neděle 16. srpna 2015

Návrat mrtvého muže - 20. kapitola


Vrátila jsem se domů a se skřípěním a vrzáním přistála na zadním dvorku. Moje prkno potřebovalo servis. Před bránou pořád stály zaparkované dodávky, plné reportérů a jejich vybavení. Jen jsem se objevila u dveří, rozeznělo se cvakání spouští a tmou se míhaly světla blesků a reflektorů. Všichni se snažili ulovit co nejlepší záběr. Pohrávala jsem si s myšlenkou na tiskovou konferenci. Ničemu by to nepomohlo, ale aspoň bych získala trochu času před tím, co budu muset udělat.

Prošla jsem zadními dveřmi. Jace zvedl oči a zazíval. Zrovna si zastrkával tričko a zapínal džínsy. Světlé vlasy měl rozcuchané, trčely mu na všechny strany, ale byl aspoň umytý.
„Hej, co Eddie chtěl?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Už jsi měl kafe? Musíme co nejdřív k Polyamour.“
Ústa se mu zvlnila do úsměvu. „To jsem nevěděl, že máš ráda profesionální sex, zlato. Ani že si potrpíš na transvestity. Stačilo kdykoliv říct.“
Nemohla jsem si pomoct, zašklebila jsem se a vyplázla jazyk. Zasmál se a samotnou mě překvapilo, jak moc se mi při tom sevřelo srdce. „Vlastně Eddie ji zná. Ze školy. A Poly něco ví o skupině studentů, která sejmula Mirovitche. Nakonec to asi nebyly jen řeči. Co dalšího nebyly jen řeči?
„Tak jo,“ nalil mi šálek kávy a podal mi ho. Sevřela jsem hrnek oběma rukama, vděčná za teplo, které vydával a za jeho pozornost. „Myslíš si, že to tak skutečně bylo?“ V pohledu problýskla pečlivě kontrolovaná zvědavost.
„Je to stejně dobrý začátek jako kterýkoliv jiný, je to první průlom. Eddie je nervózní, říkal, že když vrah začal s normálem, tak zjevně není, co se týče kořisti příliš vybíravý.“ Upřeně jsem pozorovala černou tekutinu. Jaceova káva mi chutnala. On jediný ji dělal dost silnou.
„Ten pohled znám.“ Opřel se bokem o kuchyňský pult a naklonil hlavu. Za okny se probouzel kalný úsvit. „Nad čím přemýšlíš, Danny?“
Co mi na tom nesedí? Jde to příliš pomalu. Měla bych se zaměřit ještě na něco jiného. „To s tím normálem je divné. Proč by mu důvěřovali? Proč měl kolem domu štíty? To nedává smysl.“
Přikývnul a prsty poklepával na jílec meče. Usrkl si kávy a zašklebil se jako by se spálil. „Jo, to je divné. A co byl ten Keller zač?“
Pokrčila jsem rameny „Možná nám to řekne Polyamour.“
„Chceš, abych šel s tebou?“ Nezněl překvapeně, ale nadzvedl jedno obočí. Znovu si usrkl kávy a znovu se zašklebil. Pokud se nespálil, nechutnalo mu to jako skutečná káva.
„Jasně. Polyamour má hezké hochy ráda.“ Přistihla jsem se, že se usmívám a nakláním hlavu na stranu stejně jako on. „Mohla by ti toho říct víc než mně.“
„Využíváš mě, protože dobře vypadám.“ Zažertoval.
„Asi ano. Vadí ti to?“ Ten úsměv byl tak přirozený a bezprostřední, že jsem cítila, jak mi také cukají koutky úst.
„Kdepak,“ jeho úsměv se ještě rozšířil, „Vlastně se mi to celkem líbí.“
Zaprášená schránka tiše ležela uprostřed místnosti. Zhluboka jsem se nadechla a zkoumala ji ode dveří jako by to byl jedovatý had. Jace se mě neptal, co je uvnitř.
Čekala jsem, až se ranní světlo prodere okny. Z dálky byl slyšet dopravní ruch: srdce Saint City pomalu zrychlovalo svůj tep, setřásalo ze sebe ospalost a připravovalo se na další den. Pořád jsem čekala, dívala jsem se na šedý kov jako by mohl obživnout a vznést proti mně obvinění. Jace za mnou nehybně čekal, zjevně byl zvědavý, chtěl se zeptat, ale netroufl si.
Proč je to tak těžké? Rigger Hall jsem přece nechala za sebou. Nebo ne?
Začínala jsem si myslet, že jsem za sebou minulost nenechala tak daleko, jak jsem si představovala.
Podívala jsem se na tapisérii na západní zdi. Isis měla ochranářsky zkřížené paže, Horův pohled byl smrtící a klidný. Bohové se aktivně nezapojili, ale ani se neodvrátili. Ať udělám cokoliv, budou tady.
Neuklidňuje mě to tolik, jak by mělo. Naposled jsem se zhluboka nadechla. Oba moje oltáře hučely Silou a kolem domu byly pečlivě vytvořené štíty. Tady mi nemůže nic ublížit. Tohle byl můj domov, moje útočiště.
Tady a teď už mi nemůže nic ublížit. Nasucho jsem polkla, slyšela jsem, jak mi přeskočil v krku ohryzek. Kovový povrch schránky mě dráždil. Jo. No super.
V levém rameni mi vytrvale brnělo. Cítila jsem, jak zjizvená tkáň pulzuje. Napíná se a smršťuje. Opatrně jsem udělala první krok do pokoje a přiblížila se ke schránce. Nejistě jsem kladla jednu nohu před druhou jako bych kráčela po třesoucím se povrchu.
Klesla jsem vedle ní na tvrdou dřevěnou podlahu, kolena na hrubém tkaném koberci, který jsem používala při meditaci. Musela jsem si připomenout, abych dýchala. Použila jsem na visací zámek pořádnou dávku Síly a ten se otevřel s klapnutím, které znělo, jako když se zmrzlé mrtvole páčí čelist.
Musela jsem pevně skousnout, aby mi zuby necvakaly o sebe. Silná. Řekla jsem sama sobě. Jsem silná. Tohle přežiju. Odložila jsem visací zámek stranou a pomalu odklopila víko. Skřípání uvízlé špíny znělo jako křik.
„Valentine, studentka Valentine se neprodleně dostaví do ředitelny.“
Jasné pohledy mých spolužáků, všichni ztichlí, vyděšení a šťastní, že nezaznělo jejich jméno. Zdřevěnělé nohy, stranou odsunutá otrhaná učebnice Magické teorie; učitelka Emberose Roth, jedna z těch horších, krysí tvář plná zvědavosti, myší vlasy stáhnuté do pevného ulízaného uzlu, geometrická, chladně modrá aura. Její pohled upřený na má záda při cestě ke dveřím, její zvědavost jako dotyk špinavých krysích pařátů na zátylku.
Skřípání bot po schodišti cestou k ředitelně; příliš těžký obojek na krku. Horečnaté pátrání po omluvě, jakékoliv omluvě, která by předešla výprasku nebo něčemu ještě horšímu.
Na Riggar Hall to obvykle bývalo ještě něco horšího.
Prsty se mi třásly. Nehty škrábaly po kovové schránce, kterou jsem se snažila otevřít.
„Chango, Danny,“ vydechl Jace. „Jsi strašně bledá, tohle dělat nemusíš.“
Ale ano, musím. Podívala jsem se dolů.
Tam, hned nahoře ležel obojek. Oblouk tmavého kovu.
Po zádech mi přebíhaly vlny třasu. Rameno mě pálilo, ostrá bolest, za kterou jsem byla vděčná. Držela mě při smyslech. Už jsem stála proti horším věcem nebo ne? Zabila jsem Santina. Čelila jsem samotnému Ďáblu.
Neměla jsem se čeho bát, kromě střepů z mé minulosti. Potlačila jsem otřesy, které se zmocnily mého těla.
„To je obojek.“ Jaceův hlas byl podbarvený strachem.
Všichni psionici nenáviděli i samotnou myšlenku na obojek. Předpokládalo se, že před námi ochrání normály, jenomže oni ochranu nikdy nepotřebovali, byli ve většině, navzdory všem holovizním příběhům. Oni vytvářeli pravidla a my, obdaření Talentem jsme museli tančit, jak oni pískali. Díky těm obojkům se jen cítili ještě o něco jistější.
Jenomže být spoutaný obojkem je víc, než člověk dokáže snést.
„Sklapni, Jace.“ Hlas se mi třásl, ale pořád ostře protínal vzduch. Domácí štíty se sevřely a zpevněly jako bychom čelili útoku.
Zhluboka jsem dýchala a snažila se trochu uvolnit ramena.
Oblouk tmavého kovu s kroužkem na straně byl mrtvý a nehybný. Bez připojení ke školní síti a napájení byl k ničemu. Ale i tak jsem s ním zacházela jako by byl živý, vytáhla jsem nůž a použila jasnou čepel, abych ho odsunula stranou. Pořád jsem si pamatovala cvaknutí zámku a probouzející se život v obojku, díky kterému jsem se nedokázala bránit. Proudily jím různé druhy Síly; cítili jsme sebe navzájem, učitelé dokázali kontrolovat změny a dávali jejich prostřednictvím studentům příkazy; principem mělo být zabránit psionikům, kteří se učili ovládat svou moc, komukoliv ublížit.
Asi to nebyla špatná myšlenka, ale jako všechny dobré a vznešené myšlenky, našli se tací, co ji dokázali zneužít. Když byl obojek aktivní, dostávali jsme jeho prostřednictvím šoky, které proklatě bolely. Propálily se do každého nervu jako při elektrické ráně. Nebylo to nic jiného, než život v permanentním strachu. A ten strach byl náš, ne někoho zvenčí.
Pod obojkem byla špinavě zelená, drsná látka ze syntetické vlny, kus ustřižený z prostěradla ve společné dívčí ložnici. Shrnula jsem ji s pohledem nervózně upřeným na obojek.
Moje poslední školní uniforma. Rovná sukně, bílá plátěná blůza zažloutlá věkem, podkolenky, těžké boty, které jsem strašně nenáviděla. Tmavomodré sako se znakem Riggar Hall vyvedeným ve zlatě. Zbylých pět uniforem jsem hodila do drtiče odpadků. Nechala jsem si jen tuhle poslední, kterou jsem měla na sobě, když konečně skončil proces a Hegemonie posmrtně uznala Mirovitche vinným. Pak už jsme si mohli oblékat, co jsme chtěli a školu pravidelně navštěvovali sociální pracovníci. Za svými pěstouny jsme mohli chodit častěji a bez obojků. Nová pravidla se kupodivu dodržovala. Nový ředitel, Stabenow dohlížel na chod školy a její zavření poté, co můj ročník graduoval. Mladší studenti byli přemístěni do jiných škol po celé Hegemonii, snad líp vedených.
Každý kus jsem vzala a znovu odložila, pořád úhledně poskládaný. Jace byl zcela potichu.
Do očí mi stouply slzy. Spolkla jsem je, zaměnila je za vztek. Tím se aspoň neudusím.
Pod uniformou knihy. Většinou učebnice, obaly počmárané poznámkami a jedenáct útlých svazků v hnědém plastovém obalu se zlatými číslicemi na boku.
Ročenky.
Opatrně jsem je vyndala. Ve schránce zbylo pár cetek a odřený plyšový medvídek. Jeho oči se na mě ze tmy blýskaly.
Toho medvídka mi dal Lewis.
Sakra, přežila jsem. Přežila jsem, protože jsem dost silná, abych to nechala za sebou. Dost silná, abych šla vstříc samotné Smrti. Nezačínej se litovat, Dante Valentine. Dej se dohromady a dělej, co je potřeba. Tak jako to děláš celý život. Prostě to udělej. Už naposled.
Rozhodla jsem se podívat na to všechno ještě jednou. Naposled. Spolkla jsem žluč. Moje prsteny vypouštěly neklidné jiskry. Značka na rameni se bolestivě kroutila. Nadechla jsem se zatuchlého pachu a prachu. Znovu jsem cítila imaginární stružku krve stékající po mých zádech.
Na dně schránky byla jediná věc, kterou jsem kdy ukradla. Dlouhý, ohebný bič, pravá kůže s kovovými bodci na konci. Pořád na něm byly zaschlé skvrny.
Krvavé skvrny.
Když jsem se prstem dotkla biče, Jace ostře sykl jako bych dostala šok. Strach a zvrácené potěšení. Ucukla jsem.
„Roanna,“ zašeptala jsem. „Byla sedayeen. Pokusila se svému pěstounovi říct, co se ve škole děje, jenomže ten mizera nedokázal uvěřit dítěti a promluvil si s ředitelem.“ Můj hlas byl bezvýrazný, sotva slyšitelný. „Mirovitch ji zbičoval skoro k smrti a pak podepsal papíry, kterými ji posílal do chovu. Spáchala sebevraždu. Skočila na elektrický ohradník. Její obojek byl propojený se všemi ostatními.“
„Danny.“ Jeho hlas zněl jako by dostal ránu.
Přejela jsem si dlaněmi přes tváře a vycenila zuby jako bych se chystala do boje. Vyrovnala jsem ročenky na bič, schovala medvídka zpátky spolu s prostěradlem a uniformou. Za pomoci nože jsem nahoru položila obojek. Prudce jsem vydechla, byl to spíš vzlyk. Za skřípání kovu jsem to přikryla víkem, nasadila visací zámek a s cvaknutím ho zaklapla. Vrátila jsem nůž do pochvy a položila ruce na stožek jedenácti knih. „Uklidíš prosím stůl v jídelně?“ Přinutila jsem nohy k pohybu s najednou ztěžklými knihami v náručí.
Jace byl v obličeji celý bílý a měl tvrdý výraz, ústa sevřená do pevné linky. Oči mu plály. Kypěl v něm vztek, jeho aura měla ostré hroty. Navzdory tomu měl hlas smrtelně klidný. Vážný. „To ti udělali oni, že? Vždycky jsem přemýšlel, koho se tak bojíš.“
Bála jsem se? To mě udivilo. To, co bylo ve mně, nebyl strach nebo byl? Myslela jsem si, že s ním bojuju. Klasická literatura, kterou mě Lewis odkojil, mě naučila jedno: pokud se chci zbavit strachu, musím s ním bojovat. Můžeš se bát, jak chceš, zněl mi hlavě Lewisův hlas, pak ale půjdeš a uděláš, to, co musíš. Přesně tohle je v tomhle odstavci napsáno.
„Jednou jsem byla zbičovaná. V kleci jsem byla čtyřikrát. Ocejchovaná. Měla jsem štěstí, že toho nebylo víc.“ Štěstí, že mě to nezlomilo. Žádná velká věda, Jace. Nic, co bych nezvládla.
„Štěstí.“ Z jeho aury vyzařoval hněv. „Danny.“
„Udělej místo na stole, Jace. Čím dřív s tím budeme hotoví, tím dřív to budu moct zase pohřbít.“
A při Anubisovi, nechci s tím pohřbíváním čekat.
Ještě chvíli na mě hleděl se sevřenými čelistmi, pak se otočil na podpatku a beze slova odešel. Z toho, jak držel ramena, jsem poznala, že se stěží ovládá. Jase byl vzteky bez sebe. V podobném stavu jsem ho viděla jen dvakrát a v obou případech jsem z jeho vzteku měla zdravý respekt. Přemýšlela jsem, jestli ho takhle uvidím ještě někdy. Doufala jsem, že ne.
Pokud by vybuchl, mohla bych na něj vytáhnout ocel a zrovna teď jsem si ohledně ostrého kovu moc nevěřila.
Donesla jsem ročenky do jídelny. Při uklízení stolu se pohyboval trhaně. Další knihy, svazky o démonologii, různé čarodějnické teorie, cáry papíru s mými poznámkami a talismany na kterých Jace pracoval. Odsunul všechno stranou a já jsem jedenáct svazků položila na uvolněné místo. Vydechla jsem úlevou.
„Co hledáme?“ Položil čtyři díly Tierleyho Democria Demontia s nezvyklou jemností a opatrností stranou. Zvedla jsem kus pergamenu se zkrouceným znakem z mého ramene, který představoval Japhrimelovo jméno a který jsem znovu a znovu kreslila v různých variantách. Někdy jsem si toho ani nebyla vědomá.
Odkašlala jsem si, najednou strašně vděčná za jeho přítomnost. Přinutila jsem se promluvit tlumeně. „Po návštěvě u Polyamour budeme mít pár jmen navíc. Chci ale zjistit, jestli v Christabelině ročníku nebyl někdo jménem Keller. Můžeš mi podat tašku a pak vyhledat, jestli je ve městě někdo z Ceremoniářů?
„Hm. Proč zrovna Ceremoniáři?  Myslíš, že s tím mají něco společného?“
Ceremoniáři nebyli tak vzácní jako Nekromanti, ale ani jich nebylo tolik jako Šamanů. Pracovali s Devíti Kánony a Sedmi Pečetěmi, schraňovali Sílu a nabíjeli jí různé objekty, používali talismany, vytvářeli trvalé ochranné systémy pro korporace a věnovali se teorii magie. Z jejich řad se rekrutovali učitelé a trenéři magických věd.
Ale byl tu prostší důvod, proč jsem chtěla vědět, kdo je ve městě. Pohlédla jsem do jeho modrých očí a nuceně, nepřirozeně se usmála. „Chci vědět, jestli se z některého nestal Požírač.“
Protože ze všech psioniků to bylo nejpravděpodobnější právě u Ceremoniářů, kteří se zabývali shromažďováním Síly. A pokud jsme tu měli Ceremoniáře, ze kterého se stal požírač a pronásledoval bývalé studenty z RiggarHall, měli by se mít všichni psionici ve městě na pozoru.

Budu potřebovat veškerou pomoc, kterou můžu dostat.

5 komentářů:

  1. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat