pátek 31. července 2015

Zášť - 19. kapitola


Owen Grayson mě mlčky pozoroval. Při mých neomalených slovech ztuhnul a v očích se mu začaly míhat emoce. Ostražitost. Zvědavost. Opatrnost. Ale překvapivě, žádný strach. A žádné odsouzení.

Zatímco se na mě díval, vteřiny tiše ubíhaly. Deset. Dvacet, třicet…
„Dal bych si něco k pití,“ řekl nakonec. „A co ty?“
Přikývla jsem. „Jistě.“
Owen přešel přes místnost k dřevěnému sekretáři, ve kterém se po otevření objevily láhve drahých alkoholů v různých barvách. „Co by sis dala?“
„Gin. S ledem a jestli máš, tak i s plátkem limetky.“
Namíchal mi pití a sobě nalil pořádnou dávku skotské. Pozorně jsem ho sledovala, ale ruce se netřásly tak, jak by se dalo čekat u většiny lidí, když se ocitnou sami s někým, kdo právě nahlas řekl, že se chystá někoho zavraždit. Owen Grayson byl stejně klidný jako vždycky.
Samozřejmě, mohla jsem mu lhát. Mohla jsem mu napovídat pohádky o tom, jak mám nože na svou obranu nebo nějaké jiné nesmysly. Jenomže Owen slyšel, co jsem říkala Finnovi, Roslyn i Xavierovi a taky viděl střet Roslyn s Elliotem Slaterem. Nestal by se jedním z nejbohatších obchodníků v Ashlandu, kdyby mu to nemyslelo.
Kdybych mu to neřekla, stejně by si dal dvě a dvě dohromady a přišel by na to sám. Takhle jsem aspoň mohla pozorovat jeho reakci na moje temné úmysly – a rozhodnout se, co s ním udělám. Přestože se zdálo, že by stál za hřích, pokud by to vypadalo, že může ohrozit mě, Finna nebo sestry Deverauxovy, použila bych na něj jednu ze zbraní, které mu visely na zdi.
Owen mi podal skleničku a pozvedl tu svoji. „Na nová přátelství.“ Řekl.
Trochu divné, po mém odhalení, ale přiťukla jsem si s ním a usrkla si ginu. Napřed studený a pak palčivý a teplý, když mi klouzal do žaludku. Pořád ale, aspoň myslím, chutnal hořce. Nebo to možná tak bylo jen kvůli mé náladě – a kvůli tomu, že jsem na nejlepší cestě odehnat od sebe dalšího muže tím, že mu svěřím svoje nejtemnější tajemství.
Dopila jsem zbytek ginu, položila prázdnou skleničku na stůl a obešla ho na druhou stranu. Hořká chuť mi úst klesala do krku. „Mám před sebou dlouhou noc, musím něco udělat s Roslyn, Xavierem a vším ostatním. Takže do toho, ptej se, na co chceš.“
„To by šlo.“Owen dopil svou skotskou a taky odložil skleničku.
Stáli jsme tam tváří v tvář a dělil nás jen stůl. Ticho rušilo jen tikání hodin na zdi.
„Takže jsi tam přišla zabít Elliota Slatera,“ řekl nakonec Owen. „Podle toho, jak na něj Roslyn reagovala, se asi ani nemusím ptát proč.“
Pokrčila jsem rameny. „To je jen jeden z důvodů. Ale nemysli si, že to dělám jen z dobrého srdce. Mám s ním taky nějaké nevyřízené účty. Takže jsem chtěla vyřešit svůj i Roslynin problém najednou.“
Owenovy rty se zvedly v úsměvu. „Takže jsi svým způsobem praktická.“
„Vždycky.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nájemný vrah takový být musí.“
Ticho.
Musela jsem mu přiznat, nevypadal polekaně, ani neodvrátil pohled stranou. Jen se na mě ostře díval fialkovýma očima z nehybné tváře.
„Takže nájemný vrah? Vzhledem k těm nožům mě to ani nepřekvapuje,“ řekl. „Není snadné mít na těle tolik zbraní a zvlášť tak dobře nabroušených.“
„Jsi jen tak dobrý jako tvoje nástroje.“
Přikývl. „Samozřejmě.“
Další ticho.
„A máš nějaké profesionální jméno, Gin?“ Zeptal se a překřížil si paže na hrudi. „Jak ti lidi říkají?“
„Aha, chceš vědět, jestli jsi už o mně někdy slyšel.“
Nájemní vrahové používají krycí jména z mnoha důvodů. Aspoň ti dobří. Profesionál svoje služby neinzeruje, nechce být veřejně známý. Dříve nebo později se to stane, proto ty přezdívky. Všechno je pak jednodušší. Nabídky na práci, platby, vyhýbání se spravedlnosti, i dlouhý život, abyste si mohli užít svých peněz.
Fletcheru Laneovi se říkalo Plechový Muž, protože nikdy nemíchal do práce city a emoce. Starý pán mě překřtil na Pavouka kvůli mým jizvám a taky kvůli tomu, že když mě poprvé uviděl, připomněla jsem mu pavouka, schovávajícího se v rohu – s dlouhýma tenkýma rukama a nohama. Během let mě Fletcher naučil, jak ztělesnit všechno, co moje runa představovala – jak se stát samotnou trpělivostí. Čekat a spřádat vlastní plány, tkát vlastní sítě místo čekání na a reakcí na činy někoho jiného.
Owen pokrčil rameny. „Co na to říct? Jsem zvědavý.“
„Zvědavý? Většina mužů už by byla na cestě ke dveřím,“ odpověděla jsem. „S patřičným zvukovým doprovodem.“
Usmál se. „Já nejsem většina mužů.“
Ne, to nebyl, soudě z nepřítomnosti odsudku v jeho pohledu. Pokud bych mu řekla, že jsem knihovnice, dostalo by se mi podobné reakce. Nijak mě to nepřekvapilo. Viděl mě poté, co jsem svou magií zapříčinila zhroucení dolu Tobiase Dawsona na jeho hlavu. Owen věděl, že se mi podařilo přežít a vyhrabat se zpátky na světlo. Možná si v tu chvíli neuvědomil, že jsem nájemný vrah, ale věděl, že patřím mezi ty, co přežívají. Vlastně v tom nebyl velký rozdíl.
„Kromě toho,“ pokračoval, „pokud jsi tak dobrá, jak říkáš, tak bych to ke dveřím stejně nestihl.“
„Ne, to bys tedy nestihl.“ Odpověděla jsem tiše.
Úsměv se mu rozšířil. „Víš, Gin, tímhle mému egu rozhodně nepomáháš.“
„Ach,“ řekla jsem lehce, „myslím, že máš sebedůvěry na rozdávání, Owene.“
Pořád se na mě usmíval, výraz zjemňoval jeho tvrdé rysy v něco mnohem příjemnějšího – a lákavějšího. Prohlížela jsem si jeho pevnou postavu, široká ramena, zjevnou sílu jeho paží. Škoda, že byl Finn na cestě, aby mě vyzvedl. Jinak bych mohla udělat krok vpřed a prozkoumat tu přitažlivost, která mezi námi jiskřila.
Samozřejmě pod podmínkou, že se Owen vevnitř netřásl strachy a odporem a jeho klid nebyla jen vnější fasáda. Byla jsem ale pevně přesvědčená, že to nehraje a opravdu ho neděsím.
„Ale abych ti odpověděla na otázku, ano, mám profesionální jméno.“ Znovu jsem se nadechla. „A nejspíš jsi ho už někdy slyšel.“
Úsměv mu zmizel z tváře a najednou byl zachmuřený a vážný. „A to?“
Místo, abych mu odpověděla, pomalu jsem rozevřela dlaně a obrátila je tak, aby mohl vidět pavoučí runy, které v nich byly vypálené. Malé kroužky kolem osmi tenkých linek. Symbol trpělivosti. Owen věděl, co ta runa znamená, stejně jako já.
„Pavouk.“ řekl tiše. „Říkají ti Pavouk.“
„Byla jsem.“ Teď jsem se usmála já. „Vlastně jsem už pár měsíců na odpočinku, ale asi se to ještě nerozkřiklo.“
Owen přivřel oči a změřil si mě bystrým, vědoucím pohledem. „Tobias Dawson. Taky jsi ho zabila. Kvůli tomu jsi chtěla, abych tě s ním seznámil, abys s ním mohla zůstat o samotě a získala tak příležitost.“
Přikývla jsem. „Sice to nefungovalo tak, jak jsem doufala, ale já ještě dýchám a on už ne, takže si nemůžu stěžovat.“
Owen sklonil hlavu na stranu jako by se snažil získat lepší výhled. Jako by se snažil prohlédnout chladnou masku na mé tváři a přes černý závoj, obestírající mou duši. „A taky jsi ten večer zabila Jaka McAllistera, že ano? To ty jsi ho strčila do vany u Mab v koupelně?“
Takže se doslechl, že po večírku u Mab zůstalo v domě tělo. Asi se jí nepodařilo ututlat všechno tak, jak by chtěla. Nebo to možná pustila do světa sama, aby zjistila, jestli se k tomu někdo dostatečně hloupý nepřihlásí. Ať tak nebo tak, teď nemělo smysl něco zapírat.
„Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad.“ Řekla jsem.
Co jsem mu neřekla, že mi Jake McAllister vyhrožoval znásilněním a smrtí. Nehledala jsem pro sebe omluvy. Tu chybu jsem už udělala s Donovanem Cainem, když jsem se ho pokoušela přesvědčit, že ačkoliv ve mně vidí monstrum, jsou na světě daleko horší, než jsem já. Že já jen příležitostně sejmu nějakého zlého hocha, čistě kvůli obecnému blahu, že Ashland někoho jako jsem já, potřebuje. Někoho, kdo pracuje mimo zkorumpovaný systém. Někoho, kdo se nedá koupit, aby nahodil zpátečku. Donovan tuhle jednoduchou skutečnost nedokázal pochopit a už vůbec ne akceptovat. Šlo to proti všemu, čemu detektiv věřil - proti systému, i proti němu samotnému.
Tu stejnou chybu už znovu neudělám. Ať už se to mezi námi vyvine jakkoliv, stane se to až potom, co bude přesně vědět, co jsem zač a jakého promyšleného násilí jsem schopná a čím jsem se dlouhé roky živila. Nemínila jsem nic přikrašlovat, ani zlehčovat nebo vysvětlovat všechna těla, která za mnou kdy zůstanou.
Owen měl šanci si udělat vlastní závěry a podle nich se zařídit. A pokud mi řekne, abych se sebrala, táhla k čertu a víckrát se nevracela, udělám to beze zloby a bez touhy po odplatě. Protože předtím, než detektiv Caine odešel z města a ode mě, uštědřil mi jednu důležitou, bolestivou lekci – nikdo, kdo mě nedokáže akceptovat takovou, jaká jsem, nestojí za to, abych s ním ztrácela čas.
Stála jsem tam a čekala, až mi řekne, abych odešla.
„Asi bych ti měl poděkovat za Jaka McAllistera,“ řekl. „Když jsem zjistil, že napadl Evu, chtěl jsem tomu malému mizerovi vlastnoručně zlomit vaz. Nebýt Jonaha McAllistera a jeho vztahu k Mab Monroe, možná bych to udělal.“
Owen uvolnil založené paže a protáhl si prsty na rukou jako by si představoval, že drží Jaka McAllistera pod krkem, přestože ten už dávno hnil v hrobě.
„Neděkuj mi,“ řekla jsem. „Neudělala jsem to pro tebe.“
„Ne,“ odpověděl. „Udělala jsi to kvůli sobě, protože by nedal pokoj, dokud by tě nezničil. Stejně jako Tobias Dawson dělal problémy Violet a jejímu dědečkovi, protože mu Warren nechtěl prodat svoje pozemky.“
Překvapil mě. „Ty jsi věděl o Dawsonovi a Foxových?“
Owen přikývl. „Eva mi o tom řekla. Nabízel jsem Warrenovi pomoc, ale ten tvrdohlavý starý bručoun o tom nechtěl ani slyšet.“
„To je celý on.“
Společně jsme se usmáli a poprvé jsem ucítila jiskřičku naděje. Protože namísto znechucení jsem v Owenových očích zahlédla respekt. Znovu se na mě díval s tím zvláštním zamyšleným výrazem.
„Ta si na mě nepamatuješ, Gin, že?“ Zeptal se.
Nadzvedla jsem obočí. „Měla bych?“
Pokrčil rameny. „Možná jsem sentimentální blázen, ale když ti dívka zachrání život, doufáš, že si tě bude aspoň pamatovat.“
Já jsem někdy zachránila Owenovi život? A kdy se to jako mělo stát? A hlavně, proč bych to dělala? Neměla jsem ve zvyku zachraňovat kohokoliv kromě sebe. Přivřela jsem oči. „Promiň, nemám ani tušení.“
Koutky úst se mu napůl zvedly. „Asi ne, ale vzhledem ke vší té…zábavě. kterou jsi zažila jen za dnešní večer, bych asi neměl být rozčarovaný.“
Dívala jsem se na něj a pátrala v paměti po čemkoliv, co by mi napovědělo, o čem mluví, ale nic mě nenapadalo. Pokud jsem si pamatovala, Owena Graysona jsem poprvé viděla tehdy, co Pork Pit přepadl Jake McAllister. Samozřejmě jsem už občas předtím zahlédla jeho fotku v novinách nebo jeho obličej ve večerních zprávách, protože patřil mezi nejvlivnější obyvatele Ashlandu, ale osobně jsem ho poprvé potkala až tu noc v restauraci.
Owen si vzdychl, obešel stůl a sedl si na jeho okraj. Pokynul mi, abych udělala totéž, takže jsem se uvelebila na druhém konci.
„Nevím, kolik toho o mě víš, Gin, ale mí rodiče zemřeli, když jsem byl ještě teenager. Neexistoval žádný svěřenecký fond, ani příbuzní, u kterých bych mohl zůstat, takže jsem i s Evou skončil na ulici. Byla tehdy ještě úplně malá.“
Věděla jsem, jaké je to žít na ulicích Ashlandu. Zima, hlad, špína. Pořád si hlídat záda a skrývat se v tmavých koutech, aby si vás nevšiml někdo větší a silnější. Bylo to těžké, i když mi bylo třináct. Nedokázala jsem si představit, jaké to muselo být se zodpovědností za někoho malého a bezbranného.
„Každopádně,“ pokračoval, „neměli jsme peníze na jídlo, takže jsem většinou žebral nebo kradl, co se dalo. Jednou večer jsme se ocitli v úzké uličce za malým grilem na hranici Jižního města. Byla zima a mrzlo a pořádně jsme se Eva ani já nenajedli už celé dny.“
V paměti se mi objevila mlhavá vzpomínka. Příhoda, na kterou jsem už dávno zapomněla. Pamatovala jsem si vánici – a vyhublého teenagera, který prohledával popelnice, jestli tam nenajde něco k jídlu.
„Zadní dveře z restaurace se otevřely a ven vyšla dívka, nesla  pytel s odpadky. Byla o pár let mladší než já,“ pokračoval tiše Owen. „Viděla mě, jak se hrabu v popelnici a zůstala stát. Pak si všimla Evy, schoulené v prasklině ve zdi vedlejšího domu, kam jsem ji schoval před větrem. Ta dívka se na Evu a pak znovu na mě dlouho dívala.“
Vzpomínka se vyjasnila. Kluk v roztrhaných šatech, s rukama zčervenalýma mrazem a malá holčička zabalená v hadrech s velkýma modrýma očima, které mi připomínaly Briin zvědavý pohled. Byla jsem ztuhlá překvapením, že vidím někoho ve skrýši, ve které jsem přečkala tolik studených nocí.
Tady, v Owenově kanceláři, se mi sevřel žaludek stejně jako tehdy tam.
„Ta dívka zase zašla dovnitř. Myslel jsem si, že jde pro majitele a ten mi řekne, abych vypadl – nebo hůř, zavolá policajty a udá nás. Místo toho se za chvíli vrátila s papírovou krabicí. Vršek byl uřezaný a byla plná jídla. Víc jídla, než jsem za celé týdny viděl.“ Owen ze mě při řeči nespouštěl pohled. „Víc, než kolik jsme toho za celé týdny s Evou snědli.“
Vzpomněla jsem si, jak bylo tehdy v Pork Pit teplo. Jak jsem vzala ze skladu krabici a naskládala do ní připravené sendviče, hranolky a sušenky, které se ten den neprodaly. Jak nepochopitelně provinile a špatně jsem se cítila, že je to to jediné, co můžu pro tu malou, ztracenou holčičku udělat. Fletcher tehdy seděl za pokladnou a četl jednu ze svých knih. Mlčky sledoval, jak plním krabici jídlem, sledoval mě pohledem zelených očí naplněných myšlenkami, které jsem nedokázala odhadnout.
„A jak jsi přišel na to, že jsem to byla zrovna já? Muselo se to stát strašně dávno.“ Můj tichý hlas zdaleka neprozrazoval všechny pocity, kterých jsem najednou byla plná.
„Protože potom, co jsem si od té dívky vzal krabici s jídlem, mi podala kabát,“ pokračoval Owen. „Černý kožený kabát, moc hezký, takový jsem neměl, ani když byli moji rodiče ještě naživu.“
Finnův kabát. Sebrala jsem ho z věšáku u zadního vchodu. Koupil si ho jen pár dní předtím a když zjistil, že je pryč, byl vzteky bez sebe. Honil mě po celé restauraci. Jedna z mnoha příležitostí, kdy nás od sebe musel Fletcher odtrhnout.
„Potom, co mi dala ten kabát, se otočila, aby odešla, ale já jsem se natáhl a chytil ji za ruku,“ řekl Owen najednou chraplavým hlasem. „Držel jsem ji jen chvíli, sotva tři vteřiny, než mi ji vytrhla a vrátila se dovnitř, ale stačilo to, abych cítil kov, který měla zatavený v dlaních.“
Pamatovala jsem si ten rychlý, slabý, zoufalý dotyk. Pálil mě víc, než když mi Mab Monroe roztavila v dlaních můj medailonek. Do restaurace jsem se vrátila se slzami na krajíčku. Fletcher neřekl ani slovo. Jen tam seděl, četl si knihu a mlčky čekal, až se dám dohromady. Když jsem mu řekla, co jsem udělala, jen kývl a vrátil se ke své knize. Víckrát jsme o tom nemluvili.
Owen se natáhl, zvedl moje studené ruce a otočil je dlaněmi vzhůru, aby byly vidět pavoučí runy.
„Poznal jsem tě hned, když jsme si tehdy v Pork Pit potřásli rukou, Gin,“ řekl. „ A nejen podle toho kovu v tvých dlaních. Od té doby nemyslím na nic jiného, než jak ti splatit svůj dluh.“
„Proč?“ Zeptala jsem se. „Bylo mi tě tenkrát líto, tak jsem ti dala trochu jídla. O nic nešlo.“
Owen zavrtěl hlavou. „Nešlo jen o to. Vrátil jsem se následující den, abych ti poděkoval. Jenže místo tebe v té uličce postával starší muž a pil kávu. Řekl mi, že ví, jak na tom jsem a že zná někoho, kdo by potřeboval schopného, silného učně. Trpaslíka, kováře, který žije v horách. Ještě ten den mě tam i s Evou odvezl. Ten trpaslík si mě oblíbil a já se u něho vyučil. A díky tomu mám teď tohle všechno.“ Owen ukázal rukou kolem sebe na kancelář s drahým nábytkem.
Fletcher. Mluvil o Fletcheru Laneovi. Pomohl Owenovi stejně jako tenkrát mě. Zajímalo by mě proč. Jedna věc byla sebrat z ulice sirotka, který mu zachránil život jako jsem to udělala já. Ale pomáhat i dalším? Pokaždé, když jsem si myslela, že mě co se týče Fletchera, už nemůže nic překvapit, jsem se dozvěděla něco nečekaného nebo jsem potkala někoho, kdo mi vyprávěl o jeho laskavosti jako teď Owen.
„Ano, máš pravdu,“ řekla jsem. „Byla jsem to já. Dala jsem ti nějaké jídlo, ale nic mi nedlužíš. Vždyť jsem to dokonce ani neudělala kvůli tobě, ale kvůli sobě. Protože jsem kdysi prohledávala kvůli jídlu tu stejnou popelnici.“
Owen přikývl. „Myslel jsem si, že by za tím mohlo být něco podobného.“
Palcem pomalu přejížděl po jizvě v mé dlani. V žaludku se mi usadilo příjemné teplo a pak se přesunulo níž, mezi moje stehna, když jsem si představila, kde jinde by se mě ještě mohl dotýkat. Ale takhle jsem ho nechtěla. Nechtěla jsem, aby cítil povinnost mi něco oplácet – cokoliv. Přála jsem si, aby chtěl mě, Gin Blanco, takovou, jaká jsem byla právě teď. Chladnokrevná, s rukama od krve a železnou vůli. Ne kvůli sentimentálním pocitům k dívce, kterou jsem už dávno nebyla.
„Takže o tom to všechno je?“ Zeptala jsem se. „Pozvánky na schůzku, touha poznat mě líp, to si vážně myslíš, že mi něco dlužíš?“
„Dlužím ti všechno, Gin.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nedlužíš mi nic. Jistě, dala jsem ti jídlo a kabát. Ale práci u kováře? Za to vděčíš starému pánovi. Fletcheru Laneovi. Vlastnil Pork Pit přede mnou.“
Owen se zarazil. „Lane? Jako Finnegan Lane?“
Přikývla jsem. „Finnův otec. Jemu dlužíš za práci. Owene. Ne mně. Já jsem o tom ani nevěděla. Fletcher mi o tom nikdy neřekl ani slovo.“
„Rozumím.“
„Takže mi nedlužíš vůbec nic. Ani co by se za nehet vešlo.“ Řekla jsem, aby se mi necítil být zavázaný a ústa a srdce mi naplnila hořkost. „To stejné bych udělala pro každého, koho bych tenkrát v té uličce viděla ve stejné situaci jako tebe a Evu. Takže ať už si celá ta léta myslíš, že mi něco dlužíš, zapomeň na to. Stejně jako já. Stačí, když budeš mlčet o Elliotu Slaterovi a tom, co jsi ode mě tady dnes večer slyšel a budeme vyrovnaní.“
Pokusila jsem se uvolnit ruce z jeho sevření, ale Owen zesílil stisk prstů a odmítl mě pustit. V jeho očích hořel fialový oheň.
„Myslíš si, že tě chci jen kvůli tomu, co se kdysi dávno stalo? Že budu nabízet sám sebe, abych splatil nějaký dluh?“
Nadzvedla jsem obočí. „Vzhledem k našemu rozhovoru se to nabízí.“
Zavrtěl hlavou. „To sis špatně vyložila, Gin. Ošklivě se mýlíš.“
„Opravdu? Držel bys mě za ruku, kdybych byla stará, bezzubá a s kůží jako pergamen?“
Měl tolik slušnosti, že sebou škubl.
„To jsem si myslela,“ řekla jsem. „Tohle už jsem zažila. Pro případ, že jsi mi špatně rozuměl. Dovol mi to zopakovat. Jsem nájemná vražedkyně, Owene. Velmi, velmi dobrá. Celý svůj dospělý život jsem strávila zabíjením lidí za peníze. Za hodně peněz.  A až odsud dnes večer odejdu, začnu plánovat, jak proříznout Elliotu Slaterovi hrdlo a vyváznout z toho se zdravou kůží. Opravdu chceš být s ženou, která spí s noži pod polštářem? A použije je při nejmenším náznaku nebezpečí? Protože to jsem já.“
Místo, aby mi odpověděl na otázku, změřil si mě Owen zamyšleným pohledem. „Donovan Caine tvému sebevědomí moc nepřidal, že?“
Bylo to tak, ale ať se propadnu, jestli dám před Owenem najevo, jak moc mi detektiv ublížil. Takže jsem jen pokrčila rameny.
„Detektiv a já jsme patřili do dvou různých světů. Ty se na chvíli setkaly, ale jeden z nich se rozhodl, že to nezvládne. Nechci ztrácet čas chybami, které jsem už udělala. Nájemní vrahové nemívají dlouhý život. Dokonce ani ti na odpočinku jako já.“
Owen se na mě ještě chvíli díval a pak ukázal rukou na zeď se zbraněmi. „Vidíš tu sekyru vpravo?“
„Ano,“ odpověděla jsem, aniž bych věděla, co je za tou náhlou změnou tématu.
„Jednomu muži jsem s ní usekl prsty,“ řekl Owen klidně. „Byl to Evin učitel na základní škole a dotkl se jí tak, jak neměl. A když křičel, ať přestanu, usekl jsem mu s ní hlavu. Tamtou palicí jsem rozbil koleno chlápkovi, který po mě chtěl výpalné, když jsem si otevřel první kovárnu. Mohl bych ti povědět další historky. Důležité je, že bych nebyl tam, kde jsem dnes, kdybych byl jen slušný a laskavý. Dělal jsem to, co jsem musel, abych přežil a ochránil sebe a svou sestru. Dokážu si představit, že jsi dělala to samé.“
Na to jsem neměla co říct.
„Nesoudím tě, Gin, za to kdo jsi a co děláš. Proč posuzuješ ty mě podle chyb jiného muže? Protože Donovan Caine udělal chybu,“ řekl Owen něžně. „když nechal být někoho, jako jsi ty.“
„Někoho jako mě?“
Owen si stoupl a zůstal stát těsně přede mnou. „Někoho silného a houževnatého, chytrého, vtipného a proklatě sexy. Kvůli tomu mě zajímáš, Gin. Protože to všechno a ještě víc jsi. Ne proto, že jsi mi prokázala malou laskavost v době, na kterou bych nejradši zapomněl.“
Při Owenových slovech mě zabolelo u srdce. Protože tahle – přesně tahle slova jsem toužila slyšet od Donovana Caina. Chtěla jsem, aby mi detektiv porozuměl, akceptoval moje činy a byl schopný se přes ně přenést ke společné budoucnosti.
Jenomže Donovan Caine byl pryč a už se nevrátí. Místo toho přede mnou stál Owen Grayson a v očích měl otevřenou nabídku. Znovu jsem přejela pohledem přes jeho široká ramena, pevnou postavu, silné, schopné ruce. Rozhodla jsem se. Přijmu to, co se mi nabízí dnes a s následky a pocity, které to přinese, se vyrovnám zítra.
Sklouzla jsem ze stolu, takže jsem stála těsně u Owena. Naše pohledy se střetly, šedý a fialkový. Vteřiny míjely. Deset, dvacet, třicet… Owen otevřel ústa, aby něco řekl. Co, to jsem nevěděla a bylo mi to jedno.

Místo, abych ho poslouchala, chytila jsem ho za sako, přitáhla k sobě a přitiskla svoje ústa na jeho.

14 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Hned mám lepší den. Díky.

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé, moc děkuji za pokračování, překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekci ;)

    OdpovědětVymazat
  8. takže koniec v tom najlepšom :-(
    Vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat