neděle 30. srpna 2015

Návrat mrtvého muže - 21. kapitola


Byli jsme u třetího svazku, když zazvonil telefon. Cestou k němu přes kuchyň jsem se protahovala a zívala. Jace zadal do počítače další jméno, a když jsem ho míjela, krátce se na mě podíval. Oknem se prodíralo kalné ranní světlo. Natáhla jsem se přes kuchyňský pult a zvedla telefon. „Ano?“
Cvaknutí a krátká prodleva, jako by se hovor přepojoval. Celá jsem ztuhla, moje tělo rozeznalo dřív než já, o co jde.

„Dante Valentine. Jsem rád, že spolu znovu můžeme mluvit.“
Proměnila jsem se v kus ledu. Na celém zatraceném světě byla jen jedna osoba, která ve mně dokázala probudit strach pouhými dvěma větami.
Hlas měl hebký jako hedvábí, přesvědčivý, vtíral se mi do hlavy. Můj telefon neměl videolinku, za což jsem byla nekonečně vděčná. Kdybych se musela znovu tváří v tvář postavit Princi Pekel, byť jen prostřednictvím obrazovky, nebyla jsem si jistá, že bych z toho vyšla se zdravým rozumem.
Ten dopis. Hodila jsem ho do koše. Nic jsem mu nedlužila. Neměla jsem s Princem Pekel o čem mluvit. Udělala jsem, co po mě chtěl, a zaplatila jsem za to. Zoufale jsem křičela, když se Japhrimel v mé náruči měnil v popel. Copak to nestačilo? Nebyl teď šťastný?
Proč mi vlastně Ďábel volal, místo aby pro mě poslal dalšího démona? Už to přece udělal. Poslal Japhrimela a chtěl po mně, abych pronásledovala Santina. Byl si dobře vědom, že mám svoje vlastní důvody, abych chtěla vidět toho mizeru mrtvého.
Anubisi, stůj při mně. Pohltila mě vlna strachu. Co když má s těmi vraždami něco společného Lucifer?
Celá jsem ztuhla a v krku mi vyschlo. Ruce se mi zkroutily, nehty se zaťaly do desky kuchyňského stolu jako drápy. Kachlíky popraskaly. „Nemůžu říct to samé.“ Chraptěla jsem, krk mě při vzpomínce na sevření jeho rukou pálil. „Co ksakru chceš? Nech mě být.“
„Zdvořilá jako vždycky.“ Luciferův hlas zněl lehce pobaveně. Nelíbilo se mi to. „Potřebuju mluvit s tvým milencem a nemůžu ho dostihnout obvyklým způsobem. Nereaguješ na moje výzvy, takže jsem byl nucen použít lidský způsob komunikace.“
O čem ten zkurvysyn mluví? Můj milenec? Lucifer mě špehuje? Zaplavilo mě horko a pak zima. Ztuhly mi bradavky, kůži jsem měla kolem těla sevřenou jako ledovou rukavici.
„To má být nějaký vtip?“ Doslova jsem cítila, jak ve mně narůstá vztek, odplavuje nevolnost a svíravý strach. „Na tohle nemám čas, Lucifere. Japhrimela jsi zabil, ty zvrhlý démone. Voláš, abys mi to připomněl? Myslíš, že ti teď předhodím Jace? Dej mi pokoj.“  A navíc, on není můj milenec. Ne, že by ti po tom něco bylo, ty hromado sraček. Za zvuku mého ledového hlasu, krákoravě se linoucího ze sevřeného krku, rachotil příborník.
Ale podezření se nevytrácelo. Ach, mí drazí proklatí bohové, je za tím vším Lucifer? Tělo se mi proměnilo v led. Pořádnou ledovou kru.
Pokud s tím vším měli něco společného démoni, byla jsem v podstatě mrtvá. Ale Christabelino tělo neneslo žádné stopy po démonech, žádný kořeněný pach, ani popáleniny.
Odmlčel se. „Copak jsi ho ještě neoživila?“ Princ Pekel zněl šokovaně.
Vypadalo to, že mám dar mást démony.
Hlas se mi zlomil do šepotu. „Oživit ho?“ Co to má k čertu znamenat? Jace nebyl mrtvý, a kdybych dokázala oživit Japhrimela, už bych to udělala.
Pak jsem sama sebou zatřásla. Démoni lžou. Princ Pekel nebyl žádná výjimka. Takže mi poslal psaníčko a pak přitvrdil na obscénní telefonáty. Na tohle jsem neměla čas. Ne, když jsem se snažila vypořádat se s duchy ze svého dětství, kteří se vynořovali všude kolem.
„Nech toho,“ vytlačila jsem ze sevřeného krku. „Nepotřebuješ mě. Už nejsem tvoje holka pro všechno. Japhrimel je mrtvý a už mu nemůžeš ublížit. Máš štěstí, že po tobě nejdu za to, že jsi unesl Evu. Teď, když mě omluvíš, mám nějakou práci. Musím dopadnout vraha.“ Třískla jsem se sluchátkem tak prudce, že plast popraskal.
Chtěla jsem sluchátko znovu zvednout, jen abych slyšela, jestli tam ještě je. Chtěla jsem řvát. Chtěla jsem zavolat spojovatelku. Haló, to je videoústředna? Spojte mě s Peklem. Řekněte Ďáblu, že mě může mít, jen když přivede Japhrimela zpátky. Řekněte mu, že udělám cokoliv, jen když tomu všemu nebudu muset čelit sama.
Do myšlenek se mi vloudil vřele vítaný vztek. Řekněte mu, že jestli v tom má svoje spáry, měl by se radši začít modlit. Protože se mi už mockrát postavil do cesty, a pokud zabil Nekromanta v mém městě, zjistím, co dokáže moje nová čepel udělat s démonským masem. Jsme si kvit, jistě, ale i tak s tebou mám nevyřízené účty. Lucifere.
Navzdory troufalým slovům jsem Doreeininu dceru nemohla zachránit. Zírala jsem na telefon a toužila Prince Pekel zaškrtit. Proč mi volal? Nechal mě v Riu topit se v žalu nad Japhrimelovou smrtí a vinou, že jsem nebyla schopná zachránit Evu. A ani fakt, že byla androgynní démon, a neměla bych naději ji vychovat, nemírnil tu bolest. Doreeinin duch mě žádal, abych ji zachránila. Zkusila jsem to.
A neuspěla. Teď měl Evu Lucifer. To, že jsem neměla sebemenší naději udržet od ní Ďábla dál, mému svědomí příliš nepomáhalo.
Selhala jsem. Stejně jako u Japhrimela, ležícího mrtvého na mramorové dlažbě pod žárem slunce Nuevo Ria. Zemřel a odešel. Držela jsem ruku od značky na svém rameni jen s vypětím veškeré vůle. Třásla jsem se a po zádech mi stékal pramínek ledového potu.
Zaťala jsem zuby do spodního rtu, ostrá bolest mě přivedla aspoň k částečnému vědomí. Bohužel, když jde o démony, zdravý rozum moc nefunguje. Nech toho. Nic Ďáblu nedlužíš, Svůj úkol jsi splnila. Už ti nemůže ublížit.
Byla to lež. Pokud bude Ďábel chtít, ublíží mi mnoha způsoby.
„Danny?“ ozvalo se z jídelny.
Vycouvala jsem od telefonu, upírala jsem na něj oči, jako by mě mohl napadnout. Podle toho, co jsem věděla o démonech, to bylo klidně možné.
„Danny? Kdo to byl?“
Odkašlala jsem si. „Omyl,“ zavolala jsem na něj,  hlasem tak přiškrceným, jako by na mém krku pořád byly Luciferovy ruce. Ten stejný omyl, který mi poslal dopis, co jsem ti zatajila.
Ticho. Zírala jsem na telefon, povzbuzovala ho, aby znovu zazvonil.
Nezazvonil.
Nech mě být. Nech mě, Jace a moje město na pokoji. Zabil jsi Japhrimela a sebral Evu, takže mě buď nech být, nebo mi pomoz.
Co jsem mohla dělat? Vůbec nic. Na pažích mi naskočila husí kůže, vzpomínky se draly na povrch. Soustředila jsem se na dýchání. Teď si nemůžu dělat hlavu s démony. Doufejme, že si s tebou jen hraje, co říkáš, Danny? Že jen mučí ubohou lidskou bytost, dává najevo, kdo je tady šéf? Pořád tě po očku sleduje pro případ, že by zase potřeboval nějakého maňáska?
Nakonec to napětí v mých ramenou trochu povolilo. Jaký by měl Lucifer důvod, aby se mnou zrovna teď začal znovu hrát ty své hry? Už aspoň týden jsem nezkoušela žádné věštění, ale předtím v kartách nebyl ani náznak po démonské přítomnosti.
Poslední dobou se mi nedostalo žádného varování. Až na ten dopis s krvavě rudou pečetí.
Takhle nepřemýšlej, Danny, začínáš být paranoidní, a to je přesně to, co teď nepotřebuješ. Paranoidním lidem to nemyslí zrovna jasně.
Navzdory tomu, že paranoidní lidé přežívají častěji než ti lehkomyslní. Řekla jsem sama sobě ironicky. Mimo to, jestli si Lucifer myslí, že mě může znovu využít, bude se muset vypořádat s něčím jiným. Dlouhým, ocelovým a pokud možno bolestivým.
„Danny, myslím, že něco mám.“ Ozval se Jace.
Polkla jsem, v krku mi skoro cvaklo. Otočila jsem se.
Telefon zazvonil znovu. Dvakrát, třikrát.
Ne. Roztřásly se mi ruce.
„Danny?“ zarachotila židle. Jace vstal.
Zvedla jsem telefon, mojí nekromantskou aurou probleskávaly zuřivé purpurové ostny. „Poslouchej, ty zkurvysynu,“ začala jsem, příborník se začal rachotem otvírat a zavírat, z regálů se sypal prach a třísky, na podlahu dopadl hrnek.
„Danny?“ byla to Gabe. „Co se k čertu děje? Jsi v pořádku?“
Polkla jsem. Jace vpadnul do místnosti s vytaženými zbraněmi. „V pohodě,“ řekla jsem oběma zároveň. V krku jsem měla sucho jako na poušti. „Co se děje Spooky?“
„Všeho nech. Máme další tělo.“ Gabe se pokoušela mluvit věcně a suše, ale třásl se jí hlas. Skoro jsem mohla vidět, jak zbledla a tik u jejích úst.
„Kde?“ Kývla jsem hlavou na Jace, ten zastrčil zbraně zpátky do pouzder. Zkoumavě si prohlížel místnost, v očích otázku.
„Roh Čtvrté a Trivisiredo, cihlový dům s cesmínovým živým plotem.“ Nebylo divu, že byla Gabe rozrušená. Bylo to kousek od jejího domu. „Pospěš si, počkáme s místem činu na tebe.“
„Budu tam za deset minut.“ Položila jsem telefon. „Jdeme, Jace.“
„Možná by ses napřed chtěla na něco podívat. Není ti nic?“ Oči mu sklouzly na střepy hrnku na podlaze. Střepy a prach, ten hrnek rozbila síla mého strachu a vzteku, zranění proměněné na útok. Byl to ten modrý hrnek.
Ten, co si oblíbil Jace, ten, co si vybral Japhrimel, když si naléval u mě doma kávu.
Anubis et´her ka. Nechtěla jsem na to myslet.
„Co máš?“  Opatrně jsem si promnula krk, nehty jsem měla ostré, ruka se znovu zkroutila do tvaru spáru. Pravá ruka doslova žíznila po jílci meče. Ten pocit byl tak děsivý, že jsem cítila úlevu, že jsem nedostala křeč.
„Napadlo mě podívat se na poslední ročenku, kde je Mirovitch jako ředitel, na ten rok, co zemřel. Hádej, kdo byl v ročenkovém studentském výboru?“ Jace odlepil pohled od střepů na podlaze, otázku, kterou měl v očích, nevyslovil. Byla jsem za to vděčnější, než jsem si myslela, že bych mu kdy mohla být.
„Kdo?“

„Christabel Moorcock.“

6 komentářů: