pátek 24. července 2015

Zášť - 18. kapitola


Sešli jsme s Owenem po můstku dolů. Noční vzduch se po odchodu z rozpáleného davu zdál být chladný. Nebo to byl možná jen chlad v mém srdci, po tom, co jsem viděla Roslyninu odhalenou bolest. Jedna věc ale byla jistá – Elliot Slater zemře. Už víckrát nevztáhne ruku ani na Roslyn, ani na nikoho jiného. A já se o to postarám.

I kdy jsem se zabíjením lidí živila celá léta, nikdy jsem si to neužívala. Byla to pro mě práce jako každá jiná. Práce, v které jsem byla proklatě dobrá, i když by někomu mohla připadat zvrácená. Ale tentokrát jsem si to hodlala užít. Budu si to užívat, až ho rozpárám, vyrvu mu srdce z těla a donutím se ho dívat, jak ten černý a prohnilý orgán drtím mezi prsty. Možná udělám pro Roslyn pár fotek. Mohla by je použít jako vánoční pohlednice. Šťastné svátky.
Owen a já jsme konečně stáli na nábřeží.
„Auto mám támhle,“ ukázal Owen směrem k parkovišti, kde Finn nechal svého Aston Martina.
Šla jsem po jeho boku a pohledem zkoumala stíny. Pouliční lampy vrhaly jen málo světla a ohraničená parkovací místa před námi vypadala jako náhrobní desky. Několik dalších párů se také rozhodlo opustit předčasně večírek, takže před námi stál hlouček lidí ve večerních šatech, kteří čekali na svá auta nebo odvoz.
Dívala jsem se po Xavierovi, ale nebyl nikde v dohledu. Pokud mě poslechl, měl by už být pryč. Roslyn tam ale byla, odešla jen chvíli před námi. Právě k ní mířil Finnův Aston Martin. Roslyn se objala pažemi a vyšla mu kolem zaparkovaných aut naproti.
Za námi se ozvaly rychlé kroky. Někdo za námi běžel. Ohlédla jsem se přes rameno, abych viděla, kdo to je. Modré šaty jí vlály kolem nohou a petrklíč nadskakoval ve výstřihu. Moje sestra nevěděla, kdy věci nechat být.
Owen její kroky také zaslechl. Otočil se, uviděl spěchající Briu a odtáhl mě na stranu, abych jí nestála v cestě. Bria proběhla kolem nás. Před námi zrovna Roslyn nastupovala do Finnova auta. O chvíli později Finn přidal plyn a vyjel z parkoviště.
Moje sestra zjistila, že jí upírka ujela, zastavila se a pěstí bouchla do pouliční lampy. „Sakra!“
Otočila se a všimla si, že s Owenem stojíme na nábřeží a pozorujeme ji. Bria se otočila a rychle se vydala naším směrem, Podpatky se jí při každém kroku zabodávaly do dřeva. Rukou zalovila v kabelce a vytáhla odznak. V chabém světle se zlato blýskalo jako stará mince.
„Detektiv Bria Coolidge,“ představila se. „Mluvila s vámi ta žena v červených šatech? Neřekla vám, kam jede?“
Stiskla jsem Owenovi varovně ruku. Podíval se na mě a přikývnul. Udělá přesně to, co po něm chci. Chytrý muž. Mohl by možná přežít dnešní večer.
Podívala jsem se na Briu. „Nemluvili jsme s ní. Nemám ani ponětí, kam jela.“
Bria asi můj hlas připadal povědomý, protože se zarazila a pozorně se na mě podívala. Několik vteřin si prohlížela můj obličej, pak jí pohled sklouznul na moje šaty a nakonec na Owena. Skoro jsem viděla, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka ve snaze přijít na to, co jsem dělala na lodi.
„Slečno Blanco,“ řekla Bria, „To už je podruhé, co jsme se dnes potkaly.“
„Detektive Colidge,“ odpověděla jsem. „Vypadáte nádherně. Tahle barva vám ohromně sluší.“
Bria sevřela rty, jako by se rozhodovala, jestli má nebo nemá být zdvořilá. „Kdo je váš přítel?“ Zeptala se.
Owen popošel dopředu a natáhnul k ní ruku. „Owen Grayson. Dělám dnes večer Gin doprovod. Je mi potěšením, detektive.“
Pokud Owen mínil pokračovat v předstírání, že máme dnes večer schůzku, tím líp. Bylo to skvělé vysvětlení mojí přítomnosti.
Bria mu potřásla rukou a pak znovu obrátila pozornost ke mně. „Vy nevíte, kam Roslyn Phillips jela? Zdá se mi to těžko uvěřitelné, slečno Blanco. Když jsem jí dnes odpoledne viděla ve vaší restauraci. Vypadalo to, že jste si celkem blízké.“
Pokrčila jsem rameny. „U mě jí hodně lidí, detektive. Dobře se tam vaří. Měla byste někdy přijít a vyzkoušet to. Nachystám vám lepší sendvič než vaše máma.“
Řekla jsem to bez přemýšlení, stejně jako vždycky, když jsem žertovala s hosty v Pork Pit. Ale bylo mi jasné, že jsem udělala chybu v tu chvíli, kdy jsem to vypustila z úst, protože Bria ztuhla a nasadila ledový výraz. Samozřejmě. Já bych se nezachovala jinak.
„Moje matka je mrtvá.“
Při těch prostých slovech jako by se mi v srdci otočil nůž. Oči mi sklouzly na petrklíč zavěšený na jejím krku a tři kroužky na prstě. Sevřel se mi žaludek. Sakra. Občas dokážu být pěkně chladnokrevná mrcha.
Bria zavrtěla hlavou, jako by se pokoušela setřást zlé vzpomínky. Znala jsem ten pocit.
„Máte nějakou představu, kam by slečna Phillips mohla jít?“ Zopakovala svou otázku.
„Žádnou.“ Odpověděla jsem. „Pokud se budete cítit líp, detektive, byla jsem tím, co řekla o Elliotu Slaterovi stejně překvapená jako vy.“
„Já taky,“ přidal se Owen. „Já taky.“
Podívala jsem se na něj, ale jeho výraz byl stejně nečitelný jako ten Briin.
Bria se na mě znovu zkoumavě podívala, ale oplatila jsem ji stejně chladným pohledem, jako byl ten její. Musela si uvědomit, že ze mě nic nedostane, protože jen krátce přikývla.
„Dobrá,“ řekla. „Najdu si slečnu Phillips sama. Máte mou vizitku, slečno Blanco- pokud byste slečnu Phillips viděla, vyřiďte ji prosím, že bych s ní ráda mluvila o Elliotu Slaterovi. Udělám, co bude v mých silách, abych jí pomohla se ho zbavit.“
Briiny oči zahořely chladným modrým plamenem. Myslela vážně každé svoje slovo. Byla odhodlaná Roslyn ochránit, i kdyby to mělo být navzdory celému policejnímu sboru. Finn měl pravdu, když o mé sestře mluvil jako o křižáku. Já jsem si její snahy cenila. Zvlášť proto, že se zatím nenašel nikdo, kdo by si troufnul proti němu svědčit. Ještě že obr nebude žít tak dlouho, aby její snaha vyšla vniveč. Aspoň pokud to bude záležet na mně.
Bria se na mě znovu upřeně podívala. „Pokud je  Roslyn Phillips vaše přítelkyně a pokud vám na ní záleží, vyřiďte jí, co jsem vám teď řekla.“
„Jistě,“ odpověděla jsem. „Pokud ji uvidím.“
„Teď, jestli nás omluvíte, detektive, jsme na odchodu.“
Bria nás chvíli mlčky pozorovala a pak ustoupila stranou. „Užijte si zbytek večera, slečno Blanco.“
„Vy taky, detektive,“ odpověděla jsem tiše. „Vy taky.“
O třicet minut později Owen zaparkoval svůj tmavě modrý Mercedes Benz na příjezdové cestě k jeho domu. Dívala jsem se přes okýnko na stavbu před námi. Jako většina bohatých Ashlandských obchodníků vlastnil Owen rozlehlý pozemek, přestože ten jeho byl spíš na předměstí, než součástí bohatého Severního města.
Místo ale nebylo tak snobské, jak jsem čekala. Místo obvyklých osmi pater jen čtyři a v jednoduchém stylu. Otevřela jsem dveře, vystoupila z auta a na moment se zaposlouchala do šepotu štěrku na cestě a kamenných bloků ve zdech domu. Vyprávěly o hrdosti a síle, s náznakem ostražitosti. Ten zvuk se k Owenu Graysonovi hodil. Zámožný, silný, opatrný. Líbilo se mi to.
Owen mě vedl k předním dveřím. Šla jsem za ním. Zatímco jsem si prohlížela kovové klepadlo – kladivo z černého hrubě opracovaného železa, velké jako celé dveře, vytáhnul z kapsy kalhot klíče.
Většina magií nadaných lidí v Ashlandu používala osobní runy, které vystihovaly jejich schopnosti, byly znakem jejich rodiny, jejich síly. Například Jo-Jo používala jako symbol její magie Vzduchu nadýchaný mráček. Věděla jsem, že kladivo je Owenova osobní i obchodní runa. Symbol síly, moci a tvrdé práce. Zvláštní volba. Většina lidí s Owenovým postavením a bohatstvím volila něco okázalejšího jako třeba Mab a jejím rubínovým náhrdelníkem.
Owen otevřel dveře a ustoupil stranou. „Vítej v mém domě.“
„Řekl pavouk mouše,“ dokončila jsem pořekadlo.
V tu chvíli mě napadlo, jak by Owen zareagoval, kdyby věděl, že já jsem Pavouk a on moucha, která uvízla v mé lepkavé pavučině. Myšlenku jsem potlačila a vstoupila dovnitř.
Owen mě provedl celým domem. Při chůzi nemluvil a já jsem ticho využila k prozkoumání okolí. Za prvé, z praktických důvodů. Pořád ještě jsem se nerozhodla, co podniknu s Owenem po tom všem, co dnes večer viděl a slyšel. Takže jsem si pro jistotu všímala únikových cest jen pro případ, že bych ho musela zabít a narychlo odejít. Všímala jsem si ale i zařízení a toho, co říkalo o jeho majiteli.
Fletcher Lane mě nakazil zdravou dávkou zvědavosti a Owenovo chování za poslední týdny jen prohloubilo mou touhu se o něm něco dozvědět – abych zjistila, jestli by mi mihl pomoci zapomenout na Donovana Caina. Měla jsem ráda rekreační sex, ale bylo by příjemné provozovat ho s někým, kdo hned po něm nezmizí.
Stejně jako vnějšek domu, vnitřek byl taky jednodušší, než jsem čekala. Tmavý nábytek z masivního dřeva, vysoké koberce v odstínech zelené a hodně zajímavých kovových soch. Měla jsem pocit, že každý kousek byl vybraný s láskou a ne jen jako dekorace.
Owen mě zavedl do velkého obývacího pokoje v přízemí s velkou plochou obrazovkou na zdi. Eva s Violet seděly na obrovském gauči a dívaly se na Princeznu nevěstu a ládovaly se popcornem, nos mi naplnila vůně rozpuštěného slaného másla.
Eva s Violet byly nejlepší kamarádky – a přitom nemohly být rozdílnější. Eva s černými vlasy, modrýma očima, porcelánovou pletí a vysokou štíhlou postavou připomínala sněhovou královnu. Violet byla na rozdíl od ní samá křivka, s blond vlasy, černými brýlemi a bronzovou pletí, která dávala jasně najevo, že mezi jejími předky byli Cherokeeové. Obě dívky byly v pyžamech a užívaly si společný večer.
Owen se naklonil přes opěradlo gauče a rozcuchal Evě vlasy.
„Už se na to zase díváte?“ Zeptal se s úsměvem v hlase. „Kdybych věděl, že přiměješ Violet dívat se na to pokaždé, když pořádáte filmový večer, koupil bych radši něco jiného.“
„Nemůžu za to, že máš mizerný vkus na filmy,“ škádlila ho Eva.
Stála jsem stranou a dívala se na ně. Jejich přirozené tlachání mi připomnělo můj vlastní vztah s Finnem. To příjemné kamarádství, které jsem toužila jednou navázat s Briou.
Pak si ale Eva všimla, že tam stojím ve stínu. „Gin, jsi to ty?“
Popošla jsem dopředu. „V celé kráse.“
„Gin, tak ráda tě vidím!“  Eva si na gauči klekla, natáhla se přes opěradlo a objala mě.
„Já taky,“ ozvala se i Violet, odložila popcorn, napodobila Evu a taky mě objala. Nebránila jsem se. Eva mě začala považovat za kamarádku od doby, co jsem ji před pár týdny zachránila před Jakem McAllisterem při pokusu o loupež v Pork Pit.
Violet mě taky považovala za svou přítelkyni, jen z jiného důvodu – zabila jsem Tobiase Dawsona, trpaslíka, který poslal svého bratra, aby ji znásilnil a zavraždil, když mu její dědeček, Waren, odmítl prodat své pozemky. Práce pro-bono měla své výhody. To, že Eva s Violet byly naživu, byla jedna z nich.
Když skončilo objímání, děvčata se usadila zpátky na gauč.
Eva mě přejela kritickým pohledem. „Vypadáš dnes večer proklatě sexy, Gin. Nevěděla jsem, že dnes na tu nudnou akci do kasina jdeš s Owenem ty.“
Podívala jsem se na Owena. „Bylo to tak trochu na poslední chvíli.“
Ušklíbla se. „To bylo hodně narychlo.“
„No bylo načase, aby sis s mým bratrem vyšla.“ Řekla Eva. „I když nerozezná dobrý film od špatného.“
Zasmála jsem se. „Jsem ráda, že to schvaluješ, Evo. Jak to, že jste dnes večer nešly někam ven?“
Odpověděla mi Violet. „Skončilo zkouškové, takže jsme se rozhodly si trochu orazit.“
„Jo, už jsme to potřebovaly.“ Přitakala Eva.
S úsměvem jsem ukázala na obrazovku. „A k tomu patří Princezna Nevěsta. Pochopitelně. Klasika, taky ji mám ráda.“
Ještě chvíli jsem klábosila s Evou a Violet o škole a o zkouškách, než si Owen odkašlal.
„Mrzí mě to, ale musíme si s Gin ještě promluvit.“ Znovu rozcuchal Evě vlasy. „Neponocujte.“
Eva protočila panenky a Violet se jen usmála.
Odešli jsme s Owenem z místnosti a on mě zavedl do zadní části domu. Na konci chodby byly těžké dřevěné dveře se stylizovaným kladivem. Owen je otevřel a pustil mě dovnitř. Vešla jsem a pozorně si prohlédla vnitřek místnosti. Velký stůl, kožená křesla a gauč, knihy, mapy, křišťálová světla, kamenný krb. Typická kancelář.
Až na zbraně.
Zabíraly celou zadní stěnu místnosti. Meče, sekery, kladiva, kyje a nože. Hodně nožů. Některé z nich vypadaly jako dvojčata těch mých. Díky své bývalé profesi jsem dokázala ocenit dobré zbraně. Dokonce i přes celou místnost jsem viděla, jak precizně jsou udělané. Hmm. Takže Owen nelhal, když mi jednou říkal, že ho zajímají ručně kované zbraně. Tenhle obchodník mi připadal čím dál tím zajímavější.
Došla jsem ke zdi a ukázala na jeden ze dvou stejných mečů. „Můžu?“
„Samozřejmě.“
Sundala jsem zbraň ze zdi a prohlížela si ji. Lehká, smrtící, pevná, perfektně vyvážená. Kromě velikosti tvořila jediný další rozdíl mezi tímhle mečem a mými noži malá runa na rukojeti – kladivo. Nepochybovala jsem, že podobná runa je na každé zbrani na téhle zdi. Podpis autora. Owen je zjevně všechny vlastnoručně vykoval. A asi byl i autorem všech těch kovových skulptur rozmístěných po domě.
Owen měl v sobě očividně víc, než jen jednoduchý talent k ovládání kovu. Ty zbraně byly důkazem jeho schopností. Byla jsem přesvědčená, že bych se mohla bez obav, že se zlomí nebo mě zradí, spolehnout na kteroukoliv z těchto zbraní. V mých očích to byla známka skutečného mistra. A v těchhle záležitostech jsem vždycky byla nanejvýš praktická.
„Líbí se ti?“ Zeptal se Owen a postavil se vedle mě. „Měly by. Jsou to jen větší verze nožů, které máš u sebe. Všech sedmi.“
Owenovi zazářily oči a já jsem ucítila tenký pramínek magie, který z něj vyvěral, příjemné pohlazení, tak podobné mé magii Kamene. Nebylo na tom nic divného. Kov byl přece jen odnoží Kamene. Použil svůj talent, aby přepočítal zbraně, které jsem měla u sebe. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Určitě ne po událostech dnešního večera.
Owen se opřel o zeď a zkřížil paže na hrudi. Klidně si mě změřil pohledem. „Takže,“ řekl, „povíš mi konečně, cos dělala dnes večer na té lodi? Se všemi těmi noži? Hádám, že sis nepřišla zahrát poker.“
Pověsila jsem meč zpátky na zeď a otočila se k němu, abych mu viděla do očí.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nechtěla jsem si zahrát poker. Přišla jsem tam zabít Elliota Slatera.“

19 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Owen je sympatak. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad a korekci ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  7. Velký dík. Tahle série je prostě boží, nechybí nic, napětí, humor, zamilovanost.. Překlad perfektní. Čte se to jednoduše samo. Když vidím, že přibyla další kapitola, mám vždycky aspoň na chvíli radost. Jen se musím krotit, abych nečetla, poněvadž to bych při tom čekání na další kapitolku dostávala co týden mrtvičné stavy. A tak prostě čekám, až to bude celé, a pak to slupnu jako malinu. Tím chci říct, prostě díky moc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takový komentář opravdu potěší, díky. Zrovna jsem se vráttila z dovolené a moc se mi do dalšího překládání nechtělo, ale teď se překonám. :-)

      Vymazat
  8. Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuju za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat