů:

  1. Vďaka za super preklad a korekciu. A teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Tesim sa na akciu. Dakujem.

    OdpovědětVymazat
  3. Super! :) Děkuji za překlad a korekci ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dik za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za pokračování, naprosto skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat