neděle 30. srpna 2015

Ohnivý král - 5. kapitola 1/2


Trvalo to mnohem, mnohem déle, než se Katiyaně podařilo zvládnout perfektní rukopis, který Adora požadovala, ale po několika měsících toho dosáhla. Cidra převzala její hodiny vaření a uklízení. Bezejmenná dívka navázala s lekcemi o léčivých bylinách a užitečných rostlinách, které najde v lese. Roční období přecházelo jedno v druhé. Každý rok následující po prvním, který tu strávila s děvčaty, ubíhal rychleji a rychleji. Vzpomínky na Katiyanin starý život se ztrácely někde v jejím podvědomí až jediné, na co si princezna vzpomněla, byla láska jejího otce a macešina krutost. Jména přátel a služebnictva byly zapomenuty, stejně jako řeč a manýry královského dvora. I když se Adora snažila, aby Katiyana nějaké měla, ani ona nemohla ovládnout princezninu tvrdohlavost.

Dny byly naplněny běháním po lese, lovením nebo vyvrhováním kořisti. Kůže byly vždy dokonale oškrabané, natažené a vysušené. Zahrada byla perfektně upravená a zdálo se, že pod jejími nehty se, ať se snažila sebevíc, udržovaly zbytky špíny. Už dávno nenosila krásné šaty. Adora ji naučila šít jezdecké kalhoty, které nosila, když se zdržovala dál od chaloupky. Její vlasy byly dlouhé a všude kolem, ale ona se s tím nikdy nesnažila nic dělat.  Když ji Adora přesvědčila, aby chvíli poseděla a spletla si je, Katiyana hned spustila stížnosti na to, jak jí z copu pořád vypadávají nějaké pramínky, takže v tom stejně není rozdíl. Vlasy se jí plandají do cesty tak jako tak.
Večery byly určeny k tomu, aby se naučila něco nového. Někdy to bylo zábavné, jindy nadmíru únavné. Ale byly v bezpečí, v teple a skryté, takže svým způsobem i šťastné. A jelikož na to byly čtyři, bylo zde dost rukou, aby obhospodařily půdu a nemusely krást.
Žily v době, kdy byly kožešiny v módě a ty Katiyaniny se obzvlášť těšily velké oblibě. Díky nim se jí podařilo získat několik drobností, které jim zpříjemnily život. Ale kdyby nebylo tolik nadšení z pochutin a kozího sýra, dívka by obchodovat nešla. Každý cesta předcházela dnům plným paniky a úzkosti. Na trhu zkoumala každou tvář, vyskočila při každém výkřiku, zjišťujíc jestli její macecha přece jenom nezjistila, že je na živu a přišla, aby jí vzala život. Ale Cidra trvala na tom, že to musí být ona, kdo bude prodávat kožešiny a s každou návštěvou trhu ta paranoia byla slabší a slabší.
Oblékala se jako muž, stejně jako ostatní dívky v chaloupce, mluvila jako chlap a pokryla svou tvář sazemi, aby napodobila vousy a ostré rysy. Kápě skryla vlasy a po nějaké době se cítila i na to, aby během prodávání pohlédla do očí svým zákazníkům. Postupem času se na občasné cesty do města začala těšit, protože to byla jediná příležitost, kdy si mohla poslechnout, co je nového ve světě, co se děje kolem ní. Potěšilo ji to i v případě, že informace bývaly staré a většinou nespolehlivé, jak už byly několikrát předány.
Většina z toho byly jen drby o sousedech nebo sousedních zemích, ale některé z nich byly přece jenom užitečné nebo alespoň zábavné. Ale ostatní zvěsti, které se měšťané báli vyslovit nahlas, byly mnohem temnější. Katiyana se na ně neptala jen ze strachu, že by na sebe mohla upozornit, ale byla si z toho schopna vyvodit, že její nevlastní matka byla příšerná vládkyně a její poddaní byli nešťastní.
Ve dnech, kdy slyšela úryvky z těchto zvěstí, se vracela do chýše s těžkým srdcem. Kdysi si myslela, že to bude ona, která bude vládnout Lesnímu království. Jistě by se mohla postarat o to, aby lidé byli šťastnější než za Suliny vlády. Ale tohle se nemohlo stát.
Šest let uplynulo a její život byl naplněný a každá minuta se zdála být využitá. Jak se učila a zkoumala svět, uzdravila se i z traumatu, který jí přinesl její starý život. Ale když už byl každý kousíček lesa prozkoumaný a ona se naučila všechno, co mohla, dny najednou byly jeden jako druhý, jakoby se opakovaly.
Přemýšlela, jak ty roky, co tu strávila, rychle uběhly a pak najednou, jak se to všechno nesnesitelně zpomalilo.
Byla tak pohroužena do svých myšlenek, že si nevšimla Cidry, jak na ni zírá. „Za celé dopoledne ses nepohnula ani nepromluvila. To neustálé poklepávání nohou mě přivádí k šílenství.“
Katiyana překvapeně vzhlédla. „Aha.“
„Aha? To je všechno? Řekni mi, nad čím přemýšlíš.“
Závan chladného vzduchu prořízl vyhřátý les a ukradl několik seschlých listů a poslal je na zvlněnou hladinu potoka, kde dívky chytaly ryby. Katiyana se už asi po sté vytrhla ze snění a drbla do svého prutu. Na to si Cidra jen povzdechla. „Přála bych si, abys mi prostě řekla, nad čím přemýšlíš, dřív než svým neustálým škubáním vystrašíš všechny ryby v potoce.“
„Promiň. Já jen… Nejsi někdy unavená z toho, jak tu trčíš?“
Cidra naprázdno otevřela ústa a hned je zase zavřela. Po chvíli zírání do prázdna, promluvila. „Jsou chvíle, kdy bych si přála, abych mohla být někde jinde,“ řekla nakonec.
Katiyana se k ní obrátila, v tváři se jí zračilo vzrušení. „Takže víš, jak se cítím? Víš, na co myslím?“
„Ne tak docela. Ale jsi mladá, takže plně chápu tvou touhu odejít.“
„Já nechci odejít,“ zdůraznila Katiyana. „Jsem jen unavená z toho, jak se celou tu dobu schovávám.  Chci vidět všechno možné, zkusit to.“
Cidra přikývla a pomalu vytahovala její napnutý prut. „Co bys chtěla vidět a zažít?“
„Něco, co najdu tam za lesem,“ řekla smutně Katiyana a Cidra se tomu zasmála. „Cokoliv. Život, umění, ostatní lidi. Mám to tady moc ráda, vím, že jsem tu v bezpečí, ale…“
„Už ti to nestačí, že?“
Katiyana svěsila hlavu. „Ne.“
„Možná je na čase, aby ses pohnula dál.“
„To nemůžu udělat, dokud je macecha na živu. Ale možná bych mohla jít na menší průzkum.“
Cidra sundala obrovskou rybu z prutu a obdivovala její velikost před tím, než ji hodila do kbelíku. Když se otočila zpět k princezně, její tvář byla vážná, ale i přesto laskavá. „Kam bys šla?“
„Nemůžu jít na východ, nechci jít na sever, takže bych to zkusila dále na západ.“
Cidra povytáhla obočí. „Král Lian není proslulý svou laskavostí k těm, co přicházejí z lesa.“
„Nový Sluneční král? Proč nejsem překvapena, že slyším o nespokojenosti s naším královstvím?  Jediné novinky, které se o ní dozvídáme, jsou o její nejnovější špatnosti, kterou provedla. Její rozpory se nejspíš netýkají tohoto království, ale Suly samotné. Mimo jiné, on se nikdy nedozví, že jsem tam byla. Jen chci vidět něco jiného než jen les. Chci mluvit s novými lidmi, dozvědět se nejnovější informace. Nemám ani tušení, co všechno se děje ve světě kolem nás.“
Cidra přihodila do kbelíku další rybu. „Nemusíš mě přemlouvat. Já nejsem tvá věznitelka, ale kamarádka. Mohla bych ti, jako tvá kamarádka, dát malou radu?“
Katiyana se vřele usmála. „Samozřejmě.“ Za ta léta se naučila důvěřovat nejstarší z děvčat.
„Začni s malým výletem. Je to už dlouho, co jsi byla naposledy tam venku, ve světě. Hodně toho bude stejné jako tady, ale spousta se bude lišit, už jenom proto, že ses za tu dlouhou dobu změnila.“
Dívka se na několik minut zamyslela. „Možná bych mohla cestovat jen pár dní až na okraj lesa. Stále se můžu skrývat, ale zároveň budu mít možnost vidět něco nového.“
„Kdy odcházíš?“
„Teď hned.“
˘˘∞˘˘
Sbalila se a vyzbrojila se kuráží – jak to pro ni kdysi udělal Harmen, když byla poprvé nucena vydat se na cestu lesem sama. Potraviny, věci na podpal, její pazourek, kus železa, prut i háček – prostě všechno, co by se jí mohlo hodit. Pro tentokrát si s sebou raději vzala hned několik vaků, ve kterých mohla uchovávat vodu. I přesto, že znala les jako své boty, moc dobře si pamatovala, jak se mu při jejím minulém putování podařilo ukrýt před ní všechny ty potůčky a studánky. Tentokrát nechtěla nic riskovat. A nezapomněla ani na udělátko, které jí před několika lety věnovala Adora.
Plášť, který měla připravený, jí mnohem lépe seděl a byl teplejší než ten, co ho měla na sobě na cestě k chaloupce. Za ty roky pod Adořiným mírným dohledem se Katiyaně podařilo naučit šít tak, aby oblečení bylo nejen pohodlné, ale zároveň praktické. Adora ji stále nutila šít šaty a zástěry, ale dívka v tom jednoduše neviděla žádný smysl. Každý, kdo ji viděl mimo domov, měl nabýt zdání, že je muž. Uvnitř chýše byly jen holky. A kdo by se staral, kdyby okolo uviděl mladou ženu v kalhotách?
Adora ji v odchodu podporovala stejně jako Cidra. Ale bezejmenná dívka byla překvapivě proti jejímu malému dobrodružství.
„Tenhle nápad se mi nějak nezdá. Proč musíš znovu odejít?“ pronesla utrápeně.
„Říkala jsem ti, že chci zažít něco nového. Poznat, jaký je to tam venku.“
„Víš, co je tam venku,“ řekla podrážděně, ruce svírala v pěst podél těla.
„Budu v pořádku. Je to jen několikadenní procházka na okraj lesa. Nic víc než pár dní, slibuju.“
Jindy plachá bezejmenná dupla frustrací. Za všechny ta léta, Katiyana nikdy neviděla, aby se tato dívka chovala úměrně svému věku. „Nechci, aby sis ublížila. Nemůžu nic předpovědět,“ varovala ji zlověstně.
Katiyana byla překvapena, když ji slyšela mluvit tak otevřeně o jejím… daru. Obvykle se s ní setkávala ve dveřích, kde na ni bezejmenná čekala s teplým obkladem, aby jí ošetřila včelí bodnutí, nebo s jehlou v ruce, když se vrátila s horším zraněním. „Nezpůsobí mi to bolest. Bude to jen malé dobrodružství.“
Překvapily ji slzy v dívčiných očích. „Pospěš si zpátky. Prosím.“
„Pospíším. Jen na okraj lesa a budu zpět.“
Když ji její přítelkyně objaly tak, jako by se měly rozloučit napořád, začaly se i její oči plnit slzami. Rozběhla se od toho všeho loučení, popadla ranec a vyrazila na cestu.
Jen jeden krok ze dveří způsobil, že se cítila svobodnější. Vysoké stromy propouštěly sem tam nějaké ty paprsky, které jí zahřály tmavý plášť.  Ptáci byli rozjaření a šťastní, nepřestali štěbetat ve chvíli, kdy prošla kolem.
Katiyana si vzpomněla na svoje první samostatné toulaní po lese a divila se, jak je to rozdílné a zároveň velmi podobné. Nesla úplně to samé, co tenkrát, ale tentokrát věděla kdy a jak je použít. To, že přežila a dostala se k holkám do chaloupky, ji stále naplňovalo úžasem. Byla ohromená, jak jednoduše dokáže chytit rybu a chutně ji opéct nad ohněm.
Teď si mohla udělat cokoliv, co chtěla. Znala každou stezku a pěšinku vedoucí lesem, každý potok, každou studánku. Mohla si ulovit rybu, králíka nebo jelena a ošatit se z nich. Všechny jedlé bylinky v širokém dalekém okolí jí byly dobře známy. Mohla běžet bez zastavení a vyhoupnout se do vrcholů těch nejvyšších stromů.
Její první den cesty byl příjemný a poklidný. Když se ukládala na noc, tak jí pohrával na rtech široký úsměv.
Druhý den byl stejně příjemný jako ten předešlý. Snědla, co potkala cestou, šetříc si zásoby v ranci. Potok, na který narazila v odpoledních hodinách, ji poskytl čerstvou vodu a místo, kde si zchladila nohy.  Ty měkké, poddajné boty, které byly položené po jejím boku, jí nutily k úsměvu. Nepamatovala si, že by z nich měla někdy nějaké puchýře.
Po krátkém odpočinku následovala potůček směrem na západ. Když se smrákalo, nachytala ryby a uložila se ukolébána šuměním vody.
Skrz koruny stromů byly sotva vidět hvězdy. Snažila si vzpomenout, kdy naposledy viděla jasnou oblohu, jen hvězdy a nic, co by ji v tom bránilo. Nepamatovala si jasně, jak dávno to bylo, ale s jistotou věděla, že je viděla ještě jako malá holka.
Postupem času se naučila rozčlenit ty dva životy, které žila. Před a po. Starý a nový. Mlhavé vzpomínky, kdysi bolestivé, ale známé, něco jako staří přátelé, ji najednou zaplavily, jak si vzpomněla na dobu, kdy její otec ještě žil a kdy ona sama byla princeznou na zámku.
Žal vyprchal v průběhu let, ale stále tu byly chvíle, kdy to bylo obtížné. Prvních pár let se jí stýskalo po jejím domově a po otci tak moc, až se schoulila do klubíčka a brečela tak dlouho, dokud neusnula. Stále prudce nenáviděla Sulu, ale s pomocí dívek se jí podařilo nevpustit tu hroznou emoci dovnitř, aby jí sžírala srdce. Jak procházela další den lesem, všimla si, že podrost je krok za krokem menší. Stromy byly dále od sebe a ostré světlo naznačovalo horizont.
Vzrušená a omráčená vyrazila vpřed řidnoucími stromy až se krajina rozprostřela do jednoho obrovského pole. Katiyana zalapala po dechu, když uviděla obrysy kopců v dáli. Ale co jí opravdu vzalo dech, byla královsky modrá obloha rozprostírajíc se nad ní. Ještě nikdy neviděla tolik modře nad sebou. Obří nadýchaní beránci líně pluli oblohou. Mohla jen žasnout.
Půda pod chodidly byla nová a úžasná. Vysoké snopy zlatorudé trávy rostly, kam jen dohlédla. Vítr si s nimi pohrával a kolébal je sem a tam. Stála tam, uchvácena pocitem opravdové svobody a málem si nevšimla tlumeného skřípotu za ní.
Katiyana tak tak uskočila na stranu a minula obrněnou paži, která po ní švihla, aby ji lapila.
Skrčila se a převalila, vyskočila na nohy dřív, než mohl voják najít svou rovnováhu. S obloukovým kopem ho poslala tváří směrem ke krásné trávě.
Jiný muž přimhouřil oči a vyrazil vpřed, ale ona byla schopna uhnout bokem. Neodpustila si malé zachichotání. „Jak se můžete v těch směšných věcech pohybovat?“
„Snadno,“ ozval se muž za ní. Na to, aby vyrazila pryč, ale bylo moc pozdě. Třetí, dosud skrývající se voják ji chytil za paži a otočil ji kolem dokola. Než se nadála, jeho ruka byla obtočena kolem jejího krku. „Slídil. Donášíš té čarodějnici Sule?“
Katiyana se ušklíbla. „Nic mě s tou ženskou nepojí. A teď mě nech jít.“
„Jsi cizinka, která vstoupila na královo území a zranila si vojáka. Musíš být předvedena před Jeho Veličenstvo.“ Jeho stisk byl silný, ale ne krutý. Ani jeho zelené oči nevypovídaly o neúprosnosti. Ale nebála by se ani, kdyby byly. Medvědice, na kterou narazila před dvěma roky, byla mnohem děsivější než tihle neohrabaní vojáčci.
Muž, kterého kopla, se pomalu zvedal ze země a hodil po ní nenávistný pohled.
Katiyana na něj vyplázla jazyk a on se na ni vrhl.
Voják, co ji držel, se přesunul mezi ně, aby zastavil toho druhého. „Ando, ovládni svůj hněv. Předvedeme ji před krále, jak to děláme s ostatními vetřelci.“
„Žádný ze špiónů mě nikdy nenapadl, Bennete. Chci, aby byla potrestána tady a teď!“ Jeho obličej byl rudý zlostí. Katiyana by se měla opravdu bát, ale i když jí srdce bušilo jako o závod, roky schovávání a lovení ji udělaly silnou a odolnou.
Ten druhý voják vzdychl, než promluvil. „Nikdo není zraněn, jen tvoje ego. Mohl by ses teď vrátit zpět ke koním? Rád bych byl v paláci dřív, než se setmí.“
Katiyana se snažila vymanit ze sevření toho muže, Benneta, připomínajíc si, jak dobré má reakce.
„Udělala jsem jen jeden krok mimo les!“ protestovala. „Určitě to není zločin!“
„Král Lian vládne této zemi a každý o jeho nařízeních ví, dokonce i ti, kdo do ní vkročí jen jednou nohou. Nevěřím vám, lidem z východu.“
„Ale ty jsi mě napadla,“ vyštěkl ublížený voják, podávajíc provaz muži, co držel Katiyanu.
Strach rostl v její hlavě, ale ona se ho vší silou snažila potlačit. Ten by jí nepomohl uniknout. Místo toho se zhluboka nadechla, uklidňujíc se před tím, než se nechala svázat. Voják byl milý, svázal jí zápěstí natolik pevně, aby jim neutekla, ale ne tak moc, aby ji to škrtilo, když jeli na jih podél okraje lesa.


15 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ona ovláda oblúkový kop, vyhýbanie sa protivníkovi, pohyb po zemi ale neovláda obyčajný prehoz cez rameno, čo je naprosto základná technika? Asi sa chcela nechať chytiť ts ts také priehľadnéé :D

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za skvělý překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Tý jo dík . Těď to začíná být teprv zájímavý

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad. Konečne sa to rozbieha :D

    OdpovědětVymazat
  8. Super ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Jupí akce :D Děkuji za překlad a korekci! :)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat