pondělí 3. srpna 2015

Milost ze záhrobí - 4. kapitola


Vzbudila jsem se o trochu později, někdo mě pohladil po vlasech. Šlo o dotek jemný a uklidňující, a já pro jednou žasla, že mne nic nebolí. Nápoj Sestry Serafíny zřejmě fungoval.
„Chudáčku,“ zavrněl nízký, hrdelní hlas. Byla jsem rozespalá, a tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že to není hlas Annith, ale ani Serafíny. Okamžitě jsem se probrala. Postel na konci síně byla prázdná, pouta ležela na zemi.

„Chudáčku.“ Zašeptala znovu dívka klečící u mé postele, čímž v mé hrudi vyvolala pocit strachu.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.
Naklonila se nade mne. „Tvá sestra,“ zašeptala v odpověď. Její slova odehnala poslední zbytky otupělosti. Vlasy jí v divoké změti spadaly na ramena a tvořily černou kaskádu. Slabé měsíční světlo odhalovalo modřinu na její tváři a natržený ret. Přemýšlela jsem, zda jí to způsobily jeptišky, nebo už tak vypadala při příjezdu.
„Myslíš tím, že jsi příslušnicí řádu Svatého Mortaina, tak jako teď já?“
Měkce se zasmála – děsivým zvukem, který mi naháněl husí kůži. „Ne, tím myslím, že jsme byly zplozeny tím samým ďáblem. To tvrdí můj pan otec.“
Přesně to samé o mne celý můj život říkali vesničané, ale já v jejich slovech nenacházela ani ždibíček pravdy. Ctihodná matka ve mně probudila naději, která ve mně po celé roky podřimovala. Náhle jsem měla potřebu dokázat dívce, že se mýlí, stejně jako mě přesvědčila ctihodná matka. Zvedla jsem se do polosedu. Její ruka sjela z mých vlasů.
„Tvůj otec se mýlí.“ Šeptala jsem tak intenzivně, až mě zaškrábalo v krku. „Jsme potomci Mortaina. Jím zvoleny k vykonávání Jeho vůle. Tvůj otec, Církev, všichni lžou.“ Jak jsem se dívala do její strhaného obličeje, zoufale jsem toužila jí ukázat pravdu, vzít malý plamínek příslibů hořící v mé hrudi a s jeho pomocí zažehnout ten její.
V očích jí zasvítila jiskra zájmu, která však ihned zmizela. Pootočila hlavu ke dveřím. „Kontrolují nás. Sbohem.“ Vyskočila na nohy, poté na postel vedle mě, a po lůžkách si razila cestu k tomu svému.
„Stůj!“ křikla Sestra Serafína od dveří. Autorita v jejím hlase by mne zmrazila, ale dívka pokračovala dál. Dál elegantně hopsala, jako mladý jelen, přímo k otevřenému oknu - v očích měla téměř hravost samotnou. Za Sestrou Serafínou se objevily další dvě jeptišky, všechny zaměřily svou pozornost na unikající pacientku. „Zastav se, Sybello!“ zvolala ta nejvyšší. Její hlas byl nízký, melodický a uklidňující, jako pohlazení od matky. Potrhlá dívka se zarazila, jako by nad ní měl nějakou moc, s námahou vyskočila na další postel, avšak o něco pomaleji a víc nemotorně.
„Když zůstaneš,“ pokračoval krásný hlas, „Najdeme způsob, jak ti vrátit tvůj život.“
Dívka se otočila s hněvem ve tváři. „Lžeš!“ Poslední tři lůžka vzala tak rychle, že byla u okna téměř okamžitě. Netušíc proč, ale měla jsem o ni náhle strach. Bylo mi jasné, že pokud z okna vyleze, její šílenství ji zničí, a nezbude po ní nic víc, než hromádka popela.
„Počkej!“ přidala jsem svůj hlas k ostatním. Zastavila se, jeptišky přestaly v plíživém kroku. Všichni zadrželi dech.
„To se nechceš nic dozvědět o Mortainových schopnostech?“ zeptala jsem se. „Jak zabít ty, kteří ti tohle udělali?“ Nevěděla jsem, proč jsem si byla tak jistá, že jí toto šílenství způsobil někdo jiný, ale opravdu jsem o tom byla hluboce přesvědčená.
Byla potichu tak dlouho, až jsem se bála, že neodpoví. Ale promluvila. „O čem to mluvíš?“
„Ještě nemluvila s abatyší.“ Promluvila jeptiška s melodickým hlasem. „Když dorazila, byla příliš divoká.“
„Mohu jí to říct? Pokud ji to tady udrží?“
Jeptišky na sebe pohlédly, v nemluveném rozhovoru zvažovaly možnosti. Nakonec přikývly. Otočila jsem se k dívce. „To se tolik toužíš vrátit tam, odkud jsi přišla? Ke svému panu otci?“
V temnotě pokoje se stíny na jejím obličeji ještě prohloubily. „Ne,“ zašeptala. „Ale nehodlám být vězněna hejnem slepic, které se jen modlí a kvokají.“
Vrhla jsem po jeptiškách neklidný pohled, ale ony byly zaujaty náhlou změnou dívčina chování.
„Myslí to dobře.“ Ujišťovala jsem ji.
Její tichý smích byl tak plný opovržení, že vzduch mezi námi zhoustl. „Dobré záměry jsou lži, kterými se krmí pouze slabí. Nenechám se chytit.“
Ale kam tedy půjdeš? „Slíbily, že mě budou učit o jedech.“ Promluvila jsem, doufala, že tímto odhalením nedostanu Annith do potíží. „A o dalších způsobech, kterými lze zabíjet.“ Opakovala jsem, co mi pověděla abatyše, neboť mi její slova stále jasně zářila v mysli. „Budou nás trénovat ve špionáži a vychytralosti a naučí nás schopnostem, díky nimž už pro nás nebude žádný muž hrozbou.“
Sybella se ke mně otočila se zábleskem zájmu v očích, ale to bylo vše, co jsem se dozvěděla o novém životě, jenž mi byl přislíben. Bezmocně jsem se obrátila na jeptišky.
Annith snadno vstoupila na pole hry, kterou jsem rozehrála. „Naučí tě zacházet se všemi druhy zbraní.“ Prohlásila, zatímco kráčela doprostřed místnosti. „Ukážou ti, jak vládnout dýkou a vrhacím nožem. Jak vystřelit šíp, aby neminul cíl, a jak tančit tanec meče.“
„To je lež!“ křikla Sybella. „Nikdo ženu nenaučí takovým smrtícím dovednostem.“ Ale viděla jsem na ní, že tomu opravdu chce věřit.
„Není to lež,“ přísahala Annith.
Fungovalo to. S očima upřenýma na Annith, Sybella ustoupila od okna. „Řekni mi víc,“ požádala.
„Naučí tě, jak pohladit mužské hrdlo ostrou strunou tak, že místo očekávaného polibku se mu do krku zakousne ocel.“
Další promluvila Sestra Serafína. „Naučíme tě vytvářet jedy.“ Její hlas byl stejně jemný jako vánek. „Jedy, které zauzlují střeva a donutí muže se zkroutit do klubíčka. Jedy, jež zastaví chod srdce, nebo změní koloběhy v těle. Krvomlad přinutí krev ztuhnout tak, že už nemůže proudit žilami. Ukážeme ti nenápadné jedy, které člověka zabíjí dlouhé dny, a takové, které ho skolí v několika sekundách. A to je jenom začátek.“
Nastala dlouhá pauza, kdy jsme všechny čekaly, co si Sybella vybere.  Když promluvila, její hlas byl tak slabý, že jsem se musela předklonit, abych ji slyšela. „Existuje jed, který způsobí, že mužské přirození scvrkne a odpadne?“ otázala se.
Jakmile Sestra Serafína odpověděla, její hlas byl naplněn chmurným odhodláním, za něž jsem ji milovala. „Jeden vytvoříme, ty a já. Teď pojď. Pojď zpět do postele a my ti povíme víc.“
Sybella nás dlouhou chvíli studovala, pak pokrčila rameny, jako by to pro ni nemělo žádný význam. Ale nás neoklamala. Přistoupila k mému lůžku. „Posuň se,“ přikázala.
Překvapeně jsem pohlédla na Sestru Serafínu, která mi naznačila, že je to na mě. Otočila jsem se na Sybellu. Náš triumf byl tak křehký, že jsem si nemohla dovolit říct ne. Navíc klášterní postel byla lepší než jakékoliv palety, na nichž jsem kdy spala, a byla dost široká pro dva. Udělala jsem místo, a ona si lehla vedle mě. Jak jsme spolu ležely, jeptišky nás kolébaly ke spánku písněmi o temnotě a smrti.
*   *   *
Když jsem se probudila, do místnosti proudilo zlaté sluneční světlo. Posadila jsem se a uvědomila si, že jsem sama. Nejenže byla pryč Sybella, ale ani za stolem neseděla žádná pracující jeptiška. Přemýšlela jsem, co budu dělat, když v tom se objevila Annith, jasná a krásná jako samo ráno. Usmála se, jakmile zjistila, že jsem vzhůru. Položila pár věcí na stůl a obrátila se na mě. „Jak se cítíš?“ zeptala se.
Protáhla jsem ruce, prsty na nohou, zvedla ramena proti měkké dece. „Fajn,“ odpověděla jsem, překvapená pravdivostí svého výroku. Uzdravující lék od Sestry Serafíny byl opravdu malým zázrakem.
„Nechtěla by ses najíst?“
Uvědomila jsem si, že mám obrovský hlad. „Ano,“ přikývla jsem a ona mi přinesla podnos. Podala mi korbel malého piva a bochník čerstvého chleba z klášterních pecí. Dokonce jsem dostala i hrnek kozího sýra. Namazala jsem si ho na krajíc chleba a kousla si. Bylo to nejlepší jídlo, které jsem kdy jedla. Můj hlad, který ve mně rostl po celou dobu cesty přes království, náhle dosáhl maxima, a já spořádala snídani během několika sekund. Annith na mě se zájmem pohlédla, „chceš víc?“
Chtěla jsem říct ano – naučila jsem se nikdy jídlo neodmítat – ale pak jsem si uvědomila, že mám dost. „Ne,“ řekla jsem potěšeně a vzpomněla si, že jsem zapomněla přidat „děkuji.“
Annith si sedla na stoličku vedle mé postele. Když si uhlazovala sukně na kolenou, toužila jsem se jí zeptat na Sybellu, ale měla jsem strach. Měla jsem strach, co se jí během noci mohlo stát. Ucítila jsem bodnutí viny nad vlastním poklidným spánkem.
„Až se na to budeš cítit,“ začala Annith, „připojíš se k Sestře Serafíně a pomůžeš jí s výrobou jedů.“
Jedy. To slovo mě donutilo odhrnout deku a dát chodidla na podlahu. „Jsem připravená.“
Annith se na čele objevily malé vrásky. „Jsi si jistá? Jsi tady jenom chvilku.“
„Ano, ale na uzdravení jsem měla pět dní cesty, a upřímně, lék a snídaně mi pomohly ze všeho nejvíc.“ Toužila jsem po práci stejně jako před chvílí po chlebu. „Ráda bych začala hned, jestli můžu.“
„Samozřejmě! Práce nebo odpočinek, to je tvá volba.“ Annith z dřevěné skříně vytáhla šaty. Byl to hábit v barvě holubí šedi, a jak jsem si ho převlékala přes hlavu, vnímala jsem, jak vklouzám do nového života.
Annith mi pomohla vyčesat vlasy, prsty mi jemně urovnávala pramínky. Jakmile jsem vypadala dost reprezentativně, vyvedla mě z pokoje dolů do matoucího labyrintu chodeb. Otevřela masivní dveře a obě jsme vyšly ven. Mžourala jsem proti slunci, spěšně se snažila Annith dohnat a následovat. Zavedla mě k malému kamennému domku dole u kláštera. „Nemohu jít dovnitř,“ vysvětlovala, „protože nemám tvůj dar. Ale ty můžeš vstoupit; Sestra tě očekává.“
„Opravdu?“
Annithiny oči zajiskřily. „Myslela si, že budeš chtít začít hned.“ Pak se se mnou rozloučila a zamířila zpět do kláštera. Zůstala jsem sama na prahu a zaklepala.
„Kdo je to?“ zvolal hlas zevnitř.
„Ismae,“ řekla jsem a přemýšlela, zda mohu vstoupit dovnitř, nebo jestli se mám představit víc – kdyby se jí náhodou podařilo zapomenout mé jméno.
„Pojď dál!“ odpověděl hlas vesele.
Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř.
Děvečky z mé vesnice často mluvily o lásce na první pohled. Vždycky mi to připadalo jako pošetilost. Dokud jsem nevstoupila do pracovny Sestry Serafíny. Nic podobného jsem dosud neviděla, domek byl plný zvláštních vůní a předmětů a já mu bezhlavě propadla.
Strop byl vysoký a budova měla mnoho oken. Byly tady i dvě hliněné pece. Před krbem stála řada kotlíků, jeden dost velký na to, aby se v něm uvařila celá koza, a jeden tak malý, že by mohl patřit vílímu lidu z pověstí. Roh místnosti zabíral dřevěný stůl. Křehké skleněné nádoby a glóby byly postavené přímo vedle kameninových odlívek a stříbrných baněk.
Nejvýraznější věc v pokoji – klubko svíjejících se skleněných a měděných trubek – měla vyhrazený stůl jen pro sebe. Pod ní hořely dva plameny, celý přístroj syčel a valily se z něj bubliny a páry, připomínal mi zmiji, chystající se zaútočit.
„Jen můj,“ řekla Sestra Serafína pyšně. „Používám to k vaření a získávání substancí esencí z různých látek. Odstraňuji veškerý přebytečný materiál, dokud nezůstane pouze samotný jed.“ Gestem mě pozvala ke stolu, a já dychtivě přistoupila, přikrčila se nad místem, kde se sušila změť kořenů. Do nosu mě udeřila podivná štiplavá kombinace pachů, zemité vůně a sytého sladkého odéru.
Na stole byla připravená miska plná černých zvadlých semen a další s hromádkou červených. Okolo sušené hlízy, která vypadala jako mužské přirození, byly roztroušené obrovské lusky velikosti růžence. Všechny tyto ingredience mi připomněly Sybellinu včerejší otázku.
Sestra Serafína si mě se zájmem prohlížela. „Jak se cítíš?“
Chtěla jsem jí říct, že stěží cítím všechna svá zranění, ale pak jsem si uvědomila, že se ptá na mé pocity v jedovém království. „Skvěle,“ odpověděla jsem. K mému překvapení jsem se usmála.
„Pak se pusťme do práce.“ Strčila přede mě misku s obrovskými lusky. Byly to deformované hrudky s trny. Zvedla malý nožík. „Otevři je a vytáhni z nich semínka – takhle.“ Obratným pohybem čepele vzala jeden lusk, rozsekla ho, a získala tři semena. Vzala jeden mezi prsty a ukázala mi ho. „Stačí jedno, a učiní člověka tak nemocným, že bude chtít zemřít. Tři ho zabijí.“ Podala mi nůž, položila semínko zpět na stůl, a vrátila se k lihovaru.
Rukojeť nože byla hladká a dokonale vyvážená, opravdu krásná, ale lusk byl tuhý a tvrdý, a mé ruce nebyly tak zkušené jako jeptiščiny. Trvalo mi mnohem delší dobu, než jsem z obalu vydolovala jeho obsah. Vzhlédla jsem, Sestra Serafína mě po celou dobu sledovala. Nemohla jsem si pomoci, a věnovala jí vítězoslavný úsměv.
Na oplátku se zazubila, a pak se vrátila k práci a já k své.
Večer jsem večeřela s ostatními v refektáři. Byla to velká místnost s klenutými oblouky a dlouhými stoly. Celkem tu se mnou byl ani ne tucet dívek. Zhruba ve věku třinácti, čtrnácti let – já a Annith jsme zřejmě byly nejstarší. Nejmladší bylo okolo pěti let, ačkoliv mě Annith ujistila, že se neučí nic ze smrtících umění, dokud nedospějí do řádného věku. Všechny byly velmi krásné. Možná Mortain plodil pouze půvabné dcery.
„Je nás mnohem víc,“ promluvila na mě Annith. „Máme půl tuctu zcela zasvěcených Mortainovi, ale všechny jsou pryč, vykonávají Jeho vůli.“
Osm jeptišek sedělo u hlavního hodovního stolu na pódiu, zapisovalo cosi na tabulky. Zatímco jsme večeřely, Annith mi vyprávěla o jeptiškách, jež jsem zatím neznala. Byla zde mistryně koní, mistryně zbraní, a další mistryně bojových umění, stejně jako stará jeptiška, jejímž úkolem bylo starat se o vrány a poštu. Jiná Sestra vyučovala historii a politiku. Poslední, žena, která kdysi mohla být krásná, ale teď mi připomínala starou pávici, vzdělávala v tanečním umění a elegantních způsobech.
„A,“ Annithiny oči zasvítily a tváře zrůžověly, „v ženském umění.“
Překvapeně jsem se na ni otočila. „Ženském umění? V tom potřebujeme instrukce?“ Doufala jsem, že do mého hlasu nepronikl slabý podtón paniky.
Pokrčila rameny. „Tak se můžeme dostat blízko k našim obětem. Jak jinak můžeme zjistit, zda jsou označeni? Navíc všechny naše talenty a schopnosti musí být pilovány tak, abychom Mortainovi mohly sloužit úplně.“ Znělo to jako poučka, kterou se musela naučit.
„A to jsou všechny Sestry?“ zeptala jsem se.
„Sestra Vereda není jen stará, ale i slepá. Nikdy s námi nejí, zůstává ve svých pokojích. Je naší Věštkyní, vychází pouze, když má vidění.“

Cítila jsem na sobě něčí pohled, a podívala jsem se přímo do ledově modrých očí Ctihodné matky. Jakmile se naše pohledy setkaly, zvedla na přivítanou pohár. Nesmírnost toho všeho mi zamotala hlavu, připadala jsem si přehlcená štěstím. Tohle je můj nový život. Můj nový domov. Ten, za nějž jsem se modlila už od té doby, kdy jsem byla schopná zformovat slova. Naplnil mě hluboký pocit vděčnosti. Vytěžím co nejvíce z toho, co jsem získala, přísahám, zvedajíc číši na oplátku.

5 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad.Lvice

    OdpovědětVymazat
  3. Já moc děkuji za ohlas. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat