čtvrtek 13. srpna 2015

Milost ze záhrobí - 5. kapitola

Ahoj všichni,
vznikl nám tady trochu komunikační šum (znáte to, když zapomenete nahrát přílohu :D), takže kapitolu přidávám až dnes. Doufám, že si ji užijete. :) - Paty


Trvalo celý týden, než jsem opět uviděla Sybellu. Ani Annith nebyla schopná zjistit, jak se ji podařilo uklidnit.
Poprvé se mezi námi objevila u večeře. Celý reflektář zmlkl, když se Sestra Widona, ta s melodickým hlasem a talentem péče o koně, objevila ve dveřích se Sybellou po boku.
Když se jeptiška přidala k dalším Sestrám u hlavního stolu, Sybella zůstala dlouhou dobu stát u našeho stolu, spalovala nás hrdým a pohrdavým pohledem. Mladší dívky byly zaskočeny tím, že pouze stála a nepokrytě na nás zírala, ale Annith se posunula, aby se na lavici uvolnilo místo. Sybella ji však ignorovala a posadila se vedle mě. Bylo mi to vyloženě nepříjemné. Annith ke mně byla tak laskavá, že jsem nemohla snést Sybellino chování. A přesto… něco na této nové dívce mě zaplnilo temnou radostí, že si vybrala zrovna mne. Sklopila jsem pohled do talíře, aby Annith nezaznamenala mé potěšení.
Sybella zhubla od té doby, kdy jsem ji viděla naposledy, avšak její oči byly méně divoké, a stíny pod nimi téměř pryč. Její povýšenost nicméně zůstala nedotčena. Seděla na lavičce, netečná k okolí, hledíc rovnou před sebe.
Na důkaz své nesmírné dobroty, Annith jí opět nabídla možné přátelství svou otázkou. „Chtěla bys kousek dušeného masa?“
Sybella se opovržlivě podívala na jídlo na našich talířích. „Nejím vepřovou sračku.“
Její slova byla šokující, skoro jako by Annith udeřila do tváře. Annithiny tváře zrůžověly. „Ujišťuji tě, že ani my. Seď si a hladověj, pro mě za mě.“ Poprvé jsem Annith viděla rozzlobenou.
Sybella přesně tak učinila; seděla a zírala do zdi, dokud jsme všechny nedojedly. Zaregistrovala jsem, že ostatní na jídlo náhle přešla chuť, tedy s výjimkou mě. Několik let jsem jedla pouze zbytky – a staré, prohnilé maso – a proto jsem byla neustále hladová.
O pár minut později se Sestra Widona zvedla od stolu, došla k hrnci nad ohněm, nabrala plnou naběračku a zamířila k Sybelle, podstrčila jí misku s večeří. „Jez,“ přikázala. Sybella vzhlédla, a odpor v jejích očích nešlo přehlédnout. Sybella misku naprosto ignorovala. Sestra Widona se naklonila a tiše zašeptala do dívčina ucha: „Jez, nebo ti to nacpu do krku.“
Její slova mě překvapila, jelikož jsem u jeptišek zatím viděla pouze jemné způsoby, ale výhružka zřejmě fungovala. S paličatým pohledem Sybella pozřela první sousto. Jeptiška se spokojeně vrátila ke stolu.
Tak započal náš trénink, a vše, co Sestry mně a Sybelle první noci slíbily, mělo právě přijít. Studovaly jsme lidské tělo tak důkladně, jako léčitelé na slavných univerzitách studovaly podrobné kresby anatomie, jež nás občas přinutily se začervenat. Zjistily jsme, kde jsou nejzranitelnější místa. Jak je kůže připojená ke svalu a sval se šlachami vázán na kost – i jak lze tyto spoje co nejjednodušeji přerušit.
Naučily jsme se vyznat v technikách boje pomocí rukou, nohou, loktů, dokonce i zubů. Trénovaly jsme se všemi možnými zbraněmi: noži a dýkami, ostrými strunami. Učily jsme se vrhat malé disky s naostřenými hranami – dokud jsme nebyly schopny s maximální přesností zasáhnout cíl. Střílely jsme s luky. Byly jsme donuceny získat sílu v rukou, abychom tětivy vůbec natáhly. I kuše byly součástí našeho výcviku; šlo o přesné zbraně, které málokdy minuly cíl.
Opravdu jsem excelovala ve výrobě jedů se Sestrou Serafínou, namáčela, dusila, lisovala a destilovala, učila se o přírodním složení smrtících substancí, jak z nich nejlépe získat jed a jak je kombinovat pro požadovaný efekt.
Ale samozřejmě ne všechny lekce byly vzrušující. Dlouhé hodiny jsme strávily nudnými výklady z historie, studováním politiky a bichlováním rodokmenů vznešených šlechtických rodin z Brittanie. Také jsme se zaměřily na rody Francie, jelikož podle jeptišek pro nás Francie byla největší hrozbou, zvlášť poté, co se lordi spolčili a chtěli sesadit francouzskou regentku. Tento čin však nezůstane nepotrestán a v naší zemi opět propuknou nepřátelské akce.
Novicky se také musely naučit oblékat a osvojit si vybrané způsoby. Nacvičovaly jsme úsměvy a staly se mistryněmi svůdných pohledů. Při těchto lekcích jsem si připadala tak absurdně, že mě často přepadaly záchvaty smíchu a byla jsem vykázána z místnosti. Jako jediná jsem měla hodiny navíc. Byla jsem v klášteře nová a nepocházela ze vznešené rodiny – neuměla jsem psát ani číst – jeptišky mě však ujišťovaly, že kvůli službě Mortainovi je to důležité – jak bych mohla vědět, koho zabít, když jsem ani nedokázala rozluštit recepty Sestry Serafíny? Trávila jsem dlouhé frustrující hodiny dole ve skriptoriu a stále dokola opisovala dopisy.
Přestože byly jeptišky přísné, zřídkakdy na mě zvedly hlas. Věděly, že po mně žádají mnoho, nebo měly podezření, že je v mém životě i tak dost hanby.

Cítila jsem se v tomto novém prostředí jako ryba ve vodě, jak tvrdila Sestra Serafína. V následujícím období se mi noční můry vracely čím dál méně, a já zjistila, že můj zájem o okolní svět v klášterních stěnách opadá. Ve skutečnosti pro mě byl klášter jediným světem.

6 komentářů:

  1. MOC DĚKUJI ZA NOVOU KAPITOLU. LVICE

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad a korekci ;) vypadá to zajímavě

    OdpovědětVymazat
  3. Bohužel jsem tento týden nějak nestihla překládat, takže v pondělí se překlad nezveřejní, ale na nové kapitole začnu pracovat co nejdříve. :-)
    Děkuji moc za ohlasy, povzbuzují mě se do toho pustit. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat