úterý 4. srpna 2015

Červená vážně není moje barva 2/2


Dnes tady máme úplně poslední kousek z povídek, které byly napsány před třetím dílem, takže se můžete těšit na další knihu, tedy třetí díl - Temné vytí (Black Howl). - P


Probudily mě zvuky mumlavého šumu, lidi pohybující se po místnosti jako včely v úlu. Bolela mě hlava v týlu a taky žebra a žaludek. Předpokládala jsem, že Sammy Blue na mě šlápnul nebo mě párkrát nakopnul, zatímco jsem byla v bezvědomí. Taky jsem nejasně cítila, jako by přese mě byla přehozená přikrývka, i když jsem na sobě žádnou neměla.
Otevřela jsem oči jen na škvírky, abych se mohla rozhlédnout kolem, aniž bych přitáhla pozornost. Bohužel jsem ležela na boku na koberci se spoutanýma rukama a kotníky, takže všechno, co jsem vlastně viděla, byly pohybující se boty. Ze zvuků konverzace jsem vydedukovala, že dorazily čarodějnice. Můj stav zajetí a spoutání mě dovedl k hlubší úvaze, že já jsem byla ta oběť, na kterou čarodějnice čekaly.
Kdybych to domyslela celé, uvědomila bych si, že na kouzlo potřebují mě. Chtěli proklít Lucifera a nic nepřenáší kletbu líp než krev. Krev zamýšlené oběti, pokud ji zvládnete získat, je ideální. Nedokázala jsem si představit nikoho s trochou rozumu v hlavě, kdo by se pokusil bodnout Lucifera a odnést si vzorek. Druhá nejlepší věc byl někdo z jeho pokrevní linie. Nebylo příhodné, že jeho pra-pravnučka byla zrovna po ruce?
Experimentálně jsem se zavrtěla a zkusila, jestli uzly trochu nepovolí. Nepovolily. Zvažovala jsem přepálení provazů, pak jsem tu myšlenku zavrhla. Nad svými silami nemám takovou tu jemnou kontrolu. Kdybych provazy zkusila přepálit, celý hotel by mohl zachvátit velký požár a tisíce lidí by mohly umřít.
Na druhou stranu jsem zvládla otevřít dveře výtahu, aniž bych celou budovu uvrhla do plamenů, takže bych si možná mohla zahrát na Jedie[1] a rozvázat provazy silou své mysli.
Natáhla jsem se pro svou magii – a ta nikde nebyla.
Nebo spíš, byla tu, ale pro mě nebyla dostupná. Teď jsem věděla, proč jsem cítila, jako bych přes sebe měla přehozenou přikrývku. Někdo na mou moc vložil utlumující kouzlo, takže jsem ji nemohla použít. No, to bylo pro padouchy dobře, že Sammy Blue myslel na všechno.
Beezlova uklidňující váha byla stále v mé přední kapse. Buď na něj Sammy Blue zapomněl, nebo se rozhodl, že Beezle nebyl žádnou hrozbou. Byla pravda, že Beezle je hrozba, jen pokud jste pytlík bonbónů, který nechce být snědený, ale to neznamenalo, že můj chrlič nebyl užitečný.
„Beezle!“ promluvila jsem přes sevřené rty. Zády jsem byla přimáčknutá ke zdi a nikdo se nenacházel poblíž, ale spousta nadpřirozených bytostí měla lepší sluch než já. Znám vlkodlaky, kteří uslyší spadnout špendlík i na druhé straně kontinentu.
Můj chrlič neodpověděl.
„Beezle!“ zopakovala jsem a zkusila zakroutit ramenem tak, aby se kapsa kabátu, ve které se můj chrlič uhnízdil, pohnula.
Jedinou odezvou mi byl dlouhý výdech.
„Vážně? Ty pořád spíš?“ zabručela jsem.
Beezle by mi mohl rozvázat ruce a nohy. Dokonce i bez magie bych mohla použít svůj meč. Kdybych ho našla. Protože byl Sammy tak důkladný, byla jsem si jistá, že ho nenechal nikde v mém dosahu.
Otevřela jsem oči o něco víc. Nikdo mi nevěnoval žádnou pozornost. Nábytek byl odsunutý ke zdem. Závěsy byly zatažené. Čarodějnice stály kolem kruhu na podlaze. Byly mladé a vypadaly naprosto obyčejně. Mohly to být kancelářské pracovnice nebo univerzitní studentky. Nic na nich nenasvědčovalo tomu, že chtěly použít svou magii k umučení jiné lidské bytosti k smrti.
Během procesu kouzlení chodily a příležitostně jedna z nich kouskem křídy přidala do kruhu symbol. Sammy Blue stál mimo v rohu a potichu mluvil do svého mobilu, byl ke mně obrácený zády. Všimla jsem si, že měl čas převléknout se z obleku, který měl předtím, do jiného – takového, který na zádech neměl díru od koule mého nočního ohně.
Ta věc, která mě praštila do hlavy, zmizela. Možná si dávala šlofíka v ložnici.
Můj meč byl opřený o stěnu blízko výtahu, právě tak daleko ode mě, jak nejdál jen mohl být. Musela bych se zbavit pout, přesprintovat přes místnost – obtížné vzhledem k tomu, že jsem právě dostala pořádnou šlupku do hlavy a pravděpodobně jsem měla otřes mozku – popadnout meč, přeprat tři čarodějnice a vychytralou vílu, vyhnout se jakémukoli obrovskému monstru, které mě složilo – to v první řadě, najít Červené střevíce a utéct z nejvýš umístěné místnosti v budově. Tohle všechno bez své magie.
Pohodička.
„Beezle!“ zavolala jsem znovu tak potichu, jak jsem mohla.
„Tvůj chrlič se nevzbudí,“ řekl Sammy Blue a nechal mobil vklouznout do kapsy. Otočil se a kráčel ke mně, celkem vypadal až moc spokojený sám se sebou. „Ten kruh, který tě obklopuje, potlačuje tvou magii stejně tak dobře, jako tu jeho. A protože je tak malý a nekonečně magičtější než ty, kruh ho udržuje ve spánku. Takže u něj pomoc nehledej, vlastně ani nikde jinde. Nikdo nepřijde.“
Otevřela jsem oči úplně a poprvé jsem si všimla kruhu nakresleného kolem mě. Byl od mého těla dostatečně vzdálený, takže jsem ho nemohla rozmazat a zlomit tak jeho kouzlo. Oukej. Tohle byla vlastně dobrá zpráva. Znamenalo to, že kdybych se dostala z kruhu, moje síla se znovu probudí. Teď jsem se jen musela dostat z kruhu.
Sammy Blue se zastavil těsně před kruhem, jeho fialové oči zářily očekáváním. „Moje královna měla pravdu. Věděla, že padneš do pasti, když si budeš hrát na hrdinku. Bylo až pateticky jednoduché vlákat tě sem.“
„A teď ještě ďábelsko-zlosynovskej monolog,“ zabručela jsem si pod fousy, pak hlasitěji, „Tys mě sem nevlákal. Poslali mě sem z jiného důvodu.“
Sammy přikývnul. „Získat Červené střevíce, ano. Moje královna se ujistila, že se zvěsti o těch botách dostanou k Luciferovým uším. Pak mě poslala sem, do tvého města. Lucifer tě předvídatelně zrekrutoval, abys pro něj ty boty získala. Takže, jak vidíš, všechno to bylo od začátku naplánované. A ty ses zachovala přesně tak, jak moje královna očekávala.“
„Arogance není zrovna atraktivní přednost,“ poznamenala jsem.
Sammy se krátce zasmál a pak přešel k akvarelu Michiganského jezera, který visel na zdi. Odsunul malbu stranou, aby odhalil trezor za ní. Zadal kód na elektronické klávesnici a dvířka trezoru se otevřela. Než pokračoval, opatrně z kapsy obleku vyndal pár latexových rukavic a nasadil si je. Pak natáhnul ruce do trezoru a vyndal z něj Červené střevíce.
„Věřím, že jsi hledala tohle,“ řekl.
V okamžiku, kdy jsem ty boty uviděla, jsem ucítila téměř zdrcující touhu je vlastnit. Vypadaly jako pár baletních střevíců z červeného saténu, jako ty červené střevíce[2] z toho starého filmu o tanečnici. Stuhy se táhly od kotníků, spoutávaly kohokoli, kdo byl natolik nešťastný, že byl svedený k tomu, aby si je obul. Z těch bot vyzařovala aura, téměř hmatatelný pocit nesprávnosti, a tohle se mísilo s touhou.
Uvědomila jsem si, že tohle je síla oněch bot – ne že by vás jednoduše zranily, ale že vy byste chtěli, aby vám ublížily, že by vás pokřivily a podrobily si vás a zlomily vás, ale vy byste si to celou dobu užívali, až do vaší poslední chvilky na světě, pořád tancovat, tancovat navždy jako točící se balerína v hudební skříňce. Viděla jsem tam sebe, vířící v radosti a agonii, ruce vztažené k obloze, vítající smrt.
Ne, pomyslela jsem si. Já jsem Agent smrti. Smrt mi nepřikazuje. Nenechám svůj život skončit takhle, jako loutka zlomená kvůli potěše Sammyho Blue.
Z toho úsilí, které si vyžádalo zadusit touhu po těch botách, se mi udělalo zle. Stálo mě každý kousek vůle, abych si vzpomněla, kdo jsem a proč jsem tady.
Dívala jsem se na ty boty a pak na Sammyho Blue jasnýma očima. Ve tváři měl vepsané překvapení.
„Zajímavé. Existuje jen pár těch, kteří dokážou odolat volání střevíců. Tvoje vůle je velmi silná. Musí být, abys přežila Labyrint.“ Na chvilku vypadal ztracený v myšlenkách, pak se usmál. „Ta síla pomůže kouzlu trvat déle. A to mu dá víc síly, že ano?“
Otočil se k čarodějnicím pro potvrzení. Všechny se zarazily ve svých aktivitách, aby se podívaly, jakou má ze mě Sammy zlomyslnou radost. Jedna z nich, hubená zrzka ve značkových džínách, přikývla.
„Čím větší je vytrvalost oběti, tím silnější kletba bude, až bude dokončená,“ odpověděla. Zatímco tohle říkala, dívala se na mě, beze zloby nebo viny. Pro ni nebyl žádný rozdíl v tom, jestli budu žít, nebo zemřu. Pro ni to byla prostě práce.
Zbylé dvě vypadaly, že sdílejí její lhostejnost. Z téhle strany žádná pomoc nepřijde.
Bylo to na mě, jako obvykle.
„Teď,“ řekl Sammy s širokým úsměvem. Jeho úsměv byl každou minutou šílenější. Na tohle se rozhodně těšil. „Myslím si, že už se potřebuješ přezout.“
Ta touha po střevících znovu vzrostla, ale já ji udusila. Zakroutila jsem hlavou. „Ne-é.“
Sammy na mě přimhouřil oči. Moje odolnost pro ně byla výhodou, ale byla taky problém. Nebylo pochyb o tom, že počítali, že si ty boty budu chtít obout dobrovolně. Teď někdo bude muset zlomit kruh, aby je na mě dostal, a to by znamenalo, že bych měla znovu přístup ke své magii, i kdyby to bylo jen na moment. Úplně jsem viděla, jak rychle kalkuluje. Otočil se ke mně zády, aby se mohl poradit s čarodějnicemi.
Musela jsem něco udělat. Nemohla jsem čekat, než Sammy a jeho tři malé kouzelnice vyřeší, jak mi vnutí ty boty. Ale jediná věc, kterou jsem v tu chvíli měla, byla moje vůle – žádná magie, žádný meč.
Tvá vůle v Labyrintu stačila.
Ta myšlenka se objevila odnikud. Moje vůle opravdu v Labyrintu stačila. Moje magie mi tam byla odebrána a já přežila. Víc než přežila – porazila jsem ho a nikdo v dějinách ještě Labyrint neporazil. Až na mě.
Had na mé dlani sebou škubnul. Moje magie Agenta nebyla mou jedinou silou. Krev Lucifera Jitřní hvězdy mi proudila žilami. Hlubiny uvnitř mě byly plné magie, víc než kolika jsem se kdy dotkla. Proti téhle magii vypadal čarodějnický kruh jako hračka, hračka, kterou bych mohla zničit, kdybych se tak rozhodla.
Kouzlo, které bylo nade mnou, zakolísalo. Cítila jsem to, jako když se porouchá radiový signál. Přesměrovala jsem svou vůli a koncentrovala ji na to místo, kde jsem cítila, že se kouzlo rozpadá.
A já ho rozlomila. Beezle v mé kapse zabručel, vzbudil se a vystrčil hlavu.
„Radši zůstaň uvnitř,“ řekla jsem mu. Ponořil se zpátky pod klopu. Namířila jsem směr své vůle do uzlů, které mě spoutávaly, a ony byly pryč, jen tak.
Postavila jsem se a zamířila k Sammymu Blue a těm třem čarodějnicím. Byli shluknutí k sobě, mě si vůbec nevšímali. Jejich smůla.
Před tím, než jsem se dozvěděla, že jsem hodně pra-pravnučka prvního z Padlých, jsem zabila Nephilima jménem Ramuell. Udělala jsem to tak, že jsem nechala svou sílu proudit skrz sebe, nechala jsem její proud rozvinout se a stát se něčím, co jsem nemohla kontrolovat. Vybuchlo to ze mě jako exploze slunečního světla.
Všechno, co zbylo z Ramuella, byla hromádka popela. Ramuell byl bytostí temnoty a zničil by ho i ten nejmenší paprsek slunce. Ale ani pro lidi – nebo víly – není dobrý nápad létat příliš blízko ke slunci.
Použila jsem tu sílu, která ležela pohřbená uvnitř mě – světlo slunce, světlo Lucifera Jitřní hvězdy. Místo, abych ji ze sebe nechala bez rozmyslu vybuchnout, soustředila jsem ji na ty čtyři lidi před sebou, kteří všichni ve stejnou dobu vzhlédli.
A všichni vypadali hodně překvapení, že mě tu vidí stát.
„Nemožné,“ vydechl Sammy Blue.
„Tvoje oči,“ hlesla jedna z čarodějnic. „Ve tvých očích jsou hvězdy.“
„Já vím,“ řekla jsem a nechala svou magii letět.
Vzduch byl plný slunečního světla, světla jako při explozi nukleární zbraně. Čtyři páry rukou vyletěly vzhůru, aby to světlo zablokovaly v marné snaze schovat se před ním.
Červené střevíce dopadly na podlahu.
Utěsnila jsem průchod té síly, která mi šíleně proudila v krvi, uložila jsem ji zpátky do krabičky na jindy. Ta síla byla až moc opojná – a měla až moc blízko k Luciferovi na to, aby se mi líbila. Světlo v místnosti se vrátilo k normálu.
Beezle vystrčil hlavu. „Takže jsi je zvládla všechny rozprášit, aniž bys podpálila místnost. Blahopřeju.“
„Jo,“ řekla jsem trochu bez dechu. Zírala jsem na Červené střevíce. Mohly by být moje. S těmihle botami bych mohla být něco velkého a děsivého. Moji nepřátelé by trpěli jako nikdo před nimi.
Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu a odstrčila tak kouzlo. Boty se zřejmě rozhodly, že když si je nechci obout, mohly by mě zlákat k něčemu jinému.
Bylo rušivé přemýšlet o páru červených baletních střevíčků jako o něčem s vnímajícím vědomím.
„Budeme je brát domů?“ zeptal se Beezle a věnoval mi pohled přimhouřených očí, kterým mi řekl, že uhodl něco z toho, co mi táhlo myslí.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Pro ně jsem sem přišla.“
Rozhlédla jsem se kolem po něčem, čím bych si zakryla ruce, abych mohla střevíce nést. K jedné z kabelek, které musely patřit čarodějnicím, byla připevněná prázdná plastová brašna. Pravděpodobně měla psa.
Měla psa. Právě jsem ji zabila a ona už se nikdy nevrátí domů ke svému psovi.
Dýchání se mi rázem změnilo v ostré lapání po dechu, srdce mi bušilo. Zabila jsem člověka. Tři lidi, ve skutečnosti.
Beezle vylezl z mé kapsy a nahoru k mému obličeji. Položil své malé drápaté ruce na mé tváře.
„Chystali se tě zabít,“ řekl.
„Ano, já vím,“ odpověděla jsem.
„Nemělas na výběr,“ řekl.
Přikývla jsem a spolkla slzy, které hrozily přetéct ven.
„Jsi to pořád ty. Pořád jsi Maddy Black,“ řekl.
„Oukej,“ řekla jsem a vracela se zpátky k sobě. „Oukej.“
Opatrně jsem zvedla střevíce plastovou taškou a ovinula ji kolem nich. Zatlačila jsem boty hluboko do kapsy. Jejich blízkost mi způsobovala lehkou nevolnost. Pak jsem zvedla svůj meč a obrátila se k výtahu.
To obrovské cokoli, co mě praštilo do hlavy, se s hřmotem vyvalilo z ložnice. Vypadal trochu jako troll, velký a hrbolatý a šedý.
Podíval se na mě, pak na popel, který zbyl z jeho pána.
„Být tebou, nezkoušel bych to,“ poradil mu Beezle.
Troll se otočil a zapadl zpátky do ložnice.
Dveře výtahu se otevřely a my šli domů.
Zamířila jsem rovnou do ložnice, vzala prázdnou krabici od bot zpod postele a dala dovnitř střevíce zabalené v igelitu. Pak jsem krabici strčila do starého kufru, který jsem nikdy nepoužila, protože jsem nikdy nikam necestovala, a kufr jsem strčila dozadu do své šatny. Hrozivá aura bot teď přede mnou byla skrytá a lehké vlákno nevolnosti ustoupilo. Vrátila jsem se dolů a čekala. Beezle se právě utábořil uprostřed gauče v obýváku a díval se na teleshopping s prezentací o nějakém extra přístroji. Na polštáři vedle něj stála obrovská mísa bramborových lupínků.
Posadila jsem se na verandě do světla hvězd, obloha v půlnoční modři na okraji krvácela, jak vycházelo slunce, a čekala jsem. Věděla jsem, že přichází. Cítila jsem ho. Tetování na mé dlani se kroutilo očekáváním.
A najednou tu byl, zlaté blond vlasy se leskly ve světle pouličních lamp, ruce zastrčené v kapsách dlouhého kabátu, který schovával jeho křídla před zraky smrtelníků. Byl starší než měsíc a slunce, ale vypadal o deset let mladší než já. Jediná věc, která ho prozrazovala, byla pradávná tajemství v jeho očích. Připojil se ke mně na verandě, vlídně mi přehodil ruku přes ramena.
„Slyšel jsem, že jsi zvládla zničit další hrozbu namířenou na mé království,“ řekl Lucifer.
Zakroutila jsem hlavou. „Netuším, jak to, že se tyhle věci doslechneš tak rychle. Nechals mě sledovat někým s kamerou?“
„Možná mám křišťálovou kouli,“ prohlásil.
„Možná jo,“ odpověděla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na to, co mělo přijít. Rozhodla jsem se už v tu chvíli, kdy jsem se bot dotkla. Teď už jsem to jen musela dotáhnout do konce.
„A taky jsem pochopil, že jsi získala ten předmět, který jsem hledal,“ řekl.
„Co říct k tomuhle?“ řekla jsem pomalu. „Kdo to najde, ten to má.“
Lucifer se na mě pevně podíval. „Nejsi v pozici, abys ty boty přede mnou uchránila, kdybych se rozhodl, že si je od tebe přeji vzít.“
Byla jsem vyděšená. Jistěže jsem byla vyděšená. Lucifer Jitřní hvězda, první z Padlých, byl asi ta největší a nejzlejší existující věc. Pokud jsem mohla říct, jediná věc, která by ho zastavila před tím, aby mě roztrhal na malinkaté konfetové kousíčky, byla jeho náklonnost ke komukoli z jeho pokrevní linie, bez ohledu na její vzdálenost. Ale neexistovala žádná možnost, že by Lucifer s Červenými střevíci mohl mít dobré úmysly. A Beezle mi řekl, že Lucifer respektuje sílu. Tak jsem na něj taky pevně hleděla a doufala, že nevidí můj strach.
„Nemůžu tě nechat, aby sis je vzal,“ řekla jsem.
„A co s nimi budeš dělat?“ zeptal se Lucifer. „Jak je udržíš v bezpečí? Jak se jednou spustí řeči, že jsou boty ve tvém vlastnictví, přijde sem spousta stvoření vyzkoušet své síly.“
„Spoléhám na dvě věci, které jim zabrání mě obtěžovat,“ řekla jsem.
Lucifer se díval pobaveně. „A tyhle dvě věci jsou?“
„Tvá reputace. A moje,“ řekla jsem. Já možná nejsem první z Padlých, ale kolovala o mě spousta zvěstí a já už víc než jednou prokázala, že nejsem žádná padavka.
„Takže jsi ochotná odvolávat se na mě, když to bude v souladu s tvými záměry, jinak ale mou nabídku přehlížíš?“ zeptal se Lucifer.
Naznačil víc než jednou, že chce, abych byla jeho dědic, ale já neměla zájem být paní všeho zla.
„Jo, to celkem sedí,“ řekla jsem. „Nechám si ty boty, a když se mi je kdokoli pokusí vzít, prostě jim připomenu, kdo jsem. A kdo jsi ty.“
Lucifer se náhle rozesmál, v očích mu jiskřilo. Když se takhle smál, pochopili jste, jak dokázal tak moc okouzlit a svádět dobré lidi na trnitou cestu.
„Velmi dobře,“ řekl můj hodně pra-pradědeček. „Řekněme tedy, že mi ty boty budeš opatrovat. Na chvíli.“
To byla asi ta nejlepší dohoda, kterou získám. Boty prozatím nebyly v Luciferových rukou. Možná, pokud budu mít velké štěstí, by na ně mohl zapomenout.
Nebo taky ne. Lucifer žije už hodně dlouhou dobu a zdá se, že si pamatuje všechno.
Stejně to bylo svým způsobem vítězství.
Lucifer vstal a protáhnul se, otočil obličej k východu a k vycházejícímu slunci.
„Jednoho dne můžeš zjistit, že by ti tyhle boty mohly být užitečné, vnučko,“ řekl Lucifer.
Pomyslela jsem na tu nechutnou touhu, kterou jsem cítila, když jsem ty boty poprvé uviděla, a na to téměř hmatatelné zlo, které je obklopovalo. Myslela jsem na tancování, dokud nezemřete, na loutku ovládanou vůlí, která nebyla vaše vlastní. Nemyslím si, že bych takový osud přála svému nejhoršímu nepříteli.
„Ne,“ řekla jsem. „Červená vážně není moje barva.“




[1] [džedáje] – Jediové jsou náboženská organizace a rytířský řád z filmové ságy Star Wars.
[2] Asi nějak takhle.

5 komentářů:

  1. Super díky.. už se těším na ten 3. díl :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc. Taky se už těším, jak bude pokračovat další díl. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat