neděle 16. srpna 2015

Ohnivý král - 4. kapitola



Milí čtenáři,
setkání s Ohnivým králem se nám blíží. Ale nejdřív se Katiyana musí vypořádat se svým… ehm temperamentem a něco málo se naučit.
A jestli z této kapitoly budete zprvu stejně zmatení jako my, můžeme tvrdit, že je přeložena správně.
Pěkné počtení,
Kikulka &WASPS


 Potom, co po několika hodinách otevřela oči, si mohla Katiyana všimnout, že dívka beze jména seděla na podložce a upřeně ji pozorovala.
Děvče vypadalo neobvykle - téměř bezbarvé vlasy a žhnoucí oči. Ale slova, která jí vyšla z úst, byla ještě zvláštnější. „Líbí se ti hrát si s ohněm?“ zeptala se svým melodickým hlasem.
„Hm,“ zabručela Katiyana, zvedajíc se z postele. „Nemyslím si, že by mě to bavilo.“
Dívka naklonila hlavu. „Aha, tak za to pak může tvůj temperament.“
Otřela si ospalky z očí. „Můj otec říkával, že dáma s temperamentem je pravou dámou jen ve svých představách.“
Dívka nemohla zadržet smích, který v ní bublal. „Takže máš jen zlost.“
Místnost byla nyní jasnější a ukázalo se, že další dvě spolubydlící jsou pryč. Zmateně se zeptala: „A na koho se to zlobím?“
Bezejmenná dívka se zamračila. „Neber mě špatně. Oheň je všude kolem tebe. Řekla bych, že musím počkat a uvidím.“ Poplácala Katiyanu po rameni. „Dám ti vědět, až to zjistím.“
Tupá bolest ji tlačila v žaludku. „Když uvidíš co? Jaký oheň?“
Cidra otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. „Myslela jsem si, že už budeš vzhůru. Určitě si potřebuješ ulevit. Pojď ven a já ti ukážu, kde je na to to správné místo.“
„Jít ven? Jako tam nahoru?“ zeptala se nevěřícně.
„Přesně tam. Pokud sis toho nevšimla, žijeme pod kopcem.“
Katiyana zasténala a postavila se. Bolest byla mnohem menší, než čekala, ale přesto nemohla normálně jít a kulhala ven ze dveří.
Byla to chvíle, co vyšlo slunce a všude byly třpytivé kapky, pozůstatky včerejšího nočního deště. Mohla cítit vůni stromů, vlhkou hlínu, všechno bylo tak známé a uklidňující. Cidra jí vytáhla ven z domku, přešly kopec a pak ukázala na malou lopatu. „Až budeš hotová, zasyp to, aby se zápach nešířil.“
Zahanbená Katiyana rychle dokončila ranní očistu a spěchala zpátky k chaloupce. Alespoň si myslela, že ví, kam má namířeno. Stromy a kopce tu vypadaly stejně, navíc oblak zastínil slunce, takže ani podle něj nemohla určit směr.
Skoro zpanikařila, když se octla na malém upraveném políčku. Adora seděla v blátě mezi úhlednými řádky zeleniny. „Katiyano, jak ses sem dostala?“ zeptala se. Koš po jejím boku byl plný zelených a tmavě fialových plodů.
„Nejsem si jistá. Myslela jsem, že mířím zpět do domku.“ Rozhlédla se po okolí a zjistila, že všechno je tu děsivě podobné.
Adora zavrtěla hlavou, elegantně vstala, smetla si všechnu špínu ze  šatů a upravila si sukni. „Cidra tě neměla nechávat o samotě, aby sis hledala cestu zpátky. Obzvlášť kvůli tomu, odkud jsi přišla.“
„Ale zámek-“
„Pšt!“ přerušila ji Adora ostře. „ Všude kolem nás je plno zvědavých uší, které mohou všechno slyšet.“
Katiyana se rozhlédla kolem sebe, na všechny ty šťastně švitořící ptáky a hopsající veverky. „Řekla bych, že máš pravdu,“ souhlasila s Adořiným napomenutím.
„Pojď, musíme tě nakrmit. Vypadáš až moc hubeně.“
Snídaně byla mnohem velkolepější, než očekávala. Čerstvý chléb, který se pekl každé ráno, a vejce ještě teplá od slepic. Adora použila něco ze zahrady, co Katiyana neznala, a když to uvařila s divokým česnekem a cibulí a rozklepla do toho vejce, dívka by přísahala, že to byla ta nejlepší věc, kterou kdy jedla.
Když byl sněden poslední žloutek, zakousnutý pořádný krajícem chleba, Cidra odstrčila talíř na stranu a položila ruce před sebe. „Teď se můžeš ptát.“
Katiyana se podívala kolem dokola na děvčata. „Na co?“
Adora se lehce usmála. „Na otázku, která je na špičce tvého jazyka od chvíle, co jsi nás potkala.“
„Já…,“ nenapadalo ji, jak by ta otázka měla vypadat. Najednou jí to trklo. „Co tady vlastně děláte?“
„Schováváme se,“ odpověděla Cidra.
„Přežíváme,“ byla Adořina odpověď.
„Přemýšlíme,“ řekla bezejmenná.
„A teď se tě musíme zeptat,“ řekla Cidra jemně. „Co ty tady děláš?“
Katiyana žmoulala svůj ret, zatímco přemýšlela. Nakonec řekla. „Od každého trochu.“
Dívky přikývly. „Rozumíme.“
Katiyanu napadlo, jestli to opravdu chápou. Pouze Cidra věděla nástin toho, proč sem vlastně přišla.
„Nemusíš před námi nic skrývat, ale také nám nemusíš říkat nic, co nechceš,“ řekla Adora tiše.
Katiyana odhodila lžíci do své prázdné misky cítíc se provinile, že skrývala své tajemství.
Bezejmenná jí položila ruku kolem ramen. „Jsi tu opravdu v bezpečí. Tak dlouho, jak jen potřebuješ.“
Katiyana se smutně usmála. „Obávám se, že tak dlouho, dokud chci žít.“
„Tak já ti řeknu pravidla, než se rozhodneš o tom, co budeš dělat dál,“ řekla Cidra pevným, ale laskavým hlasem. „Zaprvé, neřekneš o nás nic. Nikomu.“
Katiyana cítila úlevu a šťastně přikývla.
Za druhé, budeme držet, kdo jsme a kde žijeme v tajnosti. To znamená, že se budeš chovat jako muž, mluvit jako muž a oblékat jako muž vždy, když se budeš potkávat s ostatními.“ Zvědavě se podívala na Adoru, která se červenala.
„Jak často?“
„Tak často, aby tu byla stále ta pohádka, že v této části lesa žije banda trpasličích mužíků.“
Už to začínala chápat. „Počet má zůstat záhadou?“
Cidra přikývla. „Snažíme se o to, ale není to opravdu nutné. Dívky přicházejí a odcházejí, když potřebují pomoc a přístřeší. Někdy jsme tu dvě, někdy je nás mnohem víc.“
„A když odejdou, ony to tajemství nikomu neřeknou? Jak si můžete být jisté, že to dodrží?“
Adora si odfrkla. „Kdyby to prozradily, na naše dveře by bušilo víc princů na bílém koni nebo by se je snažilo vyrazit víc zlých čarodějnic.“
Cidra se zamračila. „Neřeknou. A ani ty ne. Toto místo je …. začarované. Pokud ho necháš, poskytne ti střechu nad hlavou a jídlo na tvůj stůl. Nikdo ho nikdy nezradil.“
Katiyana se rozhlédla po skromném příbytku. „Tato chaloupka je kouzelná?“
Bezejmenná se znovu ozvala. „Toto místo, tento domov, je magické. Nejsme první a nebudeme ani poslední. Lidé přicházejí a odcházejí, ale tohle tady tu zůstává.“
Katiyanina ústa se zformovala údivem. „Cidro, myslela jsem, že je to tvůj skutečný domov.“
„Pro teď je tato chaloupka mým domovem. Ale přede mnou tu bylo mnoho dalších. I zatímco tu jsem, toto místo bylo domovem pro mnoho dalších. Je jedno, jestli tu zůstávám nebo odejdu, i tak sem budou přicházet jiní a nacházet zde to, co potřebují.“
Její myšlenky zběsile předbíhaly jedna druhou, ale Katiyana si chtěla všechno v hlavě uspořádat. „Takže jaká jsou ta další pravidla?“
Adora se ujala slova. „Každý pracuje, aby pomohl přežít ostatním. To znamená, že budeš nejen sebe, ale i nás udržovat nakrmené, v teple a v bezpečí… a občas ještě pár dalších věcí.“
Znovu se kousla do rtu a začala oždibovat svůj nehet. „Ale já nic neumím. Moje mace- slíbili mi, že mě všechno naučí, že budu mít hodiny a tak, ale nikdy se tak nestalo. Kromě rybaření se obávám, že jsem naprosto k ničemu.“
„Naučíme tě to,“ uklidňovala ji Cidra. „Nikdo neočekává, že budeš umět všechno. Najdeme tvé silné stránky a využijeme je pro dobro všech, a pokud jde o to ostatní…“
„Především se jedná o skrývání,“ řekla jí bezejmenná bez obalu. „Někdy to znamená, že lžeme. A když je to obzvlášť těžké, tak i krademe. Samozřejmě ne od někoho, kdo si nemůže dovolit se podělit,“ dodala rychle. „Ale to je to, co je občas nezbytné.“
„Nemůžu krást,“ protestovala Katiyana. „Co kdybych byla chycena? Moje macecha by mohla- myslím si, že nemůžu dovolit, aby mě našli.“
Adora jí počastovala zlověstným úsměvem. „Pokud budeš chycena, musíš si najít cestu ven. A my tě naučíme jak.“
„Ale já opravdu nechci krást nebo být k tomu nucena,“ řekla, pohrávajíc si s rukama ve svém klíně.
Cidra si podrážděně povzdechla. „Někdy lidé nejednají spravedlivě. Budou tě považovat za malého chromého muže a podvedou tě. To, ale nemůžeš dopustit. Někdy bývá zima delší, zásoby nám nevystačí a lidé s námi nechtějí obchodovat jen proto, že nás považují za něco míň, než jsou oni. To chceš opravdu hladovět jen kvůli svým předsudkům?“
„Ne,“ řekla Katiyana pomalu. „Ale nikdy před tím jsem nekradla.“
Cidřiny hřejivé oči se proměnily v kousky ledu. „Co bylo, bylo. Zapomeň na to. Pokud chceš žít, přijmi tento nový život.“
Katiyana polkla a promnula si ruce, které mě položené na dřevěném stole. „A co dalšího mám dělat ve svém novém životě?“
Adora se usmála. „Přežít. Najít radost, kde se dá, a být vděčná za každý nový den.“
Katiyana se podívala na tváře své nové rodiny a pokusila se o statečný úsměv. „Myslím, že to zvládnu.“
„Skvělé,“ řekla Cidra, jak se zvedala od stolu. „Začneme tě učit hned teď. Už jsi někdy umývala nádobí?“
Pomalu zavrtěla hlavou.
„Vezmi, co nejvíc nádobí uneseš a přines ho sem,“ řekla a ukázala na dlouhý pult, který se táhl podél zadní stěny. Na konci, nejdál od krbu, byla hluboká pánev. Když tam donesli všechno špinavé nádobí, Cidra jí podala dvě vědra, když si sama také dvě vzala. „A teď voda.“
Silný proud tekl podél kopce, který ukrýval chýši, a i když to nebylo daleko, Katiyana byla vyčerpaná po několika cestách tam a zase zpět k sudu, který stál hned za dveřmi.
Cidra do něj nalila poslední džber, nasadila na sud víko a zajistila ho velkým kamenem.
„Bylo to pro tebe moc daleko?“ zeptala se Katiyany, která sotva popadala dech.
„Myslím, že by to nebylo tak špatné, kdyby mě nohy tak nebolely.“
Cidra se práskla do čela. „Proč jsi něco neřekla?“ zeptala se, když ji vedla zpět do chýše.
Vedle jednoho z malých oken byl velký, zdobený kufr. Cidra zvedla víko a přehrabovala se v něm několik okamžiků, než našla, co potřebovala. S ironickým úsměvem se otočila ke Katiyaně s párem tlustých vlněných ponožek a s párem pánských bot. Vypadaly, že už je někdo nosil, ale černá kůže byla dokonale vyleštěná.
„Nejspíš ti budou trošku větší. Možná bychom je mohly vyměnit za menší.“
Ale jakmile do nich Katiyana vklouzla, odmítla. Ponožky byly měkčí a pohodlnější než jakýkoliv pár punčoch, jaký kdy měla na sobě. Boty byly samy o sobě poddajné, ale pevně jí chránili bolavou nohu. „Ne,“ vydechla, „tyhle jsou mnohem lepší než jakékoli boty, co jsem nosila předtím.“
Cidra se zasmála před zahájením své lekce. O hodinu později se konečně obě dívky pohodlně usadily u stolu. „Tohle děláte každé ráno?“ zeptala se Katiyana, když si upravila vlasy, které se jí lepily na zpocené čelo.
„Děláme to po každém jídle,“ odpověděla suše Cidra. „Určitě sis nemyslela, že nádobí se umyje samo nebo že se ze stolů a podlahy špína prostě vypaří?“
Katiyana zrudla a podívala se na své ruce. „Řekla bych, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Nebyl důvod proč.“
„No dobře. Ale této chvíle musíš přemýšlet nad vším. Musíš plánovat každou minutu každého dne, učit se ze všeho, co uděláš, udělat prostředek, který ti bude hrát do karet.“ Obdarovala ji dalším malým úsměvem. „Vím, že to zní obtížně, ale půjde ti to dobře.“
Adora se vrátila spolu s bezejmennou dívkou, právě když Katiyana a Cidra chystaly čaj. Zvedly na stůl velký koš plný zeleniny a střídaly se v umývání si rukou ve škopku.
„Je tu spousta věcí, co je potřeba, aby ses naučila o zahradničení. Začneme s tím hned teď. Naše první lekce má název Jak zpracovat a očistit to, co jsi vypěstovala.“
Katiyana statečně přikývla a modlila se, aby to nevyžadovalo donést více vody. Když se napila mátového čaje, rozhlédla se po místnosti a všimla si spousty věcí, které včera v noci neviděla.
Police přetékající knihami a nahromaděnými mísami byly vyhloubeny ve stěnách, naproti tomu světničky, kde byly uskladněny koše přetékající zásobami, kopírovaly kořeny stromů, mezi které byla chaloupka vsazena.
„Cidro,“ zeptala se. „Pokud si včera byla na lovu, proč jsi neměla tamten luk?“
Dívka si povzdechla a pohlédla na zbraň. „Protože se nedá použít. Všechny jsme se snažily se s tím naučit, ale když jsme se pokusily vystřelit šíp, ten jen spadl na zem a tětiva nás pleskla přes tvář a sedřela nám kůži na pažích.“
Katiyana se zasmála, ale pak rychle přestala, když si všimla, jak se na ni Cidra mračila. „Omlouvám se, to ten legrační obrázek, co se mi vytvořil v hlavě.“ Vstala od stolu a prohlédla si luk. „Harmen mě učil jeden takový před pár lety používat. Ne, že bych na to byla úplně levá, ale ani nemůžu říct, že bych mi to nějak zvlášť šlo. Ale mohla bych to zkusit.“
Vzpomínala si na ten den, kdy ji Harmen vzal, aby se setkala s Jasonem z Aramoru. Jason byl pravý zálesák a slavný lučištník. Údajně prý nezabil ty draky ničím jiným než lukem a svou nelítostnou kudlou, které vždy nosil po svém boku.
„Můj starý příteli!“ zahalekal Jason, objímajíc pevně Harmena. Katiyana byla tehdy překvapena tím, jak moc dobře se znají. „Jak ses měl? Vidím, že máš novou studentku,“ a ukázal na mladou princeznu.
„Mám a ona je skoro tak dobrá jako ty!“ řekl Harmen, když na ni mrkl. Uchechtli se a Jason jim začal dávat tipy, jak držet a střílet z luku. Už tehdy Katiyana věděla, že si bude pamatovat každou věc z toho, co jí řekl. „Pamatujte si, nikdy nevypouštějte šíp, dokud o tom nejste na sto procent přesvědčení, že ho opravdu vypustit chcete,“ řekl velmi vážným tónem. „Každý šíp už má cestu, vaším úkolem je jen ho na tu cestu poslat.“
Natáhla se pro luk a v okamžiku, kdy její prsty obejmuly hladké dřevo, bezejmenná dívka zalapala po dechu a vyskočila ze své židle. Po cestě však srazila svůj šálek a ten spadl na zem. Stála tam, třásla se, její nebesky modré oči byly tak široké, že se zdálo, jako by jí zabíraly polovinu obličeje.
Katiyana na ni zírala, byla v šoku a čekala, až to dívka sama vysvětlí. Po chvíli otevřela ústa, aby se zeptala, jestli je v pořádku, ale Adora nepatrně zavrtěla hlavou. Zmatená a trochu vystrašená, nezbylo jí jen počkat.
Nakonec bezejmenná vypustila zadržovaný dech a zhroutila se zpět na židli. Její tělo se zdálo velmi slabé, její hlas byl ale jasný a zřetelný. „Nesmíte nikdy lovit ze země. Nikdy.“
Cidra se podívala z jedné dívka na druhou. „Co jsi viděla?“
Dívka stiskla rty a zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží, protože se to nikdy nestane.“ Kývla na Katiyanu, aby se posadila zpět ke stolu. Princezna poslechla a nechala, aby jí nohy zdřevěnělé strachem donesly k židli. Bezejmenná dívka zvedla svůj prázdný šálek a přejela několikrát prstem po okraji, než znovu promluvila. „Je mi líto, jestli jsem tě vyděsila. Určitě to nebylo mým záměrem.“ Katiyana se zmohla na prosté přikývnutí. „Někdy… vidím věci. Věci, které se stanou, které by se mohly stát. Nikdy se mé vize nezmýlily, takže pokud jde o ně, věř mi prosím. Kanci a jeleni, co žijí v tomto lese, by mohli být pro nás nebezpeční, zvláště pro ty z nás, co se jim budou snažit ublížit. Takže prosím, nikdy nelovte na zemi.“
Katiyana se dlouze napila ze svého hrníčku, aby se z toho mohla trochu vzpamatovat. Takže bezejmenná měla vize? Myslela to vážně? Podle ustaraných výrazů ostatních usoudila, že jí uvěřily. Nakonec se zeptala: „Pokud nebudu lovit ze země tak odkud?“
„Jak moc dobře umíš lézt po stromech?“ zeptala se dívka bez jména.
„Nikdy jsem se to neučila,“ řekla Katiyana a úsměv jí rozzářil celou tvář. „Ale zní to jako mnohem větší zábava než nosit vodu.“
„Tahat vodu budeš tak jako tak. Stejně jako my ostatní,“ houkla na ni Cidra, jak dívky vyběhly z chýše. Poprvé po době, která připomínala roky, se Katiyana zahihňala, jak probíhaly lesem. Když už sotva popadaly dech, praštily sebou na zem do hromady voňavého spadaného listí a zahleděly se mezi stromy na modrou oblohu. Když se její dech konečně zklidnil, vybrala si perfektní strom, na kterém mohla trénovat. Katiyana se obrátila k dívce bez jména. „Myslím, že mám ráda svůj nový život.“
˘˘∞˘˘
„To je blbost!“ vztekala se Katiyana a hodila suché rákosí na podlahu. „Proboha, k čemu by nám bylo prostírání?“
Adora si vzdychla a zvedla výrobek z hliněné podlahy. „Domnívám se, že by náš příbytek vypadal útulněji. A také bychom to mohly prodat.“ Podívala se na pomačkaný rákos. „Poslouchala si vůbec, co jsem ti říkala? Tohle vypadá hrozně.“
„Nejde mi to,“ zasténala Katiyana. „Proměnila si tuhle suchou trávu v umění, já naproti tomu jsem z ní vytvořila pomačkaný binec. Místo toho bych měla lovit!“ Ačkoliv lehce sněžilo, nefoukal žádný vítr a slunce svítilo dost na to, aby ji nebyla zima.
Veškerý vtip vymizel Adoře z očí. „To, na co by ses měla soustředit, je nalézt rovnováhu.“
„Ale já jsem dobrá v lovu. Mohu skolit všechny druhy zvěře, najít houby a lesní plody. To je to, co mi jde. Udělej si to prostírání sama a nech mě jít pronásledovat jelena.“
„Ty,“ řekla Adora ostře, „se o to ani nepokoušej. A nejsi ani při nejmenším tak rafinovaná, jak si myslíš. Navíc by tě nezabilo, kdyby ses naučila základy toho, jak se má žena starat o domácnost.“
„Jako kdybych to někdy potřebovala,“ odsekla Katiyana, její hlas zněl skoro jako kňučení.
„Proč? Protože už nežiješ na zámku? Myslíš si, že se už nikdy nebudeš potřebovat spolehnout na milosrdenství a tvořivost?“
„Můj život určitě nebude ohrožovat to, že neumím vyrábět prostírání,“ zamumlala.
„Odlož si tu netrpělivost a zášť na jindy! Ten rákos ti nic neudělal, on tě jenom žádá, aby ses ho pokusila nějak zušlechtit, proměnit ho v něco hezkého.“
„To je legrační. Nevěděla jsem, že by rákos uměl mluvit.“
Nevinná, laskavá Adora natáhla ruku a v mžiku jí drtila zápěstí. „Ty jsi tak zahořklá, že nemůžeš vidět nic z krásy, které je všude kolem. Pokud nenajdeš způsob, jak se toho zbavit, sežere tě to zaživa. Vím, že si říkáš: „Jsem temperamentní princezna, bývalá následnice trůnu. Naleštěná schránka plná rozporuplných emocí. Mám v sobě vztek. Stále smutním a toužím po pomstě. Ale nemyslím si, že mi to nějak ublíží. Mám pod kontrolou to, jak se cítím.“ Já tě tu neučím, jak dělat prostírání, ale jak najít rovnováhu navzdory všemu, co se ti za poslední dny doslova zhroutilo před očima. Samozřejmě, že by si místo toho mohla jít na lov. Skolila by si jelena a dotáhla ho sem. My bychom ho uvařily nad ohněm bez soli a bez koření.  Hodovaly bychom na blátě a bez příborů, trhajíc maso zuby a špinavé ruce bychom utřely do našich zástěr. Jako přílohu bychom ze země vyškubaly divoký česnek a jedly bychom ho společně s jelením masem.  Nikdy bychom se nemusely koupat, šít nové oblečení nebo nedej Bože mít skutečnou postel a spát v ní. To vše jen kvůli tomu, že jsme se uzavřely před světem a byly plné zlosti. Mohlo by to tak vypadat, ale proč vlastně? Proč si všechno nezlepšit kořením, střechou nad hlavou a čistotou?“ Povytáhla obočí, když viděla Katiyanu marně hledat odpověď.
„Zpříjemní ti to život,“ řekla tiše Adora, když pustila její ruku. „Nalezení rovnováhy vždy udělá život lepším.“
Dokonale zahanbená vzala Katiyana rákosí a jemně jej uhladila drsnými prsty. „Nejsem naštvaná. Jen na to nemám náladu. Můj otec vždy říkal, že dáma s temperamentem, je pravou dámou jen ve svých představách.
Adora se usmála. „Ano, myslím, že tohle jsi mi řekla asi stokrát za uplynulý rok.“
„Je to pravda,“ řekla Katiyana vybírajíc nové rákosí a pokoušela se ho splést dohromady. „A nejsem zahořklá. Pokud je Sula stále na otcově hradě, pak je to to poslední místo, kde bych chtěla být.“
„Tak čím to je?“ zeptala se Adora jemně.
Vzdychla a zastrčila nohy pod židli. „Myslím, že jsem se tak nějak… zasekla a nevím, jak dál. Vždycky jsem věděla, kdo jsem a jaká bude moje budoucnost. Teď nemám tušení, co bude dál. Nemůžu se vrátit domů a nemůžu tady zůstat navždy. Už je to víc než rok, co jsem neviděla nikoho jiného než vás tři. Jen se mi zdá, že můj život nemá žádný směr.“
„Tvoje cesta se objeví, až nastane ten správný čas. Možná právě teď je to nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, zůstat zde v bezpečí a skrytá, aby ses naučila vše, co můžeš. Člověk nikdy neví, třeba mu takové prostírání jednou zachrání život.“
Katiyana se z plna hrdla rozchechtala. „Pak jsem patrně odsouzena,“ řekla a zvedla pokroucená rákosí představujíc prostírání, které se ve vzduchu okamžitě rozpadlo.
Adora se rozesmála a dala její výtvor stranou. „Možná máš pravdu. Možná bychom měly procvičit něco, co ti pomůže, kdyby ses někde zasekla.“
Vědíc, co přesně má Adora na mysli, vyskočila a nadšeně vykřikla. „Myslíš to vážně? To jako teď? Neříkej, že jsem se dočkala!“
„Ano, konečně ses dočkala,“ řekla Adora s úsměvem. Přešla k velkému kufru pod oknem a zvedla víko. Katiyana poskakovala, jak dívka vytáhla několik zásuvek, než našla malý kožený váček.
„To je ono?“ zeptala se, očividně zklamaná tím malým balíčkem.
„To je vše, co budeš potřebovat,“ opravila ji Adora. „Chtěla jsem počkat až na tvé narozeniny, ale možná tě mnohem víc potěší teď, než kdybych čekala.“ Zvedla velký pytel na oblečení, v kterém to hlasitě zarachotilo. „Začneme s tím nejjednodušším,“ řekla a vytáhla jednoduchý zámek.
„Jak ses to mohla někdy naučit?“ ptala se Katiyana, když ji dychtivě pozorovala, jak několik nástrojů používala jako paklíč.
Dívka se zastavila a kousla do rtu.
„Nemusíš mi odpovídat,“ dodala spěšně Katiyana.
„Ne, to je v pořádku,“ řekla a pokračovala ve vytahování udělátek z váčku. „Moji rodiče se o mě velmi báli. Často mě zamykali u mě v pokoji a já byla tehdy moc malá na to, abych pochopila, jak moudré to bylo rozhodnutí. Potají jsem se naučila, jak využít různé drobnosti, které jsem si sama upravovala, abych pak mohla vyklouznout ven a dopřát si trochu svobody před tím, než jsem se zas zamkla, aby nic nepoznali. Nevšimli si toho. Brzy se z toho stal koníček a já jsem se rozhodla, že pokořím všechny druhy zámků, které se daly v paláci najít. Nakonec se mi podařilo zdolat každý,“ řekla s pýchou, ale pak její tvář povadla.
„Zdá se, že to bylo docela užitečné,“ nadhodila Katiyana.
„To ano,“ souhlasila s pevným přesvědčením. „Umožnilo mi to odhalit, proč mě rodiče stále ukrývají. A teď jsem skrytá tak dobře, že moje rodina a království budou v bezpečí navěky.“
Nejistá, co dodat, přesvědčená, že nebude strkat nos, kam nemá, sklonila Katiyana hlavu nad udělátkem a pozorně poslouchala, když ji Adora zaučovala.
Procvičovala, kdykoliv měla chvilku, až se nakonec od většiny zámků, co v chaloupce byly, dočkala cvaknutí, které jí poskytlo zadostiučinění.
„Naučila ses to mnohem rychleji než já,“ komentovala to jeden večer Cidra.
„Jak dlouho to trvalo tobě?“ zeptala se Katiyana, když vzhlédla od své práce.
„Téměř rok.“
„A když se ti podaří rozlousknout poslední zámek,“ přerušila je Adora, „pustíme se do něčeho jiného.“
„Do čeho?“ zeptala se princezna podezíravě.
„Do tvého rukopisu. Je úděsný.“
„Ahhh,“ řekla Cidra s úšklebkem. „Stále ses to ještě nenaučila.“

Pro gramatické šťouraly: Pozorní čtenáři si všimli, že jsem si dovolila dívku beze jména (v originále nameless girl) „pojmenovat“ a začala jí říkat bezejmenná. Když jsem knížku začala číst, hned jsem věděla, že to bude trošku problém.
Autorka má ale ve zvyku, když se Katiyana, Cidra, Adora a bezejmenná spolu baví, rozlišovat je slovem „dívka“, což při počtu holek v chalupě není zrovna přesné označení. :D A teď si představte, že když už je tam místo „dívka“ napsáno „nameless girl“, že bych to překládala pořád jako „dívka beze jména“ nebo „bezejmenná dívka“. Slovo „dívka“ by se opakovalo v každé větě a věřte mi, že brzo byste ho neměli rádi (jsem si jistá, že některým už začíná vadit teď). Proto jsme se rozhodli po řádném prodiskutování, že budeme ctít její přání a nebudeme ji "oficiálně pojmenovávat" a přežijeme to bez velkého B. Vlastně je to kompromis. Dala jsem jí jméno, ale aby to nebylo jméno, chybí mu velké písmeno. ;)



15 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad~~ :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za pokračování a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Knihomolka.36516. srpna 2015 14:17

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Moc dík za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad, těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat