neděle 2. srpna 2015

Ohnivý král - 3. kapitola 1/2


Sluníčko a štěbetání ptáčků bylo to, co ji vzbudilo. Vyčerpaná a rozlámaná rozespale pokukovala po okolí. Blažený pocit z nádherného rána ji rychle opustil, když ji dohnaly události z předchozích dnů a uvědomila si, že spí venku v lese, daleko od domova. Smutek a beznaděj hrozily, že převezmou vládu nad její myslí. Zavřela tedy oči, aby nemusela čelit prosté skutečnosti.
„Co mám dělat?“ zašeptala si pro sebe.

Seděla v zoufalé modlitbě, vítr jí přinesl vůni borovice a cedru a vzpomínek na jejího milého, statečného otce. Pomalu otevřela oči a zaměřila se na svůj nový cíl. „Takže… budu dělat to, co by udělal můj otec.“
Vstala, setřepala z šatů a pláště napadané listí, než si znovu sedla, tentokrát ale na holý kousek půdy. V žaludku jí zakručelo, jak rozbalovala kousky chleba a sýra. Jedla pomalu, po malých soustech, nejistá, jak dlouho jí bude muset tohle jídlo vydržet. Vak s vodou byl stále téměř plný, ale i přes to s tekutinou šetřila a pila střídmě.
Pohledem na mech na stromě, který byl celou noc její postelí, a pomocí slunečních paprsků osvětlující pustý les, určila směr, kterým se dnes vydá. Poprvé za mnoho dní les ožíval spolu s tím, jak slunce vycházelo a tento prostý úkaz vykouzlil Katiyaně úsměv na rtech. Při chůzi pozorovala ptáky a život v přírodě - to jak lovili, ale také jak si hráli v korunách stromů. Přemýšlela o změnách v jejím životě. Sama sobě si zakázala v tuto chvíli se příliš zabývat budoucností. Její hlavní prioritou bylo najít bezpečí. Odfrkla si, když uviděla bandu ptáčků na větvi. „Jasně, stačí jen najít skupinku malých mužíků, kteří mi poskytnou útočiště, a najednou bude všechno v pořádku.“
O několik hodin později, našla potůček. Nejdříve se zhluboka napila křišťálově čisté vody, pak doplnila svůj vak. Pod hladinou se mihly ryby se stříbrnými šupinami. Když to uviděla, hned jí zakručelo v břiše. Kromě tvrdého chleba a sýra, měla ve své tašce i vlasec a háček. Katiyana se usmála, znovu se hrabala v hlíně a hledala červíka, co by jí posloužil jako návnada. Brzy seděla naboso u potoka s nahozeným vlascem a čekala na úlovek. Přece jen ryby byly důvěryhodným a snadným způsobem, jak se dobře najíst.
Oheň byl trochu obtížnější. Opatrně naskládala větvičky do tvaru, který si pamatovala, že jí Harmen kdysi ukázal, a dovnitř zastrčila trochu suché bavlny. Ale jemný vánek bavlnu neustále odnášel pryč a tak ji musela přichytit malým kamínkem. Udělat jiskry pomocí dvou kamenů bylo poměrně snadné, ale opět vítr v tom dělal paseku. Bavlna ne a ne chytit. Po urputném snažení byla nakonec odměněna tenkým proudem kouře a s radostí pozorovala, jak ohýnek požírá naskládané větvičky. Kousek po kousku, krmila tento vzniklý plamen, až byl dost velký, že si na něm mohla upéct svůj úlovek.
Zatímco vyvrhovala rybu, tak si pobrukovala. Potom nabodla měkké maso na větve a držela je nad ohněm, aby se pěkně propeklo. Byla daleko od toho, aby byla šťastná, ale pro tuto chvíli se cítila schopně a v bezpečí. Obavy o budoucnost odstrkovala pryč a raději si vychutnávala prosté jídlo.
Tu noc znovu spala v kořenech stromu, když se jí mysl opět vrátila k myšlenkám na jejího otce.
Další den vše probíhalo stejně, jako v den před ním, ale bez toho, aby měla štěstí a narazila na pramen. Odmítala se příliš mnoho strachovat, takže pila jen střídmě a jedla jen tolik, aby to zmírnilo její hlad.
Když se následující ráno probudila, bolela ji hlava a ústa měla vyprahlá jako písek. Neměla jinou možnost a tak vypila poslední doušek, co jí zbyl ve vaku, a snědla poslední malý kousek chleba. „Určitě se mi dnes něco podaří najít,“ řekla si potichu, jak protahovala bolavé svaly.
Ale nepodařilo. Její odhodlání nesláblo, ale její tělo ano. Odmítala se vzdát a tak si našla vhodnou větev, aby se podpírala a trochu si cestu usnadnila.
Když se stmívalo, zaslechla slabý, velmi slabý zvuk tekoucí vody. Naděje ji poháněla dál a s novým odhodláním se vydala za zvukem. Přelézala spadlé stromy, pichlavé keře drásaly její obličej, až jí trhaly vlasy, ale ona se jimi prodírala s vervou v zoufalé snaze utišit žízeň. Nakonec doslova vpadla do potoka a byla vděčná za ten slabý proud tekoucí vody.
Čistá, studená voda, působící jako balzám, jí stékala do krku a po bradě, dokud žaludek nezačal náhlým množstvím vody protestovat. Její žízeň byla uspokojena a ona se odvalila zpět na břeh, aniž by si dělala hlavu z toho, že kolem je vlhko a ušpiní se.
Mezi korunami stromů viděla vycházet hvězdy a nešťastně si povzdechla, když si uvědomila, že lovení ryb bude muset počkat až do rána.
Ale když přišlo ráno, žádné ryby tam nebyly. Hodnou chvíli potok pozorovala s nadějí, že něco připlave, ale proud byl tak malý, že i ta sebemenší rybka by tam měla málo životního prostoru. Nakonec uznala, že tento potůček jí jídlo neposkytne, alespoň si tedy znovu nabrala vodu, než se rozhodla postavit a vydat se dál. Nohy ji ale neposlouchaly a hodnou chvíli jí trvalo, než se jí konečně podařilo utišit třas. I po tak dlouhé cestě pantofle nepovolily, byly stále stejně tuhé. Snažila se hýbat ztuhlými prsty, které trpěly nevhodnou obuví. Nakonec se rozhodla na chvíli boty zout.
Den nebyl ani zdaleka tak slunečný a teplý jako ty před ním, i přes to se Katiyana bez přestání šourala nekonečným lesem. Věci začaly vypadat stejně, bez ohledu na to, kam pohlédla. Musela se často zastavit, podívat se na kůru stromů a ujistit se, že se stále ještě ubírá správným směrem. Bylo najednou nemožné určit, kdy bylo poledne, neboť mraky zastínily slunce. Opět našla vhodný strom, pod který se schoulila, pevně se zabalila do svého pláště a nechala se unášet do říše snů.
Další ráno byli ptáci tišší a Katiyana věděla, že brzy přijde déšť. Povzdechla si, vzala si poslední lok a vak byl opět prázdný. „Aspoň se nebudu muset starat o vodu,“ snažila se utěšit samu sebe.
Tohle jí vzalo skoro tolik síly, jako když ohrnovala větvičky s listy, které jí stály v cestě. Svaly už pocítily dehydrataci. Její žaludek si dávno přestal stěžovat na nedostatek jídla, ale aspoň ji nebolel. Ten den šla jako v tmách. Obloha byla temná, v jejím srdci byla temnota i její mysl pomalu přestávala vidět světlo naděje.
Neprošla kolem žádného dalšího potůčku, ani nenašla nic, co by zařadila do kategorie jedlé. Jediný zvuk, který široko daleko slyšela, bylo šustění napadaného listí, způsobené tím, jak už nemohla ani nohy zvedat, pouze je šoupat a posouvat se kupředu.
Hrom zaduněl vysoko nad ní a ona se pousmála, když kapky smáčely její vyprahlé rty. Zčistajasna se nebe otevřelo a dolů padaly kýble studené vody, před kterými ji ani stromy neochránily. Dokonce s nasazenou kapucí, schoulená pod stromem, byla do pár minut promočená na kost.
Obloha ještě více potemněla a zlověstně ji prořízl blesk.
Promrzlá a vyčerpaná Katiyana klesla na zem a nechala hlavu spadnout zpátky na drsnou kůru. „Myslím, že tě uvidím mnohem dříve, než jsem si myslela, tati.“ Měla tvář tak mokrou, že ani nedokázala říct, zda plakala. Tentokrát to nebyl spánek, kdo převzal velení nad jejím tělem, ale tělesné i citové vyčerpání.
Její otec byl mrtev, její nevlastní matka byla zrůda a ona se nikdy nemohla vrátit domů.  Poprvé ze všech těch dlouhých dnů měla pocit, že nikdy nenajde bezpečné místo, kde by mohla hlavu složit.
Konečně ucítila, jak se teplé slzy mísí s mrazivým deštěm a začala se jí klížit víčka.
Katiyana málem vyletěla z kůže, když jí někdo otřel tvář. Drobná postava, pořádně zabalená v naolejované kůži, dřepěla vedle ní a obrovská kápě jí zakrývala tvář. „Co děláš tak daleko v těchto lesích, děvče?“ zeptal se drsný hlas.
„Jsem… ztracená?“ zeptala se nejistá, zda sní nebo bdí.
„Uvidíme. Co děláš tady venku?“
Katiyana se snažila posadit rovně, ale ta postava jí s tím nijak nepomáhala. „Hledala jsem pomoc. Harmen a Maribel mi řekli, abych šla tímhle směrem a že ji najdu.“ Zatřásla hlavou, aby si pročistila myšlenky. „Omlouvám se. Dlouho jsem nejedla ani nepila.“ Postava na to nic neřekla, tak Katiyana pokračovala skřípavým hlasem dál. „Můj otec zemřel a má nevlastní matka… udělala něco, čeho jsem si nikdy nemyslela, že by byla schopna.“ Vyšel z ní temný hrdelní smích. „Je mi to líto. Myslela jsem si, že zažiju své šťastně až navěky. Opravdu jsem si nikdy nepředstavovala, že bych prostě mohla zemřít v lese.“
„Ale ty neumíráš, děvče,“ postavil se a nabídl jí svou ruku. „Ale musíš něco zažít, pokud chceš mít své šťastně až navěky.“
Katiyana se ve svém blouznění chopila nabídnuté ruky. „Já neumírám?“
Cizinec si odfrkl. „Vyhladovělá a vyprahlá? Ano. Na prahu smrti? Ne. Ale proboha co tě to popadlo vydat se do lesa v takových nepraktických botách?“
Katiyana si odfrkla. „Je to dlouhý příběh.“

„No, mám na to čas. A mám takový pocit, že ty taky.“

12 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Knihomolka.3652. srpna 2015 13:56

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad a korekciu :))

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat