sobota 1. srpna 2015

Dotek moci - 7. kapitola 2/2


Musím říct, že popsat les tak, jak jej vidí Kerrick díky své magii, byla docela fuška. Některé části jsem si vůbec nedokázala představit, tak snad všechno pochopíte a bude se vám les líbit. - Paty


Když se Belen vrátil s mým batohem, zeptala jsem se jej, proč je Kerrick tím, kdo velí. Belen byl o několik let starší, silnější a sympatičtější.
„Princ Ryne jej požádal, aby našel léčitele.“ Belen se ke mně otočil zády, abych se mohla převléci do náhradního černého cestovního oblečení. Což bylo vlastně jediné, které mi zbylo. Složila jsem tuniku a sukni, nacpala je do batohu jen pro případ nouze.
Belen mi podal dvě dýky. „Měj je u sebe, kdyby náhodou.“
„Nebude Kerrick naštvaný?“
„Nikdy nám nenařídil, abychom ti nedávali zbraně.“
Usmála jsem se, a přemýšlela, že se on a Kerrick chovají jako bratři. „Ty a Kerrick jste oba z Říše Alga. Tak jak jste se seznámili s Rynem?“ zeptala jsem se.
„To je dlouhý příběh. Pojďme nejdříve najít Melinu.“
To se lehko řeklo, ale hůře udělalo. Přes Kerrickovo magické spojení s lesem, jsme nemohli najít muže, jenž Melinu unesl. Les a jeho barvy se při svítání probudili a já doufala, že najdeme stopu, kterou bychom mohli následovat. Ale bez šance.
Obávala jsem se, že by Kerrick mohl hledání vzdát, pokud si bude myslet, že je to jen hloupá ztráta času. Když jsme znova narazili na velkou pátrací skupinu lidí, vzpomněla jsem si na to, jak les reagoval na narušitele. Najít dva lidi mezi všemi těmi pátrači bylo téměř nemožné.
„Potřebujeme si promluvit s Mámou,“ řekla jsem Kerrickovi během jedné z přestávek.
Zrovna ostřil brouskem svůj meč. „Proč?“ zeptal se, aniž by zvedl pohled.
„Jedině ona může zařídit, aby se les vyprázdnil.“
„Co tím myslíš?“
„Vždyť víš,“ ukázala jsem na okolní stromy, „Jak les cítí vetřelce. Jako by to byla infekce nebo neštovice na nemocném pacientovi.“
Kerrick se zastavil uprostřed pohybu a zíral na mě s podezřením, „Jak to víš?“
„Díky tobě.“
„Neřekl…“
Naštvala jsem se. „Když jsi mě vzal od žoldáků. Pamatuješ? Tvoje kůže a vlasy se přeměnily do barev lesa a…“
„Vím, co jsem udělal. Jen jsem nevěděl, že bys to mohla… taky cítit. Nikdy jsem nebyl schopný to ostatním popsat.“ Zamyslel se. „Máš pravdu. Měli bychom Mámu požádat, aby nechala les vyklidit.“
Šokovaná tím, že připustil, že mám pravdu, jsem skoro přeslechla, co řekl pak.
„Ale Máma to neví,“ podotkl.
„Co neví?“ zeptal se Belen. Vrátil se z průzkumu a přisedl si ke mně.
Kerrick na mě zíral s náznakem pobavení, když jsem si uvědomila, že ani Belen o jeho magii lesa neví. A nechtěl mu to říci. I když, také se nezdálo, že by si dělal starosti, kdybych mu to řekla. Sakra.
Mágové měli stejnou tendenci být nervózní. Jakmile se v rodině objevilo dítě nadané schopnostmi, drželi to pod pokličkou, dokud se dítě nenaučilo kontrolovat svou magii a ochránit se. Před morem bylo častým problémem unášení mladých mágů. Takové děti by mohly být prodány za tisíce zlatých severním kmenům žijícím v divočině.
„Máma neví, že jsem léčitelka, takže kdybychom našli Melinu a byla by zraněná, bylo by lepší nemít nikoho nablízku.“ Nevěděla jsem, proč Kerricka kryji. Možná bych to později mohla využít.
„Aha.“
Chvíli jsme seděli potichu. Přemýšlela jsem o našem problému.
„Únosce se ukryl,“ řekla jsem. „Řekneme Mámě, že víme kde, ale neukáže se, dokud všichni nevzdají hledání. Máma to pochopí a rozkáže všem, krom nás, aby se stáhli.“
„A co když je ani tak nenajdeme?“ zeptal se Kerrick.
„Máš jiný nápad?“
„Ne.“
Kerrick postupoval podle mého plánu, požádal Mámu, aby svolala pátrače. Po Melině nebylo ani stopy, takže byla ráda za každou dobrou zprávu. Vina se mi kroutila kolem žaludku díky našemu malému podvodu. Malému – nesnažila jsem se spíše si to namluvit, abych se cítila lépe?
Poté, co všichni dobrovolníci i hlídka přišli zpátky do hostince U Závěsné lucerny, rozkázal Kerrick svým mužům, aby také zůstali. „Půjdeme sami,“ řekl a pobídl mě.
Protestovali a já uvažovala, co měl Kerrick za lubem. Nezměnil názor. Když jsme zamířili ven, vzala jsem jednu z Belenových dýk, zastrčila si ji za pásek a druhou do boty. Kerrick si toho všiml, ale neřekl ani slovo.
Když jsme došli ke dveřím, Belen nám zastoupil cestu. „Jestli se jí…“
„Něco stane, urveš mi ruce. Chápu,“ řekl Kerrick.
„Myslím to vážně,“ prohlásil Belen.
„Já vím. Opravdu si myslíš, že bych ji vystavil nějakému nebezpečí?“
„Ne schválně, ale něco se může stát, i když nad sebou budeš mít kontrolu.“
Kerrick se na něj podíval s napjatým úsměvem. „Chceš říct, že nejsem všemocný?“
„Nejsi ani polomocný.“
„Existuje to slovo vůbec?“ zeptal se Kerrick.
„Podle mě tím myslel, že jsi bezmocný[1],“ nabídla jsem.
Za Kerrickův pohled a Belenův hluboký smích to stálo. Odstrčil Belena stranou. Smích chlapa jako hory nás provázel, dokud jsme neopustili hostinec.
Kerrick se zastavil ještě, než jsme vkročili do lesa. „Nezbylo nám moc světla. Budeme se muset pohybovat rychle. Jak moc chceš Melinu najít?“
To byla zvláštní otázka. „Hodně.“
Natáhl ke mně ruku. „Dva jsou lepší, než jeden.“
Prohnalo se mnou pochopení. Opravdu jsem se jej nechtěla dotknout, ale tady nešlo o mě. Když se jeho prsty obmotaly kolem mých, magie mi energicky přejela po kůži a spojila mě s lesem.
Mé vědomí se rozšířilo mezi stromy a zemi. Všechna živá zeleň se znepokojením zašustila. Nevítané podráždění přišlo od mladých výhonků, které byly pošlapány. Pulzující bolest z polámaných větví a posekané zeleně. Hluboko v samotném srdci tepala obrovská tříska. Bolestivá rána, kterou chtěl les odstranit.
Propojeni díky samotné podstatě lesa, hledali jsme tu třísku, aniž bychom promluvili jediné slovo. Nebylo to potřeba. Už jsem nebyla Avry, jen další kus zeleně.
Společně jsme našli cestu, kterou šel nebezpečný vetřelec. Světlo potemnělo, jako by hnilo díky nadměrné vlhkosti. Pach rozkladu visel ve vzduchu.
A najednou se to tyčilo před námi. Mokvající infekce s nepřirozenou žlučovitostí. Kerrick pustil mou ruku. Klesla jsem na kolena, když živoucí podstata ustoupila a Avry se vrátila.
Zhluboka jsem nasávala vzduch, abych si pročistila mysl a nechala své oči znova přivyknout pozorování a nebýt součástí lesa. Truchlila jsem nad ztrátou, jež způsobilo odtržení od lesa, a divila jsem se, jak může být Kerrick tak nevrlý a protivný, když měl schopnost sklouznout do živé zeleně kdykoliv se mu zachce.
Sklonil se vedle mě a ukázal na svah. „Vidíš to?“
„Kopec?“ v přítmí jsem přimhouřila oči. Byl zvláštně… vyboulený.
„Takhle se mu podařilo vyhnout dopadení. Postavil si srub ve svahu a zamaskoval jej mechem, trávou a hlínou. Zůstaň tady.“ Kerrick se plížil lesem, držel se daleko od skrytého srubu. Jeho postup neprovázel žádný zvuk. Brzy mi zmizel z očí.
Čekala jsem, vzduch byl čím dál chladnější a les temnější. Mé obavy o Melinu se stupňovaly každou minutu strávenou v nečinnosti. Měli bychom na srub zaútočit, než jí ten bastard ublíží. Co když už je mrtvá?
Kerrick se vrátil, až byla úplná tma. Spokojený úsměv mu zkroutil rty.
„Kde jsi byl?“ zašeptala jsem.
„Chyběl jsem ti?“
„Ani v nejmenším. Nicméně, je tam holka…“
„Obešel jsem srub. Není tam žádný další vchod ani okna. Ale našel jsem komín. Používá malou kovovou trubku, aby odcházel kouř z ohně.“
„A jak nám to pomůže?“
„Přemýšlej přece. Existuje jen jedna cesta dovnitř. Pokud se pokusíme projít dveřmi, bude na nás čekat. A bude mít výhodu.“
Ale kdyby vylezl ven, měli bychom výhodu my. Co by ho přinutilo odejít? „Zablokoval jsi tu trubku?“
„Jo. Vykouříme ho odtamtud.“
Chytré. Ale nechtěla jsem přiznat, že mě ohromil.
„Jakmile se objeví, postarám se o něj. Ty najdi Melinu a pomoz jí. Rozumíš?“
„Ano.“
Kerrick se postavil ke vchodu a já se přikrčila pár metrů od něj. Netrvalo to dlouho a mechem pokryté dveře se otevřely. Pohrabáč na oheň probodl tmu, jak se bílý kouř valil ven. Vysoký muž mával rukama, aby si pročistil výhled. Stačil jednou zakašlat, než po něm Kerrick skočil, ovinul ruce kolem mužova krku.
Narovnala jsem se. Záměrem bylo, toho muže nezabít, proto jsem přišla blíž, ale ztuhla na místě, když ke srubu běželi další tři muži.




[1] Jde o slovní hříčku: omnipotent – všemocný, semipotent – polomocný (obojí jsou vymyšlená slova), impotent – bezmocný, ale také může znamenat mužskou impotenci, tedy neschopnost počít dítě.

8 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování překladu.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Kdy bude další kapitola, prosím!!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat