pondělí 3. srpna 2015

Polibek noci - 26. kapitola


Jako každý večer za posledních dvě stě osmdesát šest let se Roshan probudil se západem slunce. Ale tento večer nevstal okamžitě. Namísto toho klidně ležel a dělal si soupis svých zranění. Cítil se jen nepatrně lépe než minulou noc. Doufal, že mu Brenna odpustí, když vstane jenom na tak dlouho, aby se nakrmil. Ačkoliv ji toužil vidět, být s ní, věděl, že dnes večer potřebuje krev. A odpočinek. V tomto pořadí. Vynahradí jí to zítra v noci.

Zavřel oči a nechal své nadpřirozené smysly prohledat dům. Nepřipravovala si večeři v kuchyni, nebyla stočená v křesle v obývacím pokoji, nečetla si ani nebyla nikde v patře. Rozšířil své smysly a prohledal pozemek. Nechodila po zahradě, nebo neseděla na kamenné lavičce. Kde byla?
Záchvěv strachu mu přejel po páteři. Přece nemohla být tak bláhová, aby opustila dům.
Brenno! Kde jsi? Sakra, ženská, odpověz mi!
Něco bylo špatně. Natáhl se, jeho mysl pátrala po její. U brány zachytit záblesk života. Morgana. Ale žádná známka Brenniny přítomnosti. Vymrštil se do sedu. Brána byla otevřená!
Tiše zaklel, přehodil nohy přes hranu postele, postavil se na třesoucí nohy a přemýšlel, jestli má dost sil na to, aby došel nahoru.
Lapal po dechu, když došel do patra. Zhluboka se nadechl, otevřel dveře a pak s jednou rukou jako podporou na zdi se vydal dolů chodbou ke vstupní hale a přemýšlel, jestli se takhle cítí starý člověk.
Přední dveře byly otevřené.
Sešel z přední verandy a kráčel dolů po příjezdové cestě k bráně. Tam Morgana přecházela ze strany na stranu. Podívala se na něj, hlasitě zamňoukala a skočila mu do náruče.
Překvapeně hladil kočku po srsti. „Neboj se,“ řekl. „Najdu ji.“
Odnesl kočku do domu, zamknul ji uvnitř a vydal se do garáže.
Raději by cestoval nocí s jeho vlastními nadpřirozenými schopnostmi, ale byl příliš slabý. Bude muset šetřit síly na to, co ho teprve čeká.
Vyjel z garáže na příjezdovou cestu a pokračoval na silnici. Znovu vyslal své smysly pátrat po Brenně. Děsilo ho, že nemohl najít její životní sílu.
Jistý si tím, že Loken má prsty v jejím zmizení, vydal se k domu čaroděje. Zaparkoval auto nedaleko a vystoupil. Několik vysokých stromů a keřů rostlo podél parkoviště a chránilo ho tak před zraky projíždějících. Svolal veškerou moc, kterou mohl, a přivolal si k sobě Jean.
O chvíli později kráčela směrem k němu, oblečená do červeného trička a ustřižených džínů. Vzal ji za ruku a zatáhl ji do nedalekého živého plotu.
Zcela ovládnut strachem o Brennu a hladem, který uvnitř něj vřel, naklonil hlavu k dívčině krku a zabořil tesáky do jejího masa. Pil a pil, oči přivřené v extázi, jak její krev proudila do něj a naplňovala ho teplem a hřejivým pocitem, uvolňovala jeho bolest.
Zvedl hlavu ve chvíli, kdy její srdce začalo bít pomaleji, a lapala po dechu. Dívka ležela nehybně v jeho pažích, její tvář byla bílá.
Roshan zaklel a prokousl si zápěstí, které přidržel dívce u rtů. „Pij,“ rozkázal.
Udělala, co jí bylo řečeno. Několik kapek jeho krve jí vrátilo barvu do tváří. Zírala na něj, oči rozšířené.
„Kdo ji?“ Vzpírala se mu v náručí. „Pusť mě.“
„Jean, není se čeho bát.“ Mluvil tiše a zvuk jeho hlasu ji uklidnil. „Jsme staří přátelé, Jean, pamatuješ? Udělalas mi včera laskavost. Potřebuji tvou pomoc znovu.“
„Pomoct ti, ano.“
„Dobře. Pojďme.“
Poslušně ho následovala do kopce, připravena udělat cokoliv, o co ji požádá.

Brenna zavřela oči, když uslyšela, jak se dveře znovu otevřely. Loken si stále tiše pískal. Slyšela ho, jak se pohybuje po místnosti. Zvědavě otevřela oči na škvírku a uviděla ho, jak balí Myřino tělo do plastové fólie. Strach projel skrze Brennu. Bude takový také její konec? Skončí zabalená v plastu a pohřbená někde, kde ji nikdo nikdy nenajde?
Zavřela oči, když se Loken postavil a otočil k ní.
„Takže,“ řekl čaroděj, „jak se ti daří? Mohla bys mi také odpovědět,“ řekl netrpělivě. „Vím, že jsi vzhůru.“
Vyjekla bolestí, když ji popadl za zraněnou paži.
Začal nadávat, když jí rozvázal zápěstí a zvedl její paži výš, aby ji mohl podrobněji prozkoumat. „Pořád krvácí!“ vykřikl. „Co se stalo? Co je špatně? Proč se to nehojí?“ Přešel na druhou stranu postele a v nevíře se zadíval na krev, která jí stékala po boku.
„Říkala jsem ti…“ Zalapala po dechu. „Říkala jsem ti… že to… nebude… fungovat.“
Zvuk zdola přitáhl Lokenovu pozornost. Přešel k oknu a podíval se na ulici.
Roshan stál na jedné straně dveří, když Jean hodila kámen do okna, které Loken opravil. Magie přišla vhod, když se jednalo o opravy v domácnosti, hloubal Roshan, když Jean sáhla skrze zubatou díru, odemkla dveře a otevřela je.
Roshan se zamračil, když se dveře otevřely. Udělal krok dopředu a nakoukl do chodby. Cítil nadpřirozenou moc v domě, ale nic nehlídalo práh, necítil nic, co by mu zabránilo ve vstupu.
Zvědavý, překročil práh. Zhluboka se nadechl a vstoupil do čarodějova domu.
Nic se nestalo. Čarodějův práh už na něj neměl žádnou moc.
Otočil se k verandě a promluvil na dívku.
„Jean, už tě nepotřebuji. Chci, abys šla domů. Až tam budeš, vše, co si budeš pamatovat je, že ses chtěla projít, nic víc. Jenom ses prošla. Chci, aby sis dala něco k pití, než půjdeš spát.“
„Ano, spát.“
„Teď jdi.“ Sledoval ji, dokud mu nezmizela z dohledu, pak se otočil a kráčel dolů chodbou. A jak šel, nos mu naplnil zápach smrti. To vysvětlovalo, proč byl schopen vkročit do čarodějova domu, pomyslel si Roshan, když kráčel do schodů. Dům už nebyl nadále domovem. Stala se zde vražda, a tím byla zničena jakákoliv ochrana, kterou práh poskytoval proti nadpřirozeným schopnostem.
Smutně zavrtěl hlavou. Kdyby nebyl minule tak slabý, došlo by mu, že čarodějova kouzla zmizela. Ale nemělo smysl se tím teď zabývat.
Brenna byla tady.
Následoval vůni její krve do schodů a skrze úzkou chodbu do potemnělé místnosti. Ležela na posteli.
Anthony Loken stál vedle ní, zbraň namířenou na Brenninu hlavu.
„A tak,“ řekl Loken, „se dostáváme k poslednímu dějství.“
Roshan ignoroval čarodějova slova a přejel pohledem po své ženě. Krev jí vytékala z rány na paži a stékala jí z boku. Tvář měla bílou jako polštář pod ní, oči pohaslé, tep pomalý a nepravidelný.
Vztek se rozvinul uvnitř Roshana jako had připravený k útoku. „Máš jedinou šanci,“ řekl, oči upřené na čarodějově tváři. „Jenom jedinou. Polož tu zbraň a možná tě nechám odejít živého.“
„Ty nemáš žádnou šanci,“ odpověděl Loken. „Odejdi z mého domu, nebo okamžitě umře.“
„Právě fakt, že je naživu, je jediný důvod, proč ještě dýcháš,“ řekl Roshan. „Polož tu zbraň.“
Loken zavrtěl hlavou. Otevřel ústa, aby promluvil, ale slova nebyla nikdy vyřčena. Mezi jedním a dalším úderem srdce stanul Roshan mezi Brennou a čarodějem. Během dalšího okamžiku měl Roshan omotanou ruku okolo jeho krku.
Oči vykulené, čaroděj zuřivě šátral po ampulce na nočním stolku.
Roshan mu ji vytrhl. Podržel lahvičku proti světlu. „Je tohle moje krev?“
Neschopen mluvit, Loken na něj zlostně hleděl.
Roshan otevřel lahvičku a přičichl k ní. „Je toto ten magický elixír, který tě udělá nesmrtelným?“ zeptal se smrtelně tichým hlasem. „Dobrá, podívejme se, jestli to funguje.“
V očích měl divoký pohled, když se Loken podíval na Brennu a pak zavrtěl hlavou.
„Pij,“ poručil mu Roshan a vylil obsah lahvičky do Lokenova krku. Roshan odhodil muže na stranu a otočil se k Brenně.
Odstranil provaz z jejích paží a nohou, posadil se na kraj postele a vzal ji do náručí. „Brenno? Brenno, slyšíš mě?“
Zachvěla se jí víčka a podívala se na něj. „Tys přišel.“ Zvedla jednu ruku a pohladila ho po tváři. „Jeden polibek,“ zašeptala. „Jeden polibek předtím, než půjdu spát.“
„Nezemřeš, Brenno Flanaganová,“ řekl prudce. „Nedovolím to.“
„Nemůžeš to zastavit.“
Objal ji pevněji, jeho mysl byla zmatená, zcela zapomněl na Lokena, dokud muž nevykřikl. Zvuk se rozléhal místností, němý výkřik šílenství a vnitřnosti trhajícího strachu.
Čaroděj se postavil na nohy a opile se potácel po pokoji, jeho obličej se stal maskou agónie. Paže omotané okolo jeho žaludku, padl na kolena a kolébal se dopředu a zpět. Zíral na Roshana. „Pomoz mi!“
Roshan ho pozoroval, nepohnul se, když si vzpomenul na to, co čaroděj udělal Jimmymu Duganovi a ostatním. Zemřeli ohavnou smrtí pro čarodějův hon za nesmrtelností.
„Ne! Ne!“ Lokenův hlas nabíral na vyděšenosti. „Tohle se mi nemůže dít! Ne mně!“
Roshan ho lhostejně pozoroval. Čarodějova kůže se zdála být scvrklá, vypadal díky ní jako živá kostra. Jeho tělo se svíjelo a třáslo na podlaze jako pavouk na horkém kameni. Oči měl vypoulené z důlků. Kůži scvrklou, v ošklivém odstínu šedi, jeho tělo se nadále třáslo a celou dobu němé, pisklavé kňučení rostlo v jeho hrdle, dokud se s posledním vyděšeným výkřikem nepřevrátil na bok a nezůstal klidně ležet.
Roshan se zvedl s Brennou v náručí a opustil dům.

Brenna byla blízko smrti, když dorazili domů. Rty měla promodralé, kůži chladnou na dotek. Rozdělal oheň v krbu. Posadil se na pohovku a kolébal ji ve svých pažích, jednou rukou něžně hladil její tvář. Byla chladná, tak moc chladná.
„Brenno, řekni mi, co mám dělat,“ prosil ji, ale už ho neslyšela.
Díval se na ni dolů. Často spolu diskutovali, jaké to je být upírem. Ptala se ho, jak se on jako jeden z nich cítí, ale nikdy se ve skutečnosti nebavili o tom, jak se staví k tomu, že by se také jedním stala. Byla to jedna z věcí, kterou měl v plánu probrat později, poté, co spolu stráví více času, poté, co pochopí vše, co být upírem obnáší. Bláznivě předpokládal, že mají roky, než přijde toto téma na řadu. Byla tak mladá, nebylo potřeba na ni pospíchat, aby přijala Temný Dar. Bylo by lepší, kdyby pokračovala normální život dalších deset nebo patnáct let předtím, než se vzdá slunce.
Ale už neměla dvacet let. Pochyboval, že by jí zbývalo více než dvacet minut. Cítil, jak ji její životní sílá uniká a v tu chvíli věděl, že ji nemůže nechat odejít. Osud je svedl dohromady. Nemohl ji teď ztratit.
„Brenno, odpusť mi,“ zašeptal a sklonil hlavu k jejímu hrdlu.  

Brenna se pomalu probouzela. Oči stále zavřené, přemýšlela o snu, který měla. Zvláštním snu, naplněném násilím a smrtí. Byla vyděšená, vyděšenější než kdykoliv předtím v jejím životě, když sledovala, jak jí z těla uniká krev. A pak uslyšela Roshanův hlas, jak ji volá, táhne ji nahoru z temnoty.
S povzdechem se otočila na bok. A okamžitě zjistila, že není v posteli sama, a že na sobě nemá noční košili. Ve stejném okamžiku si uvědomila, že postel pod ní je zvláštní.
Otevřela oči a našla samu sebe, jak zírá do Roshanovy tváře.
„Oh!“ vydechla. „Vyděsil jsi mě.“ Zamračila se, když si uvědomila několik věcí najednou. Nebyla v její ložnici. Nebyla rozsvícená světla a přesto i ve tmě viděla jeho tvář jasně, jemnou křivku jeho očí, strach v jeho výrazu. Rozhlédla se. „Co tu dělám?“
„Brenno…“
Přejela si dlaní přes zraněnou paži. Nebyl na ní žádný obvaz, strup ani jizva. Dotkla se boku. Necítila žádnou bolest.
„Fungovalo to,“ zamumlala. Podívala se na Roshana. „Lokenův elixír fungoval,“ řekla, ale pak se zamračila. Viděla čaroděje zemřít hroznou smrtí, ale to nebylo nic víc než zlý sen. Nebo snad bylo?
„Ne, Brenno,“ řekl Roshan tiše. „Nefungovalo to.“
„Ale moje paže, můj bok… zranění jsou pryč.“
„Ano.“
Byla zmatená bolestí v jeho hlase. Posadila se a zhluboka se nadechla, její smysly byly naplněny ohromným množstvím zvuků a vůní - auto na ulici střílelo do výfuku, hukot ledničky v patře, vůně Roshanovy kůže, lehce zatuchlá vůně cihel.
Vyjekla, když světla náhle naplnila pokoj, zalapala po dechu při náhlé bodavé bolesti v jejím žaludku. Zasténala, když se bolest ještě zhoršila.
„Co se to se mnou děje?“ zeptala se. „Má to něco společného s krví, kterou mě donutil vypít?“ Představa, že zemře stejnou smrtí jako Anthony Loken jí naplnila mysl ochromujícím strachem. „Umřu stejně jako on?“
Roshan se posadil a přitáhl si ji do náruče. „Ne, má lásko.“
„Proč ne? Vypil tvou krev a zabilo ho to, a on… donutil mě vypít tvou krev.“ Přemýšlivě se na něj zadívala. „Proč mi z toho nebylo špatně?“
„Protože ty už jsi ochutnala mou krev,“ řekl Roshan a hladil ji ve vlasech. „Jenom tys ji získala přímo ode mě. To je jediný způsob, jak to funguje. To proto bylo tvé tělo schopno přijmout mou krev, kterou ti vnutil.“
„Tak co je se mnou špatně?“ podívala se na něj, oči naplněné strachem. „Umírám?“
„Neumíráš, lásko.“ Zhluboka se nadechl, paže pevněji sepjaté okolo ní. „Jsi jenom hladová.“
„Hlad!“ Znovu zasténala. „Jaký druh hladu takhle bolí?“ ptala se.
Dívala se na něj a čekala na odpověď.

Jeho mlčení jí řeklo vše, co potřebovala vědět.

10 komentářů:

  1. Skvělé ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Knihomolka.3653. srpna 2015 15:01

    Díky za překlad :)

    To jsem zvědavá jak bude reagovat.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a som zvedavá ako Brenna zareaguje na to, že je upírkou :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat