pondělí 10. srpna 2015

Polibek noci - 27. kapitola


Brenna na něj zírala a nechtěla uvěřit tomu, o čem věděla, že je pravda. Odstrčila ho stranou, zvedla dlaně a prohlížela si je ze všech stran, jako by je viděla poprvé. Vyklouzla z postele, poodešla několik kroků a otočila se zády k Roshanovi. Stála tam a rukama si přejížděla po obličeji a těle. Cítila se stejně a zároveň jinak.

A celou tu dobu uvnitř ní hořel nelítostný hlad. S jednou rukou omotanou okolo žaludku se otočila tváří k němu.
„Cos mi udělal?“ domáhala se odpovědi. „Řekni, žes ze mě neudělal to, co jsi ty.“
„Nemohl jsem tě nechat umřít. Nemohl jsem tě nechat jít, ne tehdy, když jsem měl moc tě zachránit…“
„Zachránit mě! Odsoudil jsi mě k osamělému peklu na zemi!“
„O čem to, u čerta, mluvíš?“
„Sám jsi to řekl. Upíři jsou teritoriální predátoři, ne společenští tvorové. Odsoudil jsi mě k osamělému životu!“
„Nemusí to tak být, ne pro nás. Nejsi můj nepřítel. Jsem ochotný sdílet můj dům, mé teritorium a můj život s tebou.“ Projel si rukou ve vlasech a poté nechal ruku klesnout k jeho boku, pevně sevřenou v pěst. „Můžeš mi říct, že jsem sobecký bastard, pokud chceš, ale žil jsem sám příliš dlouho, moc tě miluji na to, abych tě teď ztratil.“
„Ne! Nemůžu být to, co jsi ty! Nebudu tím, čím jsi ty!“ Přeřítila se na druhý konec místnosti, hněv uvnitř ní vířil. „Pusť mě odsud!“
Zvedl se, odemkl dveře a následoval ji, když běžela nahoru po schodech. Odemknul druhé dveře, šel za ní chodbou do obývacího pokoje a zůstal stát v průchodu, když běhala po místnosti a její hněv rostl s každým nádechem. Popadla lampu a mrštila jí proti zdi. Další lampa následovala. Roztřískala vše, co se v pokoji dalo rozbít, včetně křesla a malého stolku. Převrátila pohovku a pak, s hrudí vzdouvající se námahou, se vřítila do kuchyně.
Otevřela skříňku a začala vyhazovat její obsah – misky, hrníčky a podšálky, talíře a skleničky. Otevírala zásuvky a začala je včetně stříbra, které obsahovaly, vyhazovat oknem, mrštila pánvičkami a hrnci proti stěně.
A její hněv stále rostl.
Otevřela ledničku, nos jí naplnily vůně másla, mléka, vajíček a jablek a pomerančů, hořčice a kečupu. A čokoládového koláče. Položila misku na linku, zvedla talíř, který ležel zázračně nerozbitý na hromádce porcelánového nádobí, popadla nůž a uřízla si obrovský kus koláče.
„Brenno, ne…“
Otočila se a vyzývala ho, aby ji zastavil, když si ukousla a pak znovu.
Vzpurně se na něj podívala a pak s výkřikem upustila talíř a utíkala ke dřezu, když se její žaludek začal bouřit.
Stála u dřezu, oči zavřené a rukama svírala hranu linky. „Jak jsi mi to mohl udělat?“
Přitáhl si ji do náruče, láskyplně ji držel, pak namočil utěrku a otřel jí obličej, poté jí podal sklenici vody, aby si mohla vyčistit ústa.
„Není to špatný způsob života, Brenno.“
„Není to tak úplně život,“ odpověděla, ale v jejích slovech se už neodrážel žár, pouze rezignace a porážka. „Chci, abys mě osvobodil,“ řekla, „tak, jako jsi to udělal Lilly Anně.“
„Ne! Zatraceně, to po mně nemůžeš chtít!“
„Ano. Prosím, Roshane, pokud mě máš rád, pak to pro mě musíš udělat. Nemám odvahu nakráčet do slunce. Nemůžu znovu čelit plamenům.“
Přimáčknul ji k sobě, držel ji tak pevně, že se sotva mohla hnout. „Poslouchej mě, lásko. Vím, že jsi vyděšená. Vím, že máš bolesti. Ale dej tomu čas, než mě požádáš, abych tě osvobodil. Alespoň pár týdnů. Věř mi, lásko.“
Zabořila mu obličej do hrudi a zasténala. „Nemůžu. Hrozně moc to bolí.“
„Pak je tedy čas na lov.“
Její nejhorší noční můry se staly skutečností. Držel ji za ruku a vyrazil spolu s ní do noci. Zanedlouho pozorovala Roshana, jak k sobě volá mladého muže, sledovala, jak si ho podmanil. Krátce se napil a poté se otočil k ní.
„Pij, Brenno.“
Zavrtěla hlavou. „Nemůžu.“
„Už nejsi člověk. Nemysli jako jeden z nich. Naslouchej tlukotu jeho srdce. Nechej ho k tobě mluvit, a to je vše, co potřebuješ.“
Myslela si, že ucítí odpor, hrůzu, ale hlad uvnitř ní byl příliš silný na to, aby mu vzdorovala. Mladý muž nijak neprotestoval, když si ho vtáhla do náručí. Jeho maso bylo báječně křehké; krev, která vytékala z Roshanova kousnutí, byla nádherně sladká a naplňovala ji teplem.
Podívala se nahoru, její oči se setkaly s Roshanovými, a v očích svého manžela uviděla lásku, schválení a porozumění.
A pak zaklonila znovu hlavu a opět se napila, dokud jí v mysli nevyvstal obrázek toho, co dělala. S němým výkřikem odstrčila mladého muže do Roshanových paží a rozeběhla se dolů ulicí.
Roshan ji sledoval, jak odchází. Jeho první nutkání bylo vyrazit za ní, chytit ji a vzít domů.
Ale nepohnul se, jenom tam stál a nechával ji jít. Když ji přetáhl do svého světa, udělal tu jedinou věc, kterou mohl. I když věděl, že ho může nenávidět, i když věděl, že mu nemusí nikdy odpustit, bylo to jediné rozhodnutí, které mohl udělat. Díval se dolů opuštěnou ulicí. Věděl až moc dobře, na co myslela, znal zmatek, který cítila, jak její upíří síla rostla a všechno, co viděla a slyšela, bylo filtrováno skrze nadpřirozené smysly.
Znal, jak děsivé to může být, pocit dezorientace, když vaše vlastní tělo už není takové, jaké bývalo dříve, když každý pocit byl tisíckrát znásoben. Pokud potřebovala čas o samotě, dá jí ho. Ale pokud se nevrátí před rozbřeskem, půjde si pro ni. Byli teď propojeni vyměněnou krví. Nebylo možné, aby se před ním ukryla. Tak dlouho, jak dlouho bude žít, bude schopen ji najít. Ať s tím souhlasila nebo ne, bude zpět v jeho doupěti před úsvitem. Doufal pouze, že její záchranou neztratil její lásku navždy.
* * *
Brenna bezcílně běžela nocí, vyděšená a zároveň fascinovaná tím, co viděla a slyšela. Ačkoliv obloha byla temná, viděla vše jasně, jako by slunce bylo vysoko na obloze. Nebyl tu žádný odstín šedi, žádný stín, kterým by její oči nezvládly proniknout. I v noci byly barvy zářivé a jasné. Zvuky na ni útočily ze všech stran – dětský křik čtyři ulice před ní, startující auto, vrzání domovních základů, voda, kapající z potrubí a nad tím vším tlukot tisíců srdcí. Vůně, které nepoznávala, naplnily její nos.
Neúnavně běhala, ohromena svou výdrží. Žádní div, že Anthony Loken chtěl upíří moc pro sebe! Připadala si, jako by mohla běžet věčně a nikdy se nezastavit, nikdy se neunavit. Její tělo bylo silné a zároveň lehčí než vzduch. Bylo to proto, že se zbavila své smrtelnosti, nebo protože přišla o svou duši?
Ta myšlenka ji donutila zastavit se a poté kráčet pomaleji. Ztratila svou duši? Zvažovala to, když kráčela přes most v parku. Proč by měla ztratit duši? Neudělala nic špatného. Nepožádala ho, aby z ní udělal upíra, to rozhodnutí udělal za ni. Nikoho nezabila. Pravda, ukradla trochu krve, ale to jí jistě může být odpuštěno, pokud odpuštění bylo nutné…
Zastavila se pod smuteční vrbou, lehce převalovala jeden z listů mezi palcem a ukazováčkem, překvapená jemnými rozdíly v textuře listu. Jak překrásný ten strom byl! Mohla slyšet šepot jednotlivých listů, mízu proudit větvemi, vrzání dřeva, jak se strom nakláněl ve větru. Všechno bylo díky jejím zlepšeným smyslům jiné. Žádný div, že se toho Roshan nechtěl vzdát. Až na tu část s krví, být upírem se zdálo být úžasné.
Zrychlila svůj krok, dokud znovu neběžela. Nikdy v životě se necítila tak překrásně, tak volně! Smích bublal uvnitř ní. Proč dělala předtím takový povyk? Byla by teď opravdu raději mrtvá? Jak ošklivé by bylo, kdyby už nikdy nemohla zachytit vůni deště ve vzduchu, nebo tancovat ve stříbrném světle úplňku. A co Roshan? Byla by šťastná, třeba i v nebi, kdyby tam nebyl a nesdílel to s ní?
Zpomalila, když dorazila na konec parku, její předchozí nadšení sláblo. Už nikdy nebude moci mít děti. Byla to jediná věc, které litovala. Samozřejmě, pomyslela si racionálně, pokud by ji nechal zemřít, nemohla by také mít děti.
Roshan. Stěží pomyslela na něco jiného od doby, kdy ho zahlédla před její chatrčí, a teď byl tím jediným, na co mohla myslet. Jeho vůně na jejím oblečení a ve vlasech. Jeho vřelý hlas jí zněl jako ozvěna v hlavě. Jeho polibky byly vzpomínkou, na kterou nikdy nezapomene. Roshan. Řekl jí, svými slovy a skutky, že ji miluje. A ona věděla, bez sebemenších pochyb, že ho také miluje. Možná ho milovala od chvíle, kdy se jejich oči setkaly.
Náhle nechtěla nic jiného, než být v jeho pažích, cítit jeho rty na jejích, slyšet jeho hlas, jak jí šeptá, že ji miluje.
Nahlas se rozesmála, otočila se a běžela směrem k Roshanovi. K domovu.
* * *
Poznal okamžitě, kdy prošla skrze bránu, cítil to v nejhlubším koutku duše. Nebyl si jistý, proč se vrátila, ale alespoň byla tady, kam patřila a ze své vlastní vůle.
Procházel přes obývací pokoj do kuchyně a kroutil hlavou nad spouští, kterou způsobil výbuch jejího hněvu. Brodil se sutinami z jednoho konce kuchyně na druhý, otevřel zadní dveře a vyšel ven, aby tam na ni počkal. Morgana stála vedle něj, tiché bručení jí rezonovalo v hrdle.
Stiskl ruce v pěst, když ji sledoval blížit se k němu. Zastavila se u dveří a on udělal krok zpět, aby mohla vstoupit.
Zhluboka se nadechl a následoval ji dovnitř, připraven čelit jejímu hněvu či nenávisti. Připraven kleknout si a žádat ji o odpuštění, pokud by to bylo nutné.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.
Zavrtěla hlavou a vlasy jí zavlály okolo ramen jako ohnivý mrak. „Ne, nejsem v pořádku.“
„Brenno, je mi to líto. Prosím, jenom mě vyslechni. Nemusí to být tak špatné, jak si myslíš. Budu ti pomáhat tak dlouho, jak to bude potřeba, naučím tě všechno, co budeš potřebovat vědět.“
Zvedla jedno obočí. „To uděláš?“
„Udělám cokoliv, o co požádáš, strávím příštích tisíc let tím, že ti to budu vynahrazovat.“
„Strávíš?“ zeptala se znovu.
Přikývl a přemýšlel, jakou cenu bude požadovat. „Jenom mi řekni, co chceš.“
„Co chci!“ zamračila se na něj, ruce položené na bocích, bradu bojovně vystrčenou. „Řeknu ti, co chci, Roshane DeLongpre. Chci svatební noc, kterou jsme dosud neměli.“
Zíral na ni, potom zakroutil hlavou a přemýšlel, jestli dobře slyšel.
Zapíchla mu prst do hrudi. „Slyšel jsi mě,“ řekla a pomalý úsměv se jí objevil na rtech. „Nikdy jsme neměli svatební noc. Nemyslíš, že je to dost dlouho?“
„Samozřejmě, ženo, myslím.“
„Dobrá, muži, a jak to hodláš napravit?“
„Hodlám se s tebou milovat, dokud slunce nevystoupí na oblohu,“ řekl a přitáhl si ji do náručí, „a pak, až vyjde měsíc, plánuju začít všechno znovu. A potom,“ řekl a zasypával ji polibky po obličeji a ohbí krku, „očekávám, že uklidíš nepořádek, co jsi udělala.“
Brenna se tiše zasmála, ovinula paže okolo krku svého manžela a přitiskla se k němu, když ji nesl po schodech do ložnice.
Morgana cupitala za nimi a celou cestu naříkala.


10 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Knihomolka.36510. srpna 2015 12:54

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad a korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat