neděle 2. srpna 2015

Studium jedů - 26. kapitola 3/3

Ahoj všichni,
jelikož jsem původně nepočítala s tím, že budu kapitolu rozdělovat na tři části, ale nezbyl mi dostatek času, abych toho přeložila víc, taky proto, že se někteří nemohli dočkat dalšího pokračování a konečně se mi podařilo dokončit povídku, na které jsem dlouho pracovala, rozhodla jsem se přidat další kousek dříve. Doufám, že si ho užijete, protože se nám konečně začínají odkrývat karty, se kterými naše postavy hrají. Bavte se! - Paty


Probudila jsem se ve svém pokoji. Lucerna svítila jen matně a Janco si v křesle četl knihu. Bylo to mnohem lepší, než naposled, kdy jsem ochutnala Mou lásku. Měkká postel byla rozhodně pohodlnější, než kaluž zvratků. I když bych byla radši, kdyby tenhle zvyk probouzet se ve svém pokoji, aniž bych věděla, jak jsem se tam dostala, přestal.
„Janco, jak je možné, že jsem netušila, že umíš číst,“ poškádlila jsem jej. Můj hlas zněl hodně chraplavě, hrdlo mě bolelo a tupá bolest se mi usídlila v hlavě.
„Jsem mužem mnoha talentů,“ usmál se Janco. „Vítej zpátky.“
„Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Dva dny.“
„Co se stalo?“
„Potom, co se z tebe stala šílená ženská?“ zeptal se Janco. „Nebo proč ses jednou stala?“
Ušklíbla jsem se. „Potom.“
„Je úžasné, jak rychle se Valek dokáže pohybovat,“ řekl Janco s obdivem. „Zatlačil tě na podlahu, abys nebyla vidět, mezitím zazátkoval láhev obsahující jed a pak použil nějaký trik, aby ji vyměnil za jinou. Všem se omluvil za svou nemotornost a nalil tři nové sklenice, aby kouzelnice z jihu mohla dokončit přípitek. Celý incident byl tak rychle zažehnán, že jen ti, kdo byli na pódiu, věděli, co se doopravdy stalo.“
Janco si promnul bradku. „Tedy, oni a Ari. Sledoval tě celou noc, takže jakmile jsi šla k zemi, zamířili jsme k tobě. Během přípitku jsme proklouzli za pódium a Ari tě odnesl sem. Byl by tady ještě teď, ale ostřím nože jsem jej donutil, aby se šel vyspat.“
Aha, to by vysvětlovalo vor z kudrnatých vlasů. Posadila jsem se. Bolest hlavy zintenzivněla. Džbán s vodou spočíval na mém nočním stolku. Nalila jsem si sklenici a vypila ji do sucha.
„Valek říkal, že budeš mít žízeň. Párkrát tady byl, ale je pořád zaměstnán jižany. Nemůžu uvěřit, že se ta čarodějnice pokusila Velitele zabít.“
„Nepokusila. Pamatuješ? Nalila tři sklenice ze stejné láhve. Musel to udělat někdo jiný,“ řekla jsem. Ale kdo by to mohl být, mi unikalo stejně, jako mi snaha soustředit se přinášela bušení v hlavě.
„Leda by šlo o vraždu i sebevraždu. Rychlá smrt místo, aby čekala v našem žaláři na oprátku.“
„Možná,“ řekla jsem, ale zdálo se mi to nepravděpodobné.
„Valek si musí myslet to samé. Diskuse o uzavření dohod pokračují, jako by se nic nestalo,“ zívl Janco. „Tak, vzhledem k tomu, že už jsi zase při smyslech, trochu se prospím. Do svítání zbývají ještě čtyři hodiny.“ Janco mě zatlačil zpátky do postele. „Odpočiň si. Ráno za tebou přijdeme.“
Prohlížel si mě a nerozhodnost mu zkrabatila obličej. „Ari říkal, že jsi hodně křičela a běsnila, když se o tebe staral. Popravdě, řekl, že kdyby Reyad ještě žil, bez zaváhání by toho bastarda vykuchal. Jen jsem si říkal, že bys to asi chtěla vědět.“ Dal mi bratrský polibek na čelo a odešel.
Ach, skvělé, zasténala jsem. Co ještě Ari věděl? Jak mu jen budu schopná ráno čelit? I když, pomyslela jsem si, stejně s tím nic nenadělám. Snažila jsem se znova usnout, ale v prázdném žaludku mi neustále kručelo. Byla jsem schopná přemýšlet jen o jídle. Zkoumala jsem ten hlad a snažila se zjistit, zda nejde o mentální příkaz pocházející od Irys, stejně, jako to udělal Mogkan, ale nemohla jsem přijít na dobrý důvod, proč by mě chtěla přivolat.
Jakmile jsem se rozhodla risknout malý výlet, připoutala jsem si vystřelovací nůž a na nejistých nohou se dobelhala do kuchyně, kde jsem doufala, že se proplížím a seberu nějaký chleba, než se Rand probudí a začne pracovat.
Byla jsem zrovna na odchodu, ukrojený kus sýra a chleba v rukou, když se Randovy dveře otevřely.
„Yeleno,“ řekl překvapeně.
„Dobré ráno, Rande. Jen si kradu nějaké jídlo.“
„Už asi týden jsem tě neviděl,“ řekl mrzutě. „Kde jsi byla?“ Šel směrem k pecím. Otevřel první černé kovové dvířka, rozdmýchal žhavý popel a přidal více uhlí.
„Měla jsem napilno. Vždyť víš. Generálové. Delegace. Slavnost. Ta byla mimochodem naprosto úžasná, Rande. Jsi opravdu nadaný.“
Když jsem mu polichotila, trochu ožil. Smířila jsem se se skutečností, že s ním budu muset mluvit, pokud chci, aby si myslel, že jsme stále přátelé. Položila jsem si snídani na stůl a přitáhla si stoličku.
Rand ke mně dokulhal. „Někdo říkal, že jsi nemocná?“
„Jo. Mám něco se žaludkem. Dva dny jsem nejedla, ale už je mi lépe.“ Poukázala jsem na chleba.
„Tak počkej, udělám ti nějaké sladké koláčky.“
Sledovala jsem ho, když míchal těsto, zda nepřidává nějaké otrávené ingredience. Ale jakmile byly koláčky přede mnou, pustila jsem se bezhlavě do nich. Povědomá situace, kdy Rand dělal chleba, zatímco jsem seděla u něj, trochu uvolnila náladu mezi námi. Brzy jsme si povídali a smáli se.
Všechno bylo v pořádku, dokud jeho otázky nezačaly být přímější a specifičtější, a já si neuvědomila, že ze mě Rand tahá informace o Veliteli a Valekovi. Sevřela jsem vidličku a tvrdě nabodla sladké koláčky.
„Slyšela jsi něco o dohodách s jižany?“ zeptal se Rand.
„Ne.“ Můj hlas zněl drsně, a on se na mě podíval s neskrývanou zvědavostí. „Promiň, jsem unavená. Raději se vrátím zpátky do postele.“
„Než půjdeš, vezmi si ty fazole.“ Rand sundal jednu ze sklenic. „Zkoušel jsem je smažit, strouhat, dokonce vařit, ale pořád mají neidentifikovatelnou a příšernou chuť.“ Vysypal je do pytlíku a šel zkontrolovat oheň v pecích.
Když jsem ho sledovala prohrabovat uhlíky, něco mě napadlo. „Možná nejsou k jídlu,“ řekla jsem. „Třeba je to nějaký druh paliva.“ Lusky z jihu byly dovážený do Brazellovy továrny. Možná je používal do svých pecí.
„Stojí to za vyzkoušení,“ řekl Rand.
Hodila jsem fazole do ohně. Chvíli jsme čekali, ale nevyšlehly plameny ani se nezvýšila teplota. Zatímco Rand vyměňoval lopaty na chleba, zírala jsem na uhlíky a uvažovala, že pokud šlo o tajemství fazolí, byla jsem v koncích.
Když se Rand znova začal vyptávat, odtrhla jsem od ohně oči. Stáhlo se mi hrdlo. „Raději bych měla jít, jinak se bude Valek divit, kde jsem.“
„Ano, chápu, musíš odejít. Všimnul jsem si, jak jste si poslední dobou s Valekem blízcí. Vyřiď mu za mě, aby nikoho nezabíjel, ano?“ Randův hlas přetékal sarkasmem.
Na chvíli jsem se přestala ovládat a zabouchla dveře pece. Ozvěna se nesla ztichlou kuchyní. „Valek má alespoň tu slušnost, aby mě informoval o tom, že se mě bude snažit otrávit,“ vyhrkla jsem, ale přála si, abych ta slova mohla pochytat ze vzduchu a nacpat si je zpátky do pusy. Možná Rand vinil mou únavu, můj vztek, nebo prostě můj výbuch smazal to, co jsem zrovna řekla.
Jeho výraz se změnil v překvapení, vinu a pak hněv. „To ti řekla Star?“ požadoval.
„Ou…“ byla jsem v koncích. Pokud bych řekla ano, mohl by se zeptat Star a zjistit, zda jsem lhala, a pokud bych řekla ne, trval by na tom, abych odhalila svůj zdroj. Ať tak či onak, stejně by se dozvěděl pravdu. Právě jsem odhalila celou Valekovu tajnou operaci.
Naštěstí, Rand nečekal, až odpovím, než se pustil do své vlastní triády. „Měl jsem vědět, že ti to řekne. Vyžívá se v hnusných manipulacích. Když jsi sem přišla, nechtěl jsem se s tebou sblížit. Vše, co jsem chtěl, byla hromada zlata, kterou mi Star nabídla na splacení dluhů, pokud do Valekova testu přidám jeden jed.“ Rand bouchl do stolu. „Pak moje zatracená morálka a tvá přívětivost věci zkomplikovaly. Nejdříve informaci o tobě prodat a pak tě chránit, aniž bych vypadal, že tě bráním, to mi ze života udělalo peklo.“
„Omlouvám se za nepříjemnosti,“ řekla jsem. „Asi bych měla být vděčná za únos i otravu.“ Sarkasmus zostřil můj hlas.
Rand si rukama promnul obličej. Jeho vztek ustoupil. „Omlouvám se, Yeleno. Byl jsem zahnán do kouta a nemohl se odtamtud dostat, aniž bych někomu ublížil.“
Trochu jsem povolila. „Proč chtěla Star, abys mě otrávil?“
„Požádal ji o to Generál Brazell. Což by pro tebe nemělo být překvapením.“
„Ne.“ Chvíli jsem přemýšlela, a pak se zeptala, „Rande, je tady někdo, kdo by ti mohl pomoci dostat se z téhle šlamastyky? Třeba Valek?“
„Rozhodně ne! Proč o něm máš tak vysoké mínění? Je to vrah. Měla bys ho nenávidět za to, že ti dává Motýlí prach. Já bych ho nenáviděl.“
„Kdo ti o tom řekl?“ dožadovala jsem se. „Kdo ještě o tom ví? Má to vědět jen Velitel a Valek.“
„Tvůj předchůdce, Oscov. Řekl mi, proč se nikdy nepokusil utéct, a ne, tuhle informaci jsem nikomu neprodal. Mám své hranice.“ Zatahal se za zástěru. „Oscovova nenávist k Valekovi mohla soupeřit s tou mojí, tomu jsem rozuměl, ale tvůj vztah k Valekovi…“ Rand svraštil obočí, až se mu na čele udělaly vrásky.
„Ty ho miluješ,“ vykřikl.
„To je absurdní,“ zařvala jsem.
Zírali jsme na sebe, příliš ohromení, než abychom se zmohli na cokoliv dalšího.
Pak mi do nosu vniklo sladké ořechové aroma. Rand také nasál vzduch. Následovala jsem vůni až k peci, kde jsem vhodila záhadné fazole. Když jsem otevřela dvířka, silný obláček nebeské vůně mi vyšel vstříc. Criollo.


8 komentářů:

  1. Omg Criollo zaujímavé. Som prudko zvedavá, ako to bude pokračovať. Teším sa na ďalšiu kapitolu a na Valeka. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. proč jen mi to criollo připomíná kafe? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A přitom v jedné z předchozích kapitol bylo řečeno, že se o kafe nejedná. Taky jsem si říkala, že se jím musela autorka hodně inspirovat. :)

      Vymazat
  3. Děkuji moc za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za nové pokračování, a těším se na další. Lvice

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat